TOP 10 bizarních amerických ručních střelných zbraní

Už jsme vám v minulosti představili bizarní americká vozidla, plavidla i letadla, ale pořád zde chyběla výzbroj pěšáka, tedy ruční zbraně. Také v tomto oboru se samozřejmě zrodila spousta kuriozit, podivností a neobvyklých nápadů, z nichž některé byly docela dobré, zatímco jiné by se měly používat asi jedině jako výstražné příklady. Několik zasáhlo do boje ve druhé světové válce, jiné vznikly během války studené a další pocházejí z nedávných let. Jaké bizarní zbraně tedy nekonvenční američtí konstruktéři dokázali vymyslet?

Projektu SPIW se zúčastnila i firma Winchester, která nabídla tuto pušku střílející 5,6mm „šipky“ a doplněnou granátometem a bajonetem

Do supermoderního granátometu XM25 Punisher vkládala armáda nemalé naděje, ale nakonec se ukázal jako příliš složitý a poruchový

10. Enormně nespolehlivý samopal

Kdyby se měly vybrat nejhorší ruční zbraně, které americké ozbrojené síly měly, zřejmě by se v tomto seznamu objevil i samopal, jehož konstrukci si roku 1940 patentoval Eugene Reising. Výroba běžela ve zbrojovce Harrington & Richardson, která tuto zbraň propagovala jako lepší alternativu k populárnímu samopalu Thompson. Na papíře to vypadalo dobře, protože Reising Model 50, jak se výrobek oficiálně jmenoval, měl opravdu nabízet lepší parametry, např. nižší hmotnost, vyšší přesnost a menší výrobní cenu. To všechno technicky vzato platilo, naneštěstí však Reisingův samopal dostal do vínku spoustu problémů.

Samopal Reising Model 50 měl sice výborné „papírové“ výkony, jenže v praxi se ukázal jako velice problematický a nespolehlivý

Na pohled vypadal jednoduše, byl však z hlediska fungování velice komplikovaný, neboť jeho tvůrce nepoužil běžný dynamický závěr, nýbrž polouzamčený závěr se složitým ovládáním úderníku. Výsledek měl tedy spoustu součástek, jež mohly selhat. Drážka pro napínací páku se zanášela nečistotami, zbraň se velice komplikovaně čistila a rozebírala a dosti často se zasekávala. Brzy se zjistilo, že nesnáší vlhké klima, což pak zákonitě nepotěšilo námořní pěchotu, která tyto samopaly užívala na počátcích tichomořské kampaně.

Provedení Reising Model 55 obdrželo namísto pažby sklápěcí ramenní opěrku

Kromě základní dlouhé verze na střelivo .45 ACP se objevila i varianta Model 55 na totéž střelivo, ale se sklápěcí opěrkou místo dřevěné pažby, následně vznikl ještě poloautomat Model 60 ráže .45 a karabina Model 65 kalibru .22 LR, ale ani jedno z provedení se neosvědčilo. Zbraně Reising získaly též některé jiné armády z tábora Spojenců, není ovšem známo, že by tuhle kolekci poruch někdo někdy chválil.

9. Trpasličí pistole pro partyzány

Když tajná služba OSS (čili vlastně předchůdce CIA) hledala metody, jak pomoci partyzánům v boji proti německým a japonským okupantům, sáhla i k nápadu, s nímž prý roku 1942 přišel jistý polský důstojník. Byla to mimořádně jednoduchá a kompaktní pistole, jakou mohl užívat takřka kdokoli a která se dala lehce schovat v oblečení. Předpokládalo se, že pro partyzány by to byla zbraň pro střelbu na takřka kontaktní vzdálenost, kdežto mocnostem Osy by tak vznikl veliký faktický a psychologický problém.

Miniaturní pistole FP-45 Liberator byla z hlediska principu jenom jednoranná

Zbraň zkonstruoval George Hyde, který vstoupil do dějin zejména coby autor samopalu M3, a výrobu zajistila linka firmy General Motors. Ačkoli v současnosti je pistolka známa především jako Liberator, tehdy se pro ni užívalo krycí jméno FP-45 (Flare Projector 45), protože oficiálně šlo o signální pistoli, jenže ve skutečnosti střílela municí .45 ACP. Z hlediska mechanismu byla jednoranná a po výstřelu bylo potřeba prázdnou nábojnici vytlačit a ručně zasunout nový náboj, ačkoliv do prostoru v rukojeti se dalo uložit až pět nábojů.

Sada FP-45 Liberator obsahovala samotnou pistolku, deset nábojů, dřívko pro vytlačení prázdné nábojnice, obrázkový návod a krabičku

Sada obsahovala pistoli, deset nábojů, dřívko pro vytlačování nábojnic, obrázkový návod a krabičku, to vše za 2 dolary a 40 centů. Takových souprav se vyrobil asi milion, jenže francouzským, řeckým, čínským a filipínským partyzánům byla patrně poslána jen malá část a neexistuje jediný záznam o použití pistole Liberator v boji. Na projekt se tedy brzy zapomnělo a dnes jde již pouze o vysoce ceněný sběratelský artikl.

Pistole FP-45 Liberator je možná nejpodivnější zbraní na střelivo .45 ACP.

8. Johnsonovy nedoceněné zbraně

Případ pušky, kterou zkonstruoval Melvin Johnson, je do jisté míry opakem samopalu Reising a jeho neúspěšné kariéry u námořní pěchoty. Johnsonova puška M1941 byla určitě povedenou zbraní, které si vojáci velmi cenili, jenže vrchní velení prosazovalo pušku M1 Garand, a tak se puška M1941 dostala do výzbroje jenom v malém počtu. Konstrukčně šlo o poloautomat, jenž pro pohon závěru využíval krátký zákluz hlavně. Oproti typu M1 Garand byla zbraň podstatně lepší na ovládání, měla menší zpětný ráz, byla přesnější, nabízela větší kapacitu zásobníku (10 ran) a dala se nabíjet pomocí pásků pro opakovačku Springfield, což v případě Garandu nešlo. Námořní pěchota pušku pořád hlasitě chválila, nikdy na ni nedal dopustit např. kapitán Robert Hugo Dunlap (nositel Medaile cti za boje na Iwo Džimě), ale zbraň Garand zkrátka měla lepší politickou „tlačenku“.

Samonabíjecí puška Johnson M1941 byla vyspělá a u námořní pěchoty hodně oblíbená, ale nezískala si podporu americké byrokracie

Poněkud lépe si vedl Johnsonův lehký kulomet, který opět dostal název M1941 a vycházel z designu pušky, avšak měl zleva zasouvaný zásobník na 20 nábojů. Dostal se do výzbroje několika elitních jednotek, zejména 1st Special Service Force, známé spíše pod přezdívkou „Ďábelská brigáda“. Johnsonovy zbraně pak používaly mj. síly Svobodné Francie, partyzáni na Filipínách či protikomunističtí bojovníci ve Střední a Jižní Americe. Kulomet byl navíc zkopírován a pod názvem Dror sériově vyráběn v Izraeli, jenže Johnsonova firma v roce 1949 zbankrotovala. Dodnes mnoho odborníků přes palné zbraně pokládá za velkou chybu, že se tyto designy nikdy nedočkaly rozsáhlejšího nasazení.

Kulomet Johnson M1941 se nejvíc prosadil u některých speciálních jednotek

7. Útočná puška v půlpalcové ráži

Jen málo zbraní dosáhlo u vojáků i soukromých majitelů takové obliby jako útočná puška ráže 5,56 mm, kterou navrhl Eugene Stoner. Slavná AR-15 (tzn. v ozbrojených silách puška M16 a karabina M4) sice měla na počátku hodně problémů, ale většinu se postupně podařilo vyřešit a dnes jde (společně s AK-47) o jeden z etalonů této kategorie. K její popularitě značně přispívá i fakt, že se vyrábí obrovské množství doplňků a rozmanitých variant, které dokážou uspokojit snad každého zájemce. Některé z nich jsou skutečně podivné.

Zbraň Beowulf ráže .50 se řadí mezi nejpodivnější verze slavné pušky AR-15

Existuje řada verzí, jež střílí mj. „východní“ municí ráže 7,62×39 mm, ovšem snad nejbizarnějším derivátem Stonerovy zbraně je produkt společnosti Alexander Arms, který se jmenuje AR-15 Beowulf. Ono jméno netvora ze severských legend je též komerční jméno střeliva, jehož celé označení zní .50 Beowulf, což napovídá, že má průměr 12,7 mm. Nábojnice vychází z munice 7,62×39 mm, do krčku je však vsazena nezvyklá krátká střela s tupým koncem. Váží okolo 20 g, tedy zhruba pětkrát více než střela ráže 5,56 mm, má ovšem podstatně nižší rychlost. Úsťová energie je zhruba třikrát vyšší než u běžných útočných pušek, jenže relativně rychle klesá, což činí z ráže .50 Beowulf dobrý nástroj pro palbu na sice nepříliš vzdálené, ale opravdu odolné cíle.

Navzdory enormní palebné síle je Beowulf stále derivátem AR-15, a proto se dá vybavit širokým spektrem komerčních doplňků

Firma Alexander Arms na začátku inzerovala AR-15 Beowulf hlavně jako policejní zbraň, která spolehlivě zastaví každé přijíždějící nebo unikající auto. V praxi ovšem našla největší oblibu u některých lovců, kteří ji používají proti velkým zvířatům, jako jsou losi či medvědi.

AR-15 Beowulf je zaručeně nejvýkonnější variantou Stonerova designu.

6. Brokovnice jako ze sci-fi filmu

Jak známo, Američané mají ve velké oblibě brokovnice. Jestliže v Evropě jde téměř výlučně o zbraně lovecké, popř. sportovní, v Novém světě již v éře „Divokého Západu“ patřily do běžné výzbroje strážců zákona i těch, kdo zákon porušovali. Brokovnice si pak zákonitě našla cestu i do armády, a proto pak US Army s oblibou a úspěchem nasadila své „pumpy“ a poloautomaty během obou světových válek. Brokovnice dnes používají především strážní, protiteroristické a speciální útvary, a ačkoli dodnes převládají spolehlivé „pumpy“ (tzn. opakovačky s posuvným předpažbím), stále se objevují nové poloautomatické či plně automatické typy.

Futuristická brokovnice Pancor Jackhammer si svého času získala popularitu u veřejnosti, ale do sériové výroby se nikdy nedostala

Svého času byl hodně populární jeden z nich, který navrhl John A. Anderson z firmy Pancor Industries. Zbraň dostala název Jackhammer a nejvíce ze všeho působila jako rekvizita z nějakého „béčkového“ sci-fi trháku. Konstrukčně šlo o obří samočinný revolver, jehož buben pro deset patron kalibru 12 se otáčel díky mechanismu, který využíval účinek prachových plynů. Buben se nacházel za spouští (Jackhammer tedy vlastně spadal do kategorie „bullpup“) a po vyprázdnění se vysunul a dal se opět naplnit. Nejvyšší teoretická kadence činila 240 výstřelů za minutu. Anderson měl zájem o kontrakt pro americké ozbrojené síly, které pak jeho Jackhammer opravdu otestovaly, jenže konstrukce se ukázala jako nevyzrálá a poruchová. Společnost Pancor pak zkrachovala a dochoval se pouze jediný ze tří prototypů Jackhammeru.

Brokovnice Pancor Jackhammer střílela teoretickou kadencí 240 ran za minutu

V našem eshopu DixieGear najdete lecjaká trička - třeba i tohle s nesmrtelným Coltem M1911.

5. Raketomet plukovníka Matrixe

Jistě nejsem sám, kdo vyrůstal na kultovních filmech Arnolda Schwarzeneggera. Mezi klasiku ve filmografii rakouského svalovce pochopitelně patří snímek Komando, který kromě toho, že poslal na scénu spoustu skvělých hlášek, vybudoval i veřejnou popularitu jedné zbraně, kterou do té doby znali jen největší experti a fandové. Pokud jste si totiž mysleli, že ten čtyřhlavňový raketomet je jen filmová rekvizita, spletli jste se. Tahle obludnost doopravdy existuje.

Pěchotní raketová zbraň M202 FLASH byla vytvořena zejména jako náhrada plamenometů a odpalovala čtyři zápalné rakety

Vznikla roku 1972 pod názvem XM191, pod nímž byla dokonce zkoušena ve Vietnamu, aby poté byla vyvinuta sériová verze M202 čili FLASH (Flame Assault Shoulder). Jak napovídá název, byla to zbraň vytvořená v podstatě coby náhrada plamenometů, jelikož čtyři střely M74 v hranatém pouzdru měly zápalné hlavice s náplní organicko-kovové látky zvané trietylaluminium, jež při hoření produkuje teplotu přes 2000 °C. Rakety byly blízce příbuzné těm ze známé pancéřovky M72 a měly max. dostřel 500 m, ačkoliv efektivní mířený dostřel na bodové cíle byl podstatně kratší.

Raketomet M202 FLASH se nejvíce proslavil díky akčnímu filmu Komando

Zkoušela se i raketa se slzným plynem a údajně se daly používat i protipancéřové střely z pancéřovky M72 (což měl patrně předvádět Arnold neboli filmový plukovník Matrix), avšak předpisy hovořily pouze o střele M74. Účinnost v cíli byla dosti vysoká, ale došlo i k několika nehodám kvůli samovznícení, takže prostí vojáci neměli M202 moc v lásce. Většina kusů byla do konce 80. let vyřazena z aktivní služby a zakonzervována, avšak formálně raketomet M202 ještě dnes figuruje v seznamu typů výzbroje US Army.

Oficiální armádní film o čtyřhlavňovém raketometu M202 FLASH.

4. Puška pro vojáka budoucnosti

Vzhledem ke stáří již zmíněné pušky M16 jistě není překvapivé, že se americké ozbrojené síly už nejednou snažily najít její náhradu, resp. novou standardní pěchotní zbraň. K nejznámějším se řadí projekt OICW (Objective Individual Combat Weapon), který byl zahájen v 90. letech a trval do roku 2004. Cílem bylo vytvořit zbraň, která propojí pušku ráže 5,56 mm a granátomet ráže 20 mm, jenž bude pálit „air-burst“ granáty, tzn. munici s programovaným časem exploze, díky čemuž bude cíl zasypán střepinami.

Zbraňový komplet XM29 OICW kombinoval útočnou pušku ráže 5,56 mm a granátomet s programovatelnou municí ráže 20 mm

Výběrové řízení vyhrála značka Alliant Techsystems (od níž pocházel onen granátomet) v týmu s německou zbrojovkou Heckler & Koch, která pro „puškovou“ část projektu OICW použila prvky svojí úspěšné zbraně G36. Standardně se měla používat kompletní sestava, ale mělo být možné používat i obě zbraně nezávisle na sobě. Byla vyrobena řada trochu odlišných prototypů, které vypadaly impozantně, avšak při zkouškách se objevily četné problémy. Sestava jménem XM29 byla dost rozměrná a těžká a za očekáváními zůstala i efektivita 20mm granátů. Roku 2004 byl proto projekt zastaven a rozdělen na několik jiných.

Vojskové testy jedné z pozdějších vývojových verzí kompletu XM29 OICW

Firma Heckler & Koch představila perspektivní útočnou pušku XM8 a pracovalo se na účinnějším granátometu ráže 25 mm, z čehož pak vzešla zbraň XM25 Punisher, která dokonce prodělala zkoušky v Afghánistánu. Také tento projekt byl ovšem kvůli poruchám a zpožděním ukončen a americká armáda nové zbraně pořád hledá. V poslední době se hovoří i o tom, že se koupí nové pušky na starou munici 7,62×51 mm NATO.

3. Náhrada M16 pro střelbu šipek

Snaha nalézt náhradu za M16 však samozřejmě nezačala v 90. letech, jelikož Stonerova puška se v době svého zrodu brala jen jako dočasné řešení a totéž platilo i pro střelivo ráže 5,56 mm, se kterým se počítalo zhruba tak na jednu dekádu. Už od začátku 50. let se totiž pracovalo i na projektu pěchotní zbraně nové generace (tzv. projekt SALVO), která měla nabízet ničivou sílu výrazně vyšší než klasické pušky. Pozornost konstruktérů si tedy brzy získaly tzv. flešety, tzn. malé a rychlé „šipky“ schopné prorážet helmy. Menší přesnost měla suplovat vysoká kadence, resp. schopnost střílet více ran současně, protože jeden náboj mohl obsahovat několik „flešet“, ačkoli pak dostalo přednost řešení s jednou „šipkou“ na každý náboj s tím, že vedle této pušky bude do systému náležet i granátomet proti vzdálenějším a plošným cílům.

Čtyři pokusné pušky SPIW od zbrojovky AAI pro 5,6mm „šipkovou“ munici

Koncem 50. let tak vzniklo zadání SPIW (Special Purpose Infantry Weapon), na něž zareagovaly zbrojovky AAI, Springfield, Winchester a Harrington & Richardson, jež předložily prototypy pušek (žádaly se zásobníky na 60 „šipek“ ráže 5,6 mm) a granátometů (zásobník pro tři 40mm granáty). Ačkoli se některé ukázaly jako slibné, závěry zkoušek zněly tak, že žádná zbraň dosud není způsobilá pro sériovou výrobu.

Prototyp 5,6mm pušky SPIW značky Springfield s granátometem Winchester se nachází v muzeu základny Aberdeen Proving Ground

V polovině 60. let tudíž byla jako „dočasné“ řešení zavedena puška M16 a až do 80. let se pokračovalo v pokusech s „flešetami“ i kulkami malých ráží, nikdy se ovšem nedošlo k řešení. Nakonec uspěl pouze zjednodušený granátomet firmy AAI, jenž byl zaveden do služby jako M203, paradoxně doplněk pušky M16.

Střelecké testy prototypu automatické pušky AAI na „šipky“ ráže 5,6 mm.

2. Laserová puška ze Star Treku

První funkční laser byl spuštěn v roce 1960 a tato koncepce samozřejmě ihned vyvolala zájem vojáků. Vysoká hustota energie a takřka absolutní rychlost se zdály jako skvělý základ zbraně, ale záhy se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Lasery potřebují přímou viditelnost, některé vlnové délky jsou silně pohlcovány atmosférou a zejména je třeba obrovský elektrický příkon, protože lasery jsou z tohoto pohledu strašlivě neefektivní. Účinnost většinou dosahuje nejvýše jednotek procent, takže pokud chcete vyzářit paprsek o výkonu řádově v kilowattech, což je to nejmenší, co dovede nadělat vážné škody, pak na to potřebujete zdroj schopný dodávat stovky kilowattů. Není tedy divu, že současné projekty laserových zbraní s opravdu ničivým účinkem mají sloužit pro lodě, letouny či velká vozidla.

Laserová puška PHASR byla představena v roce 2005 jako zbraň, která může dočasně oslepit osoby nebo vyřadit optické senzory

Přenosné laserové zbraně existují, ovšem jejich účinnost je vesměs omezená. Příkladem je puška PHASR (Personnel Halting And Stimulation Response), která evidentně obdržela jméno podle phaserů, tzn. paprskových zbraní, jež známe ze seriálu Star Trek. Zbraň byla vyvinuta v laboratoři AFRL (Air Force Research Laboratory), veřejnosti se představila v roce 2005 a oficiálně se jedná o „dazzler“, resp. zařízení určené pro dočasné oslepování osob nebo vyřazování optických přístrojů. Neoficiálně se říká, že na kratší vzdálenosti může při maximálním výkonu zapálit papír. Lze tedy soudit, že na skutečně ničivé laserové pušky si zřejmě ještě nějakou dobu počkáme.

Jméno pušky PHASR je zjevně odvozeno z názvu zbraně ze seriálu Star Trek

1. Problematická raketová pistole

V roce 1964 se začala prodávat pozoruhodná zbraň, o které její tvůrci, Robert Mainhardt a Art Biehl z firmy MBA, tvrdili, že znamená revoluci na úrovni vynálezu střelného prachu. Byla to zbraň jménem Gyrojet, jež na první pohled vypadala zkrátka jako velká pistole, ale koncepčně byla opravdu mimořádná, protože odpalovala miniaturní rakety. Vynálezci i první zákazníci si od ní slibovali velkou přesnost a ničivost, hned první zkoušky však ukázaly zklamání, protože Gyrojet byl ve skutečnosti méně přesný než standardní pistole.

Rakety odpalující zbraň Gyrojet měla v oboru palných zbraní přinést revoluci

Rakety ráže 13 mm, jichž bylo možno do zásobníku nabít šest, totiž zrychlovaly nerovnoměrně a každá nepřesnost ve výrobě se projevila obrovskou odchylkou za letu. Zároveň platilo, že raketám trvalo, než získaly svou plnou rychlost, takže Gyrojet neměl ani příliš velký účinek na krátkou vzdálenost. Hodně střel naprosto selhávalo, byť samotná pistole vykazovala vysokou spolehlivost, neboť byla vskutku jednoduchá.

Kromě pistolí vyráběla společnost MBA také dlouhé zbraně principu Gyrojet, a sice karabinu (nahoře) a armádní pušku (dole)

Několik kusů se tak objevilo ve Vietnamu, kde se potvrdilo fungování ve vlhkém klimatu, avšak celkově byla armáda zklamána jak z pistole Gyrojet, tak i z dlouhých zbraní na stejném principu, neboť Mainhardt a Biehl nabízeli i karabinu a automatickou pušku. Pozdější verze zbraní musely kvůli zákonným úpravám přejít na kalibr 12 mm, avšak na problémech se střelivem to nic nezměnilo. Pistole Gyrojet byla navíc těžká a nabíjení bylo pomalé a složité, a tak zůstala jen okrajovou kuriozitou, ačkoliv si zahrála v několika filmech. Někdy v budoucnu bychom se k ní ještě rádi vrátili v samostatném článku.