Spektrum plavidel amerického námořnictva je neobyčejně široké a pestré. A jestliže zajdeme i do historie, najdeme ještě rozsáhlejší škálu lodí. Ačkoli drtivá většina samozřejmě představuje standardizované třídy, občas se vyskytnou také některé unikáty, podivnosti a kuriozity. Byly a jsou mezi nimi lodě hladinové i ponorky, plavidla bojová i podpůrná, opravdu výtečné nápady i slepé uličky. Nabízíme vám tedy náš výběr deseti neobvyklých lodí, jež se plavily (v jednom případě stále plaví) pod vlajkou Spojených států amerických.
10. Vlastní i cizí balistické rakety
Nákladní loď Empire State Mariner, která byla spuštěna na vodu v roce 1953, zpočátku vůbec nevybočovala ze standardu své třídy. Dlouho to však nevydrželo, protože již v roce 1956 byla od dopravního loďstva přesunuta k americkému námořnictvu, které s ní mělo zcela jiné plány. Podrobilo ji kompletní přestavbě, zařadilo ji mezi pokusné pomocné lodě a přejmenovalo ji na EAG-154 Observation Island. Dne 27. srpna 1959 pak tato loď provedla vůbec první odpálení balistické rakety na moři, když z ní odstartovala střela UGM-27 Polaris. Poté uskutečnila také další vypuštění a poskytovala podporu při odpalovacích zkouškách z ponorek.
Odpálení balistické rakety Polaris z plavidla EAG-154 Observation Island
V roce 1968 se její číselné označení změnilo na AG-154 a proběhla další přestavba, která umožnila vypouštět modernější rakety UGM-73 Poseidon (první dne 16. srpna 1968). V roce 1972 se sice plavidlo dočkalo vyřazení z US Navy, ale jeho zvláštní kariéra pokračovala, protože bylo přeřazeno do podpůrné flotily Military Sealift Command a podstoupilo třetí přestavbu.
Pomocné plavidlo T-AGM-23 Observation Island ve své finální podobě
Loď obdržela jméno T-AGM-23 Observation Island a změnila se na platformu ke sledování zkoušek raket, jimiž se chlubil Sovětský svaz a Čína. Na zádi se objevil masivní radiolokátor AN/SPQ-11 Cobra Judy a na nástavbu přibyla dvě kulová tělesa k zachycování elektronické komunikace. V této roli se pak Observation Island plavila až do roku 2014, kdy po 60 letech opustila službu a její poslání převzalo nové plavidlo T-AGM-25 Howard O. Lorenzen.
Plavidlo T-AGM-23 Observation Island předvádí svou působivou sestavu senzorů.
9. Letadlové lodě na jezerech
Letadlová loď, která má postranní hnací kolesa a plaví se po jezeře, asi zní jako něco, s čím se potkáte v románu či filmu žánru „steampunk“. Americké námořnictvo ovšem dvě takové lodě doopravdy mělo, ačkoli nebyly určeny pro boj. Vznikly kvůli výcviku pilotů palubních letadel a plavily se po amerických Velkých jezerech, kde bylo jejich domovským přístavem Chicago. Základ pro obě představovala kolesová plavidla pro osobní dopravu, a sice parníky Seeandbee (spuštěný na vodu roku 1912) a Greater Buffalo (1924). První z nich vozil cestující nepřetržitě do vypuknutí války, zatímco druhý byl vyřazen z provozu během hospodářské krize, oba však roku 1942 přitáhly pozornost admirálů. Námořnictvo totiž naléhavě potřebovalo platformy, na nichž budou moci cvičit piloti palubních letadel, a tak koupilo tyto dva parníky a přestavělo je na letadlové lodě s plochými palubami.
Letadlový nosič IX-81 Sable byl určen pro výcvik pilotů na Velkých jezerech
Seeandbee se proměnil na loď IX-64 Wolverine, která zahájila svou službu v US Navy v srpnu 1942, zatímco z parníku Greater Buffalo se stal nosič IX-81 Sable, který americké námořnictvo převzalo v květnu 1943. Samozřejmě se nejednalo o plnohodnotné letadlové lodě, protože jim chyběly mj. výtahy a hangáry, ale na výcvik startů a přistání naprosto stačily. Na palubách lodí Wolverine a Sable se tudíž objevily takřka všechny slavné typy amerických palubních letounů té doby a zkušenosti na nich nasbíraly stovky letců, mj. také pozdější prezident George H. W. Bush. Obě plavidla opustila službu v listopadu 1945 jako asi jediné sladkovodní letadlové lodě v historii.
Jezerní plavidlo IX-64 Wolverine původně vzniklo jako parník Seeandbee
8. Plavidla na vodních křídlech
V polovině 50. let se námořnictvo začalo vážně zajímat o tzv. hydrofoily, jak se označují lodě, které se po dosažení vysoké rychlosti „zvednou“ z vody. Pod hladinou zůstávají jen tzv. vodní křídla, která vyvozují vztlak podobně jako křídla u letadel. Takové lodě pak mohou dosahovat opravdu velkých rychlostí. Námořnictvo začalo s hlídkovým člunem PCH-1 High Point, který vstoupil do služby v srpnu 1963 a potvrdil, že tato koncepce má smysl. Posléze byla vyrobena dvě další taková plavidla, a to PGH-1 Flagstaff značky Grumman a PGH-2 Tucumcari značky Boeing.
Hlídkovou loď s vodními křídly PGH-2 Tucumcari postavila firma Boeing
Vstoupila do služby v roce 1968 a byla zkušebně nasazena ve Vietnamu, kde se jejich takřka fantastická rychlost (přes 80 km/h) značně osvědčila při „lovu“ bojových i pašeráckých člunů komunistů. Člun Tucumcari později utrpěl poškození při nehodě a byl vyřazen, zatímco Flagstaff se pak plavil u Pobřežní stráže jako plavidlo k zachycování pašeráků drog. US Navy si mezitím objednalo celou šestičlennou třídu hydrofoilů, jež obdržely názvy PHM-1 Pegasus, PHM-2 Hercules, PHM-3 Taurus, PHM-4 Aquila, PHM-5 Aries a PHM-6 Gemini.
Člun na vodních křídlech PHM-1 Pegasus se dočkal i pětice sesterských lodí
Dostaly se do služby v letech 1977 až 1982 a kromě svojí vysoké rychlosti nabízely i impozantní výzbroj v podobě 76mm děla a osmi protilodních střel Harpoon. Námořnictvo si jich hodně vážilo, ale kvůli rozpočtovým škrtům Billa Clintona je muselo v roce 1993 vyřadit. Při pohledu na to, jak to dnes vypadá mj. v Mexickém zálivu, v Perském zálivu, u Somálska, ve Středozemním moři nebo u pobřeží Koreje, lze tohoto kroku jedině litovat.
Raketové čluny třídy Pegasus patřily mezi nejrychlejší plavidla US Navy.
7. Ponorka pro všechny případy
Ponorka jménem Halibut byla původně zamýšlena jako dieselelektrická, avšak byla dostavěna s nukleárním pohonem. Do služby vstoupila v lednu 1960 pod označením SSGN-587 Halibut, kde písmeno G vypovídalo o dalším zvláštním rysu. Byla to totiž první jaderná ponorka, která vznikla speciálně jako platforma k vypouštění střel s plochou dráhou letu. Američané asi tento nápad okoukali od Němců, kteří plánovali odpalování svých „létajících bomb“ V1 i z ponorek (dost možná také proti Americe). Před věží ponorky Halibut byl proto umístěn hangár, v němž se nalézaly letounové střely, a to buď pětice SS-N-8 Regulus (max. dostřel 920 km), nebo dvě SS-N-9 Regulus II (max. dosah 1850 km). Celý systém byl na svou dobu skutečně pokročilý a po vynoření ponorky probíhal celý proces vypuštění v podstatě automaticky.
Americká ponorka SSGN-587 Halibut při odpálení okřídlené střely Regulus
V roce 1964 sice Halibut skončil svou kariéru nosiče okřídlených střel, protože úlohu hlavní odstrašující zbraně US Navy převzaly ponorky s balistickými střelami, ale zvláštní konstrukce Halibutu (zejména existence hangáru) vedla k jeho uplatnění v jiné úloze. Byl přestavěn na ponorku pro speciální operace, obdržel nový název SSN-587 a řadu speciálních prvků, mj. manévrové trysky, veliký prostor pro potápěče a množství senzorových a výpočetních systémů. Až do roku 1976 sloužil Halibut pro úkoly, z nichž řada je dosud tajná, ale většina měla co dělat se špionáží. Je známo, že např. kladl odposlechová zařízení u pobřeží SSSR.
Po konverzi pro speciální operace obdržela ponorka Halibut kód SSN-587
6. Monstrum Howarda Hughese
Další zvláštní operací, na níž se Halibut podílel, bylo vyzvednutí sovětské ponorky K-129, jež se v březnu 1968 potopila v Pacifiku. Jak a proč se to stalo, není pořád zcela jasné (takže se na to téma rozšířila i spousta konspiračních teorií), avšak jisté je, že se Američané rozhodli, že se tento zdroj úžasných zpravodajských informací pokusí získat. Halibut našel zničenou ponorku v hloubce zhruba 4900 m, odkud ji mělo vyzvednout naprosto mimořádné plavidlo, které bylo výsledkem práce naprosto mimořádného muže. Howard Hughes byl asi živý důkaz tvrzení, že hranice mezi genialitou a šílenstvím může být často velmi tenká. To dokazuje i plavidlo, které nechal navrhnout a postavit podle požadavků CIA.
Vnitřní uspořádání Hughesovy bizarní lodě T-AG-193 Glomar Explorer
Loď nesla jméno Hughes Glomar Explorer a oficiálně měla z mořského dna těžit mangan, avšak ve skutečnosti byla hlavním prvkem tzv. Projektu Azorian, jak se nazýval onen pokus o vyzvednutí K-129. Loď, kterou si námořnictvo od Hughese pronajalo pod oficiálním označením T-AG-193, nesla gigantický ponorný drapák, jemuž se říkalo „Clementine“ a který ponorku v červenci 1974 opravdu zachytil. Došlo ovšem k poruše zařízení a následnému rozlomení vraku, takže CIA získala pouze část K-129, ačkoliv i ta byla samozřejmě nesmírně cenná. Stojí za zmínku, že Sověti věděli, že se Amerika o něco takového snaží, ale pokládali to za nemožné!
Hughesova loď poté putovala do rezervy, ovšem roku 1997 prodělala konverzi na vrtné plavidlo a dostala nové jméno GSF Explorer, pod nímž se plavila až do svého definitivního vyřazení v loňském roce.
Plavidlo Hughes Glomar Explorer se změnilo na vrtnou loď GSF Explorer
5. Nejmenší nukleární ponorka
Podobně jako Hughes bývá i admirál Hyman Rickover považován za podivína, nesporné však je, že měl největší zásluhu na prosazení jaderného pohonu amerických ponorek. Rickover měl i řadu jiných originálních nápadů, mezi něž patřilo také vybudování flotily malých atomových ponorek pro hloubkové operace. Nakonec se mu však podařilo prosadit stavbu pouze jediného takového plavidla, které zahájilo službu v říjnu 1969 pod označením NR-1. Je ale třeba dodat, že zmíněný začátek služby nebyl úplně oficiální, protože námořnictvo tuto ponorku do řadové služby nikdy formálně nepřijalo. Bylo to součástí důmyslné clony utajení, kterou kolem svého „dítěte“ budoval sám admirál Rickover, mezi jehož nejčastější výroky údajně patřila věta: „To nepotřebujete vědět!“
Malá jaderná ponorka NR-1 nikdy nebyla do US Navy oficiálně zařazena
V každém případě ovšem byla NR-1 nejmenší jadernou ponorkou, která kdy vznikla, protože měřila na délku jen 45 m. Měla výtlak 400 tun a posádku jenom 13 osob, běžně se potápěla do hloubky cca 900 m, ale patrně zvládala i víc. Měla řadu velice zvláštních prvků, např. kola pro jízdu po dně (!), manipulační ramena či vnější světlomety a kamery. Tak jako v případě ponorky Halibut zůstává mnoho úkolů NR-1 v utajení. Z těch veřejně známých lze zmínit mj. hledání trosek raketoplánu Challenger nebo nalezení vraku lodě HMS Britannic (sesterské lodě Titaniku). Ponorka NR-1 ukončila provoz v roce 2008, ale spekuluje se, že US Navy vlastní nějaké nové „černé“ plavidlo této kategorie.
Nákres ukazující unikátní rysy a prvky miniaturní atomové ponorky NR-1
4. „Neviditelná“ černá kuriozita
Skutečně „černým“ (doslova i přeneseně) plavidlem amerického námořnictva byla loď IX-529 Sea Shadow, která byla postavena v roce 1984. Její existenci se ale dařilo tajit devět let, což je docela působivé, uvážíme-li, že na délku měřila 50 m. Lze ji považovat za námořní ekvivalent slavného „černého tryskáče“ F-117A Nighthawk, jenž si vybojoval velkou slávu především ve válce v Zálivu v roce 1991.
Loď IX-529 Sea Shadow byla vlastně námořním protějškem letounu F-117A
Pocházel od firmy Lockheed, která postavila i Sea Shadow, neboť spolu s námořnictvem chtěla zjistit, jestli lze dosáhnout radarové „neviditelnosti“ (lépe řečeno „obtížné zjistitelnosti“) také u hladinových plavidel. Technologie byla v podstatě stejná jako u F-117A, tzn. velké rovné plochy bez křivek a pravých úhlů, což napomáhalo rozptylu paprsků radaru, a dále pokrytí barvou, jež paprsky částečně pohlcovala. Z hlediska konstrukce náležela loď Sea Shadow mezi tzv. katamarany (plavidla s trupem spojeným dvojicí plováků), celkový vzhled ovšem nejvíce připomínal jakousi sci-fi variantu jižanské fregaty CSS Virginia (neboli Merrimack).
Experimentální plavidlo IX-529 Sea Shadow na pozadí mostu Golden Gate
V oněch plovácích se skrývala i pohonná soustava, jenže rychlostí „Mořský stín“ nikdy neoslňoval, jelikož dosahoval jen asi 14 uzlů (26 km/h). Také proto se neplánovalo jeho nasazení v boji a loď měla čistě pokusný účel, ačkoliv prý existovaly i plány větší, výkonnější a vyzbrojené modifikace. Černá podivnost oficiálně opustila službu roku 2006, ovšem získané poznatky hrály důležitou roli při vývoji nové generace lodí.
Americké námořnictvo tajilo existenci lodě Sea Shadow skutečně důkladně.
3. Unikátní dynamitový křižník
19. století přivedlo na scénu dvě slavné a účinné výbušniny, nitroglycerín a dynamit, obě však byly příliš choulostivé na to, aby se jimi plnily dělostřelecké granáty. Proto vznikla myšlenka, aby se střely s dynamitem střílely jinak, resp. z nějaké zbraně s nižším zrychlením, než jaké se objevuje v klasických dělech. Možné řešení tak nabídla tzv. pneumatická děla, v zásadě jakési obrovské vzduchovky. V americkém loďstvu byl jejich hlavním zastáncem důstojník Edmund Louis Gray Zalinsky, jenž založil společnost Pneumatic Dynamite Gun Company a brzy mohl předvádět prototyp 203mm „dynamitového děla“. Testy uskutečněné roku 1885 zapůsobily na admirály natolik, že okamžitě zadali stavbu „dynamitového křižníku“, jenž vstoupil do služby v roce 1890 pod jménem USS Vesuvius.
Plavidlo USS Vesuvius se zapojilo do španělsko-americké války (1898)
V přídi lodě byla zastavěna tři pneumatická děla ráže 380 mm, pro něž existovaly čtyři druhy granátů. Standardní 380mm granát vážil 521 kg, zbylé tři byly podkaliberní (254, 203 a 127 mm) a nabízely větší dostřel. Ale právě vzdálenost palby představovala hlavní slabinu celé koncepce, protože standardní granát měl dostřel jen asi 2800 m a nevýkonnější podkaliberní méně než 5000 m. Pro námořní bitvu se tak „dynamitová děla“ příliš nehodila a dala se použít pouze k ostřelování cílů na pobřeží, což se také stalo v jediném konfliktu, do něhož Vesuvius zasáhl. Ve španělsko-americké válce (1898) pálil na nepřátelské jednotky na Kubě, avšak granáty měly spíš psychologický efekt. V té době už byly k dispozici nové trhaviny a „dynamitový křižník“ brzy opustil službu.
V přídi lodě USS Vesuvius byla zabudována trojice „dynamitových děl“
2. Podivnost pro útoky klounem
Kdyby se měl vybrat nejhloupější nápad v historii konstrukce lodí US Navy, je prakticky jisté, že naprostá většina oslovených znalců by v tomto neslavném žebříčku dala na první místo loď jménem USS Katahdin. Bylo to snad poslední plavidlo v dějinách, jež bylo postaveno výlučně pro provádění útoků klounem. Američany inspiroval britský člun HMS Polyphemus, jenže ten byl primárně torpédový a „nárazové“ útoky měl provádět spíše v nouzové situaci, zatímco pro US Navy byl v roce 1896 postaven podivný člun, který měl útočit pouze klounem. Kromě této zbraně měl ještě čtveřici 57mm kanonů, ovšem na pohled vypadal spíš jako groteskní ponorka s komínem, protože většina trupu se nacházela pod hladinou, nad ní čněla jen nízká nástavba a právě onen komín.
Speciální klounové plavidlo USS Katahdin coby součást americké flotily
Admirál Daniel Ammen, jenž stavbu lodě prosadil, tvrdil, že taková loď se skvěle hodí pro obranu přístavů, protože díky velké rychlosti dokáže k velkým lodím útočníka proniknout na krátkou vzdálenost a následně zaútočit klounem, což přivodí protivníkům velké poškození pod čarou ponoru. Skutečnost však brzy dokázala, že Katahdin je daleko pomalejší, než se plánovalo, takže by Ammenův plán téměř určitě nefungoval. A k ničemu jinému se tato kuriozita použít nemohla, nehledě k tomu, že bizarní konstrukce způsobovala extrémně špatné podmínky uvnitř trupu, kde se většinu času takřka nedalo dýchat. Nelze se tedy asi divit, že již v roce 1898 byl omyl jménem USS Katahdin vyřazen.
Loď USS Katahdin je dosud řazena mezi vůbec nejhorší nápady US Navy
1. Obrácení o devadesát stupňů
Zlatou medaili v našem přehledu kuriozit získává věc, kterou by leckdo možná ani nepokládal za loď v pravém slova smyslu. Oficiálně se nazývá R/P FLIP (Floating Instrument Platform) a nachází se v majetku Úřadu námořního výzkumu (Office of Naval Reserach), byť ji provozuje Scripps Institution of Oceanography. Na pohled vypadá jako lodní záď, k níž je připojeno cosi dlouhého a obrovského. Celá tahle obludnost měří přes sto metrů a nemá žádný vlastní pohon, takže na cílové místo na moři ji musí odtáhnout remorkér.
Při tažení výzkumné platformy R/P FLIP je dobře patrná její zátěžová část
Teprve na cílovém místě předvádí R/P FLIP svoji unikátní schopnost, a to obrácení o 90 stupňů. Ona dlouhá podivná věc je totiž zátěžové těleso, které se částečně zaplaví vodou a zaujme pod hladinou svislou polohu, kdežto ona „lodní záď“ pak vyčnívá nad hladinu do výšky asi 17 metrů. Toto obrácení si samozřejmě vyžádalo zcela zvláštní konstrukci oné „zádě“, jelikož to, co při přesunu představuje přepážky trupu, se po přetočení změní na podlahy a stropy.
Oceánské výzkumné plavidlo R/P FLIP po překlopení do pracovní pozice
R/P FLIP je velmi stabilní, neboť její výtlak zajišťuje velké zátěžové těleso, na něž pod hladinou příliš nepůsobí vlny. Na palubě zpravidla působí pětičlenná osádka a až jedenáct vědců. Platforma, jež byla postavena roku 1962, slouží především pro sledování vln, výzkum šíření zvuku, monitorování teploty a složení vody či pro meteorologické účely. Původně bylo to vše potřeba hlavně na vývoj protiponorkových zbraní, ale dnes má R/P FLIP vojenské i civilní poslání. Nejčastěji se vyskytuje u pacifického pobřeží USA, ale už absolvovala také několik „výletů“ po světě.
Takhle to vypadá, když se výzkumná platforma R/P FLIP na místě určení obrací.
Lukáš Visingr
Vojenský a bezpečnostní analytik, publicista, konzervativní vlastenec, sionista a milovník života, který chce vidět smrt politické korektnosti.
