Vznášedla PACV ve Vietnamu: Smrt na vzduchovém polštáři

Vznášedla PACV ve Vietnamu: Smrt na vzduchovém polštáři

Mezi nové typy techniky, které Američané zkoušeli ve Vietnamu, náležela i vznášedla. Jejich většímu rozšíření ale zabránila vysoká cena.


Dolů

Licence z Británie

Britská firma Saunders-Roe patřila mezi první společnosti, které začaly sériově vyrábět civilní i vojenská vznášedla, tj. dopravní prostředky na statickém vzduchovém polštáři. Mezi úspěšné typy této značky patřil sedmitunový SR.N5, který vyjel na první zkušební plavbu v roce 1964. Bylo postaveno sedm kusů, z nichž čtyři byly předány britskému námořnictvu, jež je následně vyslalo mj. do Indonésie, Malajsie, Thajska, Jemenu, Libye a Belgie. Zejména v jihovýchodní Asii se vojenské SR.N5 dočkaly také omezeného bojového nasazení. Ale největší slávu pro ně znamenalo použití ve Vietnamu.

Původní britské vznášedlo SR.N5 prošlo ostrým testováním v Severním Borneu

V roce 1965 zakoupila licenci na SR.N5 americká firma Bell Aerosystems (v té době již úspěšný producent vrtulníků) a vyvinula upravenou variantu, která dostala název SK-5. Nového prostředku si téměř okamžitě všimlo i americké námořnictvo, jež se stále významněji zapojovalo do vietnamské války, a to především prostřednictvím slavných „hlídkových člunů na řeky“ (Patrol Boat River, PBR, přezdívka „Pibber“).

Námořnictvo proto zadalo společnosti Bell Aerosystems kontrakt na dodání čtyř kusů vojenské varianty SK-5, jež posléze dostala oficiální název PACV (Patrol Air Cushioned Vehicle). Jednotlivé kusy se poté označily prostě jako PACV-1, 2, 3 a 4. Posádky pro vznášedla prodělávaly výcvik na námořní základně Coronado v Kalifornii. Řada závěrů z tréninku se pak promítla i do některých úprav, které byly na vznášedlech průběžně prováděny.

PACV se představuje

Vznášedlo vyhlíželo značně mohutně, a to zejména díky širokým gumovým „zástěrkám“, pod kterými byl vytvářen vzduchový polštář. Na horní straně trupu PACV se nacházela kabina pro posádku, za níž byla uložena pohonná jednotka, kterou představovala masivní plynová turbína General Electric LM-100, konstrukčně dosti podobná turbohřídelovým motorům pro vrtulníky Bell UH-1. Tato turbína pak roztáčela dvanáctilisté dmychadlo s průměrem 2,1 m, jež vhánělo vzduch do vzduchového polštáře pod trupem vznášedla, a také třílistou vrtuli Hamilton, jež se starala o pohyb vznášedla vpřed a v kombinaci se dvěma svislými kormidly (spojenými malou vodorovnou plochou) zajišťovala rovněž změnu směru pohybu.

Kabina posádky byla opatřena čelními i bočními okny (boční byla později doplněna sklopnými kovovými ochranami), na její horní straně se nalézalo střeliště a otáčivá radarová anténa. Posádku vznášedla obvykle tvořilo tři až pět mužů: pilot, radarový operátor, střelec v horním střelišti a případně ještě jeden či dva střelci, kteří ovládali další zbraně. Základní výzbroj PACV představoval jeden nebo dva těžké kulomety Browning M2 ráže 12,7 mm v horním střelišti; dále byly po bocích kabiny umístěny dvě lafety pro lehké kulomety M60 ráže 7,62 mm a na záď vznášedla se mohly přidat dálkově ovládané lafety pro kulomety M60 nebo automatické granátomety ráže 40 mm. A navíc mohli být na bocích PACV přepravováni i další vojáci s nejrůznější pěchotní výzbrojí, takže palebná síla celého stroje rozhodně nebyla zanedbatelná.

V listopadu 1966 byla vznášedla poprvé využita pro jednoznačně útočnou akci, a to při operaci amerických Zelených baretů a jihovietnamské armády (ARVN) u kambodžské hranice. Operace nesla přiléhavý název Quai Vat (Monstrum), což bylo původně jméno, které vznášedlům PACV dali vietnamští vojáci, a to nejen díky enormnímu hluku, který vyluzovaly turbíny, ale i díky typické obrovské cloně vodní tříště, kterou vznášedla při pohybu po hladině vytvářela. Není divu, že také Američané postupně přestali užívat původní oficiální název, jenž byl zpravidla vyslovován jako [pek-ví], a začali vznášedlům přezdívat „Monsters“. Toto slovo se nakonec stalo i oficiálním volacím znakem.

Bojovníci Vietkongu měli ze řvoucích "Monster" panickou hrůzu.


Triček s tématikou války ve Vietnamu by se v eshopu DixieGear pár našlo. Třeba tohle.

Při operaci Quai Vat bylo zabito 23 příslušníků hnutí Vietkong, dalších 11 bylo zajato, navíc bylo zničeno i 70 různých člunů a 71 budov. Šlo o velmi dobré výsledky, které prokázaly užitečnost vznášedel, a tak byly PACV v letech 1967 a 1968 nasazovány při bojových operacích typu Game Warden (vnitrozemské vody) a Market Time (pobřežní vody). Díky možnosti přepravovat vojáky byla vznášedla často využívána pro „výsadky“ Zelených baretů a jihovietnamských Rangerů, nezřídka ve spolupráci s obdobnými výsadky z člunů PBR nebo helikoptér UH-1.

Nejlepší přehled o tom, jak vypadalo bojové nasazení vznášedel v ´Namu, si uděláte z tohoto dobového dokumentárního snímku. Angličtina není zas až tak potřeba...

Zapojuje se armáda

Vznášedla si vedla výborně, ale v polovině roku 1969 už se na nich začínalo hodně projevovat opotřebení. Přece jen už měla za sebou zhruba tři roky nepřetržitého bojového použití, a tak je námořnictvo v létě 1969 stáhnulo a přidělilo k americké Pobřežní stráži, avšak jejich úlohu ve Vietnamu záhy převzala trojice vznášedel ACV (Air Cushioned Vehicle) ve službě US Army. Na tu úspěchy PACV silně zapůsobily, a tak si roku 1968 objednala vlastní, poněkud odlišnou variantu prostředků na vzduchovém polštáři.

Armádní ACV měly silnější pancéřování kabiny, odolnější provedení gumových „zástěrek“ a větší nosnost výzbroje; celková hmotnost vzrostla o zhruba 600 kg. Exempláře ACV 901 a 902 nesly plný arzenál v podobě kulometů ráže 12,7 i 7,62 mm a granátometů ráže 40 mm; ACV 903 byl konstruován jako dopravní a zpočátku měl pouze kulomety ráže 7,62 mm, avšak později byl dozbrojen. Vznášedla US Army bojovala ve Vietnamu do podzimu 1970. Kus ACV 901 utrpěl škody při nehodě a ACV 902 v boji; oba se sice daly opravit, armáda se však nakonec rozhodla „Monstra“ vyřadit.

Exemplář ACV 903 je dnes vystaven v US Army Transportation Museum na základně Fort Eustis. Vznášedla PACV byla po vyřazení z americké Pobřežní stráže prodána kanadské Pobřežní stráži, ale žádný stroj se bohužel do dnešních dnů nedochoval. V námořním muzeu v Bellinghamu je k vidění pouze replika, jež vznikla přestavbou jednoho britského SR.N5.

Zhodnocení PACV

Výsledky nasazení vznášedel PACV ve Vietnamu byly jedním slovem kontroverzní. Na jedné straně byly PACV bojově velmi efektivními prostředky. Jejich jistě největší přínos znamenala mimořádná pohyblivost; vznášedla se na vodě pohybovala daleko rychleji než čluny PBR a na souši mohla konkurovat jakémukoli terénnímu vozidlu, navíc se bez potíží pohybovala rovněž tam, kam se jiné prostředky vůbec nedostaly, hlavně v bažinách. Kvůli nízkému tlaku na půdu na vznášedla nereagovala většina min. PACV zvládaly mořské vlnění s vlnami o výšce 1,5 m, mohly doslova „přeskočit“ 1,2 m vysokou svislou překážku, lehce projížděly vegetací o výšce 1,8 m a překonávaly příkopy široké přes 3,5 m. Vojáci říkali, že PACV je „ze třetiny vrtulník, ze třetiny letadlo a ze třetiny člun“.

Objektivní srovnání s říčními čluny PBR ovšem prokázalo i některé nevýhody vznášedel. PACV byly daleko hlučnější, což možná tolik nevadilo, jelikož to mělo veliký psychologický efekt na bojovníky Vietkongu, kteří měli z „Monster“ panickou hrůzu. Kvůli velké spotřeba paliva měly PACV menší dosah než čluny, což už vadilo více, ale co bylo největším problémem, to byla rozhodně cena. Člun PBR totiž tehdy stál kolem 90 000 dolarů, zatímco jedno vznášedlo přišlo na milion dolarů, což byla tehdy zhruba cena bitevního vrtulníku. A především proto ozbrojené síly USA od nasazení hlídkových vznášedel ve větším měřítku ustoupily.

Současné vznášedlo LCAC US Navy

Vznášedlo jakožto princip už ale vojenskou službu neopustilo, neboť firma Bell posléze začala vyrábět mohutná transportní vznášedla LACV-30 pro armádu a LCAC pro námořnictvo, která se velice osvědčila. LCAC s nosností až 75 tun dosud slouží a připomínají, že vznášedla mohou být pro vojáky nadmíru užitečná.


Parametry vznášedla PACV
Celková délka    11,84 m
Celková šířka    7,24 m
Celková výška    4,85 m
Bojová hmotnost    7062 kg
Max. rychlost na vodě    112 km/h
Max. rychlost na zemi    64 km/h
Operační dosah    265 km

Lukáš Visingr

Lukáš Visingr

Vojenský a bezpečnostní analytik, publicista, konzervativní vlastenec, sionista a milovník života, který chce vidět smrt politické korektnosti.

All articles of the author

Gun-trucky ve Vietnamu: Doprovod konvojů v nelítostné válce

Gun-trucky ve Vietnamu: Doprovod konvojů v nelítostné válce

Lukáš Visingr , Američtí vojáci, kteří na svoje auta v Iráku montovali pancíř a výzbroj, vlastně jen navazovali na podobné úpravy náklaďáků z vietnamského konfliktu.

Hamburger Hill: Krvavý symbol hrdinství i nesmyslnosti vietnamské války

Hamburger Hill: Krvavý symbol hrdinství i nesmyslnosti vietnamské války

Jan Korbel , Američtí výsadkáři nakonec strategický vietnamský kopec za těžkých ztrát dobyli. Stálo to ale za to?

Když utíkáš před odstřelovačem, umřeš unavený: Snipeři ve Vietnamu, část 2.

Když utíkáš před odstřelovačem, umřeš unavený: Snipeři ve Vietnamu, část 2.

Jan Korbel , Nejslavnější odstřelovači vietnamské války. Eric England a Carlos Hathcock