Kultovní kulomet Minigun: Uragán ohně a olova ze šesti hlavní

Nejčastěji se objevuje na helikoptérách v bočních a zadních dveřích, případně na pohyblivých závěsech. Někdy jej vídáme rovněž na proudových letounech, vozidlech a lodích, ale základní vzhled je pořád stejný a asi nezaměnitelný. Šestice hlavní spojených s masivním pouzdrem, ze kterého vystupuje systém zásobování střelivem. A když tato věcička spustí střelbu, nemůže už být nejmenších pochyb, že jde o legendární americký kulomet Minigun, jehož ohromná ničivá síla se na bojištích uplatňuje už bezmála šedesát let.

Populární šestihlavňový kulomet Minigun namontovaný na vrtulníku HH-60 Pave Hawk speciálních jednotek amerického letectva

Zmenšenina kanonu Vulcan

Když americké letectvo po druhé světové válce hledalo zbraň pro novou generaci proudových stíhaček, někdo si vzpomněl na princip Richarda Gatlinga a jeho kulometů, které se používaly v řadě konfliktů druhé poloviny 19. století. Jeden exemplář vytáhli z muzea, místo ruční kliky připojili elektromotor a zjistili, že kadence bez problémů dosahuje tisíců ran za minutu. Za pár let se tak zrodil 20mm kanon M61 Vulcan, jehož modernizované podoby se používají dodnes.

Dillon M134D Minigun budil velký zájem i na stánku společnosti Pramacom na nedávného zbrojním veletrhu IDET 2017 v Brně

Roky běžely, Amerika se zapletla do války ve Vietnamu a armádní vrtulníky nenesly výzbroj, která by jim umožňovala efektivně bojovat s nepřítelem ukrytým v husté vegetaci. Problém se nacházel v relativně nízké kadenci a rychlém přehřívání hlavní běžných kulometů. Společnost General Electric ale záhy nabídla řešení, které soukromě vyvíjela už od počátku 60. let a jehož prototyp vyrobila v roce 1962.

Kulomet Minigun si ve Vietnamu získal u osádek vrtulníku obrovskou popularitu

Jednalo se v zásadě o zmenšeninu kanonu Vulcan na puškovou munici ráže 7,62×51 mm NATO. Princip zůstal shodný, a zbraň tudíž měla pevný svazek šesti komor a závěrů, s nímž byl spojený blok šesti hlavní, jenž se otáčel pomocí elektromotoru. Ve svazku komor a závěrů tak probíhaly funkční cykly šesti nábojů současně, rychlost palby ještě zvyšoval větší počet hlavní a otáčení zároveň zajišťovalo jejich chlazení. Max. kadence mohla dosahovat (podobně jako u Vulcanu) asi 6000 ran za minutu, avšak v praxi se obvykle užívaly menší hodnoty, nejčastěji 2000, 3000 a 4000 ran za minutu.

Minigun můžeme občas vidět také na rychlých „buginách“ pro zvláštní jednotky; na snímku je zachyceno vozidlo BC Customs SRT-V-5

Koncentrovaná palba kulometů Minigun má zejména v noci opravdu impozantní účinky.

Instalace na různé vrtulníky

Americké ozbrojené síly neskrývaly nadšení. Zbraň proto zanedlouho vstoupila do služby pod oficiálním armádním názvem M134, téměř všichni však pochopitelně používali firemní jméno Minigun. Letectvo přidělilo kulometu názvy GAU-2/A a GAU-17/A, kdežto v námořnictvu je znám jako Mk 25. Základní podoba byla a stále je určena pro montáž na ručně ovládané lafety a ihned se začala montovat zejména do bočních dveří různých vrtulníků.

Ve Vietnamu se M134 Minigun proslavil jako výzbroj vrtulníků UH-1 Iroquois, které ale všichni známe spíš pod přezdívkou „Huey“

Nejznámějším se stal UH-1 Iroquois, přezdívaný „Huey“, jehož pozdější verze jako UH-1B a UH-1C dostaly i další aplikaci kulometu ve formě montáže na dálkově ovládaný držák na boku. Podobný systém byl pak umístěn i na lehčí vrtulníky jako OH-6 Cayuse či OH-58 Kiowa, které ale nesly jen jediný Minigun, kdežto „Huey“ nosil hned dva. Pohybovaly se společně a každý pálil s kadencí 2000 ran za minutu, ale jestliže se natočily do strany tak, že jeden už nemohl střílet, rychlost střelby druhého se automaticky zvýšila na 4000 ran za minutu.

Střelba kulometu Minigun ze dveří vrtulníku speciálních sil MH-47G Chinook

Ručně ovládaná podoba se objevila na dalších typech větších helikoptér, např. CH-47 Chinook či HH-53 Sea Stallion, ale vznikly též montáže do věžiček, které nosily mj. stroje HH-3A Sea King či HH-2C Seasprite. Nakonec do Vietnamu dorazil též typ AH-1 Cobra, první specializovaný bitevní vrtulník světa, jehož první verze měla příďovou věžičku schopnou pojmout buď dva kulomety Minigun, nebo dva 40mm automatické granátomety M129, popř. jeden kus od každého typu. Instalací na různé vrtulníky ale dlouhá kariéra kulometu Minigun vlastně jen začala.

Vrtulníky AH-1 Cobra ve Vietnamu mohly nosit dokonce věž s dvojicí Minigunů

Zavěšení patnácti kulometů

Vojáci rychle dospěli k závěru, že ohromná palebná síla této zbraně by se dala využít i jinde, a tak se zrodil design univerzálního závěsného pouzdra. To také vysvětluje dva názvy Minigunu v americkém letectvu, neboť GAU-17/A je varianta pro pohyblivou montáž, kdežto GAU-2/A je kulomet mířící pevně vpřed. Právě ten byl pak vestavěn do pouzdra, které letectvo označuje jako SUU-11/A, kdežto pozemní armáda mu přidělila název M18.

Bojový letoun F-4 Phantom II s patnácti zavěšenými pouzdry SUU-11/A, z nichž každé ukrývá kulomet Minigun a 1500 nábojů

V pouzdru se nalézá zásoba 1500 ran a kulomet dokáže pálit rychlostí 2000 nebo 4000 ran za minutu, u vylepšené obměny označené SUU-11B/A alias M18A1 lze volit mezi 3000 a 6000 ranami za minutu. Pouzdro lze zavěsit pod široké spektrum letounů a vrtulníků. Snad nejbizarnější byly pokusy se stíhačkami F-4 Phantom II, na které se dalo zavěsit až patnáct kusů!

Pohled na Miniguny v letadle AC-47D čili „kulometné“ úpravě slavného letounu Douglas C-47D Skytrain neboli „Dakota“

Malý letoun Cessna A-37 Dragonfly, tedy úprava cvičného T-37 Tweet, obdržel interně montovaný Minigun do přídě, ale rozhodně nejznámější „kulometné“ stroje s pevným křídlem byly letouny AC-47 Spooky, jež vznikly na bázi slavného dopravního letadla C-47 Skytrain alias „Dakota“. Každý nesl hned tři Miniguny mířící z levého boku stroje a tyto kulomety se podobným způsobem zabudovaly též do dalších letounů kategorie „gunship“, např. do prvních verzí AC-130. Jako kuriozitu lze ještě dodat, že kolumbijské letectvo dodnes používá vyzbrojené „Dakoty“, byť jsou to modernizované BT-67 s turbovrtulovými motory a 12,7mm kulomety Gecal 50.

Slavné šestihlavňové zbraně Minigun se hodně osvědčily také na říčních člunech

Letoun AC-47D budil u Vietkongu nefalšovanou hrůzu, čemuž se asi nelze divit.

Další úpravy a modernizace

Kulomety Minigun však nestřílely zdaleka jen ze vzduchu, protože byly namontovány také na některá obrněná vozidla (např. na improvizované „gun-trucky“ k doprovodu konvojů) nebo na rozmanitá plavidla, mj. známé říční hlídkové čluny PBR. Společnost General Electric se navíc snažila rozvíjet svůj úspěch a nabízela další obměny šestihlavňového kulometu, ačkoliv s těmi už příliš nezabodovala. Varianta XM133 měla vnitřní pohon tlakem prachových plynů, a tudíž nepotřebovala externí elektromotor, zatímco obměna XM214 (nazývaná také Mini-Minigun či Microgun) byla určena pro puškové střelivo kalibru 5,56×45 mm NATO.

Kultovní „Bezbolestná“ čili přenosný kulomet M134 Minigun ve filmu Predátor

Vedle montování do vrtulníků se nabízela i v přenosné podobě zvané GE Six-Pak, jež měla zásobu 500 ran a vážila 38,5 kg, ani tento nápad se však do sériové produkce nedostal. Rozšířily se ale možnosti, které nabízel standardní Minigun. Kromě elektrického motoru se dal připojit rovněž pneumatický či hydraulický a pro zásobování střelivem mohl sloužit nejen pás, ale i spolehlivější bezčlánkový systém. Během celé války ve Vietnamu bylo dodáno okolo 10 000 kulometů Minigun, které si pořídily všechny čtyři složky ozbrojených sil USA.

Srovnání trojice sourozenců: shora 20mm M61 Vulcan, uprostřed 7,62mm M134 Minigun a dole pokusný 5,56mm XM214 Microgun

Produkce však pochopitelně pokračovala i po neslavném konci onoho konfliktu a Minigun uspěl i na mezinárodním trhu, takže dnes patří do výzbroje bezmála čtyřiceti zemí. Jednou z nich je i Česká republika, která si pořídila menší počet kulometů Minigun pro svoje modernizované vrtulníky Mi-171Š SOATU, avšak je nutné zdůraznit, že se nejedná o výrobky firmy General Electric.

Kulomet Dillon M134D Minigun na helikoptéře M-171Š SOATU, což je úprava české armády pro podporu speciálních jednotek

Kulomety firmy Dillon Aero

Není totiž příliš známým faktem, že tato společnost již před časem výrobu Minigunu zastavila a přestala dodávat také náhradní díly. Na konci 80. let tak dokonce hrozilo, že populární zbraň zamíří do výslužby, ale naštěstí se objevila záchrana v podobě několika firem, které odkoupily a modernizovaly starší skladové exempláře. Nejdůležitější z nich je značka Dillon Aero, jež se pustila do modernizace tak důkladné, že postupně změnila takřka všechny součásti, takže poté vlastně začala vyrábět úplně nové Miniguny. Tato verze se označuje jako M134D, ale nabídka obsahuje také „luxusní“ podobu M134D-T s využitím titanových dílů či „hybridní“ M134D-H kombinující ocel a titan.

Nejnověji se kulomety Minigun objevily na obrněných transportérech Stryker ve službách amerických vojáků na kurdském severu Sýrie

Jistou dobu dodávala zbraně Minigun také značka General Dynamics a nyní se na trhu objevují i kulomety firem Garwood Industries (tato verze se nazývá M134G) a Profense, nejdůležitějším producentem však zůstává Dillon Aero a hlavní soudobou variantu představuje M134D, kterou proto nacházíme i na helikoptérách českého letectva.

Mezi hollywoodské trháky, ve kterých zbraň Minigun předvedla svou ohromující palebnou sílu, patří také kultovní film Matrix

Obecně stále platí, že Minigun je primárně vrtulníková zbraň, ale občas jej vídáme i jinde; např. nedávno se objevil na osmikolových obrněncích Stryker amerických speciálních jednotek na severu Sýrie. Občas se montuje také na námořní lodě jako obranná zbraň proti útokům malých člunů.

Legendární kulomet Minigun je samozřejmě k dispozici i pro milovníky airsoftu

Určitě není nutno zdůrazňovat, jakou slávu si Minigun získal díky filmovému plátnu (kromě kultovní „Bezbolestné“ z Predátora lze zmínit např. Terminátora 2 a Matrix), a tudíž není divu, že si jej nadšení fandové mohou pořídit i v airsoftové podobě.