Gun-trucky ve Vietnamu: Doprovod konvojů v nelítostné válce

Vietnamská válka dosud představuje palčivé a kontroverzní téma, na něž má určitě každý svůj osobní názor. Cílem tohoto článku však není řešit, jak správná či nesprávná válka to byla, kdo za ni mohl nebo kdo a proč vyhrál či prohrál, cílem je pohled na jeden často opomíjený, avšak vysoce zajímavý obor vojenské techniky. Tzv. gun-trucky, tedy improvizovaně pancéřované a vyzbrojené nákladní vozy, totiž nevznikly v Iráku či Afghánistánu, ačkoli tam získaly největší popularitu. Už otcové či dědové nynějších amerických vojáků si totiž upravovali armádní auta pro nasazení v napalmovém pekle vietnamských džunglí.

Nápad i od německých legionářů

V květnu 1965 dorazily do tehdejšího Jižního Vietnamu první bojové síly US Army, které tam měly pomoci v boji proti partyzánské organizaci Vietkong, které samozřejmě dodával masivní podporu komunistický Severní Vietnam. To, co začalo jako málem „policejní“ akce, se ovšem záhy změnilo v rozsáhlý a dodnes traumatizující konflikt. Americké jednotky působily po celé zemi a budovaly si síť základen, kterou bylo třeba permanentně zásobovat.

Na pancéřovaném vozu zvaném „Canned Heat“ se nalézají kulomety M2 a M60

Standardní metodu představovaly konvoje nákladních automobilů, jenže ty nabízely lákavé terče pro partyzány, a proto se musel vytvořit propracovaný systém ochrany těchto konvojů, které někdy čítaly třeba i dvě stovky nákladních vozů (přestože nejčastější byly počty zhruba od dvaceti do šedesáti) a křižovaly celý Jižní Vietnam. Vynalézaví američtí vojáci tedy začali některé vozy přestavovat do podoby obrněnců s improvizovaným pancířem a kulometnou výzbrojí.

Typický „gun-truck“ US Army pro eskortu konvojů ve Vietnamu s pancéřováním korby a s několika lafetami pro kulomety

Ve skutečnosti však nešlo o něco úplně nového, neboť podobný problém řešili před Američany již Francouzi, kteří museli čelit partyzánům v dobách, kdy se tato oblast nazývala Francouzská Indočína. Důležitá role tam patřila francouzské Cizinecké legii, ve které sloužil velký počet Němců, tzn. veteránů z druhé světové války. Němci (včetně jednotek SS) pochopitelně využili své zkušenosti z boje proti partyzánům na východní frontě, což zahrnovalo i úpravy nákladních vozidel. Předchůdci amerických vozidel, pro něž se ustálilo jméno „gun-truck“, tak do jisté míry byly i vozy, které kdysi sloužily v ozbrojených silách nepřátel USA, byť obdobné úpravy nákladních aut a džípů se za druhé světové války občas vyskytly také v US Army.

Tento obrněný a vyzbrojený nákladní vůz dostal i povedené logo s pikovým esem

Jak se stavěl typický „gun-truck“

US Army tehdy užívala dva základní typy středních nákladních automobilů, které se uplatnily coby základ pro tyto improvizace. Oba měly šest kol a pocházely od automobilky REO Motor Company, byť sériovou výrobu zajišťovaly také firmy GMC a Kaiser Jeep. Prvním základním typem byl M35 s nosností 2,5 tuny, vlastně nástupce legendárních „dva-a-půl-tunek“, jež byly páteří americké logistiky v tažení západní Evropou. Druhý byl fakticky jeho zvětšenou verzí o nosnosti 5 tun a nazýval se M54.

Konverze na „gun-trucky“ se dočkaly i méně obvyklé vozy, např. tento sklápěcí automobil M51 s novým bojovým jménem „Invader II“

Zpočátku se upravovaly spíše vozy prvního typu, na které se instalovala ochrana řidičských budek i ložných ploch, případně i jakási chráněná střeliště, a to vše z dřevěných prken o síle 2 palce (tedy asi 5 cm) nebo z ocelových plechů o síle od 0,25 do 0,75 palce (tj. od 6,35 do 19 mm). Vedle toho se na podlahy skládaly pytle s pískem, jež měly zajistit ochranu proti výbuchům min, ovšem ve vlhkém prostředí Vietnamu rychle nasakovaly vodou, což auta zatěžovalo ještě více. Záhy se tedy přešlo ke konverzím silnějších automobilů M54, které posléze tvořily velkou většinu vietnamských „gun-trucků“.

Automobil „King Kong“ s obrněnou kabinou řidiče a korbou z transportéru M113 s dvojicí těžkých kulometů M2 kalibru 12,7 mm

V některých případech si američtí vojáci upravili i jiné typy, jež byly v podstatě zvláštními účelovými verzemi oněch dvou výše zmíněných. Příkladem byl sklápěč M51 na podvozku M54, jehož ocelová korba již sama o sobě nabízela celkem slušnou ochranu. Několik vozů M51 se proto stalo základem pro „gun-trucky“ u ženijních sil US Army. Ty někdy doprovázely konvoje a staraly se o vytváření cest v džunglích či likvidaci zátarasů, min a dalších překážek.

Zachoval se jen jediný originální „gun-truck“ z Vietnamu, který se dnes nachází v muzeu americké armády na základně Fort Eustis

Korby z obrněných transportérů

Každý „gun-truck“ byl technicky kusovým originálem, ale jelikož skoro všechny náležely pod jediné velitelství (US Army Transportation Corps) a stavěly se v několika polních dílnách, byl výsledek nakonec takřka standardizovaný. Celkově vzniklo kolem čtyř stovek těchto konverzí a dá se říci, že přibližně tři stovky z nich měly víceméně stejnou konstrukci. Americká armáda se snažila iniciativu svých vojáků podpořit a dodávala sériově vyráběné soupravy pancéřování pro nákladní vozy, ty si však nezískaly velkou oblibu. Ocelové desky měly sílu jen 0,25 palce, kdežto vojáci později preferovali silnější pancíř, navíc v nich byly vyříznuty střílny, ale vojáci považovali tento prvek za zbytečný. Soupravy obsahovaly též ocelové desky na čelní sklo, ale ty se v praxi nemontovaly téměř vůbec, protože příliš omezovaly výhled.

„Gun-truck“ zvaný „Colonel“ patřil mezi ty, na nichž byla instalována kompletní hliníková korba z obrněného transportéru M113

Američtí vojáci tedy raději pokračovali v improvizacích, jejichž vrchol představovalo několik „gun-trucků“ na bázi M54, na nichž se nacházely celé korby z obrněných transportérů M113A1. Ty byly zhotoveny z hliníkové slitiny, takže nebyly přece jen tak těžké, jak by se zřejmě mohlo zdát, avšak přesto byly podvozky M54 hodně namáhány. Většina těchto pozoruhodných „hybridů“ tudíž sloužila relativně krátkou dobu a po roce 1970 se ve Vietnamu již moc často nevyskytovaly.

Unikátem mezi vozidly s korbami z transportérů M113 byl určitě tento kus, který byl postaven na bázi ženijního mostního automobilu M139

Unikátem mezi nimi byl nesporně jeden exemplář, který opět patřil americkým ženistům. V jeho případě byla korba z M113 umístěna na vůz M139, který standardně fungoval jako nosič pontonového mostu a využíval modifikovaný podvozek typu M54.

Jiný vietnamský „gun-truck“ s korbou z transportéru M113 nesl jméno „Outlaw“

Arzenál od pušek po granátomety

Aby si provizorně pancéřovaný vůz skutečně zasloužil označení „gun-truck“, musely se na něj samozřejmě instalovat i nějaké ty „guns“. Přes vršky obrněných koreb mohli vojáci vést palbu ze svých pušek; ostatně osádky „gun-trucků“ patřily mezi první muže, kteří dostali tehdy nové zbraně typu M16. Páteř arzenálu těchto improvizací ovšem vždy tvořily kulomety. Na začátku se nejvíce montovaly pěchotní univerzální kulomety M60 ráže 7,62 mm, ovšem postupně byla výzbroj k ochraně konvojů obohacena o další zbraně.

Jeden z nákladních automobilů M35 s protiletadlovým „čtyřčetem“ ráže 12,7 mm

Nejvýznamnějším typem se tak nakonec stala oblíbená „padesátka“ („fifty“) neboli kulomet Browning M2 ráže půl palce čili 12,7 mm. Teoretický dostřel činil až 2000 m, a přestože na klasické ručně ovládané lafetě se dalo slušně mířit jen na vzdálenost asi poloviční, příliš to nevadilo. Vojáci nejvíce ocenili to, že M2 pálící rychlostí až 600 ran za minutu dovedl velmi dobře „sekat“ stromy a keře a likvidovat skrytého nepřítele. Do pásů na 100 ran se zpravidla vkládaly též průbojné a zápalné střely, což účinnost „padesátek“ dále zvyšovalo.

Detailní záběr protiletadlového „čtyřčete“ M55 neboli sestavy čtyř kulometů M2, které byly velmi účinné i proti pozemním cílům

Obrany konvojů se účastnily i vozy, které přepravovaly zbraňové komplety M55, tedy čtveřici M2 na jedné lafetě. Původně sloužily k protiletadlové obraně, ale mimořádně se osvědčily i v pozemních bojích. Kromě toho byly občas vidět též „gun-trucky“, na něž vojáci namontovali i některé vzácnější typy zbraní. Byly to mj. šestihlavňové kulomety M134 Minigun, které střílely s kadencí až 4000 ran za minutu, nebo 40mm granátomety M79, které pálily účinné střepinové granáty na dálku cca 300 m. Nejsilněji vyzbrojené „gun-trucky“ se mohly chlubit sestavou až šesti kulometů různých typů.

Na zádi „gun-trucku“ nazvaného „Pandemonium“ se nacházela lafeta se 7,62mm šestihlavňovým kulometem M134 Minigun

Přestavby lehčích terénních vozů

Nákladní vozidla M35 a M54 a jejich deriváty pochopitelně nebyla jedinými typy automobilů, které jezdily v zásobovacích konvojích. Často se používaly i těžké nákladní vozy Mack M123 s nosností 10 tun nebo z nich odvozené tahače návěsů M125, avšak ty na „gun-trucky“ nebyly přestavovány. Co se naopak improvizovaného pancíře a výzbroje dočkalo velmi často, to byly dva typy lehčích automobilů, jež v konvojích sloužily jako průzkumné či velitelské vozy. Tím prvním byl typ M151A1, nazývaný také MUTT (Military Utility Tactical Truck). Terénní vůz s nosností čtvrt tuny pocházel od společnosti Ford a v zásadě šlo o konstrukčního a účelového nástupce legendárního džípu (Willys Jeep MB), o čemž koneckonců svědčil již vzhled.

Kromě velkých nákladních vozů se upravovaly i malé džípy M151 MUTT, jako byl tento „Little Angel“, vybavený kulometem M60

Druhý typ reprezentoval M37B1 od značky Dodge, vůz s nosností tři čtvrtě tuny, jenž také navazoval na konstrukci z druhé světové války, a sice na úspěšnou a oblíbenou řadu Dodge WC. Vozidla M151A1 a M37B1 se modifikovala podobně jako těžší typy, takže měla pancéřové desky jako balistickou ochranu a jednu až tři lafety pro kulomety. (Lze ještě doplnit, že M151 i M37 byly později vystřídány slavným M998, základní verzí automobilu HMMWV, který se potom stal i hlavním základem „gun-trucků“ v Iráku a Afghánistánu. Inu, historie se prostě opakuje.)

Základem tohoto obrněnce jménem „Green Machine“ byl lehký automobil M37

Ještě lze dodat jednu věc, kterou více než bohatě ilustrují přiložené fotografie. Bez ohledu na původ měly téměř všechny „gun-trucky“ nějaká jména, zpravidla ozdobně vyvedená na bocích korby a někdy doplněná i různými symboly. Pro vojáky šlo o důležitou metodu posilování morálky a vytváření vztahu k improvizovaným „bojovým vozidlům“.

Tento užitkový automobil M37 se změnil na „gun-truck“ s pancéřováním, třemi 7,62mm kulomety M60 a jménem „Wild Honey“

Osádky a nasazení „gun-trucků“

Tím se dostáváme k mužům, kteří tvořili osádky „gun-trucků“. Není asi nutné zdůrazňovat, že šlo o vysoce nebezpečný úkol, na který byli vybíráni výlučně dobrovolníci. Ochota sama však nestačila, jelikož se žádalo, aby šlo o vojáky samostatné, iniciativní, velice všímavé a schopné improvizovat a poradit si i bez pokynů shora. Samozřejmě muselo jít i o nadprůměrně dobré řidiče i střelce.

Vojenští nadšenci si stavějí i krásné repliky a napodobeniny „gun-trucků“, jichž v Americe existuje více než dvacet exemplářů

Co se týče organizace a taktiky, v konvojích zpravidla připadal jeden nebo dva „gun-trucky“ na každou četu „obyčejných“ nákladních vozů s tím, že četu obvykle tvořila dvě družstva po deseti vozech a 21 mužích. „Gun-trucky“ vesměs jezdily před hlavním konvojem, aby pátraly po léčkách, ale někdy se pohybovaly i přímo mezi nákladními auty či vzadu. Když došlo ke kontaktu s protivníkem, „gun-trucky“ hned opětovaly palbu, ale konvoj sám se musel (bylo-li to jenom trochu možné) udržovat v pohybu, jelikož stojící vůz byl samozřejmě daleko snazším terčem.

„Gun-trucky“ jsou stále vděčným námětem také pro výrobce plastikových modelů

Taktiku nasazení „gun-trucků“ ve Vietnamu lze ostatně spatřit i dnes, protože na srazech vojenských nadšenců v USA se občas předvádějí rekonstrukce těchto střetů, ovšem originální „gun-trucky“ se jich neúčastní. Zachoval se totiž jen jeden původní exemplář, a sice vůz jménem „Eve of Destruction“, který se nachází v muzeu na základně Fort Eustis. Fandové v Americe si však už vyrobili přes dvě desítky přesných replik či realitou volně inspirovaných napodobenin (zvaných „tribute gun-trucks“), které tak může na různých srazech a přehlídkách veteránů a nadšenců zhlédnout široká americká veřejnost.