Smrt číhá v podzemí: Tunelové krysy ve Vietnamu

Tma, ticho, stísněnej prostor, divnej smrad a vše prostupující strach. Pokud máte pocit, že jste totálně v prdeli (a to dost hluboko), nejste tak daleko od pravdy. Jste ve Vietnamu, je rok 1966 a jste v TUNELECH.

Vítejte v Dantově pekle.

Nášivka Tunelových krys nesla heslo „Nestojí to za krysí zadek“

Od počátku světa se mezi sebou lidi zabíjejí z desítek či stovek různých důvodů. Zprvu se zabíjeli pouze na zemi, potom přišlo moře, pak vzduch a válka ve Vietnamu přenesla válku v té nebrutálnější a nejzákeřnější podobě i pod zem. Střílet na jiného člověka puškou na 100 metrů je jedna věc, co ale budete dělat, když se ocitnete v chodbě, kterou se s bídou dokážete plazit a narazíte na nepřítele? Na někoho, kdo vás nenávidí tak, že je vám schopen rozdrásat hrdlo holýma rukama, na někoho, kdo je vám schopen se smrtelným zraněním vydloubat oči dřív, než sám zemře. Pokud jste přesvědčeni, že si vymýšlím, jste na omylu. To vše a ještě daleko horší věci se skutečně staly.

Vlezli byste tam?

O masakru v My Lai i o zvěrstvech páchaných Vietkongem na civilním obyvatelstvu se popsaly stohy papíru. O šílenostech, které probíhaly při bojích v tunelech, toho naleznete velmi málo. Američtí vojáci, kteří službu u „Tunelových krys“ přežili, si nesou téměř bez výjimek válečná traumata až do dnešních dnů a to hovořím jen o těch, kteří jsou „zdraví“. Nemluvím o mnohých, kteří po své první misi v tunelech skončili na psychiatrických klinikách, zavření na doživotí za železnými mřížemi a o těch, jejichž tělesné ostatky zetlely v zavalených chodbách, kde se pomalu udusili.

Začalo to nabodením na bambus

Už někdy kolem roku 1940, když Vietkong vedl boj proti francouzským koloniálním silám, začal vytvářet rozsáhlý podzemní systém. Ten v průběhu let neustále zdokonaloval a v roce 1960 už měl v podzemí nemocnice, zbrojní a výstrojní sklady, velitelská stanoviště a sklady s potravinami. Když přišli do země Američané, Australané a Novozélanďané, vše bylo připraveno a v plné pohotovosti. Ať už to byly jednotky USA nebo jejich spojenců, na hlídky byla vedena překvapivá palba a když se jim podařilo dostat na místo, odkud na ně někdo střílel, nepřítel zmizel neznámo kam. Zlom v situaci nastal v lednu 1966.

Příslušník australských tunelových krys

V pátek 7. ledna 1966 1. prapor 28. pěšího pluku 3. brigády 1. pěší divize americké armády "The Big Red One" prováděl operační činnost typu „search and destroy“ v rámci operace Crimp v severozápadní části Jižního Vietnamu. Když muži z 1. pluku dosedali ve vrtulnících na přistávací zónu, viděli své kolegy z 1. pluku 16. pěší divize, kteří byli pod těžkou palbou nepřítele. Po bleskovém výsadku se vojáci 1. praporu přesunuli do lesa s úmyslem obejít vojáky Vietkongu a zničit je. Hned za hranicí džungle na okraji kaučukové plantáže objevili velký příkop, ale žádného nepřítele. Kam sakra zmizel, přeci ta zatracená Vkáčka neulétla vzduchem… Jenže asi ano, jednotka po nich nenašla ani stopu. Tedy mimo velké plochy rýžových polí, která byla schopna nakrmit celý pluk. V průběhu dalších dnů byly jednotky US Army neustále v kontaktu s nepřítelem, který je ostřeloval a mizel neznámo kam. 10. ledna dostali Amíci echo od „Aussies“ (Australané), že klokani našli nějaké tunely. Věci se začaly trochu vyjasňovat.

Jeden z amerických Tunnel Rats v lednu 1966 během operace Crimp

Další den prapor pod velením pplk. Roberta Haldana začal hledat vchody do tunelů. Ovšem bezvýsledně. Bylo velké horko a dusno, tak dal Haldane svému mužstvu rozkaz k odpočinku a sedl si na zem. Seržant Stewart Green udělal to samé, ale vyskočil daleko rychleji, než si sedal a proklínal všechno a všechny včetně „toho zasranýho, zkurvenýho Vietnamu“ - něco ho totiž kouslo do zadku. Green byl přesvědčený, že to byl štír nebo had, na kterého si omylem sedl. Když klackem přehraboval listí, aby tu zatracenou potvoru zabil, našel malé bambusové štěpiny trčící ze země. Haldanovi muži našli svůj první vstup do tunelu a otevřeli tím Pandořinu skříňku.

Skoro jako skořápky. Je tady kulička, není tady kulička, je tady Vietnamec, není tady Vietnamec….

Každému tahle válka něco vzala. Někteří v ní přišli i o to nejcennější. Tričko s motivem "Some Gave All" najdete mezi dalšími motivy z ´Namu na eshopu DixieGear.

Není tunel jako tunel

Průměrný Čech si pod slovem tunel vybaví nějakou vydařenou a bohužel pravdivou story o hospodaření našich mocných se státním majetkem. Tohle je trochu jinej level. Tunely ve Vietnamu stavěli pro Vietkong vesničané s použitím jednoduchých motyk a košů. Jíl, ve kterém byly tunely vykopány, má matný, načervenalý vzhled a během období sucha zasychá do tvrdosti kamene. V období dešťů je velmi měkký a mnohem snadněji zpracovatelný. Díky této schopnosti je to ideální hornina pro vytváření tunelových komplexů.

Orientační schéma typického podzemního úkrytu Vietkongu. Řada z nich byla ale mnohem větší a komplikovanější.

Tunely samy o sobě nebyly kopány v přímkách, ale byly navrženy tak, aby měly lomení v rozmezí mezi 60-120 stupňovým úhlem. Bylo to chytře vymyšleno, protože v tomto rozmezí úhlu ztrácí výbušná síla granátu podstatnou část své účinnosti. Systémy tunelů měly několik úrovní a každé patro bylo odděleno vodotěsnými dveřmi. Poklopy byly samy o sobě prakticky nezjistitelné a vyrobené tak, aby to vypadalo, že chodba je slepá, i když ve skutečnosti vedla do obrovského systému dalších etáží. Tyto vedly ke skladům munice, kuchyním, protileteckým krytům, nemocnicím, skladovacím prostorám, dílnám, latrínám a dokonce i k divadlům určeným především k šíření bolševické propagandy.

Krysa v akci.

Všechny tunelové systémy měly menší větrací šachty vedoucí z povrchu dolů do první úrovně. Tyto šachty byly konstruovány šikmo tak, aby podzemní systém nemohly zaplavit monzunové deště. Větrací otvory byly umístěny směrem na východ, aby to do podzemního bludiště mohlo vstoupit světlo nového dne, zatímco jiné byly umístěny směrem k větru tak, aby celý systém chladily. Přes všechny tyto důmyslné snahy byly tunely horké, temné a klaustrofobické. A aby toho nebylo málo, ve chvílích, kdy jim nad hlavami chodili američtí, australští a novozélandští vojáci, pohřbívali vojáci Vietkongu do stěn tunelů i své mrtvé.

Okamžik těsně předtím než jeden z amerických Rats vnikne do tunelu

Co jsi zač, kryso v tunelu?

Zvláštní druh mužů? Šílenci? Psychopati trpící napoleonským komplexem? Možná to všechno dohromady, ale mnohem spíš muži, kteří dokázali najít odvahu, temperament, měli zvídavou mysl, zdravý rozum a byli mimořádně stateční.

Malá, nenápadná naprosto smrtící pastička na tunelovou krysu.

Nejdřív je nazývali „Tuneloví běžci“ (v australské armádě „fretky“) ale název se nakonec ustálil na „Tunelové krysy“. U 1. pěší divize byl sestavením prvního týmu tunelových krys pověřen kpt. Herbert Thornton (mimochodem Jižan). Všichni jeho muži byli dobrovolníci a většina z nich byla malé postavy (hráč amerického fotbalu prostě neměl tu správnou velikost). Kpt. Thornton stanovil základní postulát: „žádná mrtvá Krysa nebyla ponechána v tunelu, všechny byly vytaženy na povrch pomocí drátů nebo lan“. Ovšem ne vždy se to podařilo, ti kteří zemřeli v závalech, spí svůj věčný sen ve Vietnamu dodnes.

Jeden z Australanů právě objevil vchod do tunelu

U Charlieho ve sklepě

Vlézt Vietkongu do baráku nebyla žádná sranda, to je jasné, ale vlézt mu do sklepa? Výzbroj „krysy“ sestávala z pistole (Colt 1911, nebo Smith & Wesson 0,38), nože (Ka-Bar USMC nebo jiné nožítko) a baterky. Krysa sestoupila do černočerné tmy a začala smrtící hru na schovávanou s nepřítelem.

Tunelové krysy šly do boje jen s minimální výzbrojí. Povšimněte si malé baterky a tlumiče na hlavni revolveru a náhlavní svítilny ovládané stiskem zubů. Ruce musely zůstat volné.

Co taková hra obnášela? Pečlivé zkoumání podlahy, stěn a stropu tunelu, kterým Krysa postupovala pomalu, krok za krokem a sondovala cestu vpřed. Cit pro dráty nebo kořeny stromů, které nebyly tak úplně v pořádku, se stal Kryse druhou přirozeností. Každá taková podivnost mohla odpálit léčku a rozemlít vetřelce na padrť. Léček bylo v tunelech spousty. Skryté výklenky, které ukrývaly palebnou pozici, zakryté jámy plné ostrých bambusových kůlů, skryté chodby ve kterých číhal nepřítel s garotou (struna na škrcení) nebo nastražené výbušniny.

Pistole či revolver, nůž, baterka. Nic víc…

Mimo tato umělá nebezpečí si Vietkong liboval v používání přirozenějších prostředků. Jak by se vám líbilo potkat v chodbě, kterou se plazíte zmiji? Nebo hromadu škorpiónů, popřípadě strnule zírající krajtu? K těmto drobným nepříjemnostem přidejte ohnivé mravence, velké pavouky, krysy nakažené dýmějovým morem a jste tak zhruba v obraze.

Revolver SW ráže .38 byl často používanou zbraní Tunelových krys

Byla to prostě velmi stresující, nervy drásající práce, která duševní stav každé Krysy napínala až na hranici příčetnosti. Plazení úzkými, jako smůla černými tunely a někdy i celé hodiny trvající hledání ozbrojeného nepřítele, to nebyla práce pro každého. Občas se stalo, že nervy povolily a Krysu vytáhli z tunelu křičící a plačící. Jakmile se to stalo, tento voják už se do tunelů nikdy nevrátil. Pokud voják v tunelu přežil, neměl ještě vyhráno. Při výstupu na denní světlo si příslušníci Tunelových krys často pískali „Dixie“, jako poznávací znamení pro hlídku, která čekala u vstupu do tunelu. Malý voják svlečený do pasu a pokrytý špínou mohl být snadno zaměněn za příslušníka Vietkongu a zastřelen vlastními lidmi.

No pokaždé to tak úplně nevyšlo…

Jack Flowers – volací znak „Krysa šest“

Por. Flowers strávil u jednotky „Tunelových krys“ sedm měsíců. Byl vyznamenán Armádní záslužnou medailí, Bronzovou hvězdou s Véčkem, dvěma Leteckými medailemi a Purpurovým srdcem.

„Permanentní strach - to byl klíč k úspěšnému přežití“, vzpomíná Jack Flowers, který sloužil jako velitel „krys“ u 1. pěší divize v roce 1969. Jeho volací znak byl „Rat Six“ (tunelové krysy používaly termín „Šest" jako kódové slovo pro velitele) a do tunelů vstoupil celkem 97x, pokaždé s pozitivním kontaktem. „Měl jsem svůj strach neustále pod kontrolou a byl jsem za něj vděčný. Nutil mě dělat každý pohyb s nekonečnou opatrností. Nikdy nebyly moje smysly ostřejší, než tehdy v tunelech. Adrenalin mi hučel žilami jako řeka a přísahám, že jsem slyšel každý záchvěv svého srdce.

Tunelová krysa Melvin Sherrell, zabit v akci 13.12.1966

Vstupovali jsme do tunelu jeden po druhém s odstupem několika metrů, takže granát by nás nedostal všechny. Po čase jsme dokázali vycítit nástrahy a léčky kolem sebe. To samé platilo pro vojáky Vietkongu. Dokázali jsme vycítit jinou lidskou bytost v tunelu. Prostě jste věděli, že na vás čeká někde ve tmě. Mnohokrát jsem se snažil mluvit do tmy k vojákovi Vietkongu, aby se vzdal, ale nikdy k tomu nedošlo. V tunelu jste nikdy nevěděli, co tam najdete. Vietkong dost často dával do tunelů hady, říkali jsme jim jednokročáci, nebo dvoukročáci - to podle toho, kolik jste dokázali ujít před smrtí kroků, když vás kousli.“

Vidět znovu denní světlo muselo být po hrůze v tunelech fantastické.

Charlie (slangový název pro vojáka Vietkong) přivazoval zmije do bambusového stvolu provázkem a když neopatrná Tunelová krysa zavadila o bambus, had z něho vypadl a uštkl Krysu do obličeje nebo do krku. "Brzy jsme se naučili kontrolovat stropy baterkou, uštknutí byla kurevsky bolestivá smrt. V teple a páchnoucí špíně, kdy bojujete s klaustrofobií s každým nadechnutím, jsme museli vyčistit cestu dlouhou často stovky metrů."

Sgt.Ronald H.Payne, jeden z těch, kteří měli odvahu stát se tunelovou krysou. Vietnam, 1967.

Granát se mi kutálel až pod nohy

"V třípatrovém tunelovém systému skryté padací dveře vedly z jedné úrovně na další“, vzpomíná Flowers. „ Nejprve jste museli najít padací dveře. Protlačit se přes ně dolů bylo děsivé, ale projít přes poklop nahoru, to byla ta nejtěžší věc, kterou člověk může udělat. Nikdo nemohl tušit, co se děje nahoře, zatím co vy se plazíte tunely.“ Oblíbený Charlieho trikem bylo podříznout Kryse hrdlo nebo ho uškrtit garotou, když prolézal přes spojovací dveře. „Bylo to celé šílené“. Jednou když Flowers vlezl do tunelu, dokutálel se mu pod nohy granát. Jako blesk se otočil a podařilo se mu vlézt dost daleko na to, aby přežili výbuch. Celá léta poté viděl ve svých snech jako ve zpomaleném filmu ten granát, jak se mu pomalu kutálí pod nohy.

Sgt.Payne ze 196.brigády lehké pěchoty US Army ještě jednou.

Flowers nikdy nikomu neřekl, kolik nepřátel v tunelech zabil. Jeho poslední misí se stal čerstvě objevený tunelový komplex v blízkosti řeky Saigon. Krysy objevily v tunelu sedm otvorů. „Moji muži prozkoumali šest z nich a všechny byly studené (neobsazené Vietkongem). Všichni se otočili na mě - poslední díra musela být horká. Věděli jsme, že Charlie je tam a nebyl žádný způsob, jak bych mohl požádat někoho jiného, aby šel dolů místo mě“. Když ho jeho muži spouštěli do šachty, vzpomněl si, že v jejich očích viděl slzy. Lokty a botami dřel stěny šachty, aby uvolnil špínu. Představoval si, jak dole čeká Charlie se svým AK-47 nastaveným na automatický režim palby. Mohl na něj vystřelit 30 ran za 4 sekundy - Flowers věděl, že má jen jednu šanci.

Někdy bylo v tunelech nutno používat i plynovou masku

Šest výstřelů do prázdna

„Věděl jsem, že musím vystřelit jako první a musím ho zasáhnout do hlavy. Veškerý náš výcvik se scvrknul na jednoduchý úkon: střílet zblízka, střílet do hlavy“. Když byl asi metr nad dnem chodby, Flowersovi muži zastavili spouštění. Celý se shrbil a pravým ramenem si chránil hruď. Pak jen stroze přikývl. Jeho muži ho pustili. Palbu spustil ještě dřív, než dopadl na zem a vystřílel celý bubínek. Padlo šest výstřelů a jeden z Flowersových vojáků mu hodil druhý revolver.

Příslušník US Marines při průzkumu obsazených tunelů Vietkongu někdy v roce 1969

Po výstřelech nastalo hluboké ticho. Když se rozplynul štiplavý zápach korditu, Flowers se snažil zahlédnout přes rozplývající se clonu dýmu, co je před ním. Místo mrtvého Charlieho tam nebylo nic, jenom prázdné prašné stěny a shluk děr po šesti kulkách ve vlhké zemi. Vyčerpaný Flowers, se kterým si pohrávala jeho příčetnost, vypálil šest ran proti cíli, který existoval jenom v jeho hlavě. Tím, že vystřílel všech šest ran, porušil nepsaný zákon Tunelových krys -Nikdy nesmíš vystřelit víc než tři rány, pokud vystřelíš šestkrát, nepřítel ví, že jsi bez munice.

Závěrečná fáze boje proti v tunelech ukrytým „vékáčkám“. Použití výbušniny.

Flowers zíral na šest čistých otvorů v hliněné zdi a pak si položil hlavu do dlaní. Ve své mysli slyšel hlas svého učitele seržanta Roberta „Batman“ Battena: „Ty to zmákneš, Šestko. Zmákneš to…“ Po tomto incidentu jako by se Flowersovi ulevilo. Nebylo třeba dlouhých proslovů, ale bylo jasné, že jeho muži v něj ztratili důvěru. Pro dobro jednotky byl poslán z této oblasti pryč, do jiné části Vietnamu. Nebylo žádné loučení, žádné plácání po zádech, nic. Byl prostě pryč. V novém působišti pak Flowers sedl jeden večer ke sklence a zůstal opilý celý týden. Našel své limity, a jeho válka skončila. „Byl jsem definitivně na konci cesty, další akce v tunelu by byla moje smrt“. Po návratu domů mu trvalo mnoho let, než se ze svých zážitků z Vietnamu vyléčil.

Vzpomínky jednoho z bývalých příslušníků Tunnel Rats. Velice emotivní, i když třeba úplně všemu nerozumíte.

Zapomenout? Ono to jde zapomenout?

Tunelové krysy byly hodně nafoukanými členy uzavřeného společenství výjimečných mužů, výjimečně výkonných v činnostech, do kterých se žádný rozumný člověk nenechá uvrtat. Nikdy jich nebyla víc než stovka a většina z té stovky byla zabita v tunelech. Spisovatel Tom Mangold, který napsal knihu The Tunnels of Cu Chi, strávil v osmdesátých letech tři roky pátráním po veteránech Tunelových krys v USA. Za celou tuto dobu, se mu jich podařilo najít pouze dvanáct.

Dvanáct mužů plných smutku, vzdorujících strázním a nepřízni osudu se vztyčenou hlavou. Mužů stále mučených vzpomínkami na to, čím prošli. Když se vrátili z války domů, Amerika byla zamořená poválečným traumatem a o jejich příběh se nikdo nezajímal. Nikdy ho nikomu neřekli. Zůstali osamělí, izolovaní, ale nezlomení. Ve Vietnamu žili téměř asketickým životem, aby se vyvarovali všeho, co by jim otupovalo smysly tak důležité v tunelech. Nepoužívali kolínskou, nekouřili, dokonce ani nežvýkali žvýkačky. Nůž nebo bajonet, zbraně staré jako válka samotná, určovaly, zda budou žít, nebo zemřou.

Zajímavý dokument s unikátními dobovými záběry

Vojáci Vietkongu respektovali Tunelové krysy jako smrtící lovce, kteří je vyzbrojeni pouze nožem, baterkou a pistolí štvali páchnoucími krysími děrami do zapomnění. Dnes ctí veteráni Vietkongu své protivníky, se kterými bojovali v páchnoucích chodbách muž proti muži, jako nejlepší americké vojáky války ve Vietnamu.

Norman „Butch“ Petit během svého nasazení v ´Namu

Norman "Butch" Petit, bývalá Tunelová krysa z Kingsportu v Tennessee říká následující: „Podzemní komplex v Cu Chi, je pro Vietnamce něco jako svaté místo. Je to jako kdybyste u nás navštívili Gettysburg, nebo Valley Forge. Ani Vietkong v těchto norách nepřebýval rád. Člověk není žádná fretka, potřebuje světlo, vzduch, východ a západ slunce. Myslím, že v tunelu na tom byli oni stejně špatně jako my. Ať v té válce vyhrál, kdo chtěl, myslím, že nás z tunelů to semlelo všechny a je jedno, na které straně jsme bojovali. Ve mně zůstal strach a hrůza. To už mě prostě nikdy, nikdy neopustí“.

Když je nejhůř, je potřeba zavolat kavalérii. Triko s motivem Hueys od První jízdní najdete v eshopu DixieGear.

Má to vůbec nějaký konec?

Mohu vás ujistit, že zatím nemá. Po válce ve Vietnamu sestavili další aktivní jednotku „tunelových krys“ (světe div se) Rusové za rusko-afghánské války. Jednotka sloužila v rámci 40. Armády Sovětského svazu. V Afghanistánu pak tento typ jednotek používá dodnes americká (USMC) a britská námořní pěchota (Royal Marines). Podzemní komplex zvaný Tora Bora bude zřejmě znát každý. Extra specialisty na tuhle nebezpečnou práci mají také Izraelci a nejsou to žádná ořezávátka. Tunely Hizballáhu jsou vítaným tréninkovým polygonem pro speciální oddíl Samoor (lasice),který je součástí elitní bojové ženijní jednotky Yahalom.

Příslušníci izraelských tunelových krys při výcviku

Zkuste film, ale slabší povahy pozor!

V roce 2008 se dostal před vnímavé zraky divácké veřejnosti film Tunnel Rats, který už tak nějak díky svému názvu a možná i díky článku, který jste právě dočetli, širší vysvětlování nepotřebuje. Část recenzentů upozorňovala na to, že ve filmu je pořád taková tma, že je tam pendrek vidět. A to je milí přátelé právě ono, vidíte skoro stejné hovno jako chudák tunelová krysa.

Scéna z filmu Tunnel Rats

Jsem trochu vnímavější povahy a přebujelé fantazie, takže jsem se možná ještě týden po zhlédnutí filmu v noci budil ze spaní. První noc jsem si udělal obrovskou modřinu na ruce neb jsem se praštil o psací stůl, který mám vedle postele v pracovně. Rval jsem se ve snu s někým v tunelu. V každém případě vám film doporučuju, ale v noci pozor, nespěte v posteli s ostrými předměty a pokud možno ani s manželkou.