Hamburger Hill: Krvavý symbol hrdinství i nesmyslnosti vietnamské války

Hamburger Hill: Krvavý symbol hrdinství i nesmyslnosti vietnamské války

Američtí výsadkáři nakonec strategický vietnamský kopec za těžkých ztrát dobyli. Stálo to ale za to?

Dolů

Na světě jsou určitě miliony kopců s různými, tu víc, tu méně poetickými názvy. Lidi jsou holt divný, pojmenují kopec „Hora čarodějnic“ a jdou od toho. Vojáci, to je úplně odlišná sorta. Pro ty, kteří mají na ramenou zlato a stříbro, jsou to většinou jen kóty. Kóta 123 a šmytec. Ti, co se válejí v bahně a umírají, dávají kopcům názvy podle skutků. Proto třeba v Koreji najdete Pork Chop Hill. V roce 1969 jeden takový kopec ve Vietnamu (v té době tam zrovna probíhala válka, kdyby někdo náhodou nevěděl) o jméno přišel a dostal nové. No kopec, vlastně je to spíš horský masiv s vícero vrcholy jménem Đồi A Bia. Jenže takhle mu nikdo od Křičících orlů ze 101. výsadkové divize americké armády neříká. Pro ně je to Hamburger Hill, kopec mletého masa.

Zlikvidujte tu Ho Či Minovu dálnici!

V roce 1969 byla situace ve Vietnamu dost neuspořádaná. Velení americké armády si bylo moc dobře vědomo faktu, že nepřítel se formuje za hranicemi v sousedním Laosu a Kambodži. Po Ho Či Minově stezce se vesele proháněly zásobovací konvoje a za vietnamskou hranicí se objevovaly stále nové a nové jednotky severovietnamské komunistické armády připravující se k útoku na jih. Tohle bylo potřeba zarazit. Rukavice šly dolů a Američany přestaly nějaké hranice zajímat. Na tábory NVA (North Vietnam Army) v Kambodži najednou začaly padat bomby ze strategických bombardérů Boeing B-52 Stratofortress a vymazávaly je z mapy i ze života. B-52 bohužel nepatří mezi nejpřesnější zbraně, takže občas jejich pumový náklad vymazal z mapy i cíle, které s armádou neměly nic společného a později byly zahrnuty pod položku „byla válka“. 

B-52 Stratofortress v akci. Tohle letadlo opravdu měnilo tvář krajiny.

No ale k věci. Ho Či Minova stezka vstupuje z Laosu na území Vietnamu v blízkosti údolí Ašau. Zajímavé místo. Vpravo i vlevo kopce zarostlé džunglí, parádní kryt, kterým se můžete pěkně potichu a nenápadně dostat až do nížiny a udeřit na město Hue. No a tohle měla přesně NVA v plánu, jenže Křičící orlové se na to dívali trochu jinak. Tedy samozřejmě by se radši váleli na pobřeží Jihočínského moře, ovšem velení rozhodlo a vykoplo na světlo plán operace s názvem „Apache Snow“. Cíl byl jednoduchý, zlikvidovat větev Ho Či Minovy stezky vedoucí údolím Ašau. No a tím se tak nějak dostáváme ke dni 10.5.1969. To totiž časně ráno ten mazec začal.

Mapa údolí A Shau se zakreslenými základnami dělostřelectva.

Kostky jsou vrženy

Ráno 10.května mohlo vypadat jako kterýkoli jiné ráno na základně Blaze, jenže tentokrát tady bylo trochu těsno. Osmnáct set mužů pod velením plk.Josepha Conmyho (tři prapory 101. výsadkové divize -1. prapor z 506. pluku pod velením pplk. Johna Bowerse, 2. prapor z 501. pluku pod velením pplk. Roberta Germana, 3.prapor „Rakkasans“ ze 187. pluku pod velením pplk. Weldona „Black Jack“ Honeycutta, dva prapory 1.divize ARVN - Army of the Republic of Vietnam – jihovietnamská armáda) čekalo na zahájení největšího aeromobilního útoku ve vietnamské válce. Součástí operace byly také tři prapory 9. pluku US Marines, 3. squadrona 5. jízdní a další dva prapory ARVN. Hlavním cílem útoku byla kóta 937, ta která měla dostat název „Kopec mletého masa“. Deset dělostřeleckých baterií v palebných postaveních s krycími jmény Bradley, Airborne, Currahee, Berchtesgaden a Cannon bylo připraveno před startem vrtulníků provést patnáctiminutovou palebnou přípravu, po které měl následovat útok stíhacích bombardérů do okolí přistávací zóny (LZ – landing zone) na úpatí hory Đồi A Bia. 

Firebase Berchtesgaden

První granáty začaly dopadat do džungle v 6:00 a začaly přeorávat zaměřený prostor. Přeorávat doslova a do hloubky. Máte představu, co dokážou nadělat za škodu 105, 155 a 175 mm granáty? Já teda ne, ale v cílovém prostoru bych se nacházet nechtěl. Když to přestalo bavit dělostřelce, převzalo štafetu letectvo a ošetřilo prostor kolem LZ napalmem a bombami. Jako poslední přilétly vrtulníky přímé podpory a provedly něco, co se nazývá „frosting on the cake“ (poleva na dortu). Je jasné, že to neznamenalo zásobit cílový prostor cukrářskými výrobky, podstatou takové mise je nenechat po náletu na místě naživu ani bakterie. 

155 mm houfnice v palebném postavení na Firebase Airborne.

Zatím co se posádky gunshipů zabývaly likvidací bakterií, na základně Blaze zazněl kavaleristický povel  „Saddle up!“ (Do sedel!) a zástupy výsadkářů se začaly cpát do vrtulníků UH-1D Huey, kterých na základně Blaze čekalo s rotory vířící vlhký vzduch pětašedesát. Pak se vrtulníky plné Křičících orlů v boxech po šestnácti strojích zvedly ze základny, aby dopravily 101. výsadkovou na další setkání s osudem (Rendezvous With Destiny je motto 101. výsadkové divize). Útok na kótu 937 byl svěřen 3/187 pod velením pplk. Black Jack Honeycutta. Pochybuju, že někdo ze 450 nasazených mužů včetně velitele tušil, do jakých se řítí sraček. 

Pplk. Weldon „Blackjack“ Honeycutt, velitel 3. praporu 187. pluku „Rakkassans“ 

Přistání dopadlo skvěle, všichni na zemi, všichni zdraví. Roty a čety se zformovaly a pod velením svých důstojníků vyrazily z přistávacích zón několika různými trasami vzhůru do kopce. Ne nějakého trapného kopečku, ale opravdu pořádného krpálu, tak prudkého, že kdybyste ho obcházeli po vrstevnici, budete mít večer nohu, která byla blíž svahu, o deset centimetrů kratší.

Údolí Ašau z paluby gunshipu Huey.

Sotva Američané postoupili za hranici LZ, objevili doslova skanzen NVA. Stezky, kempy, zásobovací sklady a bunkry, vchody do tunelů, vražedné jámy osazené bambusovými bodci a pozorovatelny vysoko ve větvích. Bylo jasné, že přistáli přímo na nepřátelském vředu, jenom ten nepřítel se zatím ještě nikde neukázal. Nápadné ticho najednou proťala dávka ze samopalu. Jsou tady! Střelba z ručních zbraní se začala přelévat džunglí jako bouře, kterou prolétaly odpálené hlavice RPG. Druhá četa se rozptýlila a opětovala palbu. 

Kulomet M60 v akci.

Ticho, které ještě před chvílí prostupovalo mlčící džungli, se změnilo v kakofonii zvuků doprovázející bojový střet a pach spáleného korditu visel nízko nad bojujícími vojáky. Pro Amíky to byl ten správný okamžik přivolat dělostřeleckou podporu. Ta přišla během okamžiku, ale dopadla tak blízko, že pár střepin slízli i Rakkasans (přezdívka této jednotky je odvozena z japonského názvu pro padák, doslovně „klesající deštník "). Po uzavření podpůrné palby našli v linii dopadu granátů čtyři těla vojáků NVA. Pplk. Honeycutt nařídil všem svým jednotkám zakopat se na pozicích a zřídit NDP (night defensive position). Na první den to stačilo.

„Křičící orlové“ ze slavné stoprvní výsadkové.

Den smrti, den krve

Je bezva, když den začne krásným východem slunce, který si člověk vychutná se šálkem dobré kávy v ruce. No jo, jak ale nazvete svítání, kdy na vás seržant místo toho houkne „Nasrat, připrav se k palbě.“ 101.výsadková pro to má přiléhavý název - „mad minute“. Svítání jedenáctého tak nezačalo vůní kávy, ale rachotem těžkého kulometu doplněného štěkáním M16. Vrtulníky Bell AH-1 Cobra jako vrchní krytí létaly nad korunami stromů a pumpovaly do džungle vše, co nesly na podvěsech. Pro Američany začal den úspěšně, v okolí NDP našli krvavé stopy, zbraně, výbavu a osm zabitých nepřátel. Jenže NVA nebyla parta skautů na výletě a Amíci to zjistili tím nejhorším možným způsobem. 

Poslední úsměv.

Ukrytí vojáci NVA zařadili jako prvního z postupující čety mezi KIA (killed in action) ranou do hrudi, druhý nerozchodil zásah z RPG, třetí inkasoval tzv. „head shot“ (ránu přímo do hlavy). Kulometčík, který se svojí M60 snažil zvrátit situaci, inkasoval ránu do hrudníku, která mu naštěstí nevynesla statut KIA, ale Purpurové srdce. Zbytek čety naházel granáty všude kam to šlo a ustoupil. Mrtvé a raněné nesli s sebou. Tím smůla nekončila, když se Blackjack o debaklu dozvěděl, požádal o přímou leteckou podporu. Za normálních okolností běžná spolupráce, ovšem pilot asi neměl svůj den a nákladem raket poškádlil Blackjackovo velitelské stanoviště. Výsledek? Pětatřicet raněných včetně šéfa samotného. 

Pro neznalé to vypadá jako procházka.

Aby těch sraček nebylo málo, zpravodajský důstojník zjistil z dokumentů nalezených u mrtvého vojáka NVA, že na hoře je zakopán 29. pluk NVA o síle mezi dvanácti až osmnácti sty muži. Tento pluk měl podle nalezených dokumentů infiltrovat z hor do nížiny a zaútočit na Hue. Honeycuttovi velmi rychle došlo, že to, co se zatím stalo, bylo jenom oťukávání. Nepřítel, který stál proti nim, měl všechny výhody, byl v plné síle a hlavně, byl připraven bojovat. Blackjack si navíc musel přiznat, že přes počáteční úspěch se na sklonku dne jeho vojáci nalézají tam, kde začali. Mimo prvních mrtvých a raněných se nedostali nikam!

Chvilka klidu před bouří.

Tričko věnované hrdinům i obyčejným vojákům zbytečně krvácejícím ve válce, kterou jim jejich politici nedovolili vyhrát, najdete v našem eshopu DixieGear.

Dejte jim to sežrat!

Když nepomůže facka, zinkni ho pěstí, když nepomůže ani pěst, musíš do něj řezat tak dlouho, dokud nepadne. Tak nějak by se dalo parafrázovat to, co se dělo další den. Na Đồi A Bia padal napalm a bomby. Osm leteckých úderů provedených letouny Douglas A-1 Skyraider a McDonnell Douglas F-4 Phantom likvidovalo vše na povrchu hory. To co nakously bomby a napalm, dorazila děla. Bombardování a těžké granáty děl úspěšně depilovaly celou část hory ve směru postupu, takže Amíci mohli zaujmout nové pozice a ostřelovat nyní dobře viditelné nepřátelské bunkry z bezzákluzových kanónů M67.

Potřebuje tohle vůbec nějakej komentář?

Hořící napalm se dostal do „pavoučích děr“ a o tom, co tam způsobil, vypovídal vcelku jasně pach spáleného masa. Přes tyto dílčí úspěchy naházeli vojáci NVA, kteří se vynořili neznámo odkud, granáty z kopce dolů na postupující Američany a zranili šest mužů. Následovala nová vlna náletů, která ale nezlikvidovala odstřelovače na stromech.  Amíkům postupujícím hlemýždím tempem nahoru do kopce se sice dařilo ze stromů nevítané parazity odstraňovat, ale než přišel soumrak, měli dalších osm raněných.

Zdravotníci ošetřují zraněného amerického výsadkáře poté, co byl zasažen výbuchem nepřátelského ručního granátu.

Krvavý expres

Třetí den probudil časně ráno džungli řev proudových motorů letounů F-4 Phantom. Na své cíle shodily speciální munici se zpožděným zápalem, která pronikala do hloubky a explodovala v bunkrech, zákopech a pavoučích děrách. Výsadkáři si ale byli dobře vědomi toho, že NVA se při zvuku trysek stáhne hluboko do tunelů a bunkrů a vyleze, jakmile Phantomy opustí oblast. Měli pravdu, po osmi ranních leteckých úderech se skupiny Američanů stoupající znovu do toho zkurvenýho kopce dostaly do zničující palby z hnízd odstřelovačů, ručních palných zbraní a RPG. Proud raněných stékal po stezkách zpět dolů. Deprimující pohled pro muže nesoucí bedny s municí a granáty, kteří tenhle krvavý expres míjeli na cestě vzhůru. 

Přesun raněných z bojiště.

V obranném perimetru roty C byli při útoku NVA dva muži zabiti a pět zraněno. Rota D se dostala do palby RPG, která těžce zranila tři muže. Další RPG přelétla řeku a vybuchla v pozicích 3. čety, kde zranila pět mužů, a odfoukla velitele čety z hřebene do řeky. Počet raněných narůstal a na místo byl přivolán záchranný vrtulník Medevac. Bylo 15:10, když zůstal ve visu u postavení Rakkasans, kteří do něj hned začali nakládat raněné určené k evakuaci. V tomto kritickém okamžiku do něj udeřila raketa z RPG!  Vrtulník se zřítil a zabil tři vojáky. Pro Američany to nebylo očekávané vítězství, ale agónie mučivé bezmoci. Den ukončil liják, zvící potopy světa. NVA v noci nezaútočila.

Trosky záchranného vrtulníku

Večerní potopa.


1st Cavalry Division - slavná jednotka US Army v pekle vietnamské války. limitovanou edici triček s tímto motivem najdete v eshopu DixieGear.

Srovnejte tu zasranou horu se zemí!

Znova a zase špatně, nebo spíš ještě hůř. Další den se letectvo pokusilo celkem třinácti útoky vyčistit výsadkářům cestu k vrcholu hory. Generální útok začal v 07:56 a výsledek?  Rota C se dostala do divokého boje, který stál její 3. četu šest těžce zraněných mužů. Přes to postupovali stále kupředu, jenže muži NVA neustále vylézali ze svých děr a pálili na ně z AK-47. Četa se dostala do palby ze všech stran, a výsledek? Jeden mrtvý a šestnáct zraněných. Ostatní čety roty C byly přibity k zemi nepřátelskou palbou. Druhá četa roty B měla po třech neúspěšných útocích do kopce sedm raněných. Při čtvrtém pokusu, padlo za oběť palbě vedené ze skrytých bunkrů dalších šest parašutistů. Situace se velmi blížila do stádia FUBAR („Fucked up beyond all recognition“- Všechno je nenapravitelně v prdeli).

Šílenej kopec, žádný úkryt.

Pplk.Honeycutt poslal 1. četu roty A na podporu útoku, ale co se opět nestalo. Jak postupovala nahoru, byla zasažena raketami odpálenými ze svých vlastních bojových vrtulníků, které zabily jednoho, a těžce zranily další tři muže. To už nebyl pech, to byla pěkná sračka! Druhá četa z roty C se snažila pomoci povoláním zálohy, ale ta byla zasažena RPG, které zabilo čtyři muže. Rota C se tím dostala na téměř 50 procent ztrát a Blackjack si mohl připadat jako prostitutka z uličky lásky někde na vystrkově, která si prodejem svého těla nevydělala ani na chleba.

Medevac v akci

Rakety a granáty

Jak popsat pátý den? Možná tak, že kluci v olivových uniformách s orlem na rameni nevěděli, s kým vlastně bojují. 10 procent celkových ztrát Američanů totiž způsobila „podpůrná“ palba z vrtulníků. Celé dopoledne vyráběly Cobry třísky z dosud stojících stromů na Đồi A Bia a úspěšně se jim povedlo proměnit hřebenové partie hory v hromady zčernalých a kouřících pařezů. Vegetace zmizela, zůstala jenom smrt a zkáza. Ve 12:00 začal útok do míst, kde pohořel v předešlý den. 

Hora Đồi A Bia, nebo Amon Amarth? Ani jedna, tohle je Hamburger Hill.

Čtvrtá četa roty B z 3/187 nakráčela do minové nástrahy, která ji stála dva muže. Podařilo se jí sice obsadit několik bunkrů, ale postup zastavila palba sniperů SVA. No a další chybička se vloudila. Označili pozici nepřítele dýmovnicí, povolali vzdušnou kavalerii a ta jim pomohla tak, že palbou raket vyřadila šestnáct vlastních. Jednoho do kolonky KIA. Friendly fire v praxi. 

CH-47 Chinook zasažený nepřátelskou palbou na poslední cestě.

Blackjack se po tomto „nedorozumění“ rozpálil tak, že by si mohl od vlastní hlavy zapálit doutník. Povolal si styčného důstojníka a sdělil mu následující: „Chci, abyste se ujistil, že se to dozví všichni, myslím tím dělostřelce, piloty gunshipů a styčné důstojníky. VŠECHNY!!!!!  Nechci žádnou další friendly fire. Máme tady dost starostí sami a díky vám, kreténům, mám víc zabitých z vaší podpory, než těch, co zabila NVA. Jestli sem přiletí ještě jeden zkurvenec a pustí to mezi moje vojáky, osobně mu ustřelím tu jeho zasranou prdel. Považujte to za definitivní. Teď se tam vrať a řekni jim to“.

Evakuace raněných po přátelské palbě vlastních jednotek.

Znovu a ještě jednou

Průzkumníci roty C objevili 16. května ráno čtrnáct těl vojáků NVA. Tento den začal stejně jako předchozích šest dní bombardováním a neustálou dělostřeleckou palbou na označené nepřátelské cíle. Pplk.Honeycutt stáhnul těžce pocuchanou rotu D z čelní linie zpět na hřeben a plánoval nový útok na horu s rotou A z 3/187 podpořenou 1. praporem z 506, jenže ten se ve svém sektoru dostal do těžké palby vedené na něj z kót 800, 900 a 916, která mu zabránila dostat se včas do výchozí útočné pozice. Celý přesun se tak opozdil natolik, že Honeycutt nakonec útok odvolal. Hora Đồi A Bia už měla v té době nové jméno. Hamburger Hill. Celý 17. květen proběhl ve znamení přípravy na příští den. Velitel brigády plk.Joseph Conmy naplánoval koordinovaný útok dvou praporů s 1/506. útočícím z jihu a 3/187 útočícím ze severu. Zničená džungle se na chvíli ponořila do zdánlivého klidu.

To není Bastogne, to je Vietnam.

Bože, přijmi mé bratry do své náruče

Dělostřelecká palba přeorávající horu oznámila každému vojákovi, že je 18.května, den dalšího útoku a jestli se mnou dobře počítáte, tak osmého. Na jeho čele šly roty A z 1/506 a D z 3/187. Každý muž měl na sobě neprůstřelnou vestu a 40 zásobníků munice do M16. K tomu měli mnozí vojáci i víc než deset granátů. Netrvalo dlouho a do řad postupujících vojáků se snesla nepřátelská palba. Ta vyřadila jejich velitele, který musel být evakuován. Útok zamrzl na místě a čekal na palebnou podporu všemi prostředky, který byly k dispozici. 


„Rakkasans“ na Đồi A Bia (Hamburger Hill).

V ose postupu roty D šla 3 četa. Z bunkru, který se před nimi objevil, byli napadeni těžkou nepřátelskou palbou, které padli za oběť tři Křičící orlové. Velitel čety poručík Thomas Lipscomb volal na své muže z prohlubně, ve které se kryl, ať se posunou nahoru. V okamžiku kdy úkryt opustil, explodoval mu u nohou granát, který ho katapultoval zpátky dolů z kopce a okamžitě ho zabil. Voják, který se rozběhl veliteli na pomoc, byl zabit odstřelovačem. Veliteli roty D rychle došlo, že pokud se rychle nedostanou z téhle všivárny, bude postupně ztrácet další a další muže, až mu žádní nezbudou. Nařídil 1. četě pokračovat v útoku a krátce potom byl střelen do ramene. 

Další a další ranění.

Poručík, který ho nahradil ve velení, ze všeho nejdřív požádal velení o doplnění munice. V krátké chvíli byly na místě vrtulníky, které zůstaly ve visu a jejich posádky shazovaly bedny s municí čekajícím vojákům. Američané prostě nechtěli ustoupit, ale velmi brzo se měli dozvědět, jakou za to zaplatí cenu. 

Evakuace těžce raněného z bojové zóny.

V rojnici a za vzájemného krytí přeskakovali z kráteru do kráteru. Granáty NVA létaly vzduchem a vybuchovaly všude kolem. Kulometčíka zasáhla nepřátelská střela do krku a jeho místo převzal nabíječ, který byl o pár vteřin později zabit výstřelem, který mu rozerval hrdlo. Vykrvácel během několika vteřin a nikdo mu nedokázal pomoci. Voj. Steve Korovesis, nováček u jednotky, byl zasažen šrapnelem a evakuován. Byl ve Vietnamu teprve měsíc a tohle bylo jeho první ostré nasazení. Do hajzlu! Jak se může cítit chlap, kterému umírají kamarádi před očima? Dva Rakkasans tenhle tlak nevydrželi a vyrazili do útoku. Oba byli během pár vteřin zasaženi palbou. Zdravotník voj. Willie Kirkland vyrazil, aby jim poskytnul pomoc, ale zemřel po pěti zásazích do hrudi. Ranění, sténající, umírající, mrtví. Bahno, spoušť, krev a zmar.  

Zdravotník ze 101. výsadkové divize se pokouší zachránit život svého kolegy zdravotníka, zraněného během útoku proti Severovietnamcům na Hamburger Hill. Zraněný zdravotník později zemřel.

Třetí četě  roty D, která postupovala jižněji, se podařilo obsadit první linii bunkrů, kde zabili asi deset vojáků NVA. Pak postupovali dál k druhé linii. V 11:37 hlásil velitel 1.čety Por. Walden Honeycuttovi, že je asi 75 metrů od vrcholu, ale na vrchol už se nedostal. O minutu později ho stejně jako First SergeantaThomase Sternse zasáhly střepiny. Rota D tímto zásahem byla bez důstojníků, a všem četám docházela munice. Nezbylo než se držet a čekat na pomoc. Ta dorazila v podobě hodně prořídlé roty C, která měla posílit to, co zbylo z rot A z 1/506 a D z 3/187. To už bylo FUBAR zcela jasně. 

Unavený Por. Frank Boccia, velitel čety z roty B, 3. praporu 187. pluku 101. výsadkové divize, 16. května 1969, šestý den intenzivních bojů o Hamburger Hill.

Rotě C z 3/187 se podařilo probít ke zbytku roty D a spojit se s ní. Její 1. četa z chodu zaútočila nahoru na hřeben. Muži vyrazili v rozestupech a hřeben hory viděli pouhých 100 metrů před sebou. Někdy je ale 100 metrů zatraceně daleko. Ten den už nikdo z nich na vrchol nedošel. Náhle zčernalo nebe, spustil se prudký liják a z odlesněné hory začaly stékat potoky bahna. Vojáci se motali olepení břečkou jako mumie a zakopávali o zpřerážené stromy plné třísek. Silný odpor NVA do celé situace vznášel ještě víc zmatku a v šeru nebylo pořádně poznat, kdo je přítel a kdo nepřítel. Útok se změnil v totální chaos. Všechno bylo v hajzlu a Honeycutt nařídil jednotkám ustoupit zpět na výchozí pozice. Opět, to už bylo fakt k posrání! 

3/187 měl v tuhle chvíli už 320 raněných a mrtvých. Ze 450 vojáků, kteří 10. května přistáli na LZ, to byly téměř 70 procentní ztráty. Mezi oběťmi byli dva ze čtyř velitelů rot a osm z dvanácti velitelů čet. Situace byla natolik vážná, že se na místo přiletěl seznámit se situací velitel 101. výsadkové, genmjr. Melvin Zais. Když zjistil v jakém stavu se nachází prapor Rakkasans, chtěl ho okamžitě stáhnout z boje, ale narazil na rozhořčený odpor jeho velitele. Black Jack Honeyucutt tvrdil , že je prapor nadále plně bojeschopný. Jeho muži na to měli poněkud jiný názor. „Ten zatracenej Black Jack se nezastaví, dokud nás všechny nezabije!“, prohlásil jeden ze zraněných. Genmjr.Zais nechtěl ponechat nic náhodě a posílil uskupení o 2/501 a 2. prapor ARVN.

Tvář tohohle vojáka přesně vyjadřuje pocity výsadkářů, když museli zase ustoupit.

Black Jacku, zítra zabijeme všechny tvoje muže!

Zase stejný budíček. 19. května od 06:30 sedm vzdušných útoků, které mají vypudit NVA z Hamburger Hill, jenže NVA se drží hory jako hovno podrážky. Dva čerstvé prapory byly přepraveny na přistávací zóny v severovýchodním a jihovýchodním sektoru hory a okamžitě se přesunuly do pozic, ze kterých měly následující ráno zaútočit. Mezitím se muži z 1/506 třetí den po sobě marně snažil zabezpečit kótu 900. 

Black Jack se svým štábem procházel plán posledního útoku a dával si hodně záležet. Bylo to hop nebo trop. V okamžiku, kdy byla debata nad mapou v plném proudu, ozvalo se ve velitelském stanu rádio, ze kterého se ohlásila NVA s následujícím vzkazem: „Black Jacku, zítra zabijeme všechny tvoje muže. Až přijdete na naši horu, Black Jacku, budeme na vás čekat. Všichni tvoji muži zemřou. Slyšíš mě, Black Jacku? Všichni zemřete!“  

„Kde ty zkurvenci sebrali naši vysílačku?“

Když se něco hodně přešponuje, občas to praskne.

„Zabijte je všechny, Bůh si je přebere!“

20. května, dvě hodiny před úsvitem, začali piloti Phantomů a Skyraiderů bombardovat všechny čtyři strany Đồi A Bia každým typem výzbroje, který měli na svých základnách ve skladech. Bylo s podivem, že na podvěsech neměli i květináče s hlínou, ale horu přeměnili v inferno. Dělostřelectvo ostřelovalo pozice NVA tunami 105 mm a 155 mm granátů. V 10:00 se daly do pohybu čtyři prapory pěchoty, včetně dvou rot z těžce prořídlého 3/187, vyztuženého rotou A z 2/506. Vojáci postupovali k vrcholu hory, která byla najednou strašidelně tichá. Po deseti minutách dosáhli Američané první linie bunkrů, která byla opuštěná. Jako preventivní opatření vojáci ničili bunkry granáty. Za dvacet minut byli jen sto metrů od hřebenu Ap Bia a ve druhé linii bunkrů. 

„S tímhle rychle pryč, nebo tady dodýchá“.

V 10:40, kdy byly postupující roty jen sedmdesát metrů od vrcholu, bunkry ožily a sprcha z RPG mířila do postavení roty C, kde zranila sedm Rakkasans. Jenže vojáci ze 101. už toho měli dost. Příliš mnoho raněných, příliš mnoho mrtvých, příliš mnoho bahna, sraček a bezmoci. Des. Tyrone Campbell s 90mm bezzákluzovým kanónem M67 se vrhnul vpřed a dvěma přímými zásahy zlikvidoval dva nepřátelské bunkry. Na pravém křídle roty C předváděl Des. Edward Merjil komando jednoho muže v akci. Vyrazil sám na dva bunkry s granátometem, vyřadil je, kryt palbou svých přátel se dostal k dalšímu bunkru, pečlivě zamířil a z deseti metrů vypálil granát přímo do střílny, kterou prolétl dovnitř a zabil dva vojáky NVA ukryté uvnitř. Rychle přebil a rozběhl se se zbytkem své čety do strmého svahu hory. Aniž by si to uvědomili, byli prvními Američany, kteří vkročili na vrchol Đồi A Bia. Bylo 11:45, devět dní a pět hodin poté, co rota Bravo navázala první kontakt s nepřítelem. 

Ranění z posledního útoku.

I když se 2. četa roty C z 3/187 dostala konečně nahoru, opanovala jen několik čtverečních metrů vrcholu. Vojáci NVA byli stále v celé jeho horní části a před tím, než se četa mohla pohnout dál, musela zjistit, kde jsou nepřátelské pozice. Jenže Křičící orlové už nekřičeli, po devíti dnech, kdy dostávali nakládačku od NVA i od vlastních vrtulníků, prostě sípěli vzteky. Vojáci NVA decimovaní granáty, napalmem, raketami a vším, co měli Amíci ve výzbroji, toho měli dost. Opouštěli svoje pozice a prchali po západní straně hory směrem k Laosu. 

Sednout a sedět, je jedno, že uprostřed pustiny!

Rota C Rakkasans bojovala tvrdou bitvu těsně pod hřebenem Ap Bia, ve kterém už ztratila velitele čety a patnáct mužů.  Když se dostala asi třicet metrů od vrcholu, našla si nepřátelská střela i jejich velitele Kpt. Harkinse. Black Jack byl blízko a zeptal se ho, co se mu stalo. „Byl jsem zasažen, pane." „To vidím, že jste byl zasažen“, odpověděl Honeycutt, „ale musíte vpřed se svými muži.“  Zdravotník velitele roty obvázal a ten se téměř poslepu potácel vpřed. Radista NVA v posledním linii bunkrů se odmítl vzdát a zemřel rozmetán smrští granátů. 

Ne, to není brigáda na polomy, to je Hamburger Hill.

Ve stejné době zasáhla palba NVA pravé křídlo roty C. Des. Johnny Jackson, kulometčík  její 3. čety, se choulil v úkrytu a bublal vzteky: „Do hajzlu! Další útok selhal!“ Jak se tam krčil, najednou si vzpomněl, co mu řekl kamarád ráno před útokem: „Něco vám řeknu,  vy čubčí syni, pokud půjdeme nahoru, tak já jdu až na vrchol. Už nebudu znovu utíkat dolů a nenechám se, vy kreténi, střelit do zad“. Teď myslel na jeho slova a pak v náhlém popudu vstal a nahlas zařval tak, že ho všichni v 3. četě ho slyšeli: „Seru na kecy“! („Fuck this bullshit“)  

Jak se dá vyjádřit bolest?

Plynulým pohybem si přetáhl svůj M60 na hruď a přejel dávkou nepřátelskou pozici nad sebou a pak po straně hory. Na své cestě k vrcholu narazil na pavoučí díru obsazenou dvěma nepřátelskými vojáky. Než se mohli chopit svých zbraní, zemřeli pod smrští kulek z M60. Pak se hnal vzhůru a ocitl se před střílnou bunkru. Vystřelil do něj a vyšplhal zbývajících asi dvacet metrů na vrchol hory. Kopec smrti byl jeho! 

Po cestě nahoru následuje cesta dolů. Naštěstí po svých.

Zajatci?

Je těžké být objektivní, když slezete z takového kopce. Je daleko lehčí soudit, když jste tam nikdy nebyli. V době, kdy 101. výsadková prodělávala své další „setkání s osudem“ v údolí Ašau, byly mi tři roky. Proto nesoudím. 

Den se chýlil ke konci a většina vojáků z 29. pluku NVA byla zabita nebo se snažila uniknout přes hranice do Laosu. Vyčerpaným americkým výsadkářům se otevřelo panorama podobné peklu. Po celém vrcholu a svazích se povalovaly helmy NVA, AK-47, granáty, krvavé obvazy a RPG. Uprostřed Hill 937 narazili výsadkáři ze 3/187 na skupinu patnácti vojáků NVA. Možná se Vietnamci chtěli vzdát, ale nedostali žádnou šanci. Všichni byli zastřeleni. Čtyři z nich poté připoutali ke stromům a opatřili cedulkami: „Kill the Americans“. Zabíjel jsem Američany.

Zbyla jenom únava.

Celkové ztráty Američanů na Đồi A Bia byly 70 mrtvých a 372 zraněných. Ztráty, které utrpěla severovietnamská armáda, jsou značně diskutabilní. Odhaduje se, že NVA měla 633 mrtvých, ale nikdo nespočítá ty, které zabily dělostřelecké a letecké údery, raněné a mrtvé odsunuté do Laosu, nebo vojáky pohřbené ve zhroucených bunkrech a tunelech. Celé úsilí vynaložené americkými a jihovietnamskými jednotkami bylo nakonec k ničemu. Po dobití vrcholu nastoupili výsadkáři ze stoprvní do vrtulníků a odletěli. Na Hamburger Hill se zase nastěhovali vojáci NVA. Vůbec se nedivím hořkosti, která v Křičících orlech zůstala. Byla to úplně zbytečná bitva.

Neznámý voják našel kus kartonu z přídělů C, napsal na něj nápis „Hamburger Hill“ a přibil ho na spálený kmen stromu na vrcholu hory. Krátce poté na karton někdo připsal: „Stálo to za to?“ 

Stálo to opravdu za to?

A co veteráni…

Pro Freda Axsona byl Hamburger Hill pravděpodobně nejhorší zážitek z Vietnamu. „ Když jsme tam přišli, byl kopec porostlý svěží a zelenou džunglí, ale deset dnů bojů a amerického bombardování z něj udělalo pustinu. Kopec byl hodně strmý a obsazený skvěle ukrytým nepřítelem. Šplháte se nahoru jako idioti, abyste se dostali na trochu rovnou plochu. Když se tam dva nebo tři z vás dostanou, ze země za vámi se najednou vynoří nepřítel, zabije vám kamaráda a zmizí zpátky. 
Vietcong vykopal míle tunelů pod celou horou, bojovali a pak zalezli zpátky do tunelů. Letecká podpora na ně neměla. Zavolali jste vzdušnou podporu, ale když letadlo přiletělo, byli už dávno schovaní v podzemí. Nakonec jsme je dostali a já jsem na to hrdý. Jenže pak byl vydán rozkaz a my tu horu opustili a vlastně jsme jim ji vrátili zpátky. Spousta našich kluků tam umřelo. Nikdy jsem nepochopil, proč opouštíme něco, co stálo tolik krve. Nikdy to nepochopím!" 

Památník obětí války ve Vietnamu.

„Byl jsem vychován jako katolík, s přikázáním Nezabiješ v srdci“, vzpomíná William Walls. Protože se tomuto přikázání odmítal zpronevěřit, nastoupil dobrovolně do armády jako zdravotník. Po absolvování výcviku ve Fort Bragg byl přidělen ke slavné 101. výsadkové divizi a zjistil, že míří do Vietnamu. Na Hamburger Hillu získal Bronze Star a domů si s sebou přinesl mnohem víc. „Dodnes mám noční můry, sny o Vietnamu mě pronásledují každou noc. Vrací se mi to neustále, to jak jsem se snažil pomoct raněným a odnášel mrtvé. Ale jaké mrtvé, kousky masa a kostí. Ty vzpomínky mě nikdy neopustí. Viděl jsem nosítka a poznal seržanta podle vyleštěné boty – o moc víc z něj nezůstalo. Vietnam, to nebyla válka, to nebyla hrůza, to je prokletí. Pořád vidím ty mrtvé tváře kluků, kteří mohli milovat, žít a skončili v igelitových pytlích. Zabíjí mě to každou noc a já se modlím, aby mě Bůh už konečně povolal k sobě.“

V roce 1987 natočil režisér John Irvin film „Hamburger Hill“. Rozhodně stojí za to se na něj podívat, je to dost silný zážitek... 

Zdroje:
http://www.historynet.com/battle-for-hamburger-hill-during-the-vietnam-war.htm
http://www.vietnamjourneys.com
https://www.warhistoryonline.com/war-articles/battle-of-hamburger-hill-during-the-vietnam-war.html
http://vietnamwarera.com/operations
http://www.virtualwall.org/dc/CollettoAV01a.htm
http://www.honorstates.org/index.php?id=267173
https://www.youtube.com/watch?v=Pl2eC76D9oI
http://old.506infantry.org/hisvietnam/his2ndbnvnphoto21.html
http://namsense.com/category/photos/

Jan Korbel

Jan Korbel

Mám rád military a vojenskou historii. Nemám rád soudruhy odkudkoli a magory z ISIS. Jsem mladej kluk, jenom už trochu dlouho.

All articles of the author

Samohybka M50 Ontos: Malá příšera se šesti kanony a pěti kulomety

Samohybka M50 Ontos: Malá příšera se šesti kanony a pěti kulomety

Lukáš Visingr , Kdyby se palebná síla obrněných vozidel přepočítávala na jejich velikost, k nejsilnějším by se určitě řadila tahle americká pásová podivnost.

Smrt číhá v podzemí: Tunelové krysy ve Vietnamu

Smrt číhá v podzemí: Tunelové krysy ve Vietnamu

Jan Korbel , Pod povrchem vietnamského konfliktu probíhala ještě mnohem příšernější válka. V tunelech Vietkongu se bojovalo poslepu a bez slitování.

Výsadkář Harrison C. Summers vystřílel za pět hodin celé německé kasárny

Výsadkář Harrison C. Summers vystřílel za pět hodin celé německé kasárny

Tomáš Chalupa , Screamin´ Eagle od 101.výsadkové a jeho šílený boj proti stonásobné přesile. Jeho příběh je až příliš hollywoodský na to, aby se mu dalo věřit, nicméně se skutečně odehrál.