Armáda zpravidla představuje zvláštní symbiózu konzervativního smýšlení a ochoty zkoušet i nové věci. Mnozí vynálezci tedy se svými převratnými nápady našli sluch právě u vojáků, což bylo někdy ku prospěchu, kdežto jindy ke škodě věci. Americké ozbrojené síly však v každém případě zaplatily vývoj a stavbu mnoha podivných až groteskních vozidel, z nichž většina pak zůstala na úrovni prototypů a do řadové služby nevstoupila. Vybrali jsme pro vás tedy desítku takových amerických vojenských kuriozit a zvláštností, a sice takových, které nezůstaly pouze na papíře, ale vznikly aspoň v podobě fyzické makety.
10. Od farmářů k vojsku
Ve vojenských službách se samozřejmě uplatňuje řada vozidel a strojů, jež známe i z civilního života, typicky bagry a buldozery u ženistů. Málokdo si však uvědomuje, že mezi vůbec první motorová vozidla, která se dostala k vojákům, byly traktory, které se uplatňovaly nejvíce jako dělostřelecké tahače. Měly pásové i kolové podvozky, pohon nejdříve parní, až později jezdily na benzín či naftu. Slavná firma Holt (pozdější Caterpillar) dodala svého času tisíce pásových traktorů, jejichž podvozky poté posloužily i jako mechanický základ prvních tanků v několika zemích. O úspěch ve vojenském sektoru ovšem usilovala i neméně slavná značka John Deere, stále jeden z největších dodavatelů zemědělských traktorů na světě.
Firma John Deere upravila pro vojáky několik verzí svého Modelu A
V roce 1941 proto nabídla americké armádě obrněnou verzi svého vysoce úspěšného traktoru Model A, pochopitelně pro úlohu tahače děl, ale třeba i nákladních přívěsů. Prestiž značky zapůsobila, vojáci si objednali několik prototypů a zahájili zkoušky. Kromě pancéřových desek následně dostal traktor i širší pneumatiky a nakonec i dvě střeliště pro 7,62mm kulomety. To všechno však logicky zvedalo hmotnost vozidla, jehož motor o výkonu 29 kW posléze stačil na rychlost jen zhruba 20 km/h, což vojáky samozřejmě moc neuspokojilo. Firma John Deere nabízela ještě několik provedení tohoto svého nápadu, ale jelikož se již objevovaly i speciální vojenské tahače s daleko většími výkony, zbylo z celého projektu jen několik prototypů.
Závěrečná podoba traktoru společnosti John Deere pro armádní účely
9. Tahač na osmi sudech
Společnost Four Wheel Drive Auto Company, většinou známá jen jako FWD, vznikla již roku 1909 a zabývala se produkcí terénních vozidel s vysokou průchodností. Mezi koncepce, jež se snažila propagovat, spadal i tzv. Rolligon, kolo s balonovou pneumatikou tvaru sudu, jež bylo připojeno z obou stran ke kyvné konzole. Po zkouškách řady vozidel se čtyřmi či šesti koly se v polovině 50. let ukázala jako nejlepší osmikolová konfigurace.
Vozidla řady FWD Teracruzer spoléhala na podivně tvarovaná kola
Vozidlo zvané Teracruzer se setkalo se značným zájmem armády, jelikož vykazovalo pozoruhodnou průchodnost v těžkém terénu včetně písku, sněhu a bažin, k čemuž přispívala možnost měnit tlak v pneumatikách dle aktuálních podmínek. Armáda otestovala několik verzí nákladního vozu a posléze se rozhodla zařadit jednu z verzí Teracruzeru do služby coby tahač pro odpalovací zařízení střel s plochou dráhou letu TM-61 Matador a TM-76 Mace.
Tahače Teracruzer se staraly především o dopravu křižujících střel
Sériové vozidlo nazývané MM-1 poháněl motor, který měl na americké poměry velmi neobvyklé protiběžné písty a vzduchové chlazení a jehož výkon 187 kW postačoval k tomu, aby celá souprava (včetně střely) jezdila rychlostí 64 km/h. Vozidla FWD MM-1 Teracruzer se tedy poté se dostala i do Evropy, kde byly americké střely rozmístěny. Po vyřazení počátkem 70. let byla část Teracruzerů prodána do civilních služeb, a proto se uplatnily mj. jako jeřáby. Armáda o tuto koncepci ztratila zájem, neboť Teracruzer se (navzdory skutečně výjimečné průchodnosti) často potýkal s problémy s pohonnou soustavou. Celkově bylo vyrobeno kolem 600 vozidel této řady.
FWD Teracruzer v pilné práci
8. Pancéřovaný kostlivec
Ještě před zapojením do první světové války vznikly v USA první projekty tanků, z nichž část působila celkem konvenčně, zatímco některé byly opravdu bizarní. Do druhé kategorie patřil i tzv. Skeleton Tank, jehož prototyp postavila v roce 1918 firma Pioneer Tractor Company. Šlo o jakousi „kostru“ tanku, jež sice vzdáleně připomínala první britské tanky s kosodélníkovým profilem a pásy obíhajícími po obvodu korby, avšak na rozdíl od nich neměl tento „kostlivec“ pancéřované boky korby. Na kovovém rámu uprostřed byla upevněna pancéřovaná kabina, ve které měla své místo dvoučlenná osádka, do níž kromě řidiče náležel i velitel a střelec v jedné osobě, jenž obsluhoval kulomet Browning ráže 7,62 mm v otáčivé věžičce. Pohon zajišťovala dvojice motorů s celkovým výkonem 75 kW, což stačilo na pohyb rychlostí 8 km/h.
Navzdory bizarnímu vzhledu dopadl Skeleton Tank při testech výborně
To zajisté působí úsměvně, ale nezapomínejme, že tehdy to byla zcela standardní rychlost tanků, protože od nich koneckonců nikdo ani nežádal nic jiného než provázení postupující pěchoty. Skeleton Tank vážil pouhých 9 tun, kdežto britské „krabice“ se blížily 30 tunám, ale pancéřová ochrana amerického obrněnce byla prakticky stejná, protože pancíř jeho kabiny měl tloušťku půl palce (12,7 mm). Zkoušky pak ukázaly, že z hlediska průchodnosti v těžkém terénu, zejména pokud jde o překračování zákopů, se „kostlivec“ britským vozidlům také vyrovná, jenže konec války způsobil, že nakonec vznikl pouze jediný exemplář.
Prototyp „tankové kostry“ je zachován v muzeu na základně Aberdeen
7. Plnou parou na bojiště
Mezi podivnosti, jež se zrodily z invence amerických konstruktérů za první světové války, lze řadit i tanky s parním pohonem. Koneckonců, parní stroj dovedl překvapivě dobře konkurovat benzínovým motorům až do konce 20. let 20. století a jeho použití k pohonu bojových vozidel se tehdy nebralo jako tak bláznivý nápad, jak se dnes může jevit. Pro ženisty americké armády byl tedy v roce 1918 zkonstruován Steam Tank, jehož dva parní dvouválce dodávaly působivý výkon okolo 370 kW, takže vozidlo o váze 50 tun dosahovalo rychlosti okolo 6 km/h. Motory pracovaly na petrolej, jak bylo u pozdějších parních strojů běžné, ačkoliv si je laická veřejnost stále spojuje hlavně s uhlím. Z nádrže petroleje čerpal nejen motor, ale též hlavní zbraň tanku, kterou byl výkonný plamenomet. Vedle toho nesl parní tank i čtyři 7,62mm kulomety, osádka čítala osm mužů a pancíř měl opět sílu asi půl palce.
Parní tank pro americkou armádu byl vybaven velkým plamenometem
Projekt byl pak zastaven především kvůli obavám, že teplo produkované motory způsobí explozi paliva, idea parního tanku však v USA ještě nezanikla. Společnost Holt (pozdější Caterpillar) vyrobila monstrum zvané Steam Wheel Tank, gigantickou „tříkolku“, jež měla vepředu dvě kola o průměru 2,4 m a vzadu menší kolo pro zatáčení. Poháněly ji dva parní motory o výkonu celkově 112 kW. Do výzbroje obludnosti o váze 17 tun patřil 75mm kanon a šest 7,62mm kulometů. Zkoušky však skončily absolutním fiaskem, protože vozidlo po patnácti metrech zapadlo v terénu! Firma Holt tudíž nerealizovala ani svůj další „parní“ projekt, a to obrovskou čtyřkolku Field Monitor, která měla vážit zhruba 150 tun (!) a měla nést dvě lodní děla ráže 152,4 mm.
Vozidlo Steam Wheel Tank mělo podobu jakési monstrózní tříkolky
6. Musí se to prostě točit
Pokud mezi fanoušky vojenské techniky dojde řeč na to, u kterého amerického vozidla je snad největší škoda, že se nedostalo do služby, nejčastěji zazní odpověď: Twister! Tak se jmenoval opravdu pozoruhodný projekt zbrojovky Lockheed, jež se snažila vyvinout kolové průzkumné vozidlo s mimořádnou průchodností.
Jeden z prototypů konstrukce Twister s klasickou řidičskou budkou
Podstatou byla dvoudílná konstrukce, jejíž dvě části byly spojeny propracovaným kloubem, umožňujícím pohyb ve všech osách. Každý z dílů měl čtyři kola a o pohon každé čtveřice kol se staral nezávislý motor. Twister vystřídal několik variant, a proto síla každého motorů narůstala z počátečních 105 kW (prototypy z konce 60. let) až na 217 kW ve finální podobě XM808. První pokusné exempláře měly otevřenou korbu s rámem, jejich nízká hmotnost jim však dovolovala i plavat.
Vozidlo Lockheed Twister XM808 bylo plnohodnotně vyzbrojené
V roce 1970 vznikl exemplář s prosklenou řidičskou budkou a finální provedení XM808 již mělo obrněnou korbu a hmotnost narostla na 7,5 tuny. Obojživelnost sice zmizela, ale zato přibyla elektrohydraulicky řízená věžička, která nesla 20mm rychlopalný kanon. Twister jezdil rychlostí přes 100 km/h a kloubová konstrukce se starala nejen o fenomenální průchodnost v těžkém terénu, ale též o pozoruhodnou obratnost na silnici, protože vozidlo o délce okolo 5,6 m se dokázalo obrátit na poloměru méně než 7 m! Ačkoli všechny testy vozidla dopadly výborně, armáda nakonec vsadila na pásové průzkumné obrněnce a nadějný Twister bohužel nepřekročil fázi prototypu.
Ovšem na tohle video se fakt podívejte. Lockheed Twister XM808 tady skvěle demonstruje schopnosti svého podvozku.
5. Sherman proti minám
Páteř amerických tankových vojsk za druhé světové války tvořil střední tank M4 Sherman, na jehož bázi vznikla obrovská spousta variant a speciálních účelových vozidel. K nejznámějším patří odminovací tanky, mezi nimiž nesporně dominuje Sherman Crab, který byl vybaven tzv. cepovým zařízením, tedy rychle rotujícím válcem s řetězy a závažími, jejichž údery přiváděly miny k výbuchu. Tento koncept se ujal a u odminovacích vozidel se dosud užívá, ale Sherman byl i základem jiných prostředků s podobným účelem.
Vozidlo Sherman T10 bylo asi nejpodivnější verzí slavného tanku
Vedle řetězových cepů se uplatňovaly i velké ocelové válce či mohutná kola, která tank tlačil před sebou a která způsobovala výbuchy min jen svým tlakem na půdu. Průměr kol postupně narůstal, až dosáhl hodnoty asi 2,4 m, tzn. prakticky výšky celého tanku. Jednalo se o problematické řešení už proto, že tak těžká kola se v měkkém terénu mnohdy bořila, což logicky zastavilo celé vozidlo. Navzdory tomu ale kdosi přišel s podivným nápadem posadit celý Sherman rovnou na tato obří kola. Doba války přála i bizarním návrhům, a tudíž navzdory zjevné nesmyslnosti dorazily finance na stavbu prototypu nazvaného Sherman T10. Původní korba s věží spočívala na dvou obrovských kolech vepředu a menším válci vzadu. Monstrum vážilo přes 50 tun (tedy téměř dvojnásobek hmotnosti tanku M4), a navíc byla tato hmotnost rozložena na mnohem menší ploše než u původního pásového podvozku a enormní výška činila vozidlo nápadným a nestabilním. Patrně tedy nepřekvapí, že neohrabaný Sherman T10 zůstal jen v jediném exempláři.
Sherman T10 se při zkouškách projevil jako naprosto nepraktický
4. Radioaktivní „Brouk“
Ozbrojené síly pochopitelně často pracují s nebezpečnými materiály. Nejde jen o trhaviny, ale třeba i o toxické či radioaktivní látky. Někdy je také třeba nutno působit přímo v prostředí, jež je zamořeno chemikáliemi nebo radiací. Právě za takovými účely vyrobila společnost General Electric roku 1961 naprosto výjimečné vozidlo, jež si objednalo americké letectvo. Počítalo se s ním právě pro manipulaci s radioaktivními materiály, mj. se součástmi jaderných reaktorů či jaderných hlavic, eventuálně též pro činnost přímo v reaktorové zóně v případě nějaké havárie či v místě zasaženém nukleární explozí. Oficiálně se nazývalo Vehicle-Mounted Manipulator, nejznámější však bylo jako Beetle („Brouk“).
Dálkově ovládaný stroj Beetle manipuloval s radioaktivními materiály
Základ pro prapodivný stroj vytvářel podvozek, který pocházel ze samohybného protiletadlového kanonu M42 Duster. Stroj obdržel dieselový motor o výkonu 370 kW, který se mohl ovšem přenášet také elektricky kvůli potřebě přesného řízení pohybu. Na podvozku se nacházela mimořádně silně chráněná kabina, která se dokázala zvednout do výšky až 4,5 m a otáčet se vpravo nebo vlevo. Jen samotný kryt kabiny vážil přes sedm tun a čelní sklo bylo asi 60 cm silné. Ke kabině byla připojena dvě manipulační ramena, každé o max. délce 4,8 m. Pohyby ramen kopírovaly pohyby rukou operátora, a tak mohly být opravdu mimořádně precizní. 85 tun vážící „Brouk“ sloužil až do roku 1964, kdy ho nahradily manipulátory na bázi obrněných transportérů M113.
Společnost General Electric vyrobila „Brouka“ pro americké letectvo
3. Pochodující monstra
Vojenská vozidla se pohybují vesměs na kolech či pásech, ale to není samozřejmě jediný druh pohybu po zemi. Armáda vždycky jevila zájem o kráčející prostředky, od kterých si slibovala, že budou mít v nejtěžším terénu podobné schopnosti jako lidé a zvířata, resp. že se dostanou i přes překážky, s nimiž si kola ani pásy neporadí. Od začátku 60. let tak US Army kooperovala s univerzitou v Michiganu a později i společností General Electric na projektu, jemuž se tehdy říkalo „Walkie Tankie“ (slovní hříčka podobná pojmu „walkie talkie“, tj. slangovému termínu pro vysílačku) nebo „Walking Truck“.
Firma General Electric zkonstruovala několik verzí „kráčejících vozidel“
Vzniklo několik modelů a demonstrátorů, ale postupně se ukazovalo, že konstrukce takového prostředku je nesmírně náročná, protože požaduje nějak uměle napodobit všechno to, co lidské tělo dělá v podstatě automaticky, zejména koordinaci a stabilizaci. Nakonec byla použita tehdy opravdu ultramoderní technologie CAMS (Cybernetic Anthropomorphous Machine System), která kopírovala pohyby končetin lidského operátora a přenášela je na aktivní členy čtyřnohého kráčejícího podvozku.
Jeden prototyp „chodícího náklaďáku“ se nachází v muzeu ve Fort Eustis
Dokonce byla zvládnuta i „zpětná vazba“, resp. přenos signálu o kontaktu s překážkou tak, že ji operátor pocítil na svojí končetině jako tlak. Ovládání však vyžadovalo náročný výcvik a velkou koncentraci, takže se armáda tohoto svého snu vzdala. Některé moderní prognózy však soudí, že náhradou tanků by se nakonec opravdu mohly stát kráčející bojové stroje.
2. Jak tank dostal křídla
Americký inženýr John Walter Christie (1865–1944) je takřka zapomenutou osobou, ačkoli se řadí mezi nejvlivnější a nejschopnější konstruktéry tanků v dějinách. V době, kdy převažovalo mínění, že tank je pouze prostředkem doprovodu pěchoty, navrhoval Christie rychlé tanky, jež měly samy bleskovými údery prolomit linie nepřítele. Vytvářel tanky, které jezdily na pásech, na silnici je však odhodily a jezdily na kolech rychlostmi, které se blížily tehdejším závodním automobilům. Christie vynalezl i nový systém zavěšení kol, jenž dovoloval dramaticky zlepšit terénní průchodnost tanků. Vymyslel i vrstvený pancíř, složený ze dvou vrstev oceli a hliníku, které oddělovala vzduchová mezera.
Lehký tank Christie M1932 se vyznačoval mnoha progresivními rysy
Vývojová řada jeho vozidel, z nichž některá zkoušela US Army, vyvrcholila typem M1932, který tehdy musel působit jako vystřižený ze sci-fi. Motor o výkonu 550 kW mu umožňoval jezdit na pásech rychlostí přes 80 km/h, ale na kolech se mohl řítit rychlostí dvojnásobnou! Tank o hmotnosti pouze pěti tun měl nést 75mm kanon a několik kulometů, jeho nejúžasnější vlastností však měla být schopnost letu! Christie předpokládal, že se přimontují dvě křídla, ocas a tlačná vrtule, vozidlo se rozjede a vzletí. Po přistání by se celý „létací aparát“ odhodil a tank by zahájil boj. Ačkoli to vypadá šíleně, dnešní simulace ukazují, že M1932 by opravdu létal. Podobnou věc koneckonců otestoval Sovětský svaz, který vykázal větší prozíravost než US Army. Koupil několik Christieho prototypů, jež pak vytvořily základ rychlých tanků řady BT, které měly i onu možnost „shodit pásy“. Některá Christieho řešení se uplatnila rovněž v legendárním středním tanku T-34.
Navzdory bizarnímu vzhledu by Christieho tank asi doopravdy létal
1. S atomovým pohonem
50. léta 20. století probíhala v USA ve znamení jakési „atomové posedlosti“, jelikož inženýři i vojáci snili o nukleárním pohonu takřka čehokoli. Vedle lodí a letadel se zrodily také naprosto vážně míněné projekty tanků hnaných atomovými reaktory, od nichž si autoři slibovali hlavně to, že budou mít prakticky neomezenou vytrvalost a obejdou se i bez paliv vyráběných z ropy. Reaktory měly ohřívat proud vzduchu či vodní páry, jenž by otáčel turbínou, která by pak přes reduktor poháněla hnací kola.
Model těžkého tanku TV-1 se 105mm kanonem a jaderným reaktorem
Projekty „atomových tanků“ vznikly v USA coby součást snahy najít nástupce středních tanků řady Patton (M47, M48 a M60). Prvním z nich byl návrh TV-1, který se důstojníkům předvedl v roce 1954 ve formě malého modelu. Měl vážit okolo 70 tun a měl nést kanon ráže 105 mm. Dalším projektem byl Rex R-32, jehož zvláštností bylo umístění celé tříčlenné osádky v korbě; výzbroj měl tvořit kanon ráže 90 mm. Opravdový vrchol ovšem přišel s tankem TV-8 od společnosti Chrysler, jež v roce 1955 vyrobila jeho maketu v měřítku 1:1. Dokonce i bez atomového reaktoru se jednalo o groteskní vozidlo s obrovskou věží, která měla podivný škeblovitý tvar.
Projekt tanku Chrysler TV-8 se dostal do stádia makety v měřítku 1:1
Ve věži se měl nacházet nejen 90mm kanon, tři kulomety a celá čtyřčlenná osádka, ale dokonce také nukleární reaktor, turbína a elektrický generátor, který by zásoboval dva elektromotory v korbě. Zvláštní tvar věže souvisel s faktem, že obrněnec vážící jen 25 tun měl být schopný plavby. Nabízí se otázka, jak chtěli tvůrci „atomových tanků“ řešit riziko ozáření. K dokreslení absurdity celé koncepce snad stačí (zcela vážně míněná) odpověď jednoho z nich, že by se asi musely často střídat osádky!
Lukáš Visingr
Vojenský a bezpečnostní analytik, publicista, konzervativní vlastenec, sionista a milovník života, který chce vidět smrt politické korektnosti.
