To nejhorší teprve přijde: Černí ďáblové z 1st Special Service Force

Druhá světová válka skončila a Evropa si začala lízat své těžké rány. Za oceán se do Ameriky vrátila spousta demobilizovaných vojáků, aby se pokusila vrátit do normálního života. Pod kalifornským Sausalitem, na konci Golden Gate Bridge, se ve svém oblíbeném baru scházeli armádní důstojníci, aby nad sklenkou pokecali o věcech minulých i o tom, jaká budoucnost je v mírovém životě čeká. Do této poklidné atmosféry vstoupil hlídkující policista. Pohledem prolétl špatně osvětlenou zakouřenou místnost a jeho oči se zastavily na mladém vojáku s knírkem sedícím na baru. Něco tady nehrálo. Voják měl na náramenících dvě hvězdy, což by znamenalo hodnost generálmajora.

Vlajka slavných Černých ďáblů

Jenže na generálmajora vypadal voják příliš mladý, takže policista dospěl k závěru, že je to podvodník. Pomalu k němu došel a požádal ho o identifikační vojenský průkaz. Důstojník mu beze slova vyhověl a podal mu svoji identifikační kartu. Policista si ji pozorně prohlédl (obzvlášť fotografii a uvedenou hodnost) a následovalo osudové rozhodnutí. Identifikační kartu zahodil na špinavou podlahu a pronesl: „Zatraceně dobrý padělek“. Vzápětí ležel na zemi vedle identifikační karty s pomalu otékající čelistí a v otřeseném mozku se mu převalovala otázka, kde že se stala chyba. Ten mladý muž, kterého policista před válečnými veterány zneuctil, byl totiž opravdu generálmajor. Jmenoval se Robert T. Frederick a byl zakladatelem a velitelem 1st. Special Service Force. Jednotky, která se proslavila jako „Ďábelská brigáda“.

Lehký kulomet Johnston 41 byl oblíbenou součástí výzbroje 1st SSF

Originální triko s motivem kanadsko-americké Ďábelské brigády najdete v našem eshopu DixieGear.

Takový nenápadný týpek

Zakladatel 1st SSF, Robert T.Frederick. Na snímku v hodnosti generálmajora US Army.

Robert Tryon Frederick (*1907 San Francisko, California, USA; +1970, Santa Clara, California, USA) absolvoval vojenskou akademii ve West Pointu v roce 1928 jako naprosto průměrný student. Nic hvězdného a to nejlepší, co se o něm dalo říct, byl fakt, že byl výborným organizátorem. Frederickova následná vojenská služba byla stejně průměrná, jako jeho studium. Jeho prvním přidělením bylo dělostřelectvo ve Fort Winfield Scott v Kalifornii, v roce 1938 dělostřelecká škola ve Fort Monroe, Virginia a velitelská a štábní škola ve Fort Leavenworth v Kansasu. Po ukončení studia byl převelen na ministerstvo války, kde Frederick přehrabával hromady papírů, aby neshnily. Situace se změnila po 8. prosinci 1941, kdy Amerika vstoupila do války.

Frederickův nadřízený, generál a pozdější prezident USA Dwight D. Eisenhower

Frederick byl povýšen na podplukovníka a dostal na starost posuzování taktických a vojenských plánů z různých stupňů spojeneckých velitelství. Dostala se mu tak do ruky i zpráva pod názvem Project Plough, která rozpracovávala diverzní invazi do Norska, provedenou speciálně vycvičenou a vysoce motivovanou speciální jednotkou, která by udeřila hluboko za nepřátelskými liniemi. Ve svém sdělení svému šéfovi Genmjr. Dwightu D. Eisenhowerovi, ve kterém se ke zprávě vyjadřoval, odmítl Frederick tuto myšlenku jako vojensky nepoužitelnou. Osud s ním však měl úplně jiné plány.

Helma M-1

Armáda totiž nesdílela jeho názor a rozhodla se na projektu dále pracovat prozatím v plánovací fázi. Pro Fredericka bylo zřejmě obrovským překvapením, když si ho zavolal Eisenhower do své kanceláře, aby mu sdělil zhruba toto: „Fredericku, dávám Vám na starosti projekt Plough. Od teď tomu velíte vy a dejte mi vědět, co všechno budete potřebovat“. Ani jeden z nich nemohl v té chvíli vědět, že se právě začala psát historie jedné z nejslavnějších spojeneckých jednotek druhé světové války.

Muži od 1st SSF kdesi poblíž Anzia, Itálie, 1944

Braves nebo 1st Special Service Force?

Za domovskou posádku nově tvořené jednotky byl zvolen Bohem i lidmi opuštěný Camp William Henry Harrison poblíž Heleny v Montaně. Jednotka Američanů a Kanaďanů se dala dohromady do konce léta 1942 a tehdy pětatřicetiletý plukovník R.T.Frederick byl pověřen jejím velením. Vzhledem k tomu, že žádná podobná jednotka v amerických i kanadských ozbrojených složkách neexistovala, dostal při jejím budování Frederick volnou ruku. Brigáda byla tvořena třemi pluky. Každému pluku velel podplukovník a jeho velení podléhalo třicet dva důstojníků a 385 mužů. Pluky byly rozděleny do dvou praporů se třemi kompaniemi v každém praporu a třemi četami v každé kompanii. Každá četa byla ještě rozdělena na dvě sekce.

Braves při výcviku na sněhu v montanském Ft.Harrison v roce 1942

Frederick chtěl rekruty, kteří byli silní, inteligentní a zvyklí pracovat venku i v těch nejdrsnějších podmínkách. On a jeho štábní důstojníci pročesávali americké jednotky na jihozápadě a severozápadě a hledali svobodné muže ve věku od 21 do 35 let, kteří v civilu pracovali jako dřevorubci, lesní strážci, lovci, hlídači v hernách, prospektoři a průzkumníci.

Obdobné požadavky měl Frederick na rekruty z Královské kanadské armády. Bylo mu vyhověno a kanadští vojáci, kteří začali přicházet do Camp Harrison, byli ti nejlepší z dobrovolníků, které tento národ měl. Američtí velitelé jednotek ovšem takové pochopení pro nově vznikající konkurenci neměli a rozhodně se nechtěli vzdát svých nejlepších vojáků. V důsledku toho bylo mnoho amerických „dobrovolníků“ do nové jednotky eskortováno přímo z vojenských věznic. Byl to naprosto šílený spletenec, který se překvapivě dobře projevil v boji.

Na základně v Heleně probíhal i parašutistický výcvik členů 1st SSF. Vpravo rodák z Texasu Jumpin´ Jack Clayton

Jakmile měl Frederick své muže, okamžitě se pustil do přetváření tohoto nesourodého tělesa v soudržnou a výkonnou vojenskou jednotku. Nebylo to vůbec jednoduché, protože především Američané byli skutečně „co kus to originál“ (jeden z amerických důstojníků měl údajně pod postelí krabici od bot plnou živých chřestýšů). Výcvikový program, který pro ně Frederick přichystal, se blížil podmínkám v pekle. Budíček byl v 04:45 hodin a náročný fyzický trénink probíhal po celý den. Přednášky pak pokračovaly až dlouho do noci. Namísto běžné pochodové kadence 120 kroků za minutu jednotka pochodovala kadencí 140 kroků za minutu a běžnou normou se staly padesátikilometrové pochody s plnou polní.

Pásové vozítko M29 Weasel (Lasička) bylo původně zkonstruováno speciálně pro 1st SSF pro pohyb v hlubokém sněhu při plánovaném nasazení v Norsku, ale úspěšně zvládalo jízdu v bahně či písku.

Z každého vojáka včetně vojenských kaplanů se stal odborník na širokou paletu zbraní včetně boje s nožem a zvláštní nároky byly kladeny na bojové techniky beze zbraně. Vojáci se naučili tiše zabíjet holýma rukama a jak bojovat s protivníkem bez slitování těmi nejšpinavějšími způsoby. Stali se z nich demoliční experti, neobyčejně zruční v používání zbraní nepřítele.

Vzhledem k očekávanému použití jednotky v Norsku prošla jednotka tréninkem v lyžování a parašutistickým výcvikem. Muži, kteří nevydrželi vyčerpávající tempo nebo „zamrzli“ ve dveřích C-47 při seskoku, si okamžitě balili věci a byli odveleni. Jednotka cvičila, fungovala a potřeboval i nějaké jméno. Vychloubačné „Braves“ se stalo jakousi neoficiální přezdívkou, ale Frederick přišel se „Special Service Force“, které se stalo záhy oficiálním názvem.

Film The Devils Brigade z roku 1968 navazuje tak trochu na populárních Tucet špinavců, přesný popis reality v něm rozhodně nečekejte, ale dívat se na něj určitě dá.

„Neserte se do Canucks!“

Jeden ze statečných – Lt.Joseph Kostelec z kanadského Calgary, 2.regiment (1 Company) 1st SSF, padl ve věku 24 let 4.3.1944 v Itálii

I když většina obyvatel města Helena své trochu zvláštní sousedy z Camp Harrison přijala, našlo se pár místních, kterým vojenská posádka moc pod fousy nešla. Jednou, když spolu Američané a Kanaďané popíjeli v baru, pustila se skupina horníků do hodně košilatého rozboru Kanaďanů oblečených v tradičních skotských kiltech. Zatímco Kanaďané urážky stoicky ignorovali, jejich američtí kolegové tak klidní nezůstali. Netrvalo dlouho a celá skupina horníků se přesunula na lůžkové oddělení místní nemocnice. Krátce po tomto incidentu (který mimochodem neměl žádnou kázeňskou dohru), byly celé jednotce vydány americké uniformy.

Pamětní spona 1st SSF na kanadském kiltu s tartanovým vzorem

Místo Norska Aleuty a pak Itálie

Na podzim roku 1942 odletěl Col.Frederick do Anglie. Předpokládal, že se dozví poslední detaily operace v Norsku, ale místo toho se dozvěděl, že celý podnik byl zrušen. To bylo zlé a Frederick nevěděl, jak takovou zprávu sdělí svým mužům, které vycvičil v potenciálně nejefektivnější bojovou jednotku, jakou kdy spojenci měli. Bojovalo se v severní Africe, ale tam pro vojáky s tak specializovaným výcvikem nebylo žádné využití. Hora otázek, ale žádné odpovědi.

Lehký kulomet M1941 Johnson v akci

Po návratu do Montany Frederick informoval své muže o tom, co se stalo a ujistil je, že bezpochyby budou mít brzy nový bojový úkol. Jejich výcvik začal mít širší zaměření, nově byl kladen velký důraz na horolezectví a muži zdokonalili své dovednosti v ovládání Johnsonova lehkého kulometu, plamenometů, minometů a bazuk. Zatím co výcvik pokračoval, ubikacemi Camp Harrison se šířily šuškandy, kde budou Braves nasazeni. Nakonec to byly Aleuty, pásmo ostrovů mezi Aljaškou a sovětskou Sibiří, konkrétně ostrov Kiska. Na 1st SSF tam měla čekat silná posádka Japonců.

Museli ovšem projít ještě obojživelným výcvikem, který prodělala jednotka na základně v Norfolku ve Virginii. Zanechali zde opravdu nesmazatelný dojem, byli tak dobří, že kurz všichni dokončili o týden dřív. Protože jim výcvik připadal příliš snadný, jako doplňkový trénink si přibrali „pošťuchování“ místních mariňáků. V okamžiku kdy měl velitel základny v Norfolku těch opičáren dost, pozval si Fredericka na koberec.

Celý výcvikový proces 1st SSF byl zachycen i na filmový pás – stojí to skutečně za skouknutí

Zřejmě inklinoval k hazardu, protože přijal sázku s Frederickem, že Braves dokážou proniknout v noci na základnu a všechno podminovat. Druhý den ráno projel Frederick s generálem základnu a ukázal mu, kde všude jeho vojáci provedli simulované demolice. Generál se docela dobře bavil, ovšem pouze do okamžiku, než ho dovedl Frederick k jeho vlastní posteli a ukázal mu improvizovanou nálož uloženou pod ní.

Na mrazivém a blátivém aleutském ostrově Kiska se Braves s nepřítelem nestřetli. Japonci se ze souostroví stáhli a zanechali zde i mnoho výzbroje jako tento lehký kulomet, který právě zkouší kanadský voják.

Výcvik pokračoval. 1st SSF přeskakovali z Norfolku do Chesapeake Bay, odtud do Fort Ethan Allen, kde se na jezeře Champlain učili techniky přechodu vodních toků. V červenci 1943, konečně Braves vypluli spolu s dalšími 40.000 americkými vojáky k Aleutám. Na ostrově Kiska ale už žádný nepřítel nebyl, Japonci se z Aleut mezitím stáhli. Frederickovu jednotku čekala Itálie, kde se amíci vzpamatovávali po průserovém vylodění u Salerna. 22. listopadu 1943 byla 1st Special Service Force přiřazena k 36. pěší divizi Genmjr. Freda L. Walkera.

Dokumentární film mapující bojové nasazení 1st SSF. Dlouhé, ale zajímavé. Dobové záběry stojí za shlédnutí, i když angličtinu příliš neovládáte.

První krev

Čtyři míle jižně od vesničky San Pietro, jihovýchodně od Monte Cassino, střeží dvě rozeklané hory vstup do průsmyku Mignano. Jmenují se Monte la Difensa a Monte la Remetanea. Americké jednotky byly vystaveny zničující palbě vedené z obou vrcholů. Útok se zastavil a přes všechny pokusy se Američanům nepodařilo vrcholky dobýt. Napravit to měl plukovník Frederick a jeho Braves, muži, kteří předtím nebyli nikdy v ostrém boji.

Monte la Difensa

Frederick provedl osobně průzkum, aby zjistil nejlepší přístupové cesty na 936 metrů vysoký vrchol a za soumraku 1. prosince vyrazili Braves na desetikilometrovou pěší túru, která je dovedla na jejich setkání s osudem. Když došli k úpatí hory, vyhrabali si přístřešky a čekali na rozkaz k útoku. Ten přišel 4.12.1943 před svítáním. Z přístřešků se vynořili muži s tvářemi začerněnými korkem, nože ostré jako břitva a opásáni lany vyrazili k vrcholu. V zimě a silném větru jim mrzly ruce, ale byli tak disciplinovaní, že ten kdo se neudržel ve skalní stěně a spadl, zřítil se bez výkřiku, aby neprozradil své kamarády. Než začalo svítat, byli Braves na vrcholu hory, poschovávaní v krytu za kameny.

Příslušníci Black Devils u italského Anzia

Horu hájili veteráni z 15. divize pancéřových granátníků wehrmachtu, ale proti plíživé smrti, která podřezávala hrdla jejich strážím, byli bezmocní. Před šestou hodinou ranní náhodný sesun svahu vyplašil Němce a ti vystřelili několik světlic. Světlo odhalilo Němcům situaci a v zápětí začaly létat kulky. Kapitán 1st SSF vedl německého zajatce k vlastním liniím, když vyskočil z úkrytu jeho spolubojovník a střelou z bezprostřední blízkosti do obličeje kapitána zabil. Od tohoto okamžiku brali Braves zajatce pouze na výslovný rozkaz za účelem výslechu.

Dvě hodiny po začátku útoku bylo po všem. Monte la Difensa byla v rukou Američanů. Col.Frederick byl muž činu, místo aby čekal na německý protiútok, rozhodl se na úsvitu dalšího dne zaútočit na Monte la Remetanea. Ledová noc a nepolevující déšť připravila jemu a jeho mužům peklo a nepřestávající palba německých minometů, raketometů a děl se postaralo o šílenou zvukovou kulisu. Vrch hory zahalila mlha a v ní skupinky mužů s našitou hlavicí šípu na rameni zabíjely Němce přímo v jejich zákopech. Tiše, zblízka a osobně. Netrvalo dlouho a Monte la Remetanea byla opanována Braves. Za soumraku poslal Frederick žádanku na velitelství s požadavkem na 15 beden bourbonu, aby mohl zahřát a odměnit své muže. Velení 5. US armády odeslalo zásilku promptně a bez váhání.

Černí ďáblové při přípravě k výpadu za nepřátelské linie v roce 1944 u italského Anzia. V popředí rodák z kanadského Toronta Lt. H.Rayner

Experti na kopce

Z 1st SSF se po dobytí Monte la Difensa a Monte la Remetanea stali experti na „kopce“. Generál Clark je brzy poslal na další lahůdku - Hill 720, nejzápadnější výběžek Monte Sammucro. 1st SSF útočila společně s 504. výsadkovým plukem a 1. plukem 36. pěší divize. Ztráty byly otřesné, z 1/1 Company (1.pluk/1.prapor) SSF zůstalo naživu pouze osm mužů, ale v časném odpoledni byly všechny pozice nepřítele dobity. Téměř totožný scénář se opakoval na Monte Majo a Monte Radicosa. Vítězný postup nakonec zastavila zima. Z jedné 75 člené skupiny SSF bylo z Monte Radicosa evakuováno 44 mužů s omrzlýma nohama.

Příslušníci 1st SSF se připravují k večerní hlídce. Anzio, Itálie, 1944

Doplnit stavy a vpřed!

Prořídlé řady Braves potřebovaly doplnit. Z původních 1800 vojáků zůstalo živých a nezraněných pouze 400. Následovalo tedy doplnění stavu a doškolení nováčků v disciplínách, které byly pro veterány běžnou rutinou. V okamžiku, kdy mohl Frederick svým nadřízeným oznámit „We are ready“, byl 1st SST s pověstí nepřemožitelných přesunut k Anziu. Zde ještě Frederick doškoloval poslední náhradníky a vítal s otevřenou náručí ty, kteří zamotaní do obvazů utekli z nemocnice zpátky k jednotce. K 1. únoru 1944 měl 1st SSF 2.300 mužů a hájil 10 mil dlouhý úsek předmostí v blízkosti Mussoliniho kanálu.

Polní kuchyně 1st SSF u Anzia

The worst is yet to come

Statická role obránců Frederickovým mužům příliš neseděla. Záhy začali podnikat výlety hluboko za nepřátelské linie a zpátky se vraceli s mnoha suvenýry ve formě zajatých vojáků a důstojníků nepřítele. V krátkém čase se Němci báli v noci usnout, protože zjistili, že žádné hlídky, které postaví, je neuchrání před těmi šílenci z druhé strany. Netrvalo dlouho a díky tvářím začerněným korkem získali Američané a Kanaďané od 1st SSF přezdívku Schwartzteufeln, v angličtině Black Devils – černí ďáblové.

Těmhle samolepkám říkali chlapi od 1st SSF „death sticker“. Výborná metoda k vyděšení nepřítele.

Tehdy také dostal Frederick skvělý nápad vyrobit samolepky se znakem 1.SSF a nápisem v němčině „DAS DICKE ENDE KOMMT NOCH!“ (The worst is yet to come - To nejhorší teprve přijde!). Tyto samolepky nechávali „černí ďáblové“ nalepené na tělech zabitých nepřátel jako varování pro jejich kamarády. Němci z nich začali mít až panickou hrůzu, což se často projevilo tím, že na rutinním průzkumu dokázalo pár Black Devils zajmout jednotku o síle čety, ba i roty.

Ve výzbroji 1st SSF se nacházely i lehké kulomety M-1919A4Browning ráže .30

Ještě pár ran a konec

Po dobytí Říma byli vyčerpaní a zavšivení Černí ďáblové staženi k odpočinku u jezera Albano, do blízkosti papežova letního sídla v Castel Gandolfo. Velmi brzy pookřáli, o čemž se přesvědčily na vlastní kůži okolní jednotky. Téměř každý muž od 1. SSF měl vlastní jeep, který samozřejmě chyběl v inventáři vozového parku jejich sousedů. Sám papež Černým ďáblům daroval ze své rezidence mnoho kusů nábytku, jenom se o tom nikdy nedozvěděl. Pokud by se 1. SSF dostal včas do Ruska, jantarová komnata by byla pravděpodobně dneska v Americe…

Brigadier General Frederick a Lt Col Moore (CO 2 Bn) Anzio 15.4.1944

Dne 23. června 1944 byl Frederick povýšen na generála a pověřen velením nově vznikající 1st Task Force Airborne pro invazi do jižní Francie. Jeho muži by za ním šli do pekla bosí a teď o svého velitele najednou přišli. Jednotka se pod novým velením zúčastnila operace Dragoon a 5. prosince 1944 byla ve Villeneuve-Loubet slavnostně rozpuštěna. Kanadský kontingent nasedl na náklaďáky a odjížděl. Jejich američtí spolubojovníci běželi po bocích náklaďáků vezoucích „canucks“ více než dva kilometry a většina z mužů otevřeně plakala.

Originální blůza kanadského příslušníka 1st SSF Normana J.Ingrama, ve které přijel domů po skončení války. Na pravém rukávu je stále nášivka v tu chvíli již zaniklých Black Devils.

Zbraně a výzbroj Černých ďáblů

Lehký kulomet M1941 Johnson byl v roce 1930 navržen Bostonským právníkem a kapitánem Marine Corps Reserve Melvinem Johnsonem Jr. Celá konstrukce posloužila jako platforma pro kulomet M1941 Johnson , pušku M1941 Johnson a karabinu M1947 Johnson. Všechny typy měly shodnou ráži jako M1 Garand, 30-06 Springfield. Kulomet měl schránkový zásobník na 20 nábojů, pušky pak rotační zásobník v těle zbraně na 10 nábojů. 1st SSF požadovala lehký kulomet se zastavovací silou BAR, ale ne tak těžký. Johnson 1941 byl tou pravou volbou, vážil 5,9 kg na rozdíl od konkurenčních kulometů M 1918 (7,26 kg) či M 1918 A2 (8,85 kg.

Lehký kulomet Johnson M 1941s typickým postranním zásobníkem

V-42 byla stilettová dýka (dlouhá štíhlá čepel), navržená plk. Frederickem pro 1st Special Service Force. Konstrukčně měla velmi blízko k Fairbairn-Sykesově dýce, ale na rozdíl od ní měla její čepel konkávní výbrus (prohnutý dovnitř, dýka F/S měla klasický klínový). Užší jehlové ostří bylo navrženo s ohledem na maximální penetraci (dýka dokázala jednou ranou probodnout ocelovou helmu M1 i s laminátovou vložkou). Na rikasu (nenabroušená část čepele pod záštitou) měla čepel plošku o velikosti bříška palce, která ve tmě sloužila k tomu, aby voják dokázal bodnout mezi žebra čistě a nůž mu mezi nimi neuvázl.

Stiletová dýka V-42 z výzbroje 1st SSF

M29 Weasel byl zdařilý výrobek firmy Studebaker, primárně navržený pro provoz ve sněhu. Původní návrh pásového vozítka pocházel z dílny britského vynálezce Geoffreye Pykea, který „Lasičku“ navrhoval právě pro kampaň v Norsku. Přes původní zadání M29 sloužil dobře a spolehlivě všude, kde Černí ďáblové bojovali.