Hurá na Jih 50: Mike Estes – Forrest Gump jižanského rocku

Hurá na Jih 50: Mike Estes – Forrest Gump jižanského rocku

Rozhovor s leaderem americké southern-rockové kapely Mikem Estesem, profil kapely Cry Of Love, jedné z velkých nadějí hard&southern rockové scény devadesátých let a Dališova Drbárna plná novinek a aktualit.


Dolů

Dališova Drbárna bude opět pestrá. Připomeneme si jedno smutné výročí a práskneme další dvě domácí kapely, které se chystají do studia nahrávat svá CD. Petr Jirásek potěší novinkami ze zahraničních studií a v miniprofilu představí málo známou kapelu Cry Of Love. Ve druhé hodině pak budeme mít po dvou měsících opět hosta. Dnes to je Mike Estes z americké southern rockové kapely Skinny Molly.

Mike Estes 

Dališova Drbárna

V neděli 10.3. uplynulo 14 let, kdy odešel na druhý břeh Danny Joe Brown, jeden z nejlepších zpěváků southern rocku. Bylo mu pouhých 53 let. Až teprve po týdnu od nahrání záznamu, který půjde koncem měsíce ven, jsem našel informaci, že s týdenním odstupem po Danny Joe Brownovi, 16.3.2005, také zemřel na mozkovou příhodu Jakson Spires. Původní bubeník a dvorní textař slavných Blackfoot. Oba stejný ročník narození a stejný rok i měsíc úmrtí. 

Od svých 19 let trpěl Danny Joe cukrovkou, která jej silně limitovala. Ne však natolik, aby v roce 1975 chyběl při zakládání jedné z nejznámějších kapel southern rocku - Molly Hatchet. Danny byl spoluautorem více jak poloviny písní prvního, eponymního a hned platinového alba Molly Hatchet (1978). Na druhé album Flirtin´With Disaster (1979) napsal osm z deseti písní. Úspěch to byl obrovský. Desky se prodalo více jak dva milióny kusů, ale pro Dannyho to byla na nějakou dobu konečná.

Těžká cukrovka si vybírala svou daň. Na dalších dvou albech Molly Hatchet zpíval Jimmy Farrar. Danny Joe se začátkem 80.let dal trochu dohromady a nahrál sólové album s vlastní sestavou Danny Joe Brown Band. V roce 1983 se pak vrací k Molly Hatchet, se kterými natáčí 5. album No Guts, No Glory (1983), pro nějž složil další tři skvělé písničky. Stále se zhoršující zdraví mu dovolilo ještě natočit alba Deed Is Done (1984) a naposledy Lightning Strikes Twice (1989). Hudební kariéru Danny Joe Brown definitivně uzavřel v roce 1999 po infarktu.

V minulých měsících jsme tady inzerovali, že nahrávat svá první oficiální alba se chystají kapely Last Rebel (Krupka/Teplice) a teď naposledy plzeňští Big Boy Band. Zdá se, že doba je těhotná odhodláním zaznamenat svou existenci na hudební nosič, protože se hned další dvě kapely přihlásily, že ony taky. Nejdříve tedy zamíříme opět na severozápad do Ústí n.Labem za Petr Bultas Bandem. Kapela vznikla v roce 1987 jako jedna z prvních jižanských - mimopražských a s delšími či kratšími přestávkami funguje dodnes. Na svém kontě má, kromě mnoha koncertů, jen jedno demo CD Žádná změna z roku 2005, které natočila sestava: Petr „Ronnie Van“ Bultas – kytara, Michal Vojnar – zpěv, Pavel „Omar“ Bocheza – kytary, voc., Milan Renč – kytara, Václav „Pip“ Čavojec – bass, Petr Štícha – bicí. Před dvěma lety se v Ústí slavilo 30 let existence a letos by mělo, podle slov Petra Bultase, dojít i na to nové album. Nezbývá, než držet palce, aby vše dobře dopadlo.

Petr Bultas 

O tom, že je Martin Škoda skvělý kytarista, nikdo v naší domácí southern rockové komunitě nepochybuje. Byli a jsou si toho vědomi i v kapele The Cell, když Martina vytáhli z Mladé Boleslavi, kde má své domovské Full House, a domluvili se na společném hraní v době, kdy byl dlouhodobě nemocný druhý kyratista The Cell Martin Endl. Když pak Martin Endl své nemoci podlehl, „Škodovka“ u Cellníků zůstal natrvalo jako právoplatný člen. 

Martin Škoda s The Cell

Málokdo možná ví, že Martin dlouho hrál i s metalovou kapelou Piranha a má k metalové muzice blízko. I když je dnes Piranha pro Martina minulostí, zúčastňuje se v současnosti aktivně nahrávání jiného zajímavého metalového projektu. Ten, jen tak mimochodem, zní na domácí poměry velice slušně a to možná nakoplo Martinovy spoluhráče ve Full House natolik, že chtějí také svých 10 let existence uložit na CD. Dokonce by se to mělo stihnout tak rychle, že by se mohlo křtít už letos na Mlejně! Že by bylo zaděláno na domácí southern rockové album roku?

Jarda Čermák (Full House) v domácím studiu

Poslouchejte: Jižanský Pelmel 28 – Cry Of Love 

Poslouchejte: Hurá na Jih 50 – Mike Estes

Diamanty zapomenuté v hromadě smetí. Tak by se s trochou nadsázky dal s odstupem času popsat osud kapely Cry Of Love, jedné z velkých nadějí hard&southern rockové scény devadesátých let. Podrobně se jim ve svém miniprofilu věnuje hudební dramaturg našeho internetového Rádia Dixie Petr Jirásek. Předtím dojde jako vždy na zajímavé nové desky. Dnes to budou do tria zredukovaní a lehce zklidnění Quaker City Night Hawks a kanadský bluesrockový bouřlivák Anthony Gomes.

Quaker City Night Hawks – QCNH 

Muzikanti z Texasu, nyní hrající už jenom ve třech. Na nové desce QCNH (zkratka jejich názvu) se vracejí ke svým kořenům (rozuměj 70´s rocku, blues a southern rocku). Konečná podoba písní pro album byla vycizelována během posledního koncertního turné a na výsledku je to znát: ubylo experimentů se zvukem, přibylo silných i klidných melodií. Zdá se, že kapela konečně po necelých deseti letech od svého vzniku svým čtvrtým albem našla vnitřní rovnováhu, ačkoliv já je měl vždycky rád spíš pro jejich nevypočitatelnost. Každopádně jedna z nejzajímavějších moderních jižanských kapel, tentokrát s mimořádně povedeným a kompaktním albem.

Anthony Gomes – Peace, Love And Loud Guitars 

Kanadský bouřlivák (ročník 70´), vynikající bluesrockový kytarista a zpěvák. V roce 2009 nahrál fantastické eponymní album s kapelou New Soul Cowboys. Gomes je poprávu držitelem spousty hudebních ocenění a poct. ,,Hodně talentovanej kytarista. A kde vzal ten hlas?“ pravil prý kdysi dokonce na jeho adresu sám B.B. King. Gomes je taky dříč – na svém turné objel 17 zemí a během své kariéry předskakoval i takovým hvězdám jako jsou Joe Bonamassa, Buddy Guy, anebo kapely 38 Special či Heart. Dnešní ukázka je z jeho prý nejlepší, už třinácté velké desky Peace, Love And Loud Guitars z loňského roku.

Cry Of Love – Zapomenuté diamanty v hromadě smetí

Cry of Love pocházeli z amerického Raleigh, stát Severní Karolina a byli jednou z největších hudebních nadějí roku 1993. Vydavatelství Columbia / Sony správně vyhodnotilo jejich mimořádný potenciál a do jejich budoucí kariéry nainvestovalo spoustu úsilí a peněz a taky zafinancovalo tři hudební klipy, pocházející z jejich debutového alba Brother, nahraného ve výtečné produkci Johna Custera. Spolu s tímto výtlakem Columbia zajistila albu i odpovídající promo a masivní rotace v amerických rockových rádiích. Přesto po dvou albech a pěti letech fungování kapely bylo po všem. Kde se stala chyba?

Muzika Cry of Love byla unikátní směsí původního hardrocku s hudebními postupy jižanských rockových skupin. V osobitém sevřeném a  dynamickém zvuku kapely najdete řadu muzikantských inspirací, a to od hvězd jižanského rocku až po britské blues/hardrockové (a nikdy skutečně nedoceněné) Humble Pie, nicméně sound Cry Of Love nejvíce připomínal svým pojetím a bluesovým feelingem jinou britskou, nesmírně ceněnou legendu – skupinu Free.

Kytarista Cry Of Love Audley Freed byl cítěním blízko fenomenálnímu Paulu Kossoffovi, úsporné důrazné bubnování Jasona Pattersona připomíná Simona Kirka, ostinátní a akcelurující basa Roberta Kearsna zase důvěrně připomíná basáka Free Andyho Frasera. Snad jen znamenitého zpěváka Cry Of Love Kelly Hollanda se mi příčí přirovnat k samotnému Paulu Rodgersovi, bez debat jednomu z nejlepších bluesových zpěváků všech dob, který si ovšem později u mě stačil zkazit renomé účastí v mdlém comebacku torza skupiny Queen (omlouvám se, ale muselo to ven...).

První album Cry Of Love, pod názvem Brother (Bratr), vyšlo v květnu 1993 a  přineslo vyrovnanou kolekci deseti bluesrockových kusů á la polovina sedmdesátých let, bez jediné vaty. Desky se prodalo úctyhodných 200 000 kusů, což bylo sice slušné, nicméně ani tento prodej nenaplnil očekávání labelu Columbia, který pro nastartování kapely notně pustil svojí žilou.

Pilotní píseň alba Peace Pipe vystoupala až na číslo jedna v žebříčku hudebního časopisu Billboard v kategorii Mainstream rock. Skvěle si vedly i Bad Thing anebo Too Cold in Winter, podpořené hudebními klipy, které vidíte u tohoto povídání.

Ovšem tehdejší hudební tisk nebyl právě nadšen konzervativním soundem kapely a dostalo se jí proto pramalé podpory, což bylo v éře právě nastupujícího hudebního směru grunge (Nirvana, Pearl Jam, Soundgarden, Alice In Chains, Stone Temple Pilots a další) fatální.
Hned po vydání debutu kapela vyjela na dlouhé, 17ti měsíční (!) americké turné. Cry Of Love v arénách předskakovali třeba Robertu Plantovi anebo znovu oživlým Aerosmith (kteří právě triumfovali se svým megaúspěšným abem Get A Grip), ale většinou hráli v menších sálech s kapacitou do 1000 lidí.

Dlouhá koncertní šňůra si ovšem vyžádala své a po jejím skončení odchází zpěvák Kelly Holland, který měl života na turné už plné zuby. Je třeba říci, že pro zbytek kapely nebylo společné soužití s Hollandem snadné - byl sice výtečný společník s obrovským smyslem pro humor (a zejména košilaté vtípky), zároveň ale prý dokázal svoje okolí totálně nahlodat a rozložit. „Kelly bojoval se svými démony“ prozradil později v jednom z rozhovorů bubeník Jason Patterson. Holland opustil Cry Of Love před vydáním druhého alba Diamonds And Debris (Diamanty a smetí), které vyšlo v roce 1997 opět u labelu Columbia a opět v osvědčené produkci Johna Custera.

Kytarista Audley Freed i toto album naplnil osobitým zvukem svého Fendera Stratocastera a silným materiálem, nicméně v sestavě skupiny došlo ke změnám a za mikrofonem už stál (také znamenitý) Robert Mason, pozdější frontman glammetalových Warrant. Na rozdíl od debutu, který kapela nahrála ve studiu takříkajíc ,,z fleku“, na druhé desce kapela ve studiu více improvizovala a kouzlo spontánnosti, zachycené na prvním albu, se do značné míry vytratilo. Album navíc už není tak soudržné a zařazené balady jej táhnou dolů. Je otázkou, jestli výběr písní pro album byl podroben tlaku producenta nebo vydávající nahrávací společnosti, nicméně sílu albového debutu Brother se kapele prostě nepodařilo zopakovat. Škoda, hudebního materiálu na album prý bylo dost.

Úspěch se nekonal, Columbia za Cry Of Love práskla dveřmi, a vydala se jiným směrem, aby se jí zanedlouho podařilo chytit opravdovou velkou rybu: prominenty grunge - skupinu Alice In Chains.

O Cry Of Love se opět mluvilo naposledy před pěti lety, bohužel ovšem v souvislosti s úmrtím zpěváka Kelly Hollanda. Holland, kdysi chlapík plný humoru a elánu, zemřel skoro osamocen, v tristních osobních podmínkách ve věku pouhých 52 let, oficiálně na ,,infekci organizmu“. Ve skutečnosti prý pil sice relativně málo, ale za to důsledně - od rána do večera. Jak bylo pro jeho nestálou povahu typické, špitál opustil na revers, na prahu smrti. Po odchodu z Cry Of Love v roce 1997 se už neprosadil a zpíval už jen v nevýznamných lokálních  kapelách, kde se občas posadil i za bicí.

Výjimečně talentovaný kytarista Audrey Freed se ovšem ztratit prostě nemohl a jeho stopy po rozpadu Cry Of Love vedly k Black Crowes, se kterými stihnul nahrát parádní desku Lions i jejich živá vystoupení s ex-Led Zep Jimmy Pagem, hrál s Dixie Chicks, Joan Osbourne (spolu s basákem Cry of Love Jasonem Pattersonem), Gov´t The Mule, Peterem Framptonem anebo Sheryl Crow. Co jméno, to opravdová legenda.

A epilog? Není. Cry Of Love zůstali jen další skvělou kapelu, která je, zcela nezaslouženě, dnes už takřka zapomenuta.

Bylo mým potěšením jí věnovat alespoň tento miniprofil a samozřejmě, že písně Cry of Love  najdete  i v playlistu našeho internetového rádia. Na dobrou hudbu zkrátka v Radiu Dixie nezapomínáme. Platí totiž to, co naši posluchači už dávno vědí: Radio Dixie - Máš to tam!!!

Poslouchejte: Jižanský Pelmel 28 – Cry Of Love

Poslouchejte: Hurá na Jih 50 – Mike Estes


Nejhorší, co se prý může člověku v životě stát, je ztráta smyslu pro humor. Originální triko "Ať žijí duchové" najdete v nabídce našeho eshopu DixieGear.cz

Hurá na Jih 50 – Mike Estes, Forrest Gump jižanského rocku

Když jsem se minulý rok v týdnu před třetím listopadem chystal do Otrokovic na festival Stetson & Bourbon, těšil jsem se na polské Highway (když jim v červnu nevyšlo hraní na Mlejně) a na americké Skinny Molly. Tuhle partu tady už taky dlouho známe, jezdí do České republiky poměrně pravidelně. Vůbec mě ale nenapadlo, že bych mohl být tak drzý a vlezlý a domluvit si s kapelníkem Mikem Estesem rozhovor pro naše rádio. Až teprve telefonát od Pepy Kulatého mě nahodil. No jasně! A proč ne? Vždyť „patronem“ turné Skinny Molly je Pavel Marcel (dnes už bývalý kytarista Pumpy), a on by mohl s domlouváním rozhovoru pomoci. A jak řekli, tak udělali.

Pro úspěch rozhovoru bylo nezbytné, aby mi překládal někdo dokonale znalý angličtiny, neboť já blbě mluvím a ještě hůř rozumím. Nemám problém mluvit s kýmkoli, ale když to má jít na záznam a ještě potom ven do rádia, to by nikdo neskousl. Tady a teď musím moc a moc poděkovat Pavlovi Marcelovi, který mi (a také vám, našim posluchačům) vyšel vstříc a hlavně jeho zásluhou celý rozhovor vznikl. Sešli jsme se po zvukové zkoušce Skinny Molly v kanceláři Otrokovické Besedy a od začátku byla skvělá atmosféra. Jak je vidět na následujícím videu, příležitost k rozhovoru využil také Pepa Odstrčil k natočení a zdokumentování celé té taškařice (díky Kuldo).

Přirovnání Mike Estese k Forrestu Gumpovi nebylo náhodné. Kdo znáte příběh Forresta Gumpa víte, že on také během svého života prožíval neskutečné příběhy a stal se součástí mnoha skutečných historických událostí. Mike Estes byl řádným členem Lynyrd Skynyrd a hrál vedle kapelníka Garryho Rossingtona a Eda Kinga třetí kytaru. Podílel se na nahrávání akustického alba Endangered Species (1994) a také koncertního alba Southern Knights (1996), s jehož zvukem je mimochodem absolutně nespokojený a tvrdí, že to album nemělo vůbec vyjít. Na tom akustickém albu můžeme najít i jednu písničku, jejímž je spoluautorem a která dodnes nesmí chybět na žádném koncertu Skinny Molly.  Ďábel v lahvi - Devil In The Bottle.

Po docela nepříjemném odchodu od LS, který by se možná dal nazvat i vyhazovem, když se zastal nemocného Eda Kinga před jeho nuceným odchodem, se Mike přidal k partě jižansko rockových vysloužilců, kteří dali dohromady kapelu Southern Rock Allstars. A nebyli to žádní cucáci. Posuďte sami: Dave Hlubek, Duane Rolland, Jimmy Farrar (všichni ex Molly Hatchet), Jakson Spises (Blackfoot), Jay Johnson (Rosington Band).  Skupina vydala celkem tři alba, Crazy Again v roce 1999, Danger Road v roce 2002 a živé dvojalbum Trouble´s Comin '- Live! v roce 2004. Pak se to ale zadrhlo. J.Spires chtěl s G.T.Walkerem a Charlie Hargretem obnovit Blackfoot a kapela se rozpadla. Skutečného obnovení Blackfoot se ale J.Spires nedožil. Jak jsme si připomněli v úvodu, v polovině března 2005 umírá.

Southern Rock Allstars

Mike Estes nelenil. S Dave Hlubekem a mladým bubeníkem Kurtem Pietro dali dohromady novou vlastní kapelu Skinny Molly. Jak sám název napovídá, je to parafráze na dvě velké kapely, kterými muzikanti prošli. Záhy se ale Hlubek vrací k Molly Hatchet, kde hrál až do své předčasné smrti, a ke Skinny Molly se přidává Jay Johnson. Byla to bouřlivá doba. Obnovení Blackfoot mají stálé personální problémy a muzikanti se střídají jak ponožky. V roce 2010 pak dostává lano i Mike Estes s Kurtem Pietro. Skinny Molly jsou v tu chvíli krátce „u ledu“, ale opravdu jen krátce. Ve skutečnosti existují obě sestavy paralelně. 

Blackfoot s M.Estesem v Praze 23.4.2011

V roce 2012 hodil Rick Medlocke, původní frontman Blackfoot a majitel názvu kapely, do probíhajícího projektu vidle. Vypršela smlouva na „pronájem názvu Blackfoot“ a ačkoli sám Medlocke měl a má své stálé pevné místo v sestavě Lynyrd Skynyrd, propůjčil název Blackfoot vybraným mladíčkům a tuhle partu dodnes jako Blackfoot produkuje a občas si s nimi jako host i zahraje. To je ale už jiný příběh. Pojďme zpět k Miku Estesovi a Skinny Molly.

Skinny Molly

Už v roce 2009, kdy hraje Mike Estes s Kurtem Pietro v Blackfoot, vydávají ve své mateřské kapele Skinny Molly první oficiální album No Good Deed. To mě bohužel nějak minulo a ani později, když začali Skinny Molly jezdit do Čech pravidelně, neměli toto první album ve své nabídce. Poprvé jsem je viděl 25.10.2013 v Praze Na Chmelnici a předskakovala tehdy Pumpa. Výběr Pumpy byl neomylný. Vždyť už i tenkrát před Blackfoot hrála Pumpa a od té doby se začalo velké přátelství mezi Mikem Estesem a Pavlem Marcelem. Při tomto koncertu už bylo k dispozici druhé album Skinny Molly Haywire Riot, které kapela vydala v roce 2013.

Skinny Molly 25.10.2013 v Praze na Chmelnici

Když k nám přijeli Skinny Molly podruhé, to bylo 23.10.2015, nemohl jsem zůstat doma. A čekalo mě tam velké překvapení. Před šatnou jsem potkal svého kamaráda Emanuela Aesbacha, řečeného Manu, excelentního kytaristu francouzské kapely Natchez. Vysvětlení přišlo záhy. Jay Johnson byl dlouhodobě nemocný a kapela nechtěla rušit evropské turné. Polovinu turné tedy se Skinny Molly odehrál Manu a druhou půlku Pavel Marcel. Krásně to do sebe stále zapadá. V době tohoto turné už měli Skinny Molly vydáno třetí album Here For a Good Time (2014), které mě už tolik neoslovilo, jako skvělé předcházející Haywire Riot.

Mike Estes a Manu

Další turné Skinny Molly po Evropě bylo v roce 2016, ale koncerty u nás jsem z nějakého důvodu vynechal. Už ani nevím proč. Každopádně jsem se chystal užít si jejich loňské turné, kdy u nás měli poprvé odehrát více koncertů ve více menších městech. Nejdříve jsem se chystal do Jihlavy, ale pak přišel Pepa Huslík s programem XII.ročníku festivalu Stetson & Bourbon v Otrokovicích a bylo jasno. Pojďte se podívat na závěr našeho povídání, jak ho natočil Kulda.

A na závěr ještě jeden postřeh. I když po ukončení koncertu Skinny Molly v Otrokovicích mohli být někteří ortodoxní milovníci southern rocku trochu (nebo hodně) zklamáni, neboť kapela nasadila na playlist cca třetinu, nebo možná až polovinu coverů od Lynyrd Skynyrd a Blackfoot místo vlastní autorské tvorby, domácí (venkovské) publikum bouřilo nadšením a vynutilo si ještě několik přídavků. Už jenom počet diváků na loňském festivalu v Otrokovicích byl rekordní a všichni si koncert určitě užili. Poprvé viděli doma ve svém městě originální americkou southern rockovou kapelu a dokonce zahráli i písničky, které ti lidé znali! Tančilo se (jedna dvojice si tam dokonce střihla country tanečky) v rámci možností se i zpívalo a hlavně skvěle bavilo. 

Společná fotka s Mikem Estesem a Pavlem Marcelem – velké díky oběma

Jo, a abych nezapomněl. Asi v poslední třetině koncertu se ke Skinny Molly přidal i Pavel Marcel a mohli jsme tak vidět i slyšet tříkytarovou sestavu jako u LS. Díky Skinny Molly (a taky ostatním kapelám a pořadatelům festivalu) a vám, posluchačům Rádia Dixie, přeji příjemný poslech.

Poslouchejte: Jižanský Pelmel 28 – Cry Of Love

Poslouchejte: Hurá na Jih 50 – Mike Estes

Playlist Jižanský Pelmel 28 – Cry Of Love
Molly Hatchet – On The Prowl
Petr Bultas band – Co bylo včera, není dnes
Full House – Hedgehos Eyes
Quaker City Night Hawks - Better In The Morning
Quaker City Night Hawks – Colorado
Anthony Gomes - White Trash Queen
Anthony Gomes - Peace, Love And Loud Guitars
Cry Of Love - Peace Pipe
Cry Of Love - Too Cold In Winter
Cry Of Love - Bad Thing
Cry Of Love – Carnival

Playlist Hurá na Jih 50 – Mike Estes
Skinny Molly - If You Don´t Care
Lynyrd Skynyrd - Outta Hell In My Dodge
Lynyrd Skynyrd - Devil In The Bottle
Skinny Molly - Two Good Wheels
Blackfoot - Fox Chase
Skinny Molly - Too Bad to be True  
Skinny Molly - Shut Up and Rock

Dalibor Mierva

Dalibor Mierva

Nenápadný, skoro introvert, když ale dojde na SOUTHERN ROCK, šel by na kraj světa. Neúnavný propagátor domácí jižanské rockové scény.

All articles of the author

Hank Williams Jr.: Říkejte mi Bocephus

Hank Williams Jr.: Říkejte mi Bocephus

Petr Mečíř , Příběh muže, který dokázal vystoupit ze stínu svého slavného otce a dokázal propojit tradiční country píseň s bouřlivým southern-rockovým boogie.

Honkytonk Jukebox 6: Dálnice, bary, tvrdá muzika, bahno a návrat ke kořenům

Honkytonk Jukebox 6: Dálnice, bary, tvrdá muzika, bahno a návrat ke kořenům

Martin Pešek , Výběr z nejžhavějších novinek americké country a southern-rockové scény. Noví Blackberry Smoke, zabahnění Texasani Whiskey Myers a přemýšliví tuláci po Americe Reckless Kelly. Předtím ještě Indra Vostrá, „Nad dopisy diváků“ a soundtrack k prezidentským volbám v USA.

Hurá na Jih 42: Molly Hatchet ušima rockového archeologa

Hurá na Jih 42: Molly Hatchet ušima rockového archeologa

Dalibor Mierva , Hlučný Američan v Reichu Ski-King, vzpomínka na R-Force Petra Roškaňuka a perly southern rockových archívů Jirky Petrů.