Dališova Drbárna je opět o novinkách v domácí scéně i kousek za našimi hranicemi. Petr Jirásek dotáhne první hodinku sprškou čerstvých pochutin ze světa a miniprofilem (mých oblíbených) Raging Slab. Celou druhou hodinu nám pak Jirka Petrů nahrne do hlav zkrácený a zjednodušený příběh stylotvorných Atlanta Rhythm Section.
Atlanta Rhythm Section
Dališova Drbárna
Začneme opravdu čerstvou informací ze sousedního Německa. Tamní scénu tady na Rádiu Dixie moc zmapovanou nemáme a známější jsou jen dvě kapely - Lizard a Flatman. Zatímco ti druzí tak nějak přežívají, Lizard už delší dobu o sobě nedali vědět.
Lizard
Poté, co v roce 2009 zemřel jejich frontman Georg Baier, nahráli Lizard ještě v roce 2012 vynikající album Big Road a pak už jejich aktivity šly do ztracena. Letos kapela ohlásila návrat na scénu a 12.4.2019 poprvé zahraje ve Falkensee kousek od Berlína. Zájemci z řad našich fanoušků southern rocku můžou začít plánovat výlet (co říkáš Luboši Gnojku? Vyrazíme?). Tady máte ukázku, jak skvěle to Lizard hrálo i s Geogem Baierem.
O tom, že jsou na letošní rok připraveni vydat svá první alba kapely Last Rebel a Big Boy Band, jsem už v Hurá na jih nějakou zmínku v minulosti utrousil. Zatímco jakékoli detaily o těchto aktivitách ze strany Last Rebel jsou pro mě v tuto chvíli v mlhách, plzeňští Big Boy Band mají jasno. Už příští měsíc zalezou do studia a začnou usilovně pracovat na svém prvním oficiálním albu, které ponese název Outlaws.
Big Boy Band
A protože vydání alba hudební kapely něco stojí, obrací se Big Boy Band na své fanoušky, ale i na všechny ostatní lidičky, kteří mají nějakou tu zbytečnou korunu v kapse, jestli by jim nějakým finančním příspěvkem pomohli potřebnou částku zajistit. Za tím účelem nahráli chlapci krásný videoklip, který je i vtipný a řekl bych i peněženky otevírající. Posuďte sami. Případné korunky můžete posílat na číslo účtu 1503413012/3030, do zprávy pro příjemce napište prosím své jméno a příjmení.
Na konec Drbárny je tady jedno dementi. Ne, že bychom tady v rádiu byli nějací dementi, ale jako jižan a čestný muž musím opravit, co jsem minule spískal. Podle svých původních informací jsem totiž v lednu tvrdil, že 14.6. na koncertu v teplickém rockovém klubu Knak doprovodí americkou kapelu Hogjaw pražský Merlin a místní Last Rebel. Pak se mi ale dostalo prozření, se kterým se vám musím svěřit. Žádný Merlin (sorry Dane Horyno), ale The Cell budou na tom koncertu v Teplicích. No a to je pro mě důvod, proč po 13.6. v Kolíně pojedu 14.6. na Hogjaw i do Teplic. „Cellníky“ si tady teď hrajeme dost často, a tak si radši dáme další video od Hogjaw.
Příliš tvrdí pro fanoušky country and western, příliš pomalí pro fans trashmetalu, příliš intelektuální pro fandy hardrocku a příliš rokenroloví pro alternativce. Tak by se v kostce dala charakterizovat newyorská (!) jižanská kapela Raging Slab, které věnoval dnešní miniprofil hudební dramaturg našeho internetového Rádia Dixie Petr Jirásek. Předtím ale (jako obvykle) ochutnáme nové desky „sabatama“ a Merle Haggardem načichlých jižanů The Steel Woods a bavorských neúnavných koncertních vlčáků 3 Dayz Whizkey.
The Steel Woods – Old News
Mladá krev z Nashvillu. Svojí směsí country, blues, zatěžkaného rocku a koňskou dávkou jižanské melancholie připomínají Skynyrd z období alba Gimme Back My Bullets. Jednou z inspirací jsou dokonce staří Black Sabbath – na debutovém albu Straw In The Wind z předminulého roku (skvěle) předělali jejich Hole In The Sky (!), na tom letošním Old News zase baladu Changes. Na letošní novince najdete i poctu Gregu Allmanovi – klasiku Whipping Post ve svérázné verzi. Vedle výtečných vlastních kusů kapely najdete na novince i další převzaté písně, třeba od Merle Haggarda anebo baladu Southern Accents od Toma Pettyho, kterou vidíte v připojeném klipu. Znamenitá kapela, obrovský příslib do budoucna – nespouštím je z radaru!
3 Dayz Whizkey - Common Buzzard Blues
Aspoň na skok do Evropy – tahle německá parta z Regensburgu začínala v roce 2012 původně jako bluesrockové trio, ale táhne je to (no jasně!) k jižanskému rocku. Jsou známí tím, že poctivě koncertují a nemají problém nahrát celé album ve studiu prakticky naživo a na jeden zátah, tak jako za starých dobrých časů. Jejich letošní dlouhohrající novinka (už mají na kontě čtyři alba) se jmenuje Common Buzzard Blues a dostane vás vyzrálým soundem a nadhledovým přístupem, který byste nečekali. V klipu vidíte starší kousek 3 Dayz Whizkey, z roku 2016, pod názvem Hard To Be Good.
Raging Slab - Jižani z New Yorku aneb Když se srazí Skynyrd s Metallicou
„Molly Hatchet s metalovým přístupem“, „Foghat se svaly“, anebo ,,Srážka Skynyrd s Metallicou“ - takhle „nápaditě“ hudební tisk ve své době popisoval hudbu skupiny Raging Slab. Avšak definovat osobitý kostrbatý kytarový sound této kapely není vůbec snadné, snad jakoby odrážel všechny paradoxy, kterých bylo kolem kapely plno.
Na konci osmdesátých let byli nejlepší (a asi i jedinou) newyorskou (!) kapelou orientovanou na jižanský rock. Jejich kytarista hrál v punkových kapelách, kytaristka (mimochodem, ženská byla tehdy v takových kapelách spíš výjimkou) skvěle ovládala bottleneck (neboli slajdku) a měla slabost pro dinosaury Yes a Jethro Tull. Celá kapela milovala humor, oblíkali se jako hipíci a v tomhle stylu jádro kapely na severovýchodě Států, v Pennsylvánii, taky později žilo.
Přesto, že hráli na podiích s Guns N´Roses, Lenny Krawitzem, Monster Magnet, Red Hot Chilli Peppers, Ramones nebo Warrant a předskakovali jim budoucí Black Crowes, byli jednou z nekonečné řady skupin, které propásly svoji příležitost - v jejich případě proto, že je v rozhodujícím momentě kariéry vypekla nahrávací společnost.
Kromě toho se po celou dobu fungování potýkali s chybějícím managementem a taky s neustále odcházejícími bubeníky – vystřídali jich plných dvacet! Sólový kytarista je opustil, aby hrál klasický rock v revivalové skupině (!) a když se v roce 2001 skupina znovu konečně dala dohromady pro ohlášené evropské turné, které ji mělo vrátit do hry, jejich odlet z New Yorku byl zrušen kvůli známým tragickým událostem 11. září a turné muselo být odloženo.
Raging Slab založili v New Yorku v roce 1983 Greg (Gregoryy) Strzempka (kytara, zpěv) a kytaristka Elyse Steinman - manželský pár. Oba milovali boogie sound kapel ze sedmdesátých let a zároveň měli rádi i punkové skupiny. Prvotní sestavu doplnili basák Robert Pauls, bubeník Kory Clarke a třetí kytarista DJ Dimitri, který taky často hrál s hardcorepunkovými kapelami typu Butthole Surfers (od těch doporučuju jejich třetí, výživné LP Locust Abortion Technician z roku ´87). Takto sestavená kapela čile hrála po klubech po celém Manhattanu, kde tehdy fungovala velmi pestrá, živoucí muzikantská scéna. Inu, psala se, v mnohém idylická, osmdesátá léta…
V roce 1986 došlo ke změně - u basy se octnul Alec Morton a stabilizovaní Raging Slab si začali trpělivě budovat renomé jedné z nejzajímavějších a nejosobitějších kapel v ranku. V roce 1987 konečně (a poněkud nakvap) kapela debutovala s albem s ,,neodolatelným“ názvem Assmaster u punkového labelu Buy Our Records. Kapela speciálně k desce stvořila vlastní komiks v režii slavných Marvel Comics, který pochopitelně zdobil i její obal.
Ohlas na album byl vcelku dobrý a otevřel jim konečně dveře ke koncertním štacím po celé Americe.
Nicméně ještě po vydání debutu kapela objížděla nové kšefty stále ve staré dodávce a hrála, jak to tak bývá, po spoustě klubů jen pro zvukaře a zevlující personál.
Poté se jádro skupiny Strzempka a Elyse rozhodlo přibrat dalšího kytaristu Marka Middletona a v nové sestavě skupina nahrála svoje druhé album (respektive EP) True Death (´89), na jehož přípravu už měla dost času i volnou ruku. Dodnes jej považují za své nejpovedenější. EP True Death mělo také už větší ohlas, možná taky díky tomu, že ho členové kapely pomáhali distribuovat tak, že si kazetami s nahranou deskou narvali všechny svoje kapsy a rozdávali je po všech klubech, kde se pohybovali.
V roce 1989 kapelu už vyčmuchaly a lovily velké gramofonové firmy, aby nakonec zakotvila u společnosti RCA, s níž podepsali několikaletý kontrakt pro vícero desek.
Videoklipy Raging Slab v lepší kvalitě na YT nenajdete. Kašlete na vobrázky a poslouchejte muziku!
U RCA pak skupina nahrála eponymní desku Raging Slab (z roku 89´, v produkci Daniela Reye, který pracoval mimojiné i s Iggy Popem nebo Ramones), s největším hitem alba, pod názvem Don´t Dog Me. Klip k písni se vystoupal až na druhé místo v žebříčku MTV ve své kategorii.
Poté Raging Slab připravili další dvě alba, ale nespokojená RCA nahrávky odmítla s tím, že nesouhlasí s aktuálním zvukem a směřováním kapely. Bylo to prosté - RCA v dané chvíli nestála o experimenty, prostě jen chtěla desky, které se dobře prodávají, potřebovala zkrátka jen podojit další Guns N´Roses.
Ale stále nebylo nic ztraceno: Raging Slab zahájili spolupráci s prvotřídním producentem Rickem Rubinem a jeho labelem Def American Records (byla o něm už řeč v mém minulém článku o skupině The Four Horsemen). Pro Def American kapela nahrála zásadní a zdařilé dvojalbum Dynamite Monster Boogie Concert (z roku 93´), zvukově trochu poplatné své době, to jest s lehce nabubřelou produkcí. Úspěch se dostavil. Přesto Rubin nebyl zcela spokojen se soundem kapely a Raging Slab navíc dostihly původní smluvní závazky a nevypořádáné vztahy s předchozími nahrávacími společnostmi.
Baba s kytarou – to funguje vždycky. Obzvláště když je obojí v povedeném designu.
Hudební scéna se ovšem díky razantnímu nástupu stylu grunge v té době rychle proměnila. Lidé, kteří se do té doby chodili na hudbu prostě bavit, někam zmizeli, a jižanská kapela se třemi kytaristy byla pro fanoušky grunge už zcela passé. To se podepsalo i na prudkém poklesu zájmu o aktuální dvojalbum.
Následující LP Sing Monkey Sing (96´) už kapela nahrála ve svém mobilním svém studiu v Pensylvánii, kam se Greg s Elyse uchýlili, aby žili stranou, v klidu a pohodě. Album nestálo za nic, traduje se, že kapela vytvořila obskurně znějící kolekci písní natruc mrzutému Rubinovi, ovšem pravdou bude asi spíše to, že muzikanti byli ze všech okolností kolem své klopýtavé kariéry už poněkud perplex.
Úžasná Elyse na slajdku!
Rubin pochopitelně nadobro ztratil o další spolupráci zájem a deska skončila v šestákovém výprodeji. Smluvní problémy se táhly za kapelou pořád jak smrad a de facto ji paralyzovaly až do roku 2000. Evropské turné v roce 2001 bylo odloženo za výše uvedených okolností, prostě jen proběhlo a bylo pomalu jasné, že už je po všem.
Ještě v roce 2001 Raging Slab vydali u malé newyorské značky TeePee Records album Dealer a o rok později desku s „roztomilým“ názvem Pronounced: Eat Shit, s grafikou obalu zcela v duchu debutu božských Lynyrd Skynyrd. Poté Strzempka přesídlil do Švédska a v roce 2004 vzniklo prý další album, které nicméně dodnes nespatřilo světlo světa.
Kapela si s odstupem času užívala docela kultovního statusu, jako připomínka bouřlivé newyorské scény v osmdesátých letech, kdy bylo možné prakticky vše.
Greg a Elyse
30. března 2017 umírá po tříletém boji s rakovinou plic kytaristka Elyse Steinman. Její milující muž Greg s ní strávil poslední nejtěžší chvíle a uložil ji do přírodního hrobu ve státě Washington, právě v momentě kdy slunce zapadalo za řeku Georgia... Tím příběh skupiny Raging Slab končí.
Asi nejhnusnější hudební klip všech dob. Hraje v něm dětská seriálová hvězda Gary Coleman, později zkrachovalá existence.
A jak se dnes ohlíží Greg Sztempka za kariérou své kapely? „Budeme-li měřit úspěch skupiny počtem prodaných desek, pak jsou nepochybně Raging Slab zklamáním, ale jako hudební fanda jsem v pohodě, protože většina mých oblíbených desek a skupin byly v podstatě propadáky. Upřímně, nikdy jsem nechtěl mít nic víc než kultovní skupinu a sláva mě nezajímala. Když se podívám na naši kariéru z tohohle úhlu, byl to nepopiratelný úspěch. I když nám gramofirmy víc naší muziky vrátily, než vydaly, už to, že byla vůbec nahrána, pro mě moc znamená. Nemluvě o tom, že jsme podepsali se dvěma velkýma společnostma smlouvy na celých jedenáct let, aniž bychom se byť jenom otřeli o hitparádu Top Ten. Už tohle je samo o sobě něco!“
V nástrojovém obsazení kapel Raging Slab ani Atlanta Rhythm Section sice banjo nenajdete, ale triko Redneck Revolution by mohlo fandům poctivého amerického southern rocku taky udělat radost. Najdete ho v našem eshopu DixieGear.cz
Hurá na Jih 49 – Atlanta Rhythm Section aneb Příběh hochů z Doraville
Další část únorového Hurá na Jih má dnes pod palcem Jirka Petrů. Pokud mě paměť neklame, budeme mít dnes poprvé celou druhou hodinu věnovánu jedné jediné kapele. Tahle si to skutečně zaslouží, i když okolnosti jejího vzniku byly poněkud netypické. Skupina Atlanta Rhythm Section sice svou největší slávu zažila v letech sedmdesátých a osmdesátých, ale čile koncertují dodnes a na svých show dokazují, že dobrá muzika prostě nestárne.
Na rozdíl od mnoha známých jižanských kapel nevznikli ARS tak, že se někde na škole sešli kámoši a dali dohromady kapelu. Učili se všechno od A do Z a procházeli různými slepými uličkami. Tihle chlapi se tenkrát sešli v nově postaveném hudebním studiu, aby zde, jako „nájemní“ profesionálové, pomáhali na svět muzice méně zdatným kolegům. Ve chvilkách volna si nahráli pár písniček jednoho z nich a byla to taková soda, že je další kamarádi (mj. i Ronnie Van Zant) dokopali k tomu, aby se svými písněmi vystoupili i naživo na koncertě a byla z toho tato skvělá kapela.
Nechci tady suplovat skvělý Jirkův průvodní text, kdy do prostoru jedné hodiny vměstná základní informace o ARS a jejich nelehké cestě na vrchol obliby u posluchačů. Obzvláště v prvních osmi letech své existence byli neuvěřitelně pracovití a plodní a vydali deset alb. Co na tom, že dále až do dneška vydali už jen dalších pět desek. To první fantastické období z ARS vytvořilo jednu z nejrespektovanějších a přitom stylotvorných kapel.
Komerčně nejúspěšnější bylo asi šesté album Rock And Roll Alternative z roku 1976, které hned po svém vydání zamířilo na vrchol americké hitparády. Další album Champagne Jam z roku 1978 už bylo platinové a stadiony na koncertech ARS praskaly ve švech. Z tohoto alba je i písnička Large Time, která byla poctou Lynyrd Skynyrd.
Další dvě alba Jirka, s nadhledem vidláka z vesnice, vynechává, neboť jej nijak zvlášť neoslovila, ale rozhodně musí vypíchnout další dvě. Dvojalbum, které je prvním a přitom excelentním živákem kapely, Are You Ready (1979) a potom skvělé další album Quinella (1981). Tímto albem se opět dostávají do popředí zájmů hudebních dramaturgu a promotérů. My si toto album teď připomeneme jedním z velkých hitů.
V dalších letech pak ARS už v pracovním nasazení polevili a nastaly i nějaké změny v sestavě. Vydávání desek se stalo méně častým, ale koncertů bylo stále dost. Bohužel jen v Americe. Evropu ARS navštívili jen jednou a to 24.7.1978, kdy vystoupili na známém festivalu v Knebworthu v Anglii. I když z původní sestavy už většina muzikantů odešla do hudebního nebe, Atlanta Rhythm Section jsou aktivní dodnes. Stále koncertují a dělají radost svým posluchačům, stejně jako dnes nám.
Playlist Jižanský Pelmel 27 – Pekelnické boogie
Lizard – Big Road
Big Boy Band – Born To Be Hick
The Cell – Midnight Rider
The Steel Woods – Southern Accents
3 Dayz Whizkey – I´ll Get By
Raging Slab – Don´t Dog Me
Raging Slab – Shiny Mama
Raging Slab – Bent For Silver
Raging Slab – Feel Too Much
Raging Slab – Mississippi Queen
The Steel Woods – Blind Lover
Playlist Hurá na Jih 49 – Atlanta Rhythm Section
Atlanta Rhythm Section - Love Me Just A Little (Sommertime)
Atlanta Rhythm Section - Cold Turkey
Atlanta Rhythm Section - Doraville
Atlanta Rhythm Section - Silent Treatment
Atlanta Rhythm Section - Mixed Emotions
Atlanta Rhythm Section - Hitch-Hikers Hero
Atlanta Rhythm Section - Large Time
Atlanta Rhythm Section - Homesick
Atlanta Rhythm Section - Listen To The Wind
Atlanta Rhythm Section - Voodoo
Atlanta Rhythm Section - Who You Gonna Run To
Atlanta Rhythm Section - Imaginary Lover
Dalibor Mierva
Nenápadný, skoro introvert, když ale dojde na SOUTHERN ROCK, šel by na kraj světa. Neúnavný propagátor domácí jižanské rockové scény.
