Hurá na Jih 38: Ti s jednou deskou

Březnový southern rockový speciál Hurá na jih se bude muset výjimečně obejít bez Dališe. Pooperační rekonvalescence žádá svoje a tak ho u mikrofonu Rádia Dixie dočasně zastoupil Marty a o obsah dnešního dílu se podělili Petr Jirásek a Pavel Hartl. Hudební krmě to bude obzvláště výživná, i když vám jména kapel, které uslyšíte, asi nic moc neřeknou. Přinejhorším to zachrání staré dobré máničky z Arkansasu…

Dališova Drbárna

S jarem začíná nová koncertní sezóna a to samozřejmě platí i pro tu „naši“ muziku. Den po odvysílání premiéry březnového Hurá na jih, tedy v pátek 23.března, se v Mělníku ve Staré Mydlárně uskuteční koncert dvou výjimečných kapel. The Cell si jako hosta přivedou výbornou italskou bluesrockovou trojici Nandha Blues Band.

Od kamarádů Smokey Fingers (shodou okolností rovněž z Itálie) přišla informace, že začátkem dubna bude mít u nás v republice čtyři vystoupení další italská partička, která si říká Hungry Heart. Není to sice ortodoxní „jih“, ale skvěle našláplý, Amerikou vonící hard&heavy sound se zpěvákem, který mi hlasově připomíná Lou Gramma z Foreigner. Pokud by vás zaujalo následující video, nebo ukázka, kterou zahrajeme přímo v pořadu, můžete vystoupení Hungry Heart navštívit 4.4. v Bounty Rock Cafe v Olomouci, 5.4. v České 1 v Kutné Hoře, 6.4. v Rock Clubu Kain v Praze a 7.4. v Hospodě Pod Kopcem v Plzni.

No a teď už pojďme k tomu nejlepšímu, co nabízí současný světový southern rock: Blackberry Smoke. Začátkem dubna 2018 vydává tato skvělá partička nové CD, které se bude jmenovat Find a Light. Kapela prožívá skvělé roky a provází ji renomé neoficiálních nástupců Lynyrd Skynyrd. Samozřejmě, že Blackberry Smoke jsou jiní než LS, ale svým upřímným přístupem k životu, k hudbě a ke svým fanouškům po celém světě si získávají všeobecnou popularitu a věhlas. V létě odehrají Blackberry Smoke s LS pár společných koncertů v rámci jejich rozlučkového turné, aby pak na podzim dorazili i do Evropy podpořit prodej nového alba. Nejblíže našim hranicím zahrají 17.10. v Mnichově a 20.10. v Berlíně, což rozhodně stojí za úvahu…

Blackberry Smoke budou v říjnu jen kousek za naši čárou!

No, a na závěr Drbárny ještě pojďme domů. Nevím, jak moc znáte Honzu Stehlíka, kytaristu a zpěváka, který se na naší bluesové a bluesrockové scéně už pohybuje hodně dlouho. Jeho kapela si kdysi říkala St.Johnny & The Sinners a dnes jen jednoduše St.Johnny. Vřele doporučuji návštěvu jakéhokoli jejich koncertu, je to skvělá zábava. Přesvědčte se nakonec sami: 27.3. v Konstantinových Lázních v Hotelu Jirásek, 29.3. v Bedna Klubu v Liberci nebo 30.3. v Hudebním klubu XIII ve Vimperku. Další najdete zde.

Poslouchejte: Jižanský pelmel 17 – Nezdolní excentrici Black Oak Arkansas

Poslouchejte: Hurá na Jih 38 – Ti s jednou deskou

Pámbů, brokovnice a prasácký blues

Další číst úvodní hodiny už bude mít pevně v rukou hudební dramaturg Rádia Dixie Petr Jirásek. Nejprve se podíváme na trojici zajímavých desek, které by rozhodně neměly minout vaše ušní boltce ani to, co máte mezi nima. A pak už svou velkou southern-rockovou exhibici rozjedou pánové z legendární kapely Black Oak Arkansas v čele s excentrickým zběsilcem Jimem Dandym.

Jima Dandyho a Black Oak Arkansas si s nikým jiným nespletete

The ShotGunBillys - Capricorn

Southern rockové trio z Arkansasu (jako BOA!) se dvěma velkejma plackama na kontě. Starý páky, který to sázej s přehledem. Silní hlavně v baladách, mířených nepochybně na milfky, takže po kšeftě mají v šatně o zábavu určitě postaráno. Výtečný album, který skousne v pohodě i evropské ucho. Inu, to se jim to hraje, když to umí. Nespouštím je z radaru!

The Eagle Rock Gospel Singers - No Glory

Smíšená parta věnující se tradičním americkým gospelům v moderním aranžmá. Je to poctivě uchopené a dobře udělané. To musí přiznat i každej pohanskej bastard! Amen…

Black River Delta - Vol. II

A takhle na to jdou Švédové! S tímhle prasáckým blues jezdí po celé Evropě a funguje to. Kapela si hlídá svoji psaneckou image a nezbývá, než ji mít rád. Proboha, proč to neumí takhle nikdo v Čechách?! Mor a neštovice na kotlíkáře! Ještě že tu je se svojí osvětou Radio Dixie…

Black Oak Arkansas: Od outlaw hipíků ze zapadákova až po pionýry hillbilly metalu

Story BOA je pro sedmdesátá léta tak typická: ve svých heydays kapela inkasovala za jednu show 60 000 USD, aby se po pár letech, jako jedna z pěti nejlépe vydělávajících kapel na světě, ocitla úplně bez peněz. Jasně, že ji odrbali ty svině producenti.

Tváří kapely, sestávající z poctivých mařen, byl obscénní mačo zvíře Jim Dandy Mangrum, frontman, na kterého prostě nelze zapomenout. Na pódiu neustále v pohybu, předvádějící podivná prostná, s blonďatou hřívou do půli těla nahej, vypasovaný bílý legíny s rafinovaně vyrýsovaným datlem, opasek s obří přezkou ve tvaru hvězdy a kozačky, nejlépe s třásněma - tak daleko nedotáhl svoji pódiovou prezentaci ani podobný týpek z americký kapely se skoro identicky stejným mizerným osudem, totiž Mark Farner z Grand Funk Railroad. Dandy nejen znamenitě mečivě zpíval a chrlil zvuky, ale zůstává asi i nejlepším hráčem na valchu (na prádlo) v celém rockovém světě. Traduje se, že zahulil i s Billem Clintonem a byl kámoš Johna Lennona.

BOA vydávali skvělý alba a to i živáče (všechny desky se i dnes skvěle poslouchají), píchali roštěnky, kalili a brali různý svinstva, až vyspěli v jednu z největších southern rockových ikon. V roce 1980 se ale Dandymu kousla pumpa, a bylo po ptákách. To už byli bez peněz a taky southern rock byl pomalu už sprostý slovo.

Jim Dandy Mangrum a jeho rocková valcha

Přes všechny zdravotní trable se ale Dandy dokázal s celoživotním parťákem, kytaristou Ricky Lee Reynoldsem, vrátit na pódia a hrají pod hlavičkou BOA dodnes. Jsou to ale už oteklý, tlustý starý strejcové, na který vůbec není hezkej pohled. Stejně, jako na mnohé z nás, přátelé…

Black Oak Arkansas to hrnou pořád dál

Poslouchejte: Jižanský pelmel 17 – Nezdolní excentrici Black Oak Arkansas

Poslouchejte: Hurá na Jih 38 – Ti s jednou deskou

Hurá na Jih 38 – Ti s jednou deskou

Vyplnění druhé hodiny 38.pokračování pořadu Hurá na jih připadlo na Pavla Hartla. Jako nosné téma si vybral několik zajímavých kapel, které spojuje (mimo jiné) to, že vydaly pouze jedno jediné album.

„Uvažování nad tím, proč je z někoho hvězda a někdo, mnohdy lepší, se na pódium dostane při velkém štěstí maximálně jako bedňák, by bylo nejspíš zbytečným mrháním času. Někdo holt měl štěstí na ten vhodný okamžik na vhodném místě, většinou ale bylo největším štěstím najít nebo být nalezen vhodným manažerem.“

Někdo měl tedy trochu štěstí, jiný vydal CD jen díky své vlastní zarputilosti. Všichni, o nichž bude dnes řeč, mají jedno společné, po vydání toho jediného alba zmizeli a jejich stopy se vytratily. Jako třeba The Mother Station, které táhne uhrančivý zpěv Susan Marshall podkreslovaný druhým ženským hlasem kytaristky Gwin Spencer.

Když se nemohl (jak je to dnes směšné pomyšlení) před 28 lety u vydavatelů sólově prosadit talentovaný mladíček „Smokin“ Joe Bonamassa, obklopil ho producent kapelou. A ne ledajakou. Mimo Joa a Lou Segretiho na klávesy to byli všechno synové velkých otců. Bubeník Erin Davis je potomkem legendárního jazzového trumpeťáka Milese Davise, kytarista Waylon Krieger má za taťku Robbieho Kriegra - kytaristu The Doors, basák a zpěvák Berry Oakley Jr. je synem basového kytaristy Allman Brothers Bandu. A to v době vzniku kapely za mikrofonem bylo ještě další dítě slavného otce, Aaron Hagar, syn superslavného zpěváka a kytaristy Sammyho Hagara. Joe Hardy a Tom Dowd za zadkem při nahrávání – to je sakra pech, to se to nahrává a vydává. Jenže s úspěchem stoupá sebevědomí, Joe Bonamassa získává jméno a vyráží na sólovou dráhu, a to je konec Bloodline. Dráhu hodně, hodně úspěšnou, až tak, že mám občas strach otevřít šuplík, aby na mě nevyskočil Bonamassa.

Určitě si dokážete představit, jak těžce se shánějí informace o kapelách, které vydaly jen jediné album, a které, shodou okolností, máte. O některých kapelách najdete na internetu desítky odkazů, o některých minimum, nebo vůbec nic. Stránky uvedené na obalu CD neexistují, na allmusic.com je jen potvrzení existence alba. Při hledání něčeho o Murphy'z Law na mě vyskočilo nesčíslněkrát Murphy's Law, to je ale trošičku jinej nářez. Když jsem na to zkusil jít přes kytaristu Herba Burchama, první, co jsem se dozvěděl, byly informace jak platí daně, jaký má průměrný příjem a kdy měl opletačky s policií. A že hraje na kytaru. Naštěstí pak na monitoru vykoukl letitý rozhovor týkající se jeho hudební kariéry. Nějaký obrazový záznam by byl samozřejmě pohádkovou vykopávkou, tak alespoň Herbert Herb, tady Herbie Burcham, v sestavě The Artymus Pyle Bandu s hostujícím Jimmie Van Zantem u mikrofonu.

I když měl Chris Anderson při natáčení alba úžasné pomocníky a tu nejlepší možnou sudičku, byl to zatím jeho jediný sólový počin. Dál pak byl bedňákem a hlavně kytarovým technikem na koncertních šňůrách a studiovým hráčem. V dubnu 2005 se stává členem obnovených The Outlaws, tak se na videu podívejte na jeho lońské sólo. Doplním, že skladbu Old Friend nahrál v roce 2003 Waren Haynes coby spoluautor jako poslední píseň na poslední studiové album Hittin' the Note The Allman Brothers Band.

Větší smolař než je Bill 'Bleu' Lane asi nežil. Je s podivem, že se na jeden hřbet vejde tolik neštěstí, smůly a problémů. Od odchodu z armády v roce 1970 hrál na pódiích s mnoha slavnými muzikanty a založil několik skupin s krátkou existencí. Čas na cestu k úspěchu mu ale sebralo několik těžkých havárií s trvalými následky, opakující se operace nemocné páteře a bohužel i srdce, na kterém se podepsaly opakující se infarkty. Když konečně v roce 2003 vydal 30 let připravované CD, radost netrvala dlouho. Smrt matky a další zdravotní problémy pohřbily nadějné plány. Život zdaleka není jen veselý a příjemný.

I u nás je pár smolařů podepsaných jen pod jednou deskou, možná na ně dojde někdy příště. Pavel se k tomuto tématu ještě určitě vrátí. I ta celá hodina, kterou měl dnes k dispozici, je málo. Vešlo se do ní naštěstí ještě povídání s muzikou o nadšeně přijatých Delta Rebels a jejich zpěvákovi R.T.Scottovi, téměř dokonalém boogie-rocku Mustache, Sweet Vine - skupině, která nevyužila excelentně zametenou cestičku ke slávě a o přesně mašírujících a ve věčnost southern rocku věřících německých Street Survivors.

Trochu překvapivé rozloučení obstará anglická country rocková, southern rockem ovlivněná skupina Coast Road Drive. Návratem do roku 1974 jsem sice kousek šlápl do teritoria Jirky Petrů, ale on přes Atlantik nepošilhává. Pro vaší informaci: nad pečenou husičkou, pivem z Pelhřimova a skotskou (Jirka kukuřici nemá rád) jsme si rozdělili zájmové sféry. Jirka bude provádět dál svůj náročný archeologický výzkum v sedmdesátých letech a na mě jsou ty mladší, přiznávám, dostupnější ročníky.

Upřímné díky patří každému, kdo dočetl až sem a na závěr bychom rádi s Jirkou vznesli maličkou prosbu. Při přípravě dalších dílů pořadu Hurá na Jih nám moc pomůže jakákoliv vaše odezva - kladná samozřejmě potěší, záporná třeba poučí, ale důležité pro nás je vědět, na jakou část z bohaté southern rockové historie bychom se měli zaměřit, o kterých kapelách či sólistech byste se rádi dozvěděli něco víc atd. Psát nám můžete na maily Pavel Hartl dixieph@seznam.cz a Jirka Petrů petru-ji@seznam.cz. Komentovat můžete samozřejmě zde pod článkem nebo také na facebooku Rádia Dixie. Děkujeme vám a mějte se fajn!