Gettysburg: Bitva o sklad bot se proměnila v masakr a těžkou porážku Konfederace

Gettysburg. Bitva, která (prý) rozhodla válku Severu proti Jihu. Tu spoustu knih, monografií, článků, filmů a bůhví čeho ještě, které se tímhle tématem zabývají, asi nikdo nikdy nespočítá. A proto jsem se po poradě s naším šéfredaktorem rozhodl pojmout tohle téma poněkud netradičně. Původně byl středem mého zájmu legendární Pickettův útok, ale postupně se mi to celé maličko rozrostlo. Čert to vzal, webový magazín to unese a vy, čtenáři, doufám taky. Takže se pohodlně usaďte, zapalte oheň v krbu, nalejte si něco dobrého (třeba naši oblíbenou Bulleit Frontier Whiskey) a zaposlouchejte se do vyprávění o bitvě, která začala kvůli skladišti vojenských bot a skončila krvavou smrtí tisícovek Američanů v šedých a modrých uniformách. Čest jejich památce!

Sem s těma bagančatama!

Gettysburg je malý a bezvýznamný městečko v Pensylvánii. Při sčítání obyvatel v roce 2000 mělo jen 7500 duší. Nikdo by ho zřejmě neznal, nebejt jedný drobnosti. Bitvy, která tady proběhla v červenci 1863. Do dějin se zapsala jako mimořádně krvavá záležitost a mimo tenhle nepopiratelnej fakt taky jako bojiště označovaný „High Water Mark“- místo kam vystoupala voda nejvejš (myšleno jako nejvyšší či nejsevernější bod na mapě, kam se dostala za války vojska Konfederace).

High Water Mark – sem došla voda nejvejš

Samotná bitva vlastně začala takovou rebelskou ptákovinou. I když se soupeři (Potomacká armáda na straně Severu a Armáda Severní Virginie na straně Jihu) motali v okolí Gettysburgu, karty ještě rozhodně rozdaný nebyly. I když Seveřanů bylo o pěknejch pár tisícovek víc, Gen. Lee byl u svejch chlapů zvyklej, že dokážou vítězit i proti početně daleko silnějšímu protivníkovi a tohle moc nebral na zřetel. No ale zpátky k tý rebelský ptákovině. Jižanům chybělo v průběhu války skoro všechno, proto si potřebnou výstroj, výzbroj a jídlo doplňovali ze zásob Unie všude, kde to bylo možný. Jak se k rebelům dostala informace o tom, že v Gettysburgu je skladiště plný bot, to už dneska ví jen Pámbů. No řekněte, kterej voják by nevyužil příležitosti nafasovat nový bagančata?

Pohled na Gettysburg ze Seminary Ridge

Protože odpověď je jasná, pár tisícovek rebelů vyrazilo fasovat botky do Gettysburgu. Zádrhel byl trochu v tom, že ve městě už tou dobou byla i kavalerie Unie, která sice boty nepotřebovala, ale měla několik tisíc námitek proti tomu, aby se federální materiál přesouval touhle cestou na špatnou stranu fronty. Protože koňákům ze Severu nevelel úplnej blbec, nechal kavaleristy sesednout a obsadit všechny ohrady, ploty, zídky a kmeny stromů na McPhersonově hřebeni, vyvýšenině severozápadně od městečka. V čele jižanskejch osvoboditelů bot pochodovali chlapi z alabamskýho pluku a taky jako první narazili na Yanky. Začala mela, která se tím, jak se na obě strany přidávaly další a další jednotky, změnila v regulérní bitvu. Datum v kalendáři ukazovalo, že je 1. července 1863.

Tohle video si fakt pusťte. Buďto hned teď než budete číst dál anebo ve chvíli, kdy se v těch útocích, jménech generálů, označení jednotek a názvech kopců začnete ztrácet. Nic lepšího nenajdete.

Kopce plný modrokabátníků

Nedá se moc říct, že by si válečná štěstěna ustlala postel u některý ze znepřátelenejch stran. Kolem jedenáctý toho měli všichni dost a dali si trochu přestávku, ale byla to spíš taková chvilka na cigáro a hlt zteplalý vody. Pak se do toho pustili znova a vypadalo to, že si ta holka válečná začla naklepávat peřiny v pelechu na straně rebelů. Povedlo se jim totiž zabít unionistickýho generála Reynoldse, kterýho prej federálové považovali za nejlepšího generála ve svý armádě. Modropupíci pro změnu zajali jižanskýho generála Archera s několika stovkami jeho vojáků k tomu. Vobě strany přišly shodně o zhruba tisícovku vojclů. Federálové, schovaný v postaveních na McPhersonovo hřebeni, si teda lízali rány po prvním rebelským útoku. Když přišel další, kterej vedla zase vlajka Alabamy, byli připravený.

Do útoku na McPhersonův hřeben vobsazenej zakopanejma seveřanama, kterejm mezitím dorazily nezanedbatelný posily, vyrazilo 1600 chlapů z Tennessee a Alabamy. Zpátky se jich vrátilo necelejch devět stovek. Po nich se do toho pustili Severokarolíňani se střelcema z Mississippi, který si asi útok spletli s přehlídkou. Jejich úžasná pochodová formace došla na 50 metrovou vzdálenost od pozic Yanků a zmizela v plamenech a dýmu. Z těch patnácti stovek zůstalo bídnejch tři sta votřesenejch vojclů! V týhle situaci se na bojiště dostavil sám velkej generál Lee, aby tady (podle mě) udělal největší chybu svýho života. Ale ta měla teprve přijít.

Leisterova farma – sídlo vrchního velitele sil Unie generála Meada během gettysburgské bitvy

Alabama se vzpamatovala z prvního výprasku a povedlo se jí chytit drápkama na McPhersonově hřebeni. Lee byl přesto dost skeptickej a nechtělo se mu moc tlačit dopředu, navíc vyčkával, až dorazí na bojiště Longstreet se svým sborem. Čekal tak dlouho, až to jeho vojáci rozštípli za něj. Pokračovali v útocích, který neměly moc úspěch, ale jen do okamžiku, než se pustil do bodákový zteče 26. karolínskej pluk. Ten donutil Seveřany k hromadnému ústupu z McPhersonova lesa.

Na stole gen. Lee pak přistál účet s číslem 2700. Přesně tolik mužů mohl odepsat ze stavu svý armády, ale přesto bylo to cenný vítězství. Dobytím McPhersonova hřebene odkryli Jižani bok Stoneovy a Cutlerovy brigády, který byly následně za vysokých ztrát donuceny k ústupu na jih. Ve čtyři odpoledne vlála na McPhersonově hřebeni vlajka Dixie a pro tuto chvíli se na tom nedalo nic změnit. Vo samotnej Gettysgurg a boty v něm už teď vůbec nešlo.

Pěchota z Wisconsinu v boji na McPheresonově hřebeni – obraz Dona Troianiho

Severně od Gettysburgu

Pruský voják ve službách Unie, generál Schimmelpfennig

Tak tady to z pohledu Konfederace nevypadalo vůbec zle. Federální linii tady držel čistokrevnej Prušák ve službách Unie, generál Schimmelpfennig. Dostal rozkaz k útoku na Oaks Hill, ale u Stevensova potoka ho rozšvihala palba z jižanskejch děl. Ve federální lajně se tak povotevřely dveře, který byly jasným pozváním pro šedou návštěvu. Ta dorazila vzápětí a obranu Potomacké armády rozsekala na sračku.

Modrákům se to dost zvrhlo. O půl pátý se celej jejich devátej sbor utíkal schovat do postavení na Cemetery Hill, ale v uličkách Gettysburgu nastal ukrutnej zmatek, dva ustupující sbory Unie (první a devátej) se promíchaly navzájem a to byla seveřanská voda na jižanskej mlejn. Rebelům uvízlo za nehtama špinavejch nohou, kterejm chyběly ty zatracený boty, na pět tisíc modrokabátníků. Tím ovšem estráda nekončila, Yankové zaujali nový pozice a povedlo se jim zaujmout vobrannou linii na Hřbitovním kopci a Seminárním hřebenu (pojmenovaným podle gettysburgskýho teologickýho semináře stojícího nedaleko). Díky proražení federálních linií a devastující boční palbě Šedejch duchů do boku Stoneovy a Cutlerovy brigády, Seveřani odepsali ze stavu armády položku s číslem 2000.

Jeden z mnoha památníků na Cemetery Hill. Tento připomíná vojáky z Ohia.

Kdyby žil „Stonewall“ Jackson, tohle by se nestalo

No a teď jsme u toho. Přišel okamžik, kdy to Lee s největší pravděpodobností vrcholně posral. Yankové byli dobře opevněný na Hřbitovním kopci, ale na Culpově kopci, který byl na jeho pravým křídle, nebyl nikdo! Bylo to místo s rozhledem na všechny strany, a proto i skvělá palebná pozice. Bylo fakt potřeba, aby nad ním vlála Rebel Flag. Leemu to došlo, ale rozkaz, kterej dal gen.Ewellovi tomu moc neodpovídal. Místo toho, aby mu jasně řek „Vlítni tam a obsaď to“, zněl Leeho rozkaz následovně: „…obsaďte Cemetery Hill, bude-li to možné.“

Generál Robert E.Lee, vrchní velitel vojsk Konfederace v gettysburgské bitvě

No to by se člověk v prdeli viděl. Aby bylo jasný, vo co jde, Ewell nebyl zdaleka největší trotl v armádě Konfederace, ale vždycky hrál spíš druhý housle. Jeho problém byl v tom, že byl vopatrnej jak prvnička. A to v týhle chvíli bylo úplně na levačku. Strejda Ewell prostě usoudil, že na obsazení týhle důležitý pozice nemá potřebný volty a vykašlal se na to, blbec! Pokud by rebelové pahorek obsadili, Seveřani by je odtud s největší pravděpodobností už nedostali a celá bitva by se vyvíjela úplně jinak. Pahorek nakonec obsadila yankeeská Wadsworthova divize.

Generál James Longstreet bohužel neměl přesvědčovací schopnost a autoritu Stonewalla Jacksona

Kolem pátý odpoledne se k Leemu konečně dostavil generál Longstreet a prozkoumal celý postavení Potomacký armády. Longstreet nebyl žádnej hlupák a bylo mu jasný, že útočit na opevněný pozice do kopce je sebevražda. Leemu navrhnul, ať vojsko stáhne, odpoutá se od Seveřanů a vyrazí na Washington. Po cestě si najde určitě lepší místo k bitvě, kde si podmínky bude diktovat on.

Lee jeho názor rezolutně odmítnul. Bejt ještě na živu chudák „Stonewall“ Jackson, tak by za tohle rozhodnutí kopal Leeho do prdele celou cestu až do Richmondu!

Gettysburg, vděčný a věčný námět pro umělce

Jackson by mu tohle prostě nedovolil a Lee by na svého nejlepšího generála určitě dal. Longstreet byl dobrej, ale neměl takový koule jako Jackson. Ve výsledku tahle super špatná kombinace odsoudila spoustu chlapů na obou stranách ke zbytečný smrti. Lee chtěl prostě podstoupit bitvu i za nevýhodnejch podmínek a Longstreetovi řekl: „Pokud tam ještě budou, musíme na ně zaútočit. Zaútočíme zítra ráno, tak brzy, jak jen to bude možné“.
Longstreet odpověděl: „Jestli tam budou, tak právě proto, že chtějí, abychom zaútočili. Pro mě je to dostatečný důvod, abychom to nedělali.“
„Ne, zaujali tu pozice a buď porazím já je, nebo oni mě“, ukončil celou diskusi Lee.
Sakra!!! Špatně, špatně, špatně. Když na to pomyslím, je mi blbě ještě dneska.

Padlí vojáci v pšeničném poli.

Pšeničný pole, broskvovej sad a ďáblova díra.

Lee si svůj poťapanej plán do rána nerozmyslel, takže v týhle hře už moc žetonů rebelům v kapse nepřistálo. Všechny výhodný vyvýšený pozice (Hřbitovní kopec, Kulpův kopec, Round Top, Little Round Top, Seminární hřeben, Ďáblova díra, Houksův hřeben) měli vobsazený federálové a blokovali tak všechny přístupy ke Gettysburgu. Gen. Longstreet dostal za úkol vést hlavního útok podél emmitsburský cesty na Hřbitovní hřeben, ale v cestě mu stály ty zatracený kopce Round Top, Little Round Top a Ďáblova Díra.

Všechny výhodný pozice vobsadily modrý panděra a Lee, místo toho aby stáhnul vocas a našel pro bitvu nějaký vhodnější místo, umíněně trval na svým. Hned ráno taky došlo mezi Leem a Longstreetem k docela vostrý názorový rozepři. Longstreet totiž tyhle vrcholky navrhoval částí jednotek obejít a zaútočit na ně zezadu a z boku, zatímco Lee do toho chtěl jít čelně. Bohužel, měl vyšší hodnost než Longstreet a útok se hrál podle jeho not.

Pomník na skalnatém vrcholku Little Round Top na snímku z roku 1880. Strategická poloha kopce je jasně vidět.

To co se dělo pak, by se dalo vyjádřit slovy jako ŠPATNĚ, POZDĚ a VŮBEC. Longstreet vyrazil do útoku pozdě, protože čekal, než se shromáždí všechny jednotky. Když už je měl pohromadě, zaútočil na Little Round Top čelně přesně podle rozkazu, i když věděl, že je to špatně. V terénu plným šutrů moc velkejch na to, aby nepřekážely a moc malejch, aby se za ně dalo schovat, krvácela jedna konfederační jednotka za druhou. Když už se Longstreetovi podařilo obsadit Round Top, žádal o posily, aby mohl dobýt i Little Round Top. Marně. Všechna krev a úsilí vyšly nazmar a rebelové museli nakonec ustoupit.

Round Top a Údolí smrti

Ďáblova díra je přírodou usochaná kupa šutrů, kterou vobsadila brigáda federálů v síle asi 2200 chlapů. Jako první na ně zaútočili hoši z Robertsonovy brigády. Rebel Yell se vodrážel mezi kameny v údolí, když vlna našich kluků čelně udeřila na linii modrejch. Po celým tom místě, který bylo posetý šutrama a hladovým lesejkem, se převalovaly zuřivě zápasící skupinky, který do sebe byli zahryzlý jak vzteklý psi. Ve druhým sledu zaútočili na tu Ďáblovu díru chlapi z Texasu a po dvou hodinách šílenství zavlála nad krví pokrytejma šutrama vlajka s osamocenou hvězdou. Little Round Top se ale Jižanům dobýt nepodařilo. Yankové nechali u Ďáblovy díry 850 mrtvejch. Rebel Flag přikryl těla 1814 mužů.

Little Round Top dnes, z pohledu odstřelovače sedícího na Ďáblově díře

U pšeničnýho pole zatím čekaly dvě brigády McLawovy divize. Konfederační kanony jim připravovaly cestu k útoku přímo přes pole mezi Ďáblovou dírou a broskvovým sadem, proti pozicím Seveřanů bránícím Houckův hřeben. Rebelové se do tohohle útoku opřeli opravdu vostře a během chvíle donutili Yanky k ústupu. Úspěšný útok jim votevřel cestu do týlu. Tam nadělali krvavou kaši z federálů z Michiganu a Pensylvánie, který jako mávnutím kosy ztratili polovinu svýho početního stavu. Protiútok unionistickejch jednotek z Maine a Michiganu pak Jižany zpomalil a celej jejich postup ztratil na údernosti. Do boje se pak na obou stranách zapojovaly další a další jednotky a poklidná pensylvánská krajina se rychle změnila v obraz Dantova pekla.

Jižanskej voják zabitej na Ďáblově díře

Břehy Švestkovýho potoka mezi Houcksovým hřebenem a Okrouhlými štíty pokryly těla stovek mrtvých vojclů vobou stran. Prokletý místo, kterýmu vod toho dne nikdo neřekne jinak než Údolí smrti. Pšeničný pole se stalo místem, který asi pětkrát změnilo majitele, v konečným výsledku ale zůstalo zemí nikoho, na kterým zůstala akorát těla padlejch.

Autorem obrazu Valley Of Death je Dan Nance

Další story je z pytlíku „superpecek“. Po útoku na pšeničný pole měl další útok Jižanů podle plánu nejvyššího velení následovat po půl hodině. Barksdalova brigáda ovšem nakonec čekala na rozkaz k útoku dvě hodiny na jednom fleku. Celý ty zasraný dvě hodiny to do nich prali federální kanonýři zakopaný u wheatfildský cesty! Tohle jsou věci, kterejm já nikdy neporozumím. Nevím, kdo těm chlapům dal rozkaz, aby tam stáli, ale pokaždý, když potkám nějakýho vopravdu echtgold blbce, tak si v duchu řeknu „v klidu, už tady byli horší.“

Federál zabitej granátem z jižanskýho děla

Mississippani, rozzuřený k nepříčetnosti ztrátama způsobenejma dělostřelbou, vyrazili vpřed, rozšrotovali pensylvánskou brigádu, zajali jejího generála a pokračovali v postupu dál k cestě na Emmitsburg. To, co následovalo, by se dalo nazvat „Co se stane, když opravdu naserete Jižana“. Díky ničivýmu útoku střelců z Mississippi se zhroutila celá obrana III. sboru Potomacké armády a Seveřani neuspořádaně ustupovali nemilosrdně kosený vocelovou metlou jižanskejch bodáků. Rebelskej mlejnek na maso právě začal točit klikou a pro modráky z toho nic dobrýho nekoukalo.

Nebudu se v tom patlat, ten mlejnek nejdřív semlel baterii dělostřelců, po ní federály z New Jersey, New Hampshire, tři pluky z Massachusetts (tam snad museli vyhlásit den národního smutku) a celou brigádu z New Yorku (rozprášena na hadry). Útok se nakonec zastavil na bodácích čerstvě povolaných federálních posil. Úžasným výsledkem masivních ztrát na obou stranách (celkem téměř 6500 vojáků) bylo to, že nikdo ničeho nedosáhl!

Little Round Top na dobové fotografii. Pohled vod Houckova hřebene

Zastřelte generála Ewella! Jen co ho vzbudíte…

Generál R.Ewell

Součástí selanky u Ďáblovy díry a pšeničnýho pole byl útok vojsk Konfederace na Hřbitovní kopec a Culpův kopec, kterej měl bejt tak trochu zastírací manévr a trochu demonstrace síly. Co to bylo dovopravdy, těžko říct, protože to asi nejvíc připomíná vycházky v blázinci. V každým případě šly všechny průsery na triko gen. Ewella. Ten si totiž potom, co ukončil poradu velitelskýho štábu a vydal rozkazy pro velitele brigád a dělostřelectva, ŠEL DUCNOUT!!! Ne, fakt to není prdel a netahám vás za fusekli. Díky tomu, že ten vůl chrápal, nemohl nikdo schválit vyslání posil a všechno, co se povedlo jeho vojákům, tahle Šípková Růženka zkurvila. Kdybych byl na Leeho místě, nechal bych toho blbce zastřelit.

Federální pozice na Culpově kopci

Jenom ve zkratce, Averyho Severokarolíňani prorazili Gilsovu obranou linii a zůstali na Hřbitovním hřebeni. Avery sám to ale zaplatil životem. Na dalším místě prorazili Tygři z Louisiany obranou Harrisovy brigády a na Hřbitovním kopci se už drželi Rebelové dvěma rukama. Podařilo se jim vodrazit několik útoků, ale zatím co Yankům přicházely posily, rebelům ani prd. Proč? Jediná vodpověď je správná. Mohl za to Šípková Růža Ewell. Druhej den bitvy moh bejt zlomovej. Kdyby měli jižani přísun posil, z Hřbitovního kopce by je nikdo nedostal. Takhle se několik tisícovek chlapů z vobou stran nevrátilo domů a o vítězi rozhodnuto zdaleka nebylo.

Máte-li hodinu čas, tenhle dokument stojí za shlédnutí

Pickettův útok

Dějiny maj svý velký vokamžiky a není tomu jinak ani v tomhle případě. Vo Pickettově útoku se toho sice napsalo hodně, ale podle mýho ještě ne dost. Navíc to je zlatej a poslední hřebík týhle nešťastný gettysburgský story. Hodně chytrejch a studovanejch hlav ho pokládá za nejslavnější útok týhle zatracený války a je to pravda. Že to celý byla z taktickýho hlediska naprostá kravina, je ale věc druhá. Někde vejš jsem napsal, že za napochodování do seveřanský pasti by „Stonewall“ kopal Leeho do prdele až do Richmondu. Za rozhodnutí zaútočit v sevřenejch řadách otevřeným prostorem do kopce proti zakopanýmu a dostatečnou palebnou silou disponujícímu nepříteli by ho nejspíš umlátil stanovou tyčí hned na místě…

Pickettův útok v představách malíře (takhle to fakt nevypadalo)

Teď trochu důležitý vomáčky. Jak zhruba vypadaly dva předchozí dny to už víte. Hodně mrtvých na vobou stranách, ale Yankové si drželi svý pozice a Rebelové zbytečně krváceli. Tohleto se bohužel nemělo změnit ani v následujících dnech. Lee 3.července 1863 nechal shromáždit tři brigády Virgiňanů pod velením generála Picketta tři čtvrtě míle pod Seminárním hřbetem (3/4 majle, to je skoro kilák – poznámka editora). Virgiňany posílili střelci ze Severní Karolíny, takže pod Seminárním hřbetem stálo 12 000 chlapů.

Jo, ale jakých chlapů. Vostřílený veteráni, který prošli ohněm mnoha bitev a byli schopný sežrat zaživa každýho Yanka, kterej se jim dostane do cesty. To, že jich spousta šla bosá, jim bylo u prdele. Pušky měli v dokonalým stavu, bodáky vostře nabroušený a čekali jenom na povel. Kolem jedný hodiny odpoledne začala kanonáda z jižanských 135 děl, která jim měla trochu vyčistit cestu, ale moc se to nepovedlo. Teda spíš vůbec. Pak byl vydanej povel k útoku, gen.Pickett vyjel na koni před linii a zařval: „Dneska nezapomeňte, že jste ze starý, dobrý Virginie“!

Tak přes tuhle pláň pochodovali. Šílený...

Vodpovědí mu byl hromovej řev a masa v šedým se dala na pochod. Jeden federál to po válce docela dobře popsal: „Nikomu na tomto hřebeni nemusel nikdo říkat, že nepřítel postupuje. Stáli jsme v němém úžasu, protože kam oko dohlédlo, bylo vidět pochodující rebely. Ohromující příliv oceánu ozbrojených mužů, pochodujících v řadách pod vlajícími prapory, které se pohybují jako jedna duše v dokonalém pořádku, přes překážky, příkopy a zdi. Jako jeden muž překračují potok, hřeben a svah, dál přes sad, louku a obilné pole. Velkolepé, ponuré, neodolatelné“.

„Dejte jim vochutnat chladnou ocel, hoši!“

Muselo bejt úžasný to vidět. Zásadní věcí je ale to, proč jsem o kousek výš napsal, že by Lee skončil umlácenej stanovou tyčí a ještě vod svýho nejoblíbenějšího generála. On totiž těch 12 000 chlapů poslal pochodovat po kilometr dlouhým nekrytým prostoru proti Yankům v dobře krytejch pozicích! Je to jednoduchý, v tohle počtu lidí i pták, kterej poletí kolem a vysere se, tak trefí něčí hlavu. A přesně tak to taky dopadlo.

Když se Yankové probrali z ohromení tou pochodující velkoleposti, začala krvavá práce. Pěkně z úkrytu vostřelovali ty pochodující jižanský kolony. K puškám se po chvíli přidaly kanóny a už to najednou nebylo vůbec vo kráse. Po poli se převalovaly kotouče dejmu jako mlýnský kola, z kterejch vobčas problejskly špičky bajonetů a šedejch képi. Čím víc bylo dejmu, tím hůř se pochodovalo, protože když prd vidíte, většinou ztratíte směr a začnete se motat jak nudle v bandě.

Gen. George E. Pickett

Nejhorší ale bylo, že kluci z těch pochodujících šedejch kolonách ani nemohli střelbu Yankům vracet. Když máte dva chlapy, jednoho v krytu a druhej pochoduje s puškou na rameni, tak ten, co je v krytu, si toho druhýho vychutná jak fazolovou polívku. V klidu zamíří, vystřelí, znova nabije, zamíří, vystřelí. Když pochodujete s tou zatraceně těžkou mušketou na rameni v ukrutným horku kilák do kopce, neuděláte ani hovno.

Vystřelit můžete jenom jednou, nikdo vám nedá čas na přebití, nemáte se za co schovat, protože na louce není kde, do kopce nemá za chůze cenu střílet, poniváč prdlajs trefíte. Takže pochodujete a kolem vás padají vaši kámoši, se kterejma se znáte vod dětství, protože maj farmu hned vedle tý vaší. Na blití. Důstojník 1. virginskýho John Dooley to popsal docela přesně: „Jakmile jsme se dostali pod palbu, namísto vzteku a chuti pomstít urážku naší země, rodin, oltářů a ohnišť, jsem si spíš říkal: Můj Bože, kdybych mohl bezpečně projít tímto útokem, byl bych Ti moc vděčný“!

Generál Armistead v čele útoku – obraz Johna Paula Straina

Velkolepost šla do prdele, protože šlo o život. Virgiňany z Pickettovy brigády předchozí dva dny bojů dost ušetřily a pochodovali v palbě pořád středem. Naproti tomu chlapi z Tennessee a Karolíny už toho měli dost a snažili se uhnout vlevo, ke krytu u kamenný zdi. Pozdějc se dost probíralo, kdo z nich měl větší koule a kdo to víc posral. Myslím, že zbytečně. Všichni, co se postavili do linie a vyrazili přes to zkurvený pole, byli hrdinové. Ten, kdo to vopravdu podělal, byl vzadu a jmenoval se Robert Edward Lee.

I když si při pochodu užili svý, nakonec se naši kluci dostali do přímýho dotyku s modrokabátníkama z Pennsylvanie. Tady přišla sice krátká, ale velká chvíle našeho generála Armisteada. Zvednul do útoku asi stovku Virgiňanů stručným kraťoučkým proslovem: „Vpřed chlapi, dáme jim ochutnat studenou ocel! Kdo mě bude následovat?“ Pak si sundal z hlavy svůj generálskej klobouk a napíchnul ho na hrot šavle, kterou zvednul vysoko nad hlavu, aby ho každej viděl.

Virginie ho následovala a federály z Pennsylvánie zválcovali, za nimi ale byli jako záloha střelci z Massachusetts a tím estráda skončila. Armistead a většina z jeho stovky Virgiňanů tam zůstala tiše ležet.Byli jediný, kdo se dostal až do linie nepřítele. Zbytek slávy Jihu popadal na tý kilák dlouhý cestě…

Originální záznam ztrát Armisteadovy brigády po Pickettově útoku

Requiem

Nebudu vypočítávat mrtvý, ale vzdejme jim čest! Lee se stáhnul, bitvu vyhrál Sever. Zajímavý byly dohry, který tahle bitva měla. John Singleton Mosby (toho už z mejch článků znáte) pozdějc prohlásil, že Pickett přímo označil Leeho za původce katastrofy: „Ten starý muž zničil mou divizi." Nesmyslnost útoku podporuje nejen on, ale i Longstreet, kterej si nechuť taky nenechal pro sebe. Chytrý hlavy, který studujou historii, zařadili Leeho díky bitvě u Gettysburgu a speciálně po Pickettově útoku na jedno z předních míst na seznamu The Killer Angels. Trůní tam blízko Ulyssese S. Granta za jeho útok v Cold Harbour v Hanoveru v roce 1864.

Chtělo by to nějaký závěrečný slovo a já nejsem proti. Celej tenhle mazec byl úplně zbytečnej. I když Rebelové rozdali federálům ještě pěknejch pár hodně bolestivejch ran, Gettysburg něco změnil. Ztráty vojáků, který mohli federálové plynule vykrejvat novejma jednotkama, byly pro Konfederaci smrtící. Tisícovky nejzkušenějších mužů neměl kdo nahradit. A Britové s Frantíkama? Šance, že by se tyhle evropský mocnosti zapojily do konfliktu na straně Jihu a silou svých zbraní (především loďstva) dopomohly k ukončení války, byla po gettysburgské porážce v háji.

Jo a nezapomeňte zkouknout film Gettysburg natočenej v roce 1993. Kdo má srdce na Jihu jako já, bude u tohohle dílka brečet jak želva!

Generál Lee už navíc pro svý chlapy nebyl rozhodně takovou perzónou jako předtím a pro některý svoje generály tuplem. Samotnej Pickettův útok, ať jakkoli glorifikovanej, byl především naprostým selháním Leeho úsudku. Pokaváď jste to četli fakt pozorně, určitě vám došlo, že z celý tý sehraný dvanáctitisícový mašiny se dostala přes to posraný pole do federálních linií jenom stovka Virgiňanů s Armisteadem v čele a většina jich tam taky zvostala! Kdysivá jsem napsal, že to hovado Sherman s krvavejma rukama určitě hnije v pekle. Nejsem si tak úplně jistej, jestli tam někde za ten Pickettův útok není Lee taky.