Listopadový Honkytonk Jukebox nebude ve znamení Dušiček či Halloweenu (chcete-li), i když se k tomu datum vysílání jeho premiéry (2.11.2017) přímo nabízí. Experta přes duchy, příšery a záhrobní hudbu v týmu už máme a tak se slzou v oku toto téma přenechám Mr.Bemanovi. Doufám, že vás ve své Noční můře, která bude následovat příští týden, pořádně vyděsí.
The Cadillac Three
My se dneska podíváme na to, co je v muzice mezi country a beatem ve Státech nového. A to jak v úvodní, odsejpací hodině, tak i v druhé, „recenzní“ části dnešního Jukeboxu. A i dnes platí, že naprostou většinu songů, které v pořadu uslyšíte, časem najdete i v playlistu běžného vysílání našeho internetového Rádia Dixie. Proto se nakonec první část dnešního večera jmenuje „Z jukeboxu do playlistu“… Nic lepšího mě zatím nenapadlo, třeba mi pomůžete. Jo a hrát budou mimo jiné The Cadillac Three, Eric Church s Ray Wilye Hubbardem nebo The Dead South – kompletní playlist najdete jako vždy v závěru tohoto článku.
Poslouchejte: Z jukeboxu do playlistu 15 – Hrňte to sem po lopatách
Tak co, jedete na The Dead South do Prahy nebo do Jablonce? Pokud vyhrál 17.11. Jablonec nad Nisou a klub Na rampě, možná se tam potkáme.
Sestava kapel v druhé, „dojmologické“ části dnešního Honkytonk Jukeboxu je poskládaná pěkně od nejměkčí k nejtvrdší. Tedy aspoň co se zvuku nahrávek týče. Honky-tonkový matador Eric Strickland natočil letos striktně bluegrassové album, takže startovací pozice patří jeho desce Black And White And Blue. Následující znovuobnovení Hellbound Glory znatelně přitvrdí svým punkem a ostrou whiskou načichlým outlaw country soundem (album Pinball) a nakonec to dorazí Black Stone Cherry. Muzika téhle southern-rockové party už koketuje místy s metalem, ale na novém albu Back To Blues se obrátili zpět a hádejte kam? No přece k blues, kam taky jinam…
Poslouchejte: Honkytonk Jukebox 20 - Střepy z lahví od whiskey i z rozbitých srdcí
Eric Strickland – Když psanec začne hrát bluegrass
Kapel, které obrážejí tančírny, bary a malé lokální festivaly country muziky za pár dolarů, pár piv a plnou nádrž benzínu do svého pickupu, jsou ve Státech tisíce a tisíce. Spousta z nich o sobě hrdě prohlašuje, že právě oni jsou skutečná country, ne ty naleštěné einkesselbuntesovské srágory, co do lidí hrnou nashvillská velká vydavatelství, rádia a televize. Právě jejich band je prý tou pravou, autentickou a „nekomerční“ reinkarnací starého Hanka, Waylona a následníkem všech drsných psanců, co jich jen country scéna kdy na světlo přivedla. Když si ale pustíte některou z jejich nahrávek, tak si z těch písní na zadek prostě nesednete. Obout si Waylonovy boty, to chce něco víc než řemeslně dobře kopírovat vzorce, které před lety do muziky přinesli Jennings, Nelson či Coe. Těžko přesně definovat slova „autenticita“, „originalita“, „nápad“, „poctivost“, nakonec je to všechno o pocitu, o tom, jestli to těm chlapíkům věříte nebo ne.
Eric Strickland ještě se svými B Sides
Eric Strickland ze Severní Karolíny je jedním z těch, kterým věřit dokážete. S kapelou B Sides a se svou vizí tradiční a současně aktuální podoby outlaw hard core country se po lokálních štacích potloukali přes deset let, nahráli spolu pár desek, zaujali mimo jiné i dobrého ducha nezávislé country muziky Dale Watsona či recenzenty renomovaných webů a časopisů, až v letošním roce nastal čas na trochu méně psaneckou hudbu. Eric skupinu opustil a vydal se na sólovou dráhu. Sám s kytarou hraje své vlastní písně i nějaký ten cover samozřejmě a příklon k akustičtějšímu soundu dokládá i nové album Black And White And Blue. Zvuk doprovodné bluegrassové kapely dává vyniknout Stricklandovu pro tenhle žánr jako stvořenému hlasu a především textům jeho písní. Ať už jde o vzpomínku na dobu, kdy byl svět ještě černobílý a o něco jednodušší, o historky z dálnic i venkovských okresek i o tisíckrát zpracovaná témata typu whiskey, ženský a smutek, ve většině písní najdete zajímavé nápady, textové obraty a něco, co dnešní stadionové a s rapem fúzující mainstreamové country zoufale chybí. Zkusme tomu cosi říkat třeba upřímnost…
Eric Strickland - Black And White And Blue
23.9.2017
Ol´ River Records
https://www.theericstricklandmusic.com/
Hellbound Glory – Zameťte střepy a zapněte zesilovače
„Nemůžu koukat na televizi a psát písničky o tom, co v tý bedně vidím. Já si to všechno musím sám zažít a pak teprve můžu začít psát a skládat“, říká o svém způsobu tvorby autor a hlavní postava legendární alt-country kapely Hellbound Glory Leroy Virgil. A tady je zřejmě někde potřeba hledat důvod, proč se tahle parta na pár let odmlčela. Všechno přitom vypadalo téměř ideálně. Úspěšná trojice desek, hudební kritici označující Leroye jako jednoho z nejlepších country autorů v historii, velkolepá turné s Kid Rockem, ZZ Top či Leonem Russellem, a především takřka kultovní status skupiny mezi fanoušky opravdové, autentické muziky rozkročené mezi tradiční country a garážovým rockem.
Leroy Virgil
Skvělé texty o životě na odvrácené straně amerického snu, o lidech plných násilí, zoufalství, vnitřních démonů, nenávisti i naděje na lepší zítřek ovšem potřebovaly svou inspiraci. A Leroy Virgil rozhodně nepatří k těm, kteří žijí svůj život na půl plynu, diplomaticky řečeno. S touhle (často) neřízenou střelou bych tedy dvojdomek sdílet fakt nechtěl. Třísky lítaly, právníci si mnuli ruce, kravaťáci si trhali vlasy a barmani a dealeři počítali s potěšením tržby.
Hoši z Hellbound Glory by jako propagátoři zdravého životního stylu sloužit moc nemohli...
Naštěstí měl talentovaný frontman Hellbound Glory kolem sebe pár lidí, kteří v něj a ve kvalitu jeho písní neztratili víru a s návratem na scénu mu pomohli. Klíčovou roli sehrál jeho přítel Shooter Jennings, který nové album na svém labelu vydal a desku taktéž produkoval a nutno hned podotknout, že skvěle. Tahle deska má stejné koule jako dřív, slyšet jsou tu starej Hank, Bocephus i Nirvana, parní válec se s pekelným vytím řítí vpřed jak naspeedovanej a žádných úkroků stranou za účelem přizpůsobení nahrávek vkusu mainstreamového konzumenta (či spíše míře předposranosti manažérů velkých nahrávacích firem) jsem si nepovšiml. Leroy Virgil a jeho gang mizerů a hazardních hráčů jsou pořád tou starou partou týpků, kteří dorazí v napůl rozpadlé káře do vašeho městečka hrát pro vás a pro vaše kámoše a jejich show je i dál tou show, kde je to všechno natvrdo, doopravdy a nahlas. Dle mého názoru žhavý adept na desku roku. Shootere, díky!
Režii klipu k novince Hellbound Blory má na svědomí náš starý dobrý známý Bob Wayne
Hellbound Glory - Pinball
13.10.2017
Black Country Rock
http://hellboundglory.tumblr.com/
Black Stone Cherry – Bez blues ani ránu
Americká hardrocková parta Black Stone Cherry jede jak expresní rychlík. Od uvedení alba Kentucky na jaře minulého roku jsou prakticky neustále on the road, a to jak po mateřských USA, tak po Evropě a Austrálii. Samozřejmě nezapomínají na Velkou Británii, kde tihle hoši s vizáží řepáků z apalačského vidlákova bourají rockové hitparády a jejich koncerty jsou narvané tisícovkami nadšených fans. Ale i v tomhle zápřahu si našli čas zaskočit do svého osvědčeného studia a během dvou dnů natočit šestipísňové EP vzdávající poctu bluesovým velikánům, bez kterých by jejich muzika zcela jistě zněla úplně jinak. S tím souvisí první výtka, kterou bych k desce měl. Proč to, ksakru, není regulérní album? Šest dalších kusů by BSC určitě dohromady dali. Škoda.
Všechny songy, které na EP najdeme, má kapela zažrané hluboko pod kůží, prakticky všechny jsou součástí jejich běžného koncertního repertoáru a některé (kupříkladu Built For Comfort proslavená Howlin´ Wolfem) tvoří vrchol jejich show a hoši si je i poixté na pódiu evidentně pořád užívají. „Tyhle tracky už dneska bereme úplně stejně jako naše vlastní autorské písně“, říká kytarista Ben Wells. „Samozřejmě jsme jim dali náš charakteristický kabát, bereme je jako připomínku toho, odkud naše muzika i nakonec my sami pocházíme. Jsou to prostě naše kořeny“. K tomu bych jen dodal, že takových připomínek není nikdy dost a zaplaťpámbů za ně. Bluesová muzika se tak dostává k další generaci posluchačů a fanoušků, kteří by si jinak originální nahrávky mistrů modrých not jako Muddy Waters, Freddie King, Willie Dixon nebo Albert King třeba nikdy neposlechli. A bluesoví fandové budou možná překvapeni, jak může vypadat blues, když se ho chopí čtveřice bílých kluků z Kentucky míchající jižanský hardrock s metalem.
Tenhle klip sice s EP Back To Blues nesouvisí, ale za skouknutí rozhodně stojí. Obzvlášťě máte-li slabost pro klasický americká auta...
Black Stone Cherry – Back To Blues
29.9.2017
Mascot Records
http://www.blackstonecherry.com/
Playlist Z jukeboxu do playlistu 15 – Hrňte to sem po lopatách
The Steel Woods – Della Jane´s Heart
The Cadillac Three – Hank & Jesus
Kendell Marvel – Lowdown & Lonesome
Doyle Lawson & Quicksilver – Life Of A Hard Workin´ Man
Creed Fisher – This Place Called USA
Casey Donahew – Alabama Slammer
The White Buffalo – Madam´s Soft, Madam´s Sweet
Turnpike Troubadours – The Housefire
Will Hoge – Little Bit Of Rust
Tom O´Connor, Luke Combs – Deserve
The Waterboys – Nashville, Tennessee
Colter Wall, The Dead South – Johnny Boy´s Bones
Eric Church, Ray Wilye Hubbard – Screw You, We´re From Texas
Playlist Honkytonk Jukebox 20 – Střepy z lahví od whiskey i z rozbitých srdcí
Eric Strickland – Black And White
Eric Strickland – The Stalker
Eric Strickland – I Ain´t Much Of An Outlaw
Eric Strickland – That Ol´ River
Hellbound Glory – Hellbound Blues
Hellbound Glory – Empty Bottles
Hellbound Glory – Pinball
Hellbound Glory – Delta Dawn
Hellbound Glory – Sun Valley Blues #3 (Bloodweiser)
Black Stone Cherry – Built For Comfort
Black Stone Cherry – Palace Of The King
Black Stone Cherry – I Want To Be Loved
Black Stone Cherry –Champagne & Reefer
Martin Pešek
Konzervativní Kozoroh na trnité cestě ke splnění svého amerického snu. Tenhle svět potřebuje opravdu trochu víc buranů.
