Vzpomínka na Charlieho Danielse + exkluzivní rozhovor

Ty skutečné žijící country legendy z 60. a 70. let bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky a tento týden se jejich počet bohužel opět snížil. Charlie Daniels patřil k otcům-zakladatelům jižanského roku, byl nedostižným vzorem pro celé generace hudebníků, intenzivně koncertoval až do úplného konce a dokonce ani po osmdesátce neztratily jeho show pověstné zběsilé tempo a energii. Před časem jsme zde Danielsovi již věnovali velký profilový článek. Dnes si ho připomeneme osobní vzpomínkou, ke které připojujeme exklusivní rozhovor, který jsem s Charliem pořídil v prosinci 2017 v Las Vegas.

Téměř každá tisková zpráva o Danielsově skonu obsahovala vágní formuli, že o úmrtí „informoval jeho agent“. Nuže, tento „agent“ je ve skutečnosti velmi milá paní jménem Paula Szeigis, která je součástí Danielsova týmu už přes čtyřicet let.

V červenci 2010 měl hrát ve stejný večer v Grand Ole Opry Charlie Daniels a Mark Chesnutt. Já byl v tu dobu zrovna v Nashvillu, tak jsem se s paní Szeigis spojil a domluvil si rozhovor s Charliem s tím, že propustku do zákulisí Opry mi zajistí management Marka Chesnutta. Alespoň takový byl plán.

Pravidla pro vstup do backstage Opry se však stále zpřísňují a v červenci 2010 byla navíc extrémní situace, protože to bylo krátce po ničivých povodních, kdy Grand Ole Opry House byl zatopen a show v Opry se v hlavní sezóně poprvé od začátku 70. let musela vrátit do Rymanova Auditoria. A jelikož zákulisí Rymana nemá žádné zázemí ani greenroom, vstup po hosty byl tehdy omezen ještě víc než obvykle. O víkend dříve jsem se tam do zákulisí dostal na show s Emmylou Harris a Wynonnou, což mi domluvil George Hamilton IV, a na Danielse o týden později jsem se chtěl dostat za pomoci Chesnutta.

Další věcí je však mediální politika v Opry. Veškeré rozhovory musejí být předem řádně nahlášeny a schváleny. Přístup pro média je však určen především televizním a rozhlasovým stanicím, případně významnějším magazínům a nějaký nezávislý reportér odněkud z Evropy má v tomto smolíka. Na jednu stranu je to pochopitelné, aby nějaký host v zákulisí najednou nezačal obtěžovat umělce zpovídáním na diktafon. Všechny rozhovory, které jsem do té doby v Opry kdy dělal, byly vždy předem domluveny napřímo se samotnými umělci nebo jejich manažery, a jednalo se tak trochu o šedou zónu: domluveno to sice bylo, ale management Opry o ničem nevěděl.

Ředitel Grand Ole Opry Pete Fisher se mi tehdy na naši starší společnou fotku familiárně podepsal jako „ten druhý Petr“, ale o týden později už takový kámoš nebyl...

Charlie Daniels Band v hlubokých sedmdesátkách

A právě u Danielse mi to kikslo: jeho publicistka do Opry napsala, že tam Charlie se mnou bude dělat rozhovor, ale v Opry pochopitelně o ničem nevěděli. Z Opry pak napsali email do managementu Marka Chesnutta s dotazem, zda mě plánují napsat na seznam hostů, a ti když jim potvrdili, že ano, v Opry vydali zákaz rozhovoru a vstup mi zamítli. Jelikož šlo o velký večer, kde kromě Danielse a Chesnutta měli být také Montgomery Gentry a Chris Young, pokusil jsem se dostat do zákulisí aspoň jako host bez rozhovoru. Poprosil jsem o to George Hamiltona IV, který měl jako člen Opry větší pravomoce. George do Opry zavolal a dodnes mám schovanou kopii faxu, která mu přišla jako odpověď: „Je mi líto Georgi, ale (general manager) Pete (Fisher) neschválil propustku do zákulisí pro Petra Mečíře s tím, že už tam nedávno byl.“

Holt každý den nemůže být posvícení. Tak zase příště.

Show byla dlouho dopředu vyprodaná, takže nebylo možné ani koupit lístek do hlediště. Čekal jsem tedy u zadních dveří do Rymana, kde jsem se potkal se všemi účinkujícími včetně Danielse, akorát dovnitř jsem nemohl. Po skončení show jsem strávil zbytek večera s Chesnuttem a jeho lidmi, ale rozhovor s Charliem tendy nevyšel.

Autor tohoto článku Petr Mečíř s Charliem Danielsem. Kdo je kdo, asi poznáte…

Legendy odcházejí, ale poctivá country muzika tady bude navždy. Děkujeme, že si kupujete naše trička DixieGear - bez toho by náš webmagazín ani rádio nemohly existovat

Další příležitost vidět znovu Danielse se naskytla o sedm let později, když jsem v prosinci 2017 letěl do Vegas na koncert George Straita, a Daniels, který krátce předtím oslavil osmdesátku, tam shodou okolností tentýž týden rovněž vystupoval. Před odletem jsem se po letech opět spojil s jeho publicistkou Paulou a požádal ji o rozhovor po Danielsově koncertě.

Setkání naživo však prý nebylo možné, ale slíbila mi rozhovor s Charliem po telefonu, který se měl uskutečnit dopoledne hned následující den po mém příjezdu. Těsně před odjezdem do Států jsem si do Kindlu stáhl Charlieho knižní životopis nazvaný Never Look at the Empty Seats, který byl v té době na trhu pouhých šest neděl. Během cesty do Vegas jsem ho celý přečetl, po příjezdu utíkal koupit americkou simkartu, jeho publicistce poslal své nové telefonní číslo a pak do noci vymýšlel otázky pro Charlieho.

Druhý den přesně v 11:00 mi pak volá skryté číslo, kde se ozvalo: „Hey Peter, this is Charlie Daniels. How are ya?“ Mně se v tu chvíli sevřelo hrdlo a začali jsme si povídat:

Ahoj Charlie, díky, že voláš, jak se máš?
Charlie: „Velmi dobře, zrovna jsem v autobuse směr Nevada.“

To je fajn. Mám na tebe pár otázek. Před lety jsem v tvém muzeu v Nashvillu viděl šek na 5 dolarů, který jsi dostal za své první nahrávání pro Elvise v roce 1964. Byl jsi z něj tehdy hodně nervózní?
Charlie: „S Elvisem jsem se bohužel nikdy osobně nesetkal, i když jsem si to moc přál. Vždycky to byl jeden z mých největších oblíbenců, ale dokud žil, nikdy se mi s ním potkat nepodařilo.“

A co později, když jsi poprvé potkal svoje další velké idoly?
Charlie: „Nic zvláštního. Bylo opravdu hodně lidí, které jsem respektoval a obdivoval, ale abych se v jejich blízkosti nějak rozklepal, to se mi nestávalo.“

Charlie Daniels nahrál kytary a housle na řadu desek, které vešly do historie. Zde s Bobem Dylanem při nahrávání Dylanova alba Self Portrait v roce 1969

Někteří umělci, když dosáhnou určitého věku, obvykle ohlásí ukončení kariéry a odchod do důchodu, ale pak tu jsou lidé jako George Jones, Merle Haggard nebo Ray Price, kteří intenzivně hráli až do toho úplně posledního dechu. Jak to máš ty a co tě i v tomhle věku stále pohání dál?
Charlie: „No, je to hlavně díky požehnání od našeho Pána a také mojí touhy, že dělám, co dělám a co tak miluju dělat a v čem nacházím radost: hraní pro lidi, psaní nových písniček, natáčení ve studiu a zároveň ta spousta společných let s mou manželkou.“

Máš nějaký rituál nebo zvyk před každou show, kterým se dostaneš do toho energického stavu, ve kterém pak hraješ?
Charlie: „Ani ne, prostě nastoupím na podium už v tom energickém módu a rázem jsme všichni připravení to rozbalit.“

Musím přiznat, že se mi vždycky líbilo, jak divoce hraješ na housle, že úplně rozcupuješ smyčec, což vypadá dost hustě a efektně. (Charlie se v tu chvíli v telefonu polichoceně zasmál pod vousy) Zajímalo by mě, jestli máš přehled, kolik houslových smyčců za jednu koncertní sezónu spotřebuješ.
Charlie: „Tak to fakt netuším. Prostě je pořád měníme, vždycky na nich akorát vyměníme žíně a vrátíme je zas do futrálu. Vždycky jich s sebou tahám celou spoustu, ale kolik jich za ty roky bylo, to vážně nemám páru.“

V tvé knížce mě zaujala tvoje neobvyklá tradice, že jsi vždycky na svoje narozeniny dostal dortem do obličeje. Opravdu tuto tradici držíš i dodneška?
Charlie: „Už dávno ne! Byl to akorát dost blbej způsob, jak zničit dobrej dort! Dneska dort prostě sníme a už s ním po nikom neházíme.“

Ve své knize píšeš o velkém významu Grand Ole Opry v rané fázi tvé kariéry. Dnes je řada umělců, kteří jsou členy Opry padesát a více let, a pak tu jsi ty a Mel Tillis, kteří jste byli uvedení do Opry až ve velmi pozdním věku. Přál sis v letech své největší slávy být členem Opry, a když tě pak nakonec po letech opravdu přijali, cítil jsi to jako zadostiučinění?
Charlie: „Myslím, že to načasování bylo skvělé, a když se tak skutečně stalo, myslím, že jsem si toho pak cenil mnohem víc. Tím, že mě přijali až v pozdním věku, jsem to mohl daleko více ocenit, než kdyby mě byli přijali dříve. Takže jsem s tím byl naprosto v pohodě.“

Martina McBride v roce 2007 překvapila Charlieho pozvánkou do Grand Ole Opry. Velké štěstí, že to s ním neseklo...

Jsi známý tím, že tvoje kapela je jedna velká rodina. Ve své knize podrobně vysvětluješ svoji personální politiku a v podstatě radíš, jak kapelu a podpůrný tým řídit. Kde ale dobré lidi hledáš a jak zjistíš, že právě oni jsou pro tebe ti praví?
Charlie: „Obvykle nás tak nějak svedou k sobě cesty. Často mi někdo z mých lidí řekne, že ví o někom, kdo zrovna hledá práci. A co se týká muzikantů, na ně se většinou dělá konkurz. Country muzika je celkem malá komunita a většinou někdo ví o někom, kdo je zrovna k dispozici. A když přesně víte, co hledáte, tak si za tím prostě jdete.“

Jsi také hodně aktivní na sociálních sítích – denně píšeš na Twitter, na Facebook a také píšeš svoje zamyšlení v článcích „Soapbox“. Čteš si také reakce a komentáře od svých fanoušků?
Charlie: „Já sám používám jenom Twitter. Na Facebook mám člověka, který to tam vždycky zkopíruje, takže já o Facebooku ani nepotřebuju vědět a sám si spravuju jenom Twitter. A ano, vždycky je zajímavé, když vám lidé dají vědět, co si myslí.“

A odpovídáš někdy na komentáře? Zapojuješ se do diskusí jeden na jednoho?
Charlie: „Ano, odpovídám, ale samozřejmě nemůžu odpovědět všem. Ale jednou za čas odpovím, když jde o nějakou konkrétní věc nebo když citím, že bych na něco měl zareagovat, tak potom ano.“

Během života jsi procestoval celý svět a mě by zajímalo, jestli jsi někdy navštívil i Českou republiku.
Charlie: „Nikdy jsem neměl to potěšení podívat se do Čech. Vždycky jsme tak nějak křižovali okolo vás.“

A víš něco o naší zemi?
Charlie: „Velmi, velmi málo. Myslím, že nejblíž, co jsem se k vám kdy dostal, bylo Rakousko.“

Když vystupuješ v zahraničí pro publikum, které nemluví anglicky, přistupuješ k takové show jinak, když jseš si vědom možné jazykové bariéry?
Charlie: „Už jsme hráli ve spoustě zemí, kde angličtina nebyla jejich mateřským jazykem a nikdy jsme neměli problém. Lidé jsou už prostě zvyklí, že hrajeme anglicky, a tak to prostě je.“

Nejspíš je ti známo, že lidé v Evropě mají raději tradiční country, ohledně moderních trendů jsou trochu pozadu a pro řadu z nich představuje tu nejmodernější country Alan Jackson. Když zavítáš na nějaký country festival v Čechách, v Polsku nebo v Německu, všude uvidíš konfederační vlajky, a tito lidé ani netuší, že je na nich v poslední době něco kontroverzního. Tyto vlajky pro ně znamenají svobodu, nezávislost a americký sen. Myslíš si, že současná situace ve Státech je jen přechodnou aférou, která zas pomine, anebo se přikláníš k názoru, že by se country muzika měla vzdát používání konfederačních vlajek nadobro? (poznámka: připomínám, že tento rozhovor je z prosince 2017)
Charlie: „Myslím si, že to je volba každého. Tato vlajka představuje část země, ze které pocházím. Na podiu ji ale nepoužíváme. Nepředstavuje však vůbec nic nenávistného, prostě jde jen o vlajku podobnou státním vlajkám, která v tomto případě reprezentuje určité území. Bohužel, někteří jedinci, kteří nejsou úplně tolerantní, ji však vzali a udělali z ní symbol nenávisti. S tím ale já nesouhlasím. Pro mě je to pořád kus látky, který symbolizuje část země, ze které pocházím.“

Výborně, tak to je všechno, moc děkuji. A v neděli se chystám na tvůj koncert ve Vegas.
Charlie: „Také děkuji a užij si show.“

Charlie Daniels v Las Vegas 11. prosince 2017

Nezbývá než dodat, že Danielsův koncert byl skutečně bombastický, celou show odehrál ve strhujícím tempu a zároveň bylo i vidět, že celá kapela i jeho tým šlape jak švýcarské hodinky. Charlie byl zkrátka neskutečný frajer a naší útěchou může aspoň být, že nám po něm zůstal úctyhodný katalog v podobě třiceti studiových desek a bezpočtu živáků, takže tu s námi jeho muzika bude navždy.