V pokračování článku o tom, jak to bylo s vlaky ze slavných písní, se tentokrát zaměříme na možná méně známé skladby, které ale jsou pořád příjemné na poslech. Dozvíme se, proč Pan American inspiroval rozhlasový pořad, jak se Steve Earle vyznal v komplikovaném jízdním řádu Texas Eagle, proč Dixie Flyer rozesmutnil Martyho Robbinse, nebo jestli Sunshine Special přivezl Royovi Accufovi jeho dřívější lásku.
Stejně jako v prvním díle, který jsme věnovali mimo jiné vlakům Orange Blossom Special či Wabash Cannonball, i v tomto pokračování si ke čtení článku můžete pustit pořádnou muziku. Speciální audiopořad z cyklu Honkytonk Juxebox najdete v našem podcastovém archívu.
Poslouchejte: Píšťaly, pražce a dunění kol slavných vlaků – část 1
Pan-American
Pohlednice vlaku Pan-American
Pan American nebyly jen aerolinky, ale bylo to také jméno slavného osobního vlaku společnosti Louisville and Nashville (L&N), který jezdil v letech 1921–1971 a inspiroval řadu písní.
Nejprve nazpíval v roce 1927 DeFord Bailey (1899–1982) „Pan-American Blues“. Černošský zpěvák, přezdívaný „Čaroděj s harmonikou“, potkával tento vlak ve dvacátých letech na nádraží v Nashvillu. Skladba, ve které pomocí harmoniky imitoval zvuk lokomotivní píšťaly, se brzy stala velmi žádanou. A to například během jeho vystoupení ve slavné nashvillské hale Grand Ole Opry, kde byl Bailey mimochodem vůbec prvním účinkujícím.
DeFord Bailey se svým čarovným nástrojem
Vlak Pan-American také proslavila nashvillská stanice WSM ve svém nočním pořadu, který se vysílal od srpna 1933. Začínal hvizdem lokomotivy projíždějícího vlaku a traduje se, že někteří pasažéři Pan-American dokonce sedávali v pohodlných křeslech vyhlídkového vozu a v rádiu naladěném na stanici WSM rádi poslouchali de facto zvuk píšťaly jejich vlastního vlaku přenášený rádiovými vlnami.
V podání DeFord Baileyho – slova nejsou potřeba, stačí pouze harmonika
Mezi písněmi, které vlak inspiroval, asi nejvíce vyniká „The Pan-American“. Nazpíval ji v roce 1947 jeden ze zakladatelů žánru klasické country music, americká legenda Hank Williams (1923–1953). Pokoušel se tak překonat nesmírně úspěšnou skladbu „Wabash Cannonball“ (psali jsme o ní v předcházejícím dílu) v podání slavné The Carter Family (ze které pochází June, druhá manželka Johnnyho Cashe) a potažmo neméně slavného Roye Acuffa. Pan-American na trase mezi Cincinnati v Ohiu a New Orleansem v Louisianě denně projížděl přes alabamská města Montgomery a Greenville, kde to Hank Williams dobře znal (jeho otec byl strojvedoucím na dřevařské železnici v Alabamě). Skladbu nahrál společně s producentem a skladatelem Fredem Rosem v Mekce country hudby, v Nashvillu. Skladba se však kupodivu nikdy nijak výrazně do hitparády nezapsala. Přesto ji později převzala řada dalších zpěváků – od Boxcara Willieho, přes Hanka Snowa až třeba po Hankova syna, Hanka Williamse, Jr.
Hank Williams – největší hvězda, kterou country muzika kdy měla…
Dva roky po vydání Williamsovy skladby přišlo duo The Delmore Brothers se svým „Pan-American Boogie“. Oba sourozenci byli ve třicátých letech velkými hvězdami Grand Ole Opry a výrazně se zapsali do americké country.
Název vlaku Pan-American odkazuje k pojmu „panamerický“. Železnice L&N zvolila toto jméno jako oslavnou připomínku toho, že z přístavů v Mexickém zálivu dovážela zboží z Jižní a Střední Ameriky (tedy oblasti panamského průlivu) dále na sever. Vlak byl veřejnosti poprvé představen 5. prosince 1921. Souprava se tehdy skládala jak z běžných osobních vozů, tak ze spacích vagónů. Pozoruhodné je, že konstrukce lehkých vagónů byla kompletně z oceli, přestože v té době ještě byly těžké dřevěné vozy stále běžné.
Lokomotiva typu F8A v čele vlaku směřujícího na jih. Snímek z června 1965 zachycuje nakládku pošty během zastávky v Louisville (Kentucky).
Na trasu dlouhou 1 482 km potřeboval vlak 26 hodin, později ji zkrátil na 24 hodiny. Díky oblibě vlaku mezi cestujícími byly od roku 1925 do souprav řazeny pouze luxusní vagóny typu Pullman. Velká hospodářská krize ve třicátých letech ale způsobila, že se musely soupravy od roku 1933 zase vrátit k běžným osobním vozům.
Stejně jako další vlaky společnosti L&N, zažil i Pan-American během druhé světové války nárůst požadavků na přepravu a jezdil čtyřikrát častěji než dříve. V letech 1945 až 1949 byly původní motorové lokomotivy typu E6A nahrazovány novějšími F7A a od roku 1953 pak E8A. Zvláštní je, že tyto lokomotivy nikdy nepoužívaly pomocné přídavné jednotky (označované písmenem „B“ za typem nebo číslem lokomotivy), což byla tehdy na železnicích 1. třídy, kam L&N patřila, běžná praxe.
Na snímku ze srpna 1966 se strojvedoucí právě chystá nastoupit do kabiny lokomotivy. Stroj typu FP7A je zapojen v čele vlaku směřujícího z Louisvillu v Kentucky na sever.
Pan American byl „vlajkovou lodí“ L&N až do roku 1947, kdy byl cestující veřejnosti představen rychlejší vlak Humming Bird jezdící po stejné trati. Pan-American sice nikdy nebyl klasický streamliner (aerodynamický vlak), nicméně od roku 1949 do něj byly některé aerodynamické prvky postupně implementovány. V roce 1953 byl jedním z vlaků, který začal používat lehké spací vozy typu „Pine“ od společností Pullman-Standard.
Během šedesátých pocítil i Pan-American úbytek cestujících, což si vyžádalo některá opatření. V roce 1965 se přestaly používat jídelní vozy a o pět let později pak došlo k ještě razantnější redukci vagónů v soupravě. S nástupem Amtraku v roce 1971 byl provoz vlaku ukončen. Amtrak už své vlaky na trati patřící L&N neprovozoval a poslední Pan-American vyjel 30. dubna 1971. V témže roce také byla L&N koupena železnicí Seaboard System.
Texas Eagle
Poslední jízda původního vlaku Texas Eagle v roce 1971
Tahle skladba patří v našem dvoudílném článku k nejmladším, nicméně dobře zapadá do tradice vlakových písní vyjadřujících nostalgii po starých časech. V roce 1999 ji napsal a nazpíval zpěvák a kytarista Steve Earle. Dnes jednašedesátiletý muzikant zahájil kariéru už v polovině sedmdesátých let. Byl členem několika doprovodných skupin a v roce 1986 vydal své první sólové album. Později přišla další alba a spolupráce s mnoha jinými hudebníky. Skladbu „Texas Eagle“ nahrál společně s bluegrassovou kapelou Del McCoury Band a byla to první skladba na jeho osmém studiovém albu The Mountain.
Steve Earle a Del McCoury Band pěkně naživo na jeden mikrofon.
My Grandaddy was a railroad man
When I was young he took me by the hand
Dragged me to the station at the break of dawn
Said "boy I got to show you somethin' 'fore it's gone"
She was blue and silver - she was right on time
We rode that Texas Eagle on the Mopac line
Texas Eagle tažený lokomotivou ALCO PA-2 vyjíždí z nádraží v St. Louis, Missouri
Earle v textu písně líčí, jak ho dědeček-železničář vzal na cestu vlakem Texas Eagle ještě předtím, než bude zrušen. Modrostříbrný „Texaský orel“ skutečně jezdil – jak se v písni zpívá – na železnici MoPac (neplést si s Moparem), což byla přezdívka společnosti Missouri Pacific Railroad (MP). Aerodynamického krasavce provozovala ještě ve spolupráci s Texas and Pacific Railway (T&P). Vlak vozil cestující ze St. Louis v Missouri do různých destinací v Texasu, a to v období od roku 1948 do roku 1971. Přesně tak, do „pohřebního roku“ posledních krásných streamlinerů, dokud je nenahradil Amtrak. Píseň „Texas Eagle“ vznikla v době, kdy tento národní přepravce už dávno převzal kontrolu nad všemi těmi slavnými vlaky, a i když oprášil jména těch nejslavnějších (California Zephyr, City of New Orleans aj.), Earle v písni hořce poukazuje na to, že už to nikdy nebude ono.
Nowadays they don't make no trains
Just the piggyback freighters and them Amtrak things
They shut the Eagle down awhile ago
Sold it to the railroad down in Mexico
Snímek z května 1956 zachycuje Texas Eagle jedoucí na sever do stanice St. Louis. V čele je lokomotiva typu E8A.
Missouri Pacific nikdy nebyla žádná bohatá železnice, ale patřila mezi bojovníky. Společně s dalšími společnostmi se v devatenáctém století zasadila o vybudování první železnice na západ od řeky Mississippi. Díky spojení s železnicí T&P dosáhla zakrátko spojení se všemi významnějšími městy v Texasu. Počátkem dvacátého století se její železniční síť rozkládala v jedenácti státech středozápadu a jihu USA. Měla slušnou flotilu osobních vlaků, které byly označovány společným jménem „Eagle“. Většinou šlo o regionální spoje, pouze Colorado Eagle a Texas Eagle měly delší trasy.
Historie Texas Eagle se začala psát 15. srpna 1948. Prvních třináct let byla trasa rozdělena do dvou sekcí – Texas Eagle vyjížděl odpoledne ze St. Louis a po necelých dvanácti hodinách dorazil do texaského Longview, kde se trasa dělila. Západní odbočka vedla do Dallasu a El Pasa (tam vlak dorazil za dalších zhruba sedmnáct hodin), zatímco jižní pokračovala do Austinu a San Antonia. Tam poté na spoj navazoval Aztec Eagle, který vozil cestující přes texaské Laredo a do Mexico City.
Interiér jednoho z vozů Texas Eagle (foto z roku 1948)
V roce 1952 začaly být do souprav zařazovány speciální vozy s vyhlídkovou kopulí (tzv. „Dome Cars“ nebo „Vista-Dome“). Od roku 1961 se cestujícím čtení v jízdním řádu zkomplikovalo, když se trasa ještě více rozvětvila. Tehdy už hodně dlouhý vlak stále jezdil ze St. Louis do Longview, ale západní větev (označována jako West Texas Eagle) mířila i do dalších texaských měst. Také jižní část (South Texas Eagle) byla prodloužena, a to až do Lareda u mexických hranic, odkud pak pokračovalo několik osobních vozů do Mexico City. Aby to bylo ještě více složité, tak se navíc z jižní části ještě v Palestině oddělovala další větev, která vedla přes Houston a končila v Galvestonu na pobřeží Mexického zálivu...
Vyhlídkový vůz „Texaského orla“, obrázek z roku 1961
Že už se v tom nevyznáte? Nejste sami. Komplikované rozvětvení trasy a s tím spojené návaznosti spojů měly za následek poměrně nízkou průměrnou rychlost vlaku. Pohybovala se kolem 70–80 km/h. Navíc Eagle pociťoval podobně jako řada dalších osobních vlaků v šedesátých letech úbytek cestujících. Když se začaly tržby dostávat do „červených čísel“, byla koncem května 1969 zrušena západní větev a o rok později pak celá texaská část trasy. Vlak už jezdil pouze mezi St. Louis a arkansaskou částí města Texarkana, a nakonec byl po dalších třech letech zrušen nástupem Amtraku. Ten pak od roku 1981 provozoval na části původní trati vlastní spoj pod názvem Eagle, ale v roce 1988 se vrátil k názvu Texas Eagle. Pod tímto názvem jezdí na trase Chicago – St. Louis – San Antonio dodnes. Železnice Missouri Pacific zanikla v roce 1997 sloučením s Union Pacific a dnes se řadí k mnoha dalším bývalým společnostem, které se v Americe označují jako Fallen Flags.
Steve Earle má pravdu, těch vlaků je prostě škoda...
Takto v „Texaském orlovi“ vypadal bar v roce 1940
Dobová reklama říká, že cestování je požitek. A nejspíš nelhala…
Dixie Flyer
Ve velmi smutně skladbě „Southern Dixie Flyer“ zpívá Marty Robbins o tom, jak na jednom nádraží potkal starou šedovlasou ženu a chtěl vědět, co se jí stalo. Od uslzené ženy uslyší příběh matky, která ztratila svou jedinou dceru. Vyprávění však přeruší příjezd vlaku Southern Dixie Flyer, do kterého žena nastoupí. Vyprávěči je velmi smutno z toho, že není nic, co by pro nešťastnou ženu mohl udělat…
Dixie Flyer v podání Martyho Robbinse
I've no money of my own
I can't even take her home
But I want to be there with my heart's desire
But then she could say no more
As the echo drifted o'er
Was the whistle of that Southern Dixie Flyer
Baladu napsal Joe Babcock v roce 1964 a proslavil ji multiinstrumentalista Marty Robbins (1925–1982). Tento chlapík s příjemně zabarveným hlasem, který byl mimo jiné také automobilovým závodníkem v Americe populárních NASCAR, působil jak na poli country, tak i popmusic. Byl jedním z prvních country zpěváků, kteří obdrželi cenu Grammy. Bylo to v roce 1959 za píseň „El Paso“. Tento všestranný talent si podobně jako spousta jiných country zpěváků také zahrál ve filmu. Herec a režisér Clint Eastwood ho obsadil do svého snímku Honkytonk Man.
Marty Robbins (vlevo) a Clint Eastwood ve filmu Honkytonk Man. Pokud ho náhodou neznáte, doporučujeme shlédnout!
„Southern Dixie Flyer“ po Robbinsovi nazpívala ještě řada dalších zpěváků, hodně z nich je překvapivě z Irska – např. Big Tom (též kytarista a hráč na saxofon) nebo country zpěvačky Ina Logan či Gemma Hasson.
Osobní vlak Dixie Flyer, který inspiroval více písní, je mezi vlaky z tohoto dvoudílného článku rekordmanem. Je z nich totiž nejstarší a jezdil nejdéle. Zahájil provoz už v roce 1892 a cestujícím sloužil celých 75 let. Proháněl se po tzv. „Dixie Route“, která vedla z Chicaga a St. Louis přes Nashville a Atlantu až na Floridu. Zpočátku se trasa vlaku často měnila, ustálila se až kolem roku 1920. Na své trase vystřídal vlak koleje sedmi železničních společností, které ho zároveň provozovaly.
Jídelní vůz, kde se mohli pasažéři Dixie Flyer občerstvit
Jeho historie se začala odvíjet už v roce 1890, kdy si společnost Nashville, Chattanooga and St. Louis (NC&StL) pronajala část tratě od Western and Atlantic Railroad a začala provozovat osobní přepravu ve státě Tennessee. Dva roky nato pokřtila vlak č. 1 a 2 jezdící na trase Nashville – Atlanta jako Dixie Flyer. O sedm let později se NC&StL dohodla s železnicí Illinois Central, že budou do Tennessee společně přepravovat pasažéry z Chicaga a St. Louis. Jízdní řád byl sestaven s ohledem na rychlost, takže obsahoval omezený počet zastávek.
Brožurka s jízdním řádem Dixie Flyer a Dixie Limited z roku 1936
Během masivního osídlování Floridy v roce 1925 se populární Dixie Flyer rozdělil do třech skupin. Z Chicaga a St. Louis jezdily na Floridu soupravy sestavené pouze z luxusních vozů Pullman. Z Atlanty a Augusty (Georgia) byla vypravována smíšená souprava osobních spacích vozů, která dostala jméno Dixie Express. Třetí skupinu tvořil ryze poštovní vlak a dostal název Dixie Mail.
Článek o poslední jízdě Dixie Flyeru z roku 1966. Titulek je poměrně smutný a výstižný
Dixie Flyer přestal jezdit v roce 1966. Tentokrát ho obligátně neporazil Amtrak, ale – podobě jako mnoho jiných vlaků – konkurence v podobě aerolinek a rozmachu dálniční sítě a s tím spojená obliba cestování autem.
Podle titulku pod fotografií z dobového tisku poslední pasažérka Dixie Flyeru
Kromě rychlejší skladby „Southern Dixie Flyer“ se tento vlak také objevil v „Dixie Flyer Blues“ od Bessie Smith, což byla zpěvačka, která byla v letech 1920 až 1930 považována za nejlepší bluesovou interpretku a spolu s Louisem Armstrongem pak také často za největší umělkyni své doby.
„Dixie Flyer Blues“ v podání Bessie Smith
Stejnojmennou skladbu pak ještě nahrál DeFord Bailey, o kterém jsem psal už u vlaku Pan-American. Existuje ještě řada dalších skladeb s názvem „Dixie Flyer“. Například klavírista, zpěvák, a především skladatel filmových melodií Randy Newman (Přirozený talent, Čas probuzení, Maverick, Toy Story), složil autobiografickou píseň o dětství v New Orleansu, ve které hraje slavný vlak nemalou roli.
Sunshine Special
Sunshine Special mířící na východ, jak jej zachytil fotograf jednoho letního dne roku 1929
O Royi Acuffovi jsme v souvislosti se skladbami o vlacích už psali několikrát, tak proč si ho nepřipomenout znovu, že. Tento umělec byl velice populární zejména ve čtyřicátých letech minulého století a jeho obliba byla tehdy srovnatelná s Frankem Sinatrou. Rádi ho měli také vojáci, pro které se stal během druhé světové války symbolem válečné Ameriky. Už jste jistě pochopili, že měl velice rád vlaky, a tak o nich velice rád zpíval, stejně jako o železnici samotné nebo železničních tulácích –hoboes.
Roy Acuff
V roce 1954 nahrál skladbu „Sunshine Special“, ve které se posluchačům svěřuje s tím, že dostal dopis od dívky, která ho před časem opustila, ale nyní za ním přijede zpět. Ráno jí má přivézt vlak Sunshine Special, a tak zpěvák v poměrně jednoduchém textu písně doufá, že vlak nebude mít zpoždění.
Thank you Mr Postman for the letter you bring
It's from my little darling and she's coming back again
I'll meet her at the station this morning at nine
Sunshine Special will be right on time
Melodie malinko připomíná „Wabash Cannonball“, kterou Acuff také zpíval (ale nesložil ji). O Sunshine Special také zpívá Johnny Horton ve své „Ridin The Sunshine Special“. Ta je zase pro změnu v některých pasážích podobná „Orange Blossom Special“…
Johnny Horton zpívá o tom, jak jel Sunshine Specialem
A do třetice se zmíním, že existuje také bluesová skladba o vlaku, kterou nazpíval bluesový zpěvák a kytarista Blind Lemon Jefferson, někdy považován za „otce texaského blues“. Ovlivnil řadu pozdějších zpěváků a Nick Cave dokonce po něm pojmenoval jednu skladbu na svém albu The Firstborn Is Dead.
Sunshine Special patří k těm starším vlakům. Už v roce 1915 ho uvedla do provozu společnost St. Louis, Iron Mountain and Southern Railway, která o dva roky později přešla pod Missouri Pacific (MP). Luxusní vlak vozil cestující ze St. Louis do různých měst v Texasu. Kde už jste to četli? No přeci u Texas Eagle, který v roce 1948 Sunshine Special nahradil. Do té doby byl ovšem Sunshine Special pýchou osobních vlaků MP.
Pohodová fotografie zachycuje lokomotivu společnosti Texas & Pacific v čele osobního vlaku Sunshine Special. Příjezd vlaku do stanice Millsap v Texasu byl zachycen v roce 1940
V roce 1927 se dostal Sunshine Special na titulní stránky novin. Basketbalový tým Baylorské univerzity jel se svým koučem autobusem na zápas do texaského Austinu, kde se měli utkat s University of Texas. Poblíž města Round Rock, necelou míli do cíle, vjel autobus na železniční přejezd. Podle dobových zpráv si jeho teprve devatenáctiletý řidič v hustém dešti nevšiml, že se zprava k přejezdu řítí vlak. Když ho na poslední chvíli uviděl, bylo už pozdě. Snažil se sice z přejezdu ujet, ale nebylo to nic platné. Vlak v téměř stokilometrové rychlosti autobus sestřelil. Z celkových jednadvaceti sportovců, trenérů a fanoušků se jich deset už nikdy domů nevrátilo. Od té doby Baylorská univerzita pořádá každoročně vzpomínkový akt nazvaný The Immortal Ten. Jistě se na něm také vzpomíná na hrdinský čin jistého Clydea Kellyho, který když spatřil vlak, vystrčil na poslední chvíli kamaráda oknem ven. Zachránil mu tak život, ale sám už utéci nestačil. Byl jedním z těch deseti, kteří při nehodě zahynuli…
Sunshine Special na pohlednici z roku 1936
Golden Rocket
Byl čtyřicet pět let u jedné nahrávací firmy. Vydal přes stovku alb. Prodalo se sedmdesát miliónů jeho nahrávek. Mluvím o kanadském rodákovi jménem Clarence Eugene Snow (1914–1999), kterého celý svět zná jako Hanka Snowa. V roce 1945 se přestěhoval do amerického Nashvillu (kam také jinam), ale výraznější úspěch zaznamenal až v roce 1950, když byl pozván do zdejšího slavného country svatostánku Grand Ole Opry. Zde pak vydržel koncertovat dalších čtyřicet šest let. Od roku 1979 je členem síně slávy Country Music Hall of Fame.
Hank Snow
Rok 1950 ale byl pro Hanka zlomový ve více ohledech. Toho léta se totiž vyšplhal do čela hitparády se skladbou „I’m Moving On“, která si tam pobyla celých jednadvacet týdnů a dodnes drží rekord v době setrvání country skladby na první příčce. Po ní následoval téhož roku singl „The Golden Rocket“, který sice vedl žebříček nejprodávanějších skladeb pouhé dva týdny, ale v hitparádě samotné se udržel celých třiadvacet týdnů. V textu písně Hank zpívá o tom, jak utíká od ženy, která pro něj nebyla ta pravá. Svůj život trochu přirovnává k vlaku – už ho nebaví jezdit po stále stejné koleji, a tak přehazuje výhybku.
Reklama v dobovém magazínu
Píseň později nazpíval také zpěvák a skladatel Lecil Travis Martin, který si říkal Boxcar Willie, nebo Willie Nelson, který si tuhle skladbu také zazpíval společně s Hankem. S českým textem Miroslava Černého (známá je jeho interpretace vlastního textu v „Balíčku karet“) ji u nás nazpíval Ladislav Vodička jako „Půlnoční vlak“.
Z dobového reklamního materiálu: „Dnes je mimořádný den. Nový americký diesel-elektrický vlak The Golden Rocket začne vozit pasažéry na své 39 a ¾ hodiny dlouhé cestě mezi Chicagem a Los Angeles po malebné trati společností Rock Island a Southern Pacific“. To se však nikdy nestalo.
Nicméně je zvláštní, že si Hank Snow pro své libreto vybral právě Golden Rocket. O tom skutečném vlaku by se totiž dalo mluvit jako o „vlaku, který nikdy nevznikl“. Ve čtyřicátých letech se počítalo s expresem, který bude vozit třikrát týdně pasažéry mezi Chicagem a Los Angeles. Souprava s jedenácti vozy měla jezdit po tehdy nových tratích společností Rock Island (CRIP) a Southern Pacific (SP), které měly vlak také společně provozovat. V roce 1947 CRIP dokončila přípravu osobních vozů typu Pullman a začala vlak masivně propagovat. Všude byly vidět billboardy s nápisy „Nejnovější a nejkrásnější americký streamliner“. Jenže SP náhle z celého projektu vycouvala. CRIP už přitom měla pro Golden Rocket nachystanou řadu různých typů vagónů – zavazadlový, osobní, společenský, spací, nebo vyhlídkový vůz, dokonce s holičským salónkem. Některé vozy měly pro tento vlak speciálně navržené interiéry.
Oranžovo-červený nátěr vlaků Southern Pacific, které měly v názvu slovo „Daylight“
Po krachu dohody CRIP promptně nasadila nové vozy na transkontinentální spoj Golden State, který také provozovala společně se SP. Osobní vozy a lokomotivy jezdící v soupravách Golden State zachovaly původní nátěr „Rocketu“ až do roku 1953, kdy byly lokomotivy přemalovány do proslulého červeno-oranžového schématu SP.
Fireball Mail
Logo „Kulového blesku“ na uhláku parní lokomotivy společnost Western Maryland
Bluegrassovou skladbu o rychle letícím poštovním vlaku napsal hudebník a vydavatel Fred Rose, který občas skládal pod pseudonymem Flyod Jenkins. V roce 1942 ji poprvé nahrál již několikrát zmíněný Roy Acuff společně se svou kapelou Smoky Mountain Boys. Později ji nazpívali Osborne Brothers, Wanda Jackson a řada dalších. Z českých interpretů po ní opět sáhl Ladislav Vodička, ale nazpíval ji s původním anglickým textem.
Píseň Fireball Mail v podání Osborne Brothers a spousta krásných fotek klasických amerických vlaků.
Stejně jako Wabash Cannonball, byl i tento vlak z textu písně fiktivní. Nejspíš se ani nejednalo o žádný konkrétní vlak, protože v řadě textů je „fireball mail“ psán malými písmeny, a může se tedy jednat o jakýkoliv poštovní vlak. Jediný vztah ke konkrétní železnici by mohl vést ke společnosti Western Maryland, která měla na svých lokomotivách logo kulového blesku (anglicky „fireball“), jelikož tahle železnice byla známá rychlou přepravou nákladů. Některé osobní vlaky pak měly zařazen poštovní vůz, kterým se občas říkalo „Fireball Mail“.
Verze Roye Acuffa i s originálním textem a unikátními dobovými záběry z kabiny jedoucí lokomotivy.
Tím definitivně končí článek o slavných vlacích, které inspirovaly řadu později neméně slavných skladeb. Doufám, že se Vám líbila exkurze do dob, kdy ještě měli konstruktéři vagónů a lokomotiv nějakou fantazii a tvořili unikátní a jedinečné vlaky. Cestování v nich bylo svátkem, společenskou událostí, a v mnohých případech i celoživotním zážitkem. Ačkoliv jsou tyhle časy dávno pryč, možná se díky tomuto článku trochu zasníte nebo si zavzpomínáte. Stejně jako Steve Earle na svou cestu Texas Eaglem...
But every now and then that whistle's on my mind
I ride that Texas Eagle ‘cross the borderline
Zdroje: en.wikipedia.org, classicstreamliners.com, cqmsjt.com, cyberspaceandtime.com, rdricketts.com, banjohangout.org, ncstl.com, american-rails.com, swrails.files.wordpress.com, streamlinermemories.com
Richard Spitzer
Mým koníčkem vždy byly železnice, a po návštěvě USA dostalo mé hobby konkrétnější směr. Baví mě také detektivky, psaní a focení.
