V první polovině minulého století zažívala v severní Americe osobní přeprava po železnici dobré časy. Už na konci předcházejícího století úspěšný (a také kontroverzní) železniční inženýr Jay Gould spojil „ocelovým ořem“ několik států. Bylo to díky prvnímu transkontinentálnímu vlaku, který dostal jméno Atlantic Fast Mail. Brzy po něm přišel Scenic Limited, který založil tradici majestátních osobních vozů a také definitivně nahradil dřívější strohé pojmenovávání vlaků pouze čísly. Jezdil po tratích železničních společností Denver and Rio Grande (D&RGW), Western Pacific (WP) a Missouri Pacific (MP).
Počátkem roku 1939 na světové výstavě v San Francisku začali manažeři společností WP, D&RGW and Chicago, Burlington & Quincy (CB&Q) mluvit o tom, že by zavedli speciální verzi zmíněného Limited. Z debaty nakonec vzešel vlak Exposition Flyer, který se pyšnil heslem „The Scenic Way Across America“ („Malebná jízda napříč Amerikou“) a zaznamenal okamžitý úspěch. Byl také předchůdcem pozdějšího Zephyru.
O pár let předtím v Burlingtonu, jak se také říkalo společnosti CB&Q, zapracovali na vývoji jejich „Zephyru“, který později proslul jako Pioneer Zephyr. Revoluční, třívozový motorový vlak typu Streamliner (aerodynamický vlak), jehož předek trochu připomínal rytířskou helmu se sklopeným hledím, byl uveden do provozu v roce 1934 a jezdil až do roku 1960.
Pioneer Zephyr aneb rytíř v plné zbroji
V roce 1944 se pak stala událost, která výrazně zasáhla do designu osobních vozů a která se promítá až do dnešní doby. Tehdy jel jednoho krásného dne jistý C. R. Osborn, generální manažer výrobce lokomotiv GM's Electro-Motive Division, v kabině motorové lokomotivy typu F skrz Glenwood Canyon v Coloradu. Byl uchvácen tím, jak krásná a dramatická scenérie se před ním rozvíjela, a napadlo ho, jak by se to dalo využít. A když si člověk jeho postavení něco umane, většinou se mu to splní. Vznikly tak vozy typu Vista-Dome, s prosklenou vyhlídkovou kopulí, která umožňuje cestujícím téměř nerušený výhled z vozu. První vagón byl ještě přestavěn z klasického osobního vozu vyráběného firmou Budd v Pensylvánii. Okamžitě se stal populárním. „Vlaky zítřka“ společnosti GM nabízely posléze několik těchto vozů a nakonec se staly vlajkovou lodí flotily Burlingtonských Zephyrů.
Zrod stříbrného snu
Byl tu velký úspěch vlaku Exposition Flyer, byly tu nové technologie, které představoval Pioneer Zephyr, ale stále tu byla druhá světová válka, kdy chyběly peníze a nebyly myšlenky na nějaké další spojení napříč kontinentem. Flyer sice během války stále jezdil, ale vozil spíš vojáky.
Teprve až několik let po válce se situace zlepšila a došlo na dříve dohodnutou spolupráci mezi WP, D&RGW a CB&Q. Ty se spojily se zmíněným výrobcem vagónů Budd a zadaly mu první zakázku pro jejich první transkontinentální vlak z Chicaga do San Franciska. Bylo rozhodnuto, že vlak pojmenovaný California Zephyr bude mít nejen zcela nové vagóny (ty těžké z Exposition Flyeru už nevyhovovaly), ale že do každé soupravy bude zařazeno hned pět vyhlídkových vozů. To bylo velmi neobvyklé, protože tolik jich ostatní vlaky dosud nikdy nenabízely. Původní objednávka požadovala šest desetivozových souprav, nicméně posléze byla rozšířena na soupravy jedenáctivozové (v dalších letech jezdily vlaky dokonce se třinácti vozy). V roce 1952 bylo kvůli velkému zájmu vyrobeno ještě dalších 12 vagónů.
Snímek z roku 1964 zachycuje koncový vyhlídkový vůz, ve kterém salónek na konci vlaku umožňoval panoramatický pohled nazpět. Foto z úseku železnice CB&Q
Stříbrné vagóny měly skříň z nerezové oceli. Na boku se pod střechou skvěl velkými písmeny vyvedený název vlaku. Pod okny měl každý vůz umístěné své jméno, začínající slovem „Silver“ (Silver Aspen, Silver Bronco atd.). Byla to odsouhlasená praktika společnosti CB&Q. Vozy si podle délky svých úseků rozdělili všichni tři provozovatelé, a každý vůz měl v levém horním rohu menšími písmeny uvedené iniciály železniční společnosti, které patří.
A ještě jednou koncový (a patrně nejproslulejší) vůz…
Vozy byly v soupravě obvykle řazeny v tomto pořadí: zavazadlový vůz, tři velkoprostorové vozy s vyhlídkovou kupolí, bufetový a společenský vůz (také s vyhlídkovou kupolí) s nocležnou pro personál, dva lůžkové vozy, jídelní vůz, lehátkový vůz, (další) lůžkový vůz a na konec vůz (z části lůžkový) s vyhlídkovou kupolí a společenským oddílem (salónkem), umožňujícím panoramatický pohled do krajiny. Právě tyto vagóny nejvíc připomínají legendární přívěsy „Airstreamy“, které se začaly vyrábět už ve třicátých letech. Ale zpět k vlaku… Zajímavostí je, že první vyhlídkový vůz býval vyhrazen pro matky s dětmi, druhý měl zase malé kupé pro průvodčího. Lůžkové vozy mívaly kombinovaná kupé – např. vagóny označené jako „10-6 Sleeper“ měly 10 jednolůžkových a 6 dvoulůžkových kupé. Lehátkové vozy („16 Section Sleeper“) zase měly 16 otevřených oddílů.
Dobové propagační letáky mají svoje kouzlo
Dívejte se… všude
V sobotu, 19. března 1949, jakmile se první sluneční paprsky opřely do stříbrných vozů, začal v San Francisku slavnostní zahajovací ceremoniál. Zazpívala na něm sopranistka Evelyn Corvello, událost si nenechal ujít starosta města, ani prezident společnosti WP. Vlak před odjezdem pokřtila slovy „Křtím tě, Kalifornský vánku“ slavná herečka studia Warner Brothers, Eleanor Parker (Scaramouche, The Sound of Music). Rozbila přitom láhev sektu o špici lokomotivy WP s číslem 802.
„Nejnovější a nejkrásnější americký vlak“ - reklamní leták z dubna 1949
Následující den byl oficiálně zahájen provoz vlaku mezi San Franciskem a Chicagem. Na slavnostní první jízdě každá dáma cestující vlakem obdržela stříbrnou a oranžovou orchidej, dovezené z Havaje, které symbolizovaly barvy železniční společnosti WP. Ta také zajistila kapelu složenou ze svých zaměstnanců, kteří „Silver Lady“ – jak se také vlaku říkalo – vyprovázeli na první cestu.
California Zephyr před svou první cestou v roce 1949
Zephyr ostatně proslul ještě dalším označením, které bylo hojně využíváno na reklamních materiálech, a to „Vlak, o kterém se nejvíce mluví“. Dost často také byl na letácích k vidění slogan „Podívejte se nahoru, podívejte se dolu, rozhlédněte se kolem dokola“.
Takovou pohlednici (prosinec 1949) jste si mohli na cestě Zephyrem koupit a ohromovat s ní přátele a příbuzné
První spoj vyrazil ze San Franciska v 9:30 místního času a pokračoval směrem na východ po trati WP. Na druhý den, kolem půl šesté ráno, už pokračoval ze Salt Lake City po kolejích patřících D&RGW. V sedm hodin večer téhož dne dorazil do Denveru v Coloradu. Odtud posléze pokračoval po trati CB&Q až do svého cíle v Chicagu. Tam dorazil třetího dne v půl druhé odpoledne. Na cestě urazil 2 525 mil (4 064 km) a potřeboval k tomu více než padesát hodin. Vlaky Zephyru byly zaneseny v jízdních řádech pod čísly 18 (pravidelný odjezd ze San Franciska v 9:00) a 17 (vyrážel z Chicaga v 16:30). Vlaky táhla obvykle souprava tří nebo čtyř lokomotiv typu EMD F3A/B nebo Alco PA/PB.
Jízdní řád z roku 1953
Zephyr a jeho modré elegantní Zephyrettes
O pohodlí cestujících se staraly mladé elegantní hostesky, kterým se říkalo „Zephyrettes“. Náplní práce těchto dam v modrých kostýmcích nebylo jen uvítání pasažérů a servírování jídla nebo pití – jejich povinnosti sahaly od případného poskytnutí první pomoci, přes ohlašování stanic nebo posílání telegramů, až třeba po hlídání dětí. Jak později uvedla jedna z bývalých hostesek, byla to „odpověď železnice na letušky v aerolinkách“. Pro Zephyr jich pracovalo během dalších let jeho provozu téměř padesát.
Elegantní hosteska Zephyrette se stará o pohodlí cestujících
Dalo by se říci, že jejich dokonalé vystupování mělo velký podíl na úspěchu Zephyru. Bylo známé, že pro personál vlaku byl důležitý každý klient, ať už to byl turista na dovolené nebo filmová celebrita. Povolání Zephyrettes bylo velmi uznávané. Řada cestujících si jich vážila a někteří se nerozpakovali dát to najevo. Cathy Moran, která pracovala ve slavném vlaku poslední dva roky jeho provozu, vzpomíná: „Byli tu dva muži, kteří vždycky za Zephyrettes přišli. Herb, který přinesl květiny ze své zahrady a nějaké sladkosti, a pak gentleman, kterého jsme znali jen jako ‚toho ze stanice Grand Junction ‘, a který nám také vždy přinesl nějaké dobroty. Na Vánoce jsem od něj dostala pintu whisky, a na mé poslední cestě – když jsem mu řekla, že se vracím na univerzitu – mi dokonce dal nějaké peníze jako přilepšení na studium.“
Brožura z počátku 50. let, vydávaná společností D&RGW, lákala cestující na panoramatické vyhlídky. Reklamní materiál měl sice na výšku jen 20 cm, ale dal se rozložit až do šířky 1 m. Složit ho pak zpět byl docela kumšt.
Jak se zdá, o zajímavé nebo milé zážitky nebyla nouze: „Jindy s námi jel chlapík, který cestoval napříč Státy do Kalifornie. Měl sebou kytaru a nosil mokasíny. Trošku typ hipíka. Měli jsme plně obsazený vlak dětmi. Začal hrát na kytaru a my k tomu zpívaly. Bylo úžasné sledovat, jak ty děti byly celou dobu klidné a jak se zapojily. Jak silná komunita dokázala vzniknout během takového cestování,“ vzpomíná dále Cathy, které později zasáhl Zephyr i do osobního života: „Ernie von Ibsch, který dělal brzdaře, a kterého jsem znala už z dřívějších směn, mě po poslední jízdě vlaku pozval na večeři. Zephyr byl tehdy láska jeho života, a když dojezdil, soucítil s bývalými kolegy. No a později mě dokonce požádal o roku a v červenci 1971 jsme se vzali. Měli jsme Zephyra i s jeho vyhlídkovými vozy kolem celého svatebního dortu.“
No nenasedli byste do Zephyru?
Zlaté roky 1949 – 1970
I když existovaly luxusnější vlaky, žádný se nemohl se Zephyrem srovnávat, co se týče přátelského personálu a především dech beroucí scenérií, kterou během cesty nabízel. Celý projekt vznikl sice jako další produkt Burlingtonu, ale neznamenal by nic bez spolupráce se společností D&RGW. Právě na jejím území vedly ty nejkrásnější úseky celé cesty, díky čemuž cestující tenhle vlak milovali.
Brožurka z roku 1952 s mapou celé trasy a popisem toho, co všechno mohou cestující vidět za bílého dne
Stejně jako u některých dnešních dálkových spojů společnosti Amtrak, byl už tehdy jízdní řád pečlivě sestavován tak, aby vlak projížděl těmi nejatraktivnějšími úseky za denního světla. Cestující se díky tomu mohli kochat pohledem na kaňony řek Feather nebo Colorado, Skalisté hory, průsmyk Donner Pass, nebo monumentální krajinu v Utahu. Nudnou krajinou se projíždělo v noci. Vlak dokonce během cesty (např. v Denveru) projel speciální myčkou, aby špinavá okna cestujícím nekazila výhled a Zephyr celou cestu pěkně zářil.
Kresba malíře Howarda Fogga zachycující „CZ“ během cesty skalnatým úsekem na železnici Rio Grande
A jak to bylo s cenami? V roce 1949 stál lístek pro jednu osobu 100 dolarů. Podle údajů ze serveru thepeoplehistory.com to tehdy byla skoro polovina průměrného měsíčního platu, ale také třeba cena kuchyňského stolu se židlemi. Tříčlennou rodinu tedy vyšel výlet na tři stovky, což představovalo například pětinu průměrné ceny nového vozu. Není divu, že se někdy jízda Zephyrem rovnala splněnému snu. Když přepočteme 100 dolarů v roce 1949 na dnešní hodnotu (podle webu Bureau of Labor Statistics; bls.gov), stál by dnes lístek kolem 1 000 dolarů, tj. skoro 24 000 Kč. Když nahlédneme do menu z roku 1955, tak zjistíme, že se tu hlavní jídla pohybovala kolem 4 dolarů, káva byla za 35 centů, salát nebo sendvič stál kolem 2 dolarů. Za zhruba dvě deci kalifornského byste zaplatili 80 centů. Zdá se to málo? Nesmíme to pro dnešní představu zapomenout vynásobit deseti a pak přepočíst na koruny. Skoro tisícovka za večeři už tak málo není, že? Ale co by člověk nedal za jízdu s krásným výhledem… Tyhle vlaky nikdy nebyly, nejsou a asi ani nebudou levnější.
Koláž dvou fotografií zachycující přátelskou a pohodovou atmosféru v jídelním a bufetovém voze
Smutný konec legendy
Ani tato legenda bohužel nedokázala čelit celkovému úpadku osobní železniční přepravy, o který se zasadily především aerolinky a autobusové spoje, nabízející rychlejší nebo levnější způsoby cestování. Prvně se ztrátovost projevila už v roce 1962, a to i navzdory tomu, že jízdenky stále bývaly vyprodány. O tři roky později chtěla WP společné provozování spoje ukončit, ale tehdejší komise pro železniční dopravu (ICC) to nedovolila a nařídila, že provoz musí ještě minimálně rok pokračovat. Když byla žádost WP v roce 1968 znovu odmítnuta, podali její představitelé okamžitě žádost novou, ta však byla ICC odložena. Ztráta už tedy činila 1,5 miliónu dolarů ročně. Stejnou žádost pak podala ještě D&RGW o rok později.
Stříbrný americký sen…
V roce 1970 „konečně“ ICC žádosti vyhověla. Opatřila ji statusem „provoz vlaku není dále vyžadován“, což pro Zephyr znamenalo rozsudek smrti. Někdejší chlouba třech železničních společností vyjela 22. března 1970 z Chicaga na svou poslední cestu. O dva dny později dorazil vlak do kalifornského Oaklandu. Jeho provoz skončil přesně po 21 letech a 2 dnech. Kalifornský vánek dovanul.
Článek o poslední jízdě Zephyru v listu Chicago Tribune z 23. března 1970
Ačkoliv WP a CB&Q už nestály o provozování společného vlaku, společnost D&RGW nabízela osobní přepravu dále ve své mutaci Zephyru, kterou pojmenovala Rio Grande Zephyr. Vlak zprvu jezdil mezi Denverem a Salt Lake City v Utahu, posléze byl prodloužen až do Ogdenu, aby pasažérům jedoucím do Kalifornie umožnil přestoupit na vlak City of San Francisco.
California Zephyr směřující na západ a tažený lokomotivami společnosti WP těsně před ukončením provozu v roce 1970
Přichází Amtrak
V roce 1971 vznikla skoupením řady železničních společností známá národní společnost Amtrak. Její představitelé chtěli navázat na provozování původního spoje a využít velkou část originální trati (především mezi Denverem a Ogdenem). Jenže D&RGW se na poslední chvíli odmítlo k nově vzniklému provozovateli připojit. Amtrak tak musel využít část tratě patřící společnosti Union Pacific a cestující tak namísto skrz atraktivní Colorado vozit přes jižní část státu Wyoming. Mezi jarem 1971 a létem 1972 dokonce museli cestující jedoucí z Chicaga do Kalifornie použít dva vlaky – Denver Zephyr pro cestu z Chicaga do Denveru, ten jezdil denně, a City of San Francisco na trase Denver – San Francisko, který ale jezdil jen třikrát týdně. To samozřejmě přinášelo problémy v návaznosti spojů, a tak nakonec začal Amtrak provozovat svůj vlastní spoj bez přestupování, který dostal název San Francisco Zephyr. D&RGW mezitím stále provozovala svůj Rio Grande Zephyr
V roce 1983 se nakonec D&RGW rozhodla kvůli ztrátovosti k Amtraku připojit. Ten tak mohl předělat trasu dosavadního San Francisco Zephyru, znovu využívat trať D&RGW a tunel Moffat mezi Denverem a Salt Lake City. Tak, jako tomu bylo v roce 1971. Se změnou trasy Amtrak vrátil spoji název California Zephyr, i když podle mnohých zarytých fanoušků původního Zephyru nebyl nový vlak hoden tak slavného jména. Současná trasa už je navíc jen hybridem mezi tratí originálního spoje a jeho někdejšího rivala, už zmíněného vlaku City of San Francisco.
California Zephyr dnešních dnů
Pojmenování spojů podle dřívějších legendárních „Streamlinerů“ se sice u Amtraku stalo běžnou praxí, ale jeho dnešní vozy typu Superliner už nemají tu stříbrnou elegancí starých vlaků, i když jsou neméně komfortnější a navíc vybavené nejmodernější technikou. Nicméně v posledních letech přepravuje moderní „Vánek“ kolem 370 tisíc cestujících ročně, s výdělkem kolem 48 miliónů dolarů. Jen mezi roky 2011 a 2012 stoupl zisk o 6,4 %. Obliba současného Zephyru je tedy stále velká a tento transkontinentální spoj dodnes patří k nejpopulárnějším v Americe. V čele jeho vlaků byste dnes obvykle spatřili diesel-elektrickou lokomotivou typu P42, v řazení se zavazadlovým vozem, několika spacími vozy, restauračním a vyhlídkovým vozem a dvěma nebo třemi klasickými osobní vozy.
Souprava dnešního Zephyru
Amtrak stále propaguje California Zephyr jako vlak projíždějící nejkrásnějšími kouty Ameriky. Dnešní trasa měří necelé čtyři tisíce kilometrů a projíždí celkem sedmi státy (Illinois, Iowa, Nebraska, Colorado, Utah, Nevada a Kalifornie). Lístek na více než jednapadesátihodinovou cestu lze koupit za cenu od 167 dolarů za místo k sezení, až po 1 181 dolarů za celé kupé (dvě lůžka a sedačka).
Mapa současné tratě Zephyru
Stříbrná legenda ale žije dál…
Z původních 77 vozů Zephyru se téměř všechny zachovaly do dnešní doby. Jsou velmi populární mezi privátními vlastníky osobních vagónů. Řada z nich je stále v provozu v soukromých společnostech spadajících pod Amtrak (například Auto Train), některé jsou ještě ke spatření v Mexiku nebo v Kanadě. Pár jich prošlo rekonstrukcí a skončilo v různých muzeích.
Značně poškozený vůz „Silver Rifle“ čeká na rekonstrukci pro muzeum Western Pacific. Na voze je ještě vidno, kde býval hrdý název vlaku a jméno vozu.
Nikoho jistě neudiví, že se typické stříbrné vozy dostaly i na modelová kolejiště po celém světě a že mnohý modelář neváhá utratit za kompletní sadu Zephyru několik stovek dolarů.
Je také škoda, že stříbrného krasavce opomíjí stříbrné plátno i televizní obrazovka. Nezasloužil by si nějaký film á la Stříbrný blesk, nebo ještě lépe seriál ze šedesátých let ve stylu proslulých Mad Men? Co říkáte?
Původní vůz "Silver Schooner" s číslem 815 nyní pod číslem 470 ve flotile společnosti Auto Train (s číslem 470)
Epilog
V každém případě California Zephyr byl opravdovým elegánem na kolejích. Nebyl to jen vlak, který přepravoval cestující z místa na místo. Byla to „vyhlídková plavba na kolejích“ přes ta nejatraktivnější místa severní Ameriky, kterou jste si mohli vychutnávat z pohodlných kupé a vyhlídkových kopulí. Bylo to ztělesněné pohodlí, které Vám ještě zpříjemňoval dokonalý personál v podobě mladých a usměvavých hostesek. Vzpomeňte si na to, až někam pojedete přeplněným a špinavým vlakem a zamáčkněte slzu nostalgie…
Zdroje: en.wikipedia.org, cruiselinehistory.com, transport.castlegraphics.com, calzephyr.railfan.net, american-rails.com, californiazephyr.org, ruralandproud.org, wplives.org, streamlinermemories.info, qstation.org
Richard Spitzer
Mým koníčkem vždy byly železnice, a po návštěvě USA dostalo mé hobby konkrétnější směr. Baví mě také detektivky, psaní a focení.
