Tam, kde se zastavil čas: Prokletá města duchů

Nekonečná rovná silnice. Vítr prohánějící se prérií. Před autem občas proletí chuchvalec uschlého slanobýlu. Poslední ze střídmě rozsetých rančů na téhle Bohem zapomenuté náhorní plošině jsem nechal už míle za sebou. Všude vládne neskutečné ticho, které kypří jenom motor mého Fordu. A pak v tetelícím se vzduchu pozdního odpoledne vidím to, kvůli čemu se táhnu snad až na konec tohohle zpropadenýho světa.

Zaprášená silnice vedoucí nikam. To je ten pravý americký západ!

Jako fata morgana přede mě vystupují siluety polorozpadlých budov. Některá z nich byla jistě obchod se smíšeným zbožím, kde se dalo koupit všechno od sušeného masa až po krumpáče. A támhleto musel být saloon. A tyhle malé chajdy, nyní už tak děravé, že jimi vidíš skrz, ukrývaly před počasím obchodníky a zlatokopy, rančery i železniční dělníky, ztrhané a zaprášené obyvatele tohohle města. Parkuju na prašném plácku. Zleva i zprava kulisy jako z béčkového hororu. Asi právě toto byla hlavní ulice města, které kdysi dávno pulzovalo obyčejným životem. Zapadá slunce, z dálky zaslechnu zavytí kojota. Páteří mi proběhne zamrazení ostré jako čepel nože. Ocitl jsem se v městě duchů někde uprostřed ničeho...

Kalifornské opuštěné město Bodie je dodnes jedním z nejzvláštnějších míst v celé Americe.

Ten, kdo někdy projížděl americkým západem právě na tyhle chvíle nikdy nezapomene. Setkání s opuštěnými městečky a zaniklými usedlostmi nevyvolává jen tísnivý pocit, ale přivádí nás i na děsivé a někdy až existencialistické myšlenky. Takových míst je přitom v celých Spojených státech na padesát tisíc. Když se ale oprostíme od hlubokého ponurého dojmu, zjistíme, že příběhy takzvaných měst duchů jsou velmi pestré a prozrazují mnoho nejen o amerických dějinách. Jejich existence totiž většinou není spojená s paranormálními jevy nebo strašením (i taková místa se ale najdou), ale s tím, že město či sídlo je z nějakého důvodu dlouhodobě neobývané a chátrá.

Přes padesát let staré záběry z Calica v Kalifornii mohou někomu připomínat hororový film.

Ghost towns tedy názorně ukazují, jakou dynamiku má americké osídlení. Mnoho z městeček stejně tak, jak rychle vzniklo, bylo svými obyvateli opuštěno. Zaniklá města ale nejsou jen pozůstatky starých zapomenutých dob konce devatenáctého století. Objevovala se v celém minulém století a vznikají se dokonce i teď. Proto je jejich podoba velmi proměnlivá a můžeme najít jak ty se starobylou dechberoucí architekturou, tak novodobé vybydlené usedlosti s rozbitým karavanem na zahradě.

Opuštěné doly kolem Cripple Creek a Battle Mountain dávají coloradské přírodě mrazivý nádech.

Jak vznikají ghost towns?

Důvodů, proč prásknout do bot a nechat „své“ město za zády, byla spousta. Nejčastěji se ukázalo, že byznys, na kterém město nebo osada vznikla, neměl tak dlouhého trvání, jak se mohlo zpočátku zdát. Prosperita nalezišť kovů a jiných nerostů neměla často dlouhého trvání a prospektoři zmizeli tak rychle, jakmile si stihli napakovat kapsy. Vyhledávané obchody se smíšeným zbožím byly nahrazovány zasilatelskými firmami, které ve svých katalozích nabízely vše od železářských produktů a módních šatů pro dámy až po pluhy John Deere a montované domy (prvním velkým podnikem, který prodával všude po Americe zboží ze svých katalogů, byl dodnes prosperující Sear’s).

Jihocoloradské St. Elmo nepotkal příznivý osud.

Přechod na průmyslovou velkovýrobu stahoval dělníky do velkých měst, která začala růst jako z vody. Pro malé podnikání a řemeslnou výrobu najednou přestávalo být na americkém venkově místo. Železnice zrychlovala dopravu zboží a osob a cena za přepravu zároveň dramaticky klesala. Mnoho z obyvatel malých městeček – zejména pak pokračujících generací - se proto rozhodlo hledat lepší život jinde. Vládou přidělované „homesteads“ se poměrně často stávaly osobními tragédiemi kdysi tak nadšených přistěhovalců, kteří zjistili, že tvrdá půda amerického západu nikomu nic nedaruje a nelze na ní často vypěstovat ani to málo na uživení rodiny. Mnozí z přistěhovalců a obyvatel zaniklých měst se stali oběťmi propadů cen zboží, změnám poptávky, kolapsu burz, nebo nemohli splácet dluhy, za které si vybudovali živobytí na americkém západě.

Arizonský ghost town byl původně těžebním místem pro chlorid stříbra. Od čtyřicátých let to ale jde s městem od desíti k pěti.

Lidská aktivita, která dělá z měst a usedlostí opuštěné shluky budov bez života, je spojená zejména s dopravou a vojenskými zábory. Nové dálnice umí rozproudit život ve městech, která na nich leží. Opak ale platí pro ta místa, která se najednou ocitla mimo hlavní tah. Nikdo kromě místních si už v zapadlém okresu nenatankuje na benzinové pumpě, která je jediná široko daleko. Nikdo se se svou rodinou nezastaví v malé místní restauraci při cestě na výlet ven z velkého města někam do národního parku. Přehrady jako Norris Dam v Tennessee, změny vodních toků a provozu na nich, tunely a další díla geniální lidské tvořivosti dělají mnoho usedlostí zapadlejších, než mohou jejich obyvatelé snést. Vojenské zábory pro vojenské základny, letiště, dopadové areály střelnic, nebo vládní experimentální areály třeba pro NASA, vyklízely tisícová města. Jen kolem záhadami opředené Area 51 a atomových testovacích areálů v nevadské poušti jich je na desítky.

Kolem nevadské atomové střelnice zaniklo mnoho usedlostí a městeček.

Za spoustu měst duchů může i sama příroda. Záplavy, jako třeba ty na řece Colorado ve stejnojmenném státě v roce 2012, zanechávají zničená obydlí i majetky. Mnozí z Američanů svůj majetek nepojišťují a jelikož nedostanou ani vindru, nechávají proto domy zpustošené tak, jak je zanechal vodní tok. Ty, kdo se neodstěhovali, potom často sužují sesuvy půdy nebo propady země. Léta takzvaného dust bowlu - tedy hrozivé eroze lidmi vyčerpané půdy a s ní spojených písečných bouří - ve třicátých letech dvacátého století zanechala velkou část venkova zpustošeného a mnohá sídla opuštěná.

St. Elmo je nejen jedno z nejzachovalejších měst duchů, ale také další ze smutných příběhů krize těžby nerostů ve dvacátých letech 20. století.

V následujícím přehledu se podíváme na několik zajímavých a děsivých míst, kde za rozbitými okny bydlí už jen divoká zvěř a kde plevel zarůstá ten úplně poslední vagon Union Pacific.

Creede, Colorado

Humphrey’s Mill u města Creede na začátku dvacátého století nabízel obživu stovkám místních obyvatel a námezdní pracovníků. Během krize ale blahobyt vzal za své.

Ve skalistých horách jižního Colorada v okresu Mineral najdeme omšelé městečko Creede. Hlavní ulice není jakkoli přitažlivá a turistu z Evropy by snad mohlo zaujmout jen malé muzeum místního hornictví. Není to sice opravdový ghost town, jelikož v Creede stále žije na 290 obyvatel, ale v době svého největšího rozvoje mělo město více než patnáct tisíc obyvatel. Mohla za to stříbrná horečka, která v Coloradu začala v roce 1889. Na úpatí hor se začaly jako o závod budovat doly a město žilo z jejich prosperity.

Plech a dřevo. To zbylo z Amethyst Mine v coloradském Creede. O konzervaci památek průmyslového rozvoje Ameriky se dnes starají nejen nadšenci.

Spolu s obrovským množstvím peněz se do Creede přestěhovaly i nevěstince, kabarety a nálevny, ze kterých dnes už nezbylo téměř nic. Stříbrná horečka totiž skončila a za pouhých čtyřicet let už nefungoval ani jeden z mnoha velkých stříbrných dolů. I přes pokusy oživit těžbu to s městem šlo od desíti k pěti a z dávné slávy a prosperity zbyla už jen pitoreskní torza budov kdysi slavných dolů.

Rhyolite, Nevada

Město pro tisíce lidí. To byl před jedenácti desetiletími zlatokopecký Rhyolite v Nevadě.

O tom, že těžařská města byla na začátku dvacátého století doslova prokletá, nás přesvědčuje i příběh Rhyolite v Nevadě. Zbytky kdysi až šestitisícového města můžeme objevit při cestě na západ z Las Vegas téměř až na hranicích Nevady a Kalifornie. Rhyolite je spojené se zlatou horečkou, kdy v roce 1905 zaplavily oblast tisíce prospektorů, horníků a dělníků, bankéřů a developerů. Město mělo banku, kancelář pro burzovní obchody, vodovod, elektřinu a bylo napojené na tři železniční trati.

Ekologové, tleskejte. Tenhle dům z lahví byl postavený už v roce 1906 a moc recyklovaně nevypadá.

Sláva hlavního zaměstnavatele - Montgomery Shoshone Gold Mine, však vzala za své hned v následujících několika málo letech. Ničivé zemětřesení v San Franciscu v roce 1906, pád burzy o rok později a nesplnění bombastických očekávání výnosnosti těžby vedly k tomu, že akcie těžařské firmy, která držela město nad vodou, poklesly od roku 1908 do roku 1911 jen na cenu papíru, na kterém byly vytištěny.

Když z města odjede poslední vlak, můžete vsadit svoje boty, že tam chcípl pes, stejně jako v Rhyolite, NV.

S městem to pak vzalo rychlý konec. Poslední vlak odjel z nástupiště v roce 1914 a poslední trvalý, v té době již dvaadevadesátiletý, obyvatel zemřel o deset let později. Rhyolite se od té doby stalo oficiálně městem duchů, ve kterém už téměř sto let nepřebývá jediná živá duše.

Z Cookovy banky, která obsluhovala kdysi bohaté a rozvíjející se město Rhyolite, zbyla dnes jen hromada sutin.

Cahaba, Alabama

Hluboko na jihu bylo kdysi dávno prosperující hlavní město. Ne, nemluvím teď o stávajícím sídle alabamských státních špiček a úředníků v Montgomery. Dokonce ani o Tuscaloose, která byla hlavním městem Alabamy mezi roky 1826 a 1846. Úplně prvním centrem nově vznikajícího státu totiž byla dnes už téměř zapomenutá Cahaba, kterou však stihnul poněkud tragický osud.

Jediné zbytky majestátního domu Crocheronových, kteří kdysi vlastnili parníky plující po Mississippi, jsou jen čtyři polorozpadlé sloupy.

Vše přitom zpočátku vypadalo téměř ideálně. Když se v roce 1818 hledalo hlavní město státu Alabama, Cahaba bylo vybrána kvůli své poloze jako přirozené centrum. Městské pozemky rychle vydražili noví majitelé a město začalo růst spolu s obchodem, který se zaměřoval hlavně na bavlnu a další produkty plantáží, které se do něj svážely ze širokého okolí. I proto byla nazývána centrem „černého pásu“ bohatých zemědělských usedlostí, na kterých dřeli černošští otroci.

Ekonomika Cahaby i zbytku Alabamy byla založená hlavně na práci otroků na bavlníkových plantážích.

Pro svou polohu mezi dvěma řekami se však město záhy stalo známé také jako záplavová oblast s vlhkým a nepříjemným podnebím plným komárů. V roce 1825 přišla povodeň tak silná, že strhla část sídla státní vlády a centrum Alabamy se s konečnou platností o rok později přesunulo do Tuscaloosy. I po této nepříjemné události však město stále poměrně dobře prosperovalo. O to víc po přivedení železniční trati v roce 1859.

Původní State House Alabamy měl dvanáct metrů na šířku a osmnáct na délku.

Stylizovaný kostel sv. Lukáše dnes připomíná zašlou slávu Alabamské Cahaby.

Během války využívala armáda Konfederace strategicky položené město jako logistické centrum a vězení pro téměř tři tisícovky zajatých Unionistů. Na jejím konci ale město už podruhé vyplavila katastrofální záplava a během poválečné rekonstrukční éry se už v něm mnoha lidem nechtělo žít. Starousedlíci se odstěhovali do Selmy, Mobile nebo Montgomery a v opuštěné polorozbořené Cahabě se usídlili osvobození černoši. Jeden z nich nakonec koupil za rovných 500 dolarů většinu zbytků města a nechal opuštěné domy a trosky rozebrat na materiál a odvézt někam na jih po Mississippi. Cahaba je od roku 1973 na seznamu amerických historických míst, proto je možné ji dodnes navštívit.