Skutečné americké vlaky, které inspirovaly slavné písně (1.díl)

V textech country a folkových písní se často objevuje téma putování křížem krážem krajinou, lásky k přírodě, svobodě a nezávislosti. Nezanedbatelné místo v nich mají také vlaky, které jsou symbolem romantiky, dálek a cestování. V nejedné písni se zpívá o tom, jak nějaký slavný vlak nezadržitelně a s velkou rychlostí uhání napříč krajinou a jeho houkání se rozléhá nocí do dálky. Někdy přiváží blízkou osobu, někdy naději, jindy je symbolem nostalgie. Představím Vám pět nejznámějších písní, které byly inspirovány skutečnými vlaky nebo s nimi mají nějakou spojitost.

A pokud zrovna nemáte čas nebo chuť na čtení, zkuste si z podcastového archívu Rádia Dixie pustit soundtrack k tomuto článku, který do svého pravidelného měsíčníku Honkytonk Jukebox zařadil náš šéfredaktor Martin "Marty" Pešek:

Poslouchejte: Píšťaly, pražce a dunění kol slavných vlaků – část 1

Orange Blossom Special

Historie jedné z nejznámějších, nejsvižnějších a možná i nejhezčích skladeb, které kdy byly napsány o vlaku má hned několik verzí. Jako autor skladby bývá nejčastěji uveden houslista a skladatel Ervin Thomas Rouse (1917–1981). Někdy však bývá jako spoluautor uveden Rouseho kamarád Robert Russell "Chubby" Wise (1915–1996). Tento (rovněž houslista) se ke spoluautorství vždy hlásil, ale jeho podíl na slavné skladbě bývá často zpochybňován. 

Podle Chubbyho verze vznikla skladba jedné noci roku 1938 ve floridském Jacksonvillu. V doznívající hospodářské krizi se tehdy Chubby živil jako taxíkář. Když měl po šichtě, chodil po večerech hrát za pár drobných do místních taveren a lokálů. Jednou v noci, když se svým kamarádem a muzikantem Ervinem dokončili obvyklou štaci po hospodách, napadlo je prý zajít se podívat na nádraží, kde měl stát vlak s názvem Orange Blossom Special. Kamarádi se chtěli přesvědčit, proč se kolem toho vlaku dělá takový povyk.

Jsou tu spíše německé vlaky, ale zase je to jedno z mála videí, které není záznamem koncertu nebo slideshow z fotek Johnnyho Cashe.

Chubby historku o vzniku slavné melodie později vyprávěl takto: „Bylo asi kolem třetí ráno, když jsme přišli na nádraží a vlezli jsme do toho vlaku, abychom si ho pořádně prohlédli. Byl to ten nejluxusnější vlak, jaký jsem kdy viděl. I Ervin byl v úžasu. Prošli jsme si ho, a když jsme z něj zase vystoupili, Ervin mi řekl: ‚pojďme o něm složit písničku‘. Šli jsme tedy do mého bytu a za necelou hodinu jsme skladbu složili a nazvali ji ‚Orange Blossom Special‘. Ervin ji později se svým bratrem otextoval.“

Následující rok Ervin T. Rouse s bratrem Gordonem skladbu nahráli v New Yorku. O další tři roky později ji zpopularizoval „otec bluegrassu“ Bill Monroe, jinak též skladatel, zpěvák a hráč na mandolínu. Nejslavnější verze je patrně ta od Johnnyho Cashe, který podle skladby pojmenoval v roce 1965 své album. Nicméně dnes byste na YouTube našli stovky verzí a aranžmá této stále nesmírně oblíbené skladby. Je velice populární mezi country či folkovými kapelami, rádi po ní sahají houslisté z celého světa, když se chtějí předvést, jak rychle dovedou tahat za smyčec.

Chubby, ať už je spoluautorem nebo ne, by jim to rozhodně schvaloval. Sám jednou k tomuto způsobu hraní podotkl: „Přesně to odpovídá rychlosti, s jakou byla napsána a s jakou má být také hrána!“. Jako řada dalších „vlakových písní“ začíná několika výraznými tóny, které evokují houkání lokomotivy, jednoduché bicí pak zase připomínají klapot kolejnic. To vše velmi dobře ladí s představou vlaku řítícího se noční krajinou, přesně jak se zpívá v písni: „She's the fastest train on the line“. Rád ji také hrával orchestr Jamese Lasta:

Country nebo folk to sice není, ale ta hodně pohodová atmosféra na Ocean Drive (South Beach) v Miami, kam Blossom jezdil, za zhlédnutí možná stojí (orchestr Jamese Lasta).

Bohužel, jak už to někdy bývá, autor slavné skladby neskončil zrovna slavně. Podle knihy Randyho Nolese Houslistova kletba se z Ervina Rouseho stal ke stáru alkoholik a schizofrenik. I když měl v bance dost peněz, hrál v posledních letech svého života za pár šupů turistům poblíž evergladeských močálů. I Wise se potýkal s osobními démony, když si coby týrané a zneužívané dítě nesl celý život jizvy na duši. Podle některých pramenů (např. New York Times) Rouse na smrtelné posteli spoluautorství svého kamaráda na slavné „Orange Blossom Special“ potvrdil. Jestli to však byla úlitba někdejšímu kamarádovi, který ho přežil ještě o celých patnáct let, těžko říci…

„Orange Blossom Special“ jak ji hrál Chubby Wise

Oblíbená skladba neunikla ani českým interpretům. V naší domovině po ní sáhl kde kdo, jako instrumentálku jí v šedesátých letech nahrál dokonce i slavný Olympic, ovšem nesmrtelnou klasikou je „Oranžový expres“ v podání Greenhorns. Za český text této písně, která se objevila na první LP desce skupiny v roce 1971, dostal jeho autor Honza Vyčítal dokonce cenu na Folk a Country festivalu.

Mirek Hoffman a Greenhorni. Nic lepšího už v češtině nikdo nikdy nenatočí… Akorát si pro zobrazení klipu musíte překliknout na youtube.

V reálu byl Orange Blossom Special ve své době nejvíce propagovaným a nejznámějším vlakem. Jezdil pouze od prosince do dubna a vozil pasažéry z chladného severovýchodu do teplého floridského klimatu. Na 2 136 km dlouhé trase mezi New Yorkem a Miami dělal „dúdá-dúdá-dúdá-dúdá“ po kolejích třech železničních společností. Na Floridě se trasa vlaku větvila – jedna část vedla do Tampy a St. Petersburgu, druhá do Miami. Vlak provozovala železnice Seaboard Air Line (SAL) a vznikl díky nápadu jejího prezidenta Daviese Warfielda, který chtěl ve dvacátých letech minulého století podpořit rozvíjející se podnikání na Floridě. Věřil, že je zde dostatek příležitostí a že bohatí byznysmeni se sem budou rádi přepravovat rychlým a luxusním vlakem.

Grafika složení vlaku a trasa v roce 1947

„Oranžový kvítek“ poprvé vyjel 21. listopadu 1925. Cesta tehdy trvala 35 hodin, později to vlak zvládal za pouhých 24 hodin. Mimochodem, ani dnes byste se vlakem z New Yorku do Miami nedostali o moc rychleji, strávili byste v něm něco mezi 27 a 31 hodinami.

Dobová pohlednice vlaku Orange Blossom Special

Společnost SAL provoz svých vlaků pečlivě monitorovala a bylo-li zapotřebí, promptně do soupravy přidala další vozy. Ty jezdily obvykle v řazení s devíti spacími vagóny, salónního, společenského a jídelního vozu. Tam na cestující vždy čekal perfektní servis. Tehdejší známý novinář a milovník vlaků Rogers E. M. Whitaker, píšící pod pseudonymem E. M. Frimbo, později vzpomínal na tamějšího šéfkuchaře: „…Strávil devět ze svých třiačtyřiceti let na trati mezi New Yorkem a Floridou ve slavném přepychovém vlaku Orange Blossom Special – nejluxusnějším vlaku, jaký kdy člověk vymyslel. Všechny ty koláče, sušenky, pečivo, nebo třeba narozeninové dorty musely být vytvářeny pod jeho dozorem. Řezané květiny a čerstvé ryby byly doplňovány na každé zásobovací zastávce. Pro každou cestu se do vlaku nakoupilo víno, lihoviny a šampaňské za více jak tři a půl tisíce dolarů (ceny před prohibicí – pozn. red.).“

Je zajímavé, že na dobových reklamních materiálech je Orange Blossom Special často zobrazován jako aerodynamický vlak ve výrazném nátěru, který se skládal z tmavě zelené, jasně žluté, stříbrné a oranžové. Přitom vlak nikdy nebyl klasický „streamliner“, jak se tyto vlaky v Americe označují. Namísto moderních a lehkých aerodynamických vagónů používal těžké vagony typu Pullman, které navíc dostaly jednotný (ale jen červeno-oranžový) nátěr až po druhé světové válce. Aerodynamické lokomotivy (typu EMD E4) začaly jezdit v čele „expresu barvy pomeranče“ až od konce roku 1938. 

Dvě lokomotivy typu E4A zachycené na kolorované fotografii z nádraží ve Washingtonu, D. C., někdy začátkem roku 1939

V této souvislosti se také mluví o tom, že Rouse s Wisem byli tehdy v noci nejspíš opilí, protože pokud viděli na nádraží luxusní vlak v podobě, jak ho později Wise popsal, nemohlo jít o Blossom. Soudí se, že šlo o zcela jiný vlak, který tu tehdy v noci stavěl, a který používal lehké aerodynamické vagóny. Nejčastěji se mluví o vlaku Silver Meteor, který také jezdil pod hlavičkou SAL z New Yorku na Floridu, používal lehké aerodynamické vagóny a stavěl v Jacksonvillu. Jenže tento spoj začal jezdit až od roku 1939. 

Nádherná náladovka pořízená někdy ve třicátých letech na nádraží floridského města Sebring.

Provoz Blossomu byl v roce 1941 přerušen, protože během druhé světové války byly vagóny zapotřebí pro převoz vojáků. Vlak začal znovu jezdit až od zimy roku 1946. O pár let později bohužel přestával stačit konkurenčním vlakům a 11. dubna 1953 vyjel na svou poslední jízdu.

Dnes jezdí po stejné trase vlak Silver Star, patřící národnímu dopravci Amtrak. V roce 2012 byla z floridského Orlanda přesunuta parní lokomotiva stejného typu, jaká kdysi jezdila v čele Blossomu, spolu se třemi zachovalými červeno-oranžovými vagóny. Obrázky a video z  celého přesunu do muzea Gulf Coast Railway poblíž Tampy si můžete prohlédnout zde. 

Wreck of the Old 97 

They give him his orders at Monroe, Virginia, sayin‘ Steve, you’re the way behind time.
This is not 38, but it‘s Old 97. You must put her in Spencer on Time.

Kdyby někdo neuměl anglicky a ani nevěděl, o čem se v této písni zpívá, mohl by si podle některých klipů na YouTube myslet, že jde o nějakou vtipnou skladbu o železničářích. Autoři videí totiž v několika případech přiřadili ke skladbě zrychlené záběry ze starých černobílých filmů. Díky tomu to celé vypadá jako groteska, ale jde o píseň o smutné události. 

Wreck Of The Old 97 vám zazpívá Boxcar Willie a doprovodí to skvělé dobové fotografie

Text zkráceně popisuje skutečné železniční neštěstí, které se stalo 27. září 1903 ve státě Virginia. V tamějším Monroe se tehdy měnila posádka poštovního vlaku železnice Southern Railway. Třiatřicetiletý strojvedoucí Joseph A. ("Steve") Broady převzal vlak s názvem Old 97, který měl již hodinové zpoždění. Cílovou stanicí bylo město Spencer v Severní Karolíně. Zbývající trať o délce 267 km měl vlak překonat za 4 hodiny a 15 minut, což znamenalo průměrnou rychlost zhruba 63 km/h. Poštovní spoje ale byly známé tím, že nikdy nejezdily pozdě. Železnice po svých zaměstnancích dodržování jízdních řádů tvrdě vyžadovala. Broady se tak snažil zpoždění dohnat, což ovšem znamenalo jet v průměru o 20 km/h více.

Johnny Cash a trošku upravený text. 

Trať z Monroe do Spenceru byla plná nebezpečných míst v podobě prudkých sklonů a ostrých oblouků. Posádka lokomotivy dostávala cestou varovné signály o překročené rychlosti, na které však nereagovala. Zhruba v polovině cesty, poblíž Danville ve Virginii, vjel Old 97 na úsek trati s prudkým sklonem, který končil obloukem na most Stillhouse Trestle. Vlak už však nedokázal mladý strojvedoucí dostatečně ubrzdit. Do oblouku vjel příliš velkou rychlostí a na mostě vykolejil. Lokomotiva s pěti vozy se zřítila z třináctimetrové výšky do strže pod mostem. Prudký požár rychle zachvátil všechny dřevěné vagóny. V plamenech našlo smrt devět lidí, včetně strojvedoucího. Řada těl byla spálená na uhel a nebylo možno je vůbec identifikovat. Dalších sedm lidí bylo zraněno – to byli „šťastlivci“, kteří ještě stihli před pádem z mostu vyskočit. 

Trosky vlaku po pádu z mostu Stillhouse

Ze zásilek poštovního vlaku se mnoho nezachránilo. Snad jen pár kanárků, kteří stačili po rozbití klecí ulétnout… Southern Railway hodila vinu na strojvedoucího, i bez ohledu na to, že dostal nařízeno, aby zpoždění dohnal. Železnice také prohlásila, že se na most řítil rychlostí kolem 112 km/h, ačkoliv očití svědci havárie trvali na tom, že vlak nemohl jet větší rychlostí než 80 km/h. Nicméně na tom už nesešlo. Svou vinu na celé katastrofě ale nesla i železnice. Jelikož měla lukrativní smlouvu s americkým poštovním úřadem (United States Postal Service), podle které byla penalizována za každou minutu pozdního příjezdu, byli strojvedoucí poštovních vlaků pod velkým tlakem, aby dodrželi jízdní řád a železnice nebyla sankciována.

Lokomotiva s číslem 1102 byla po havárii opravena a sloužila až do roku 1935. Od roku 1947 se na místě havárie v Danville nachází památná cedule připomínající nejhorší železniční katastrofu státu Virginia.

Památník katastrofy poblíž dnešního Danville

Celá tragédie se stala předlohou více balad, ale ta nejznámější je právě Wreck of the Old 97, která je věnována památce strojvůdci. Poprvé ji nahrál houslista a zpěvák G. B. Grayson spolu se svým dlouholetým kolegou a všestranným muzikantem Henry Whitterem. Ani tahle skladba se nevyhnula sporům o autorství. Text balady byl napsán na melodii staré písně The Ship That Never Returned z roku 1865, kterou složil Henry Clay Work. Na libretu se podíleli jistí pánové Fred Jackson Lewey a Charles Noell. Ten později prohlašoval, že právě on je autorem skladby Wreck of Old 97. Napsal ji prý hned druhý den po neštěstí, při kterém zahynul jeho bratranec, člen vlakové posádky. 

V roce 1924 ji nazpíval zpěvák a skladatel Vernon Dalhart a podle některých zdrojů jde o první skladbu country historie, která překročila hranici miliónu prodaných kusů. O tři roky později se zase k autorství přihlásil David Graves George, který byl jako místní občan u katastrofy mezi prvními. Pracoval na dráze jako brzdař a telegrafista. Chtěl být zpěvákem a neštěstí ho prý inspirovalo k sepsání balady. V roce 1933 mu nakonec soud přiznal provizi za pět miliónů prodaných desek ve výši 65 tisíc dolarů. George nahrávací firmu o odměnu dvakrát urgoval, ale nikdy se jí nedočkal, soud posléze zase výrok zrušil.

Později skladbu nazpívala řada dalších interpretů. Samozřejmě mezi nimi nechyběl Johnny Cash, k dalším patřili Hank Snow, Roy Acuff, Boxcar Willie a další. Často ji můžete slyšet v kombinaci bendža a houslí. V souboji o nejlepší „vlakovou píseň“ je považována za největšího rivala další známé skladby Casey Jones, která také do jisté míry heroizuje smrt strojvůdce.

Wreck of Old 97 existuje v české cover verzi s textem Honzy Vyčítala jako Havárie staré sedmadevadesátky a můžete ji slyšet v podání Greenhorns nebo Pavla Bobka. Událostí je také inspirována píseň Havárka starý Lízy s vlastním textem Honzy Bicana.

Honza Bican a jeho clawhammer banjo.

Wabash Cannonball

Zatímco většina písní v tomto článku je inspirována skutečnými vlaky, v tomto případě je tomu naopak. Wabash Cannonball je fiktivní vlak ze slavné stejnojmenné skladby, která vznikla ze staré folkové písně The Great Rock Island Route. Poprvé byla zdokumentována v notovém zápisu z roku 1882, jehož autorství je přisuzováno jistému J. A. Roffovi. V roce 1904 skladbu upravil William Kindt a přejmenoval na Wabash Cannon Ball.

V roce 1929 skladbu jako jednu z prvních nazpívala proslulá americká hudební rodina The Carter Family. O další popularitu se postaral Roy Acuff, country muzikant a zpěvák dodnes považovaný za jednoho z nejvýraznějších představitelů původní americké country. Skladby v jeho verzi se prodalo více jak deset miliónů kusů. 

Ohledně vlaku v textu písně se vedou různé debaty. Podle některých názorů tzv. hoboes (železniční tuláci) věřili v mýtický vlak, který se objeví v den jejich smrti a odveze jejich duši na věčnost. Podle této legendy pak měla píseň vzniknout. Podle jiné teorie zase text vychází z pověsti o neobvykle dlouhém vlaku jezdícím obrovskou rychlostí celými státy. Jeho legendu měli opět šířit hoboes, kteří vlak pojmenovali Wabash Cannonball (cannonball = dělová koule) a tvrdili, že je na každém nádraží slyšet jeho houkání. Střízlivější prameny uvádí, že se zkrátka zpívá o majestátním vlaku, který projíždí křížem krážem celými Státy a ve kterém se hoboes vozí.

„From the great Atlantic Ocean to the wild Pacific shore
From sunny California to ice-bound Labrador
She's mighty tall and handsome, she's known quite well by all
She's the 'boes accommodation on the Wabash Cannonball“

Létající pevnost B-17F "Wabash Cannonball" od 91.bombardovací skupiny USAAF odlétala za druhé světové války 60 misí nad Německem

Slavná skladba nakonec vedla pojmenování skutečného vlaku.  Už v roce 1837 vznikla železniční společnost Wabash Railroad (WAB), která se v roce 1949 rozhodla díky popularitě písně dát jednomu ze svých pravidelných spojů na trase mezi Detroitem a St. Louis jméno Wabash Cannon Ball. Ten se proháněl po kolejích až do roku 1971, kdy byl s nástupem Amtraku jeho provoz ukončen. Samotná WAB fungovala až do roku 1991, kdy ji koupila železnice Norfolk and Western (N&W), která o šest let později přešla pod současnou Norfolk Southern (NS). Ta se v roce 2013 rozhodla spolu se společností Fort Wayne Railroad Historical Society, že v rámci programu „21. století páry“ vypraví zvláštní historický vlak. Okružní jízda v délce 362 km se pokusila napodobit cestování po bývalé trati Cannon Ball mezi Fort Wayne a Lafayette v Indianě. 

Historická jízda vlaku Wabash Cannon Ball v roce 2013, v čele s lokomotivou Nickel Plate Road 765

Wabash Cannonball je často hymnou různých univerzit, kde se hrají kolektivní sporty. Je to také nejstarší píseň, která se dostala do seznamu „500 Songs That Shaped Rock“, jenž je součástí rokenrolové síně slávy sídlící v ohijském Clevelandu. Skladbu nazpívala řada dalších umělců (Hank Snow, Boxcar Willie, Jerry Reed, Willie Nelson, Wanda Jackson), často s různými verzemi textu. Ovšem nejčastěji ji můžete slyšet v klasické bluegrassové verzi a bez nadsázky se dá říct, že v "muzice modré trávy" se tahle píseň stala naprostou klasikou a "povinným" standartem, který si může zajamovat opravdu každý s každým.

I mezi našimi interprety je skladba poměrně oblíbená. S původním anglickým textem ji nazpíval „český Johnny Cash“ Ladislav Vodička, v češtině ji můžeme slyšet s různými texty – ty nejlepší pocházejí od Mirka "Skunka" Jaroše (hraje královéhradecká Dělová koule) nebo od kapely Blátotlačky, která se svou verzí slavila úspěchy na prvních Portách. 

Midnight Special 

Country-bluesový tradicionál o „Půlnočním vlaku“ nejspíše vznikl někdy v devatenáctém století mezi vězni na americkém Jihu. V roce 1905 poprvé zapsal text písně sociolog Howard W. Odum. V roce 1926 Dave "Pistol Pete" Cutrell skladbu nazpíval se změněným a lehce komickým textem. Byla to první komerční nahrávka této skladby a vyšla pod názvem Pistol Pete's Midnight Special. Rok nato básník a hudebník Carl Sandburg ve svém sborníku lidových písní The American Songbag publikoval dvě různé verze této písně. V roce 1929 se „Pistolník Pete“ ke skladbě vrátil s obměněnou kapelou, tentokrát ji však ponechal původní název Midnight Special a zachoval originální text. 

Existuje mnoho verzí písně o "půlnočním vlaku", tato je v podání Johna Fogertyho, bývalého leadera kapely Creedence Clearwater Revival.

Jedna z nejznámějších verzí pochází od černošského folkového muzikanta Leada Bellyho (celým jménem Huddie William Ledbetter). V roce 1934 jezdil muzikolog a folklorista Alan Lomax se svým otcem Johnem po plantážích a věznicích a nahrávali tam písně místních hudebníků. V jedné louisianské věznici se potkali právě s Bellym. Tento virtuóz na dvanáctistrunnou kytaru, který proslul svými silnými vokály, pro ně nahrál speciálně upravenou verzi, díky čemuž ho Lomaxové mylně považovali za autora. Alan později ve své knize Best Loved American Folk Songs uvedl, že ve skladbě Midnight Special vidí vlak, který na cestě z Houstonu do San Antonia projížděl každou půlnoc kolem texaské věznice Sugar Land (Belly tu v roce 1925 také „seděl“ a soudí se, že jeho verze vychází z osobní zkušenosti). Záře světlometů lokomotivy pronikaly do jednotlivých cel, a tradovalo se, že pokud posvítí na konkrétního vězně, bude brzy volný. Proto se také v písni zpívá „Let the Midnight Special shine her light on me…“. 

Lead Belly, který „Midnight Special“ asi proslavil nejvíce

Nicméně na význam textu jsou i jiné názory. Například zmíněný Carl Sandburg soudí, že text spíše pojednává o sebevraždě – raději skončit pod koly vlaku, než trávit dalších dvacet let ve věznici. Bellyho verze má sice mnoho paralel s dalšími „vězeňskými songy“, nicméně později toto blues nazpívala ještě celá řada interpretů, mnohdy v odlehčenějším tónu – od Paula McCartneyho, přes Van Morisona až po Erica Claptona nebo dokonce ABBU. U nás skladbu nazpívaly Martha & Tena Elefteriadu jako Dál než slunce vstává (s textem Petra Ulrycha) nebo Country Beat Jiřího Brabce s názvem Můj vlak vysněnej (text Pavla Vrby).

Lokomotiva typu E7 v čele vlaku Midnight Special ve stanici St. Louis

Stejně jako u vlaku Orange Blossom Special, ani tady není spojitost mezi písní a konkrétním vlakem zcela jasná. Vlak Midnight Special skutečně existoval, ale nebyl to ten samý vlak, o kterém Belly zpíval. Název vlaku vychází z toho, že na trase mezi Chicagem a St. Louis jezdil především v noci. Provozovala jej železniční společnost Chicago and Alton Railroad (C&A), v roce 1947 provoz převzala Gulf, Mobile and Ohio Railroad (GM&O). V posledních letech provozu byly do souprav jako jedny z posledních na pravidelných linkách zařazovány spací vozy typu Pullman. Počátkem sedmdesátých let potkal vlak stejný osud, jako řadu jeho dalších „kolegů“ – osobní přepravu převzala společnost Amtrak a „Půlnoční vlak“ vyjel na svou poslední jízdu 30. dubna 1971. Amtrak poté provozoval svůj Midnight Special na stejné trati.

Poslední jízda před nástupem Amtraku

Alan Lomax ve výše zmíněné knize také píše o tom, že Midnight Special opravdu jezdil, ale podle něj šlo o vlak Golden Gate Limited provozovaný společností Southern Pacific (SP). Ta však spoj tohoto jména nikdy neprovozovala. Společně s železnicí Rock Island and Pacific Railroad (RI) vypravovala Golden State, který ale jezdil až od roku 1902 a spojoval Chicago s Los Angeles. Texasem sice projížděl, ale v Houstonu, ani v San Antoniu nestavěl. V provozu byl až do roku 1968.

Golden State na snímku z konce 40. let. Byl snad on reálným „Midnight Special“?

Vlak s názvem Golden Gate také existoval, ale jezdil v barvách železnice Atchison, Topeka and Santa Fe Railway (ATSF), která jej začala provozovat až v roce 1912. Cestující se s ním navíc mohli svézt pouze v Kalifornii mezi Oaklandem a Bakersfieldem. Byl největším rivalem osobních vlaků společnosti SP, ale i on ukončil provoz v roce 1968.

Vlak Golden Gate – jedna z možných variant „Půlnočního vlaku“. Na snímku zhruba z roku 1938

Podle některých názorů mohlo jít v písni ještě o vlak Houstonian, který byl součástí vozové flotily Missouri Pacific (MP) a vždy před půlnocí odjížděl z Houstonu do New Orleansu. 

City of New Orleans

Když jel zpěvák a skladatel Steve Goodman (1948–1984) vlakem City of New Orleans navštívit rodinu své manželky, napadlo ho, že by o této cestě mohl napsat písničku. Skladba s příjemnou melodií barvitě a s hořkosladkou nostalgií popisuje cestu z Chicaga do New Orleans.

„Passing trains that have no name
The freight yards full of old black men
And the graveyards of the rusted automobiles“

Goodman skladbu v roce 1971 nejprve zařadil na své album. O rok později potkal v jednom chicagském baru dalšího folkového zpěváka a skladatele, Arla Guthrieho. Goodman se ho zeptal, jestli by mu mohl zahrát jednu píseň. Guthrie váhavě přikývl. Když mu Steve koupí pivo, bude ochoten ho poslouchat, dokud nedopije. Nakonec se mu Goodmanova skladba tak líbila, že naopak on požádal Steva, aby ji mohl nahrát. Zařadil ji na své album Hobo's Lullaby a udělal z ní hit. Skladba se dostala až na čtvrtou příčku žebříčku Billboard a později byla zařazena do jeho Top 100. V prosinci 2005 založil Arlo Guthrie, který celou skladbu o cestě do New Orleans zpopularizoval, sbírku na pomoc obětem hurikánu Katrina.

City Of New Orleans v podání hvězdné superskupiny The Highwaymen - Willie, Waylon, Johnny a Kris.

Když Steve v roce 1984 zemřel na rakovinu, country legenda Willie Nelson zařadila City of New Orleans na své stejnojmenné album. Díky tomu obdržel autor o rok později za píseň posmrtně cenu Grammy. Nelsonova verze se dokonce umístila na prvním místě žebříčku Billboard Hot Country Singles. Jeho a Guthrieho verze City of New Orleans dodnes patří mezi neznámější a nejslavnější. V české verzi ji pod názvem Amerika nazpívala s textem Jana Turka kapela Fešáci.

Vlak City of New Orleans představila společnost Illinois Central (IC) 27. dubna 1947. Měl být „denním protějškem“ jejich nočního spoje Panama Limited, který byl v provozu už od roku 1911 a spojoval Chicago s New Orleansem. Trasu dlouhou 1 482 kilometrů překonal City of New Orleans za téměř 16 hodin. Byla to tehdy nejdelší trasa denního jízdního řádu ve Spojených státech. Díky tomu, že vedla rozsáhlými nížinami podél řeky Mississippi, pohybovala se průměrná rychlost vlaku kolem slušných 97 km/h, v maximech trať umožňovala jet rychlostí až 160 km/h. Cestování po „Hlavní tratí středem Ameriky“, jak se někdy trati také říkalo, bylo velmi oblíbené zejména v 60. letech. V roce 1967 získal City of New Orleans od železnice Missouri Pacific (MP) vozy s vyhlídkovou kopulí, které nahradily dřívější vagóny typu Pullman.

Diesel-elektrická lokomotiva typu E7 v čele vlaku City of New Orleans v Kankakee (stát Illinois) v srpnu 1964

První květnový den roku 1971 převzala osobní přepravu mezi Chicagem a New Orleansem státní společnost Amtrak. Hned o měsíc později došlo k první vážné nehodě této mladé společnosti – stala se právě vlaku City of New Orleans. Souprava s 211 cestujícími díky vadnému okolku (obruč kola na vnitřní straně dvojkolí) vykolejila a při nehodě poblíž Salemu v Illinois zemřelo 11 lidí a 163 bylo zraněno.

Velice pěkné video s akčními záběry slavného vlaku jménem New Orleans a muzikou Arlo Guthrieho.

Vzhledem k tomu, že na City of New Orleans v koncových stanicích nenavazovaly žádné spoje, změnil jej Amtrak po půl roce na noční vlak a přejmenoval na Panama Limited. Po deseti letech státní společnost zase název City of New Orleans oprášila. Chtěla využít popularity stejnojmenné Goodmanovy písně, ale noční jízdní řád zůstal zachován. Amtrak pak City of New Orleans úspěšně provozoval během celých osmdesátých a začátkem devadesátých let. V roce 1992 dosáhl spoj nejvyššího hodnocení poskytovaných služeb (87 %). I přes problémy s poničenou tratí po hurikánu Katrina jezdí dodnes a dokonce se uvažuje o jeho prodloužení do floridského Orlanda, známého sídla Universal Park Studia a Disney Worldu. 

Pohlednice zhruba z roku 1970, zachycující konec éry City of New Orleans

Pokračování příště...

Zdroje: en.wikipedia.org, classicstreamliners.com, cqmsjt.com, cyberspaceandtime.com, rdricketts.com, banjohangout.org, ncstl.com, american-rails.com, swrails.files.wordpress.com, pinterest.com