Z Atlanty do Arizony a zpět: Putování po jihu USA

Mám rád Ameriku. 

Netoužím se tam odstěhovat a zbytek života budovat nový domov a pracovní kariéru na druhé straně Atlantiku, v mém věku by to už ani dost dobře nešlo. Miluju ale poznávání tohoto, pro nás kdysi úhlavně nepřátelského, nyní již spřáteleného, především však nesmírně rozmanitého a pestrého státu. První ochutnávka Spojených států mi byla dopřána právě před deseti roky a od té doby se tam téměř pravidelně vracím, abych navštívil města, místa a oblasti dosud neprozkoumané a mohl porovnávat s již procestovanými regiony. 

Hned poprvé jsme s kamarády projeli na Harleyích západní pobřeží a přilehlé národní parky, další návštěvy jsem absolvoval autem vzhledem k dvou až tříčlenné posádce výletníků. Jednou z nejdelších cest byla ta po jihu USA z Atlanty na západ téměř do Flagstaffu, v Holbrooku odbočka na jih do Tucsonu, El Pasa a zpátky na východ do New Orleans – s kratšími zajížďkami do Santa Fe, Taosu, nebo Austinu téměř 6000 km. Scénář cest byl vždy obdobný – rezervace letenek a auta  na příletovém letišti přes malou, ale spolehlivou cestovní kancelář v Česku a vlastními silami zabukování hotelu na první noc, abychom se mohli imigračnímu úředníkovi prokázat adresou pobytu v USA. 

Směr Arizona!

Další dny se ubytování řídilo cílovou destinací ten který den – itinerář mám vždy zpracovaný celkem pečlivě, a také slevovými hotelovými kupony, jejichž sešitové vydání jsme obvykle bezplatně získali v síti u McDonalda. Hledání hotelů takovýmto způsobem představovalo příjemné zpestření často v podvečer již únavné cesty a hlavně stalo se zcela výjimečně, že byl hotel plně obsazený, nebo že sleva nebyla akceptována. Při poslední cestě do Skalistých hor jsem však všechny rezervace provedl dopředu už z domova vzhledem k odlehlosti některých míst a i když byl tento způsob o něco dražší, bylo to zcela vykompenzováno pohodlím při dojezdu do hotelu třeba v pozdních večerních hodinách. 

Průčeli Kapitolu v Montgomery, AL se sochou prezidenta CSA Jeffersona Davise

Velká jižní cesta začala v Atlantě, kde jsme v půjčovně vyzvedli rezervovaný vůz – tentokrát Chrysler 300C, a protože Atlantu jsme z předchozích návštěv měli projetou a prochozenou celkem důkladně, po přenocování jsme se ve městě nezdržovali a hurá na jihozápad do Montgomery v Alabamě. Proč zrovna tam? Za prvé je to hlavní město Alabamy s krásnou pseoudogotickou budovou Kapitolu – sídlem zákonodárného sboru státu Alabama, ale především – a to jsem si jako velký fanda Konfederačních spojených států nemohl nechat ujít – před touto budovou je bronzovou hvězdou označeno místo, kde 18.února 1861 složil Jefferson Davis přísahu Konfederace. 

Zde přísahal prezident Davis….

Nedaleko Kapitolu stojí dřevěný první Bílý dům prezidenta Konfederace, který Davis společně s rodinou užíval do doby svého přesídlení do Richmondu v létě 1861. A že při cestě po tomto nejtypičtějším jižanském státě v autě několikrát denně duněl profláklý song od Lynyrd Skynyrd Sweet Home Alabama, není třeba zdůrazňovat. 

Bílý dům CSA

Další pamětihodnou zastávkou po přejezdu do státu Mississippi byla návštěva Vicksburgu, města, které se nesmazatelně zapsalo do dějin Občanské války. Po příjezdu k památníku, zakoupení vstupenek a nezbytných suvenýrů a orientačních map jsem zamknul auto na parkovišti a svižným krokem se vydal k hlavní bráně do areálu památníku. Po několika stech metrech chůze, kdy kolem projížděla jenom auta a nepotkali jsme jediného pěšího návštěvníka, jsem znejistěl a podíval se řádně do mapky na plán areálu. Hned bylo jasno – okružní silnice vedoucí památníkem měří téměř 16 mil, takže na celodenní výlet v pohorkách s možností bivaku ideální, ale ne na itinerářem předpokládané tři hodiny. Takže honem zpátky pro auto a pak už vše běželo podle plánu – zastávky u jednotlivých památníků států účastnících se bitvy na obou stranách, prohlídka dělostřeleckých linií obléhatelů i obránců, návštěva torza obrněného dělového člunu Cairo z doby občanské války, hřbitov padlých vojáků – atmosféra umocněná pohledem do údolí na respekt budící mohutnou řeku Mississippi. 

USS Cairo

Odjezdem z Vicksburgu jsme opustili i území s většinou upomínek na Občanskou válku a po dálnici I – 20 jsme projeli napříč Louisianou do Texasu, kde větší zastávka byla v souměstí Dallas – Fort Worth. Ač na konci září, vedro vysoko přes 30°C, centrum města vylidněné, o to lépe se dalo dýchat v klimatizovaném muzeu JFK zřízeném v bývalém školním skladu učebnic – v té budově, ze které údajně střílel Lee Harvey Oswald na prezidenta Kennedyho. 

Sklad učebnic, ze kterého střílel Lee Harvey Oswald na prezidenta Kennedyho

Muzeum samotné je naprosto vynikající, v několika patrech podává vyčerpávající informace nejen o samotném atentátu a jeho aktérech, ale o komplexní atmosféře tehdejší doby, bohatá dokumentace filmovými materiály by k zhlédnutí potřebovala čas mnohonásobně přesahující naše možnosti. Nezbytné foto na ulici Dealey Plaza v místě zásahu prezidenta a navečer přesun do města – dvojčete Fort Worth. 

Cowgirl s americkou vlajkou - nezbytná součást každého rodea

Tradičně dobytkářské místo s typickým long – horn cattle nabízí ve svém skanzenu – stockyard – možnost vcítit se do atmosféry amerického Západu, do zlaté éry kovbojů, která však trvala překvapivě krátce – jen několik desetiletí. Nemohl jsem nevyužít možnosti vychutnat si v místní restauraci pravý 16oz. steak a navštívit rodeo. Pro Středoevropana vskutku zajímavá podívaná zvláště na deseti, dvanáctileté kluky a holky, jaké vylomeniny jsou schopni na koních předvádět. 

Rodeo je jedna z věcí, které v Texasu prostě nemíte vynechat.

Z Texasu se plánovaná trasa stočila na sever do Oklahoma City, kde určitě stojí za návštěvu památník obětem bombového útoku na federální budovu Alfreda P. Murraha z dubna 1995. Zemřelo tehdy 168 lidí, hlavní pachatel útoku Timothy McVeigh byl v roce 2001 popraven. Památník představuje obdélníkové jezero v půdorysu budovy a tzv. palouk prázdných židlí, v každé z nich svítí světlo a je jich přesně 168. Na přilehlých zdech v okolí jsou dosud fotografie obětí, květiny, talismany a vzkazy. 

Památník obětem teroristického útoku v Oklahoma City

Potkali jsme tam hlídkujícího policistu jménem Womack, který – když jsme mu osvětlili pravděpodobný původ jeho jména Vomáčka – si nebyl vědom předků, kteří by přišli z Evropy v předchozích dvou třech generacích, zato věděl o dvou dalších jmenovcích. Večerní projížďka loďkou nás zavedla do míst připomínajících velký run – dostih z doby osídlování Západu. 

Matka cest - slavná Route 66

Další cesta vedla po dálnici I – 40 stále na západ po rozlehlých pláních Oklahomy a Texasu. V těchto místech dálnice kopíruje původní Route 66, která je však už neudržovaná a je patrný upadající zájem o tuto, dříve atraktivní, destinaci. Muzeum Route 66 a Midpoint v osadě Adrian jsme si však nemohli nechat ujít, zvláště po přečtení vynikající, ovšem silně depresivní knihy Johna Steinbecka Hrozny hněvu. 

Tak je to uprostřed nebo ne?

Midpoint Route 66 samozřejmě přesným středem vzdálenosti Chicago – Los Angeles není, vcelku pravidelnou zkušeností v Americe je, že pamětihodnosti a historické budovy, na které jsou Američani tak hrdí, skoro nikdy nejsou tím, co mají představovat – obvykle je to kopie nebo už kopie kopie. Cukrárna v Midpointu s exkluzivními přeslazenými dortíky však zatím jako jedna z mála atrakcí na šestašedesátce asi docela dobře prosperuje.

Stylová cukrárna v Midpointu

Před příjezdem do texaského Amarilla nelze bez zastávky minout 58 metrů vysoký kříž u vesnice Groom, opět neprávem označovaný za nejvyšší kříž na západní polokouli. Zajímavé je ztvárnění křížové cesty ve 14 zastaveních, kde některé sochy v životní velikosti znázorňující Římany mají indiánské čelenky. 

Kříž v Groomu je samozřejmě nejvyšší, jsme přeci v Texasu a tam je všechno nej. I kdyby náhodou nebylo...

V Amarillu mě vedle všudypřítomných reklam na Big Texas Steak House s 72 uncovým steakem (přes 2 kilogramy masa) zaujal neobvyklý památník věnovaný héliu. Byl postaven v roce 1968 jako připomínka 100. výročí objevu tohoto prvku v plynné atmosféře kolem Slunce a tvarem připomíná jeho chemickou strukturu. V každém ze čtyř tzv. Časových sloupů jsou v heliové atmosféře zataveny knihy, dokumenty a předměty připomínající dobu vzniku památníku a jednotlivé sloupy se mají otvírat postupně po 25, 50, 100 a 1000 letech. A proč hélium v Amarillu? Od roku 1918 se v texaské pánvi těží zemní plyn a o deset let později se v blízkosti tohoto města objevila první zařízení na izolaci helia ze zemního plynu. 

I hélium může mít svůj vlastní památník.

Po návštěvě přírodní rezervace Palo Duro Canyon jsme ještě nezapomněli udělat několik fotografií na proslulém Cadillac Ranch, kde v řadě za sebou do země zapíchnuté cadillacy nemají šanci zrezivět a rozpadnout se díky nánosu nesčetných vrstev barev, které na karoseriích jsou. 

Cadillac Ranch. To samozřejmě všichni znáte.

Do města Albuquerque v Novém Mexiku, další zastávky na dálnici I – 40 resp. Route 66 západním směrem, jsme přijeli týden před slavnou balónovou fiestou, takže ubytování jsme sehnali vcelku snadno a za rozumnou cenu. Odtud jsme se vypravili do hor do Santa Fe, které je unikátní svou původní indiánskou architekturou, která musí být zachována i u moderních staveb v centru města. 

Santa Fé - nová stavba v tradičním stylu

Dál na sever se nachází typické indiánské pueblo v Taosu, kam směřují nesčetné výpravy turistů dychtivých poznat pro ně nepředstavitelně vzdálenou historii pěti a více století. Místní domorodci posedávají před svými příbytky, prodávají suvenýry, klábosí a s koncem návštěvních hodin zabalí svou živnost, nasednou do pick-upů zaparkovaných za pueblem a odjedou do města do moderních obydlí. Zaujal mě Indián, který se s námi dal do řeči a po obvyklé otázce „Where are you from?“ překvapivě přesně zareagoval výčtem znalostí o České republice: střední Evropa, hlavní město Praha. Chtěl jsem mu rozšířit jeho obzory připomenutím jména prezidenta Havla, které v drtivé většině Američani vyslovují „Hejvl.“ Když jsem jméno našeho prezidenta takto vyslovil, usmál se a řekl: „not Hejvl, Havel.“ 

Architektura v Santa fé ještě jednou

Putování západním směrem se pomalu blížilo ke konci, před odbočkou na jih v Holbrooku jsme si nemohli nechat ujít zastávku ve Zkamenělém lese – Petrified Forest National Park s kmeny pravěkých stromů přeměněných do křemene. Je to unikátní zážitek, kdy barevné krystaly vytvářejí nádherné mozaiky na průřezu mohutných kmenů, na výstupu z parku hlídkují rangeři a kontrolují, zda si návštěvník v kabelce nebo batohu neodnáší suvenýr v podobě uloupnutého kusu kamene. Památku na návštěvu parku si lze koupit v obchodě v návštěvnickém centru, ovšem nádherně vyleštěné a všemi barvami hrající vzorky letokruhů nejsou nejlevnější. 

Zkamenělý les

Po změně směru jízdy na jih bylo nejbližší zastávkou arizonské město Tucson, které mě nadchlo ze tří příčin – navštívil jsem nedaleko od něj Titan Missile Museum, což je celosvětově jedinečná památka na období studené války – veřejně přístupné raketové silo, které ve svých útrobách obsahovalo interkontinentální balistické rakety Titan II s 9megatunovými jadernými hlavicemi, schopnými zasáhnout cíl do vzdálenosti 10000 km.

Z tohoto velína se řídilo odpalování raket Titan II

Tato základna fungovala v letech 1963 – 1987 a je poslední z 54 obdobných základen, kdysi rozesetých po celých Spojených státech. Díky přístupu do samotného raketového sila s raketou, návštěvě velína i vystaveným raketovým motorům si může návštěvník udělat detailní představu o americké technologii v době studené války. Kdysi přísně tajné místo dodnes vyvolává mrazení v zádech. 

Zaplaťpámbů, že už je to jen muzeum...

Dalším, opět technickým zážitkem, byla návštěva Pima Air and Space Museum, muzea na obrovské ploše se stovkami vysloužilých letadel všech typů, velikostí a účelů. K vidění je Air Force One prezidenta J. F. Kennedyho, prezidentské letadlo užívané prezidenty Nixonem a Johnsonem, strategické bombardéry B-52, špionážní Blackbird SR-71 i ruská stíhačka MIG 21. Na tento exemplář ve sbírce mě zvlášť upozorňoval průvodce v recepci muzea jako na velikou vzácnost. Když jsem mu řekl, že během vojny jsem sloužil na letišti s MIGy 23, téměř řičel nadšením a můj kredit u něj velice výrazně stoupl. Naštěstí jsem válčil rok po sametové revoluci, takže jsem se nemusel zdržovat výkladem o obraně naší vlasti před iimperialismem a jestřáby z Wall Streetu. 

Jedním ze vzácných exponátů Pima Air nad Space Museum je i strategický bombardér Convair B-36

Poslední třešničkou na dortu byla návštěva Národního parku Saguaro se slavnými větvenými kaktusy, které nechybí téměř v žádném westernu, i když jejich endemické rozšíření je vcelku malé. Protože do parku jsme přijeli v pozdním odpoledni a na závoře u vstupu byla cedule, že se setměním se park závorou činí nepřístupným, připomínala cesta po úhledných asfaltkách uvnitř parku místy rallye. Najít zajímavý kaktus – vyběhnout z auta – foto – naskočit zpátky a honem dál. 

Kaktusy. Všude kaktusy.

Během hodiny jsme stále kontrolovali slunce, jak vysoko je nad obzorem, a s jeho západem jsme s ulehčením ujížděli volně branou směr Tombstone. Toto nejtypičtější z typických městeček Divokého západu nechybí v žádném průvodci a tak ani já jsem neodolal a rezervoval si pokoj v hotýlku Tombstone Bordello už z Česka. Jednotlivé pokoje mají ženská jména a nevím, zda to je úmysl majitelů, nebo nedostatek vkusu, stále však přehršlí krajek a kýčovitých barev bordelové apartmány připomínají. 

Tombstone Bordello nabízí ubytování vskutku stylové, bohužel (nebo bohudík?) bez obsluhy. 

Vzpomínku na tento hotel budu mít už navždycky – zapomněl jsem v něm v zásuvkách všechny tři adaptéry na evropské elektrospotřebiče, což jsem zjistil o 400 km dále a nebylo možné se vracet. Naštěstí šňůru k počítači jsem koupil v elektroobchodě a mobily se dařilo nabíjet v autě díky nabíječkám zakoupeným na benzíně. 

Tombstonský Boothill. Občas tady někoho pověsili omylem.

Celkově mi atmosféra v městečku připadala obdobně zašedlá a uvadající jako kdysi známé milníky na Route 66. Po povinné projížďce v kočáru s téměř nesrozumitelným výkladem v mikrofonu jsme objeli hlavní třídu s dřevěnými domky nacpanými suvenýry, nezapomněli se pokochat na dvoře O. K. Corral historickou událostí v podobě pistolnického souboje bratří Earpů a Doca Hollidaye s přesilou kovbojů (skutečné místo přestřelky je úplně jinde) a navštívit místní proslulý hřbitov s občas černě humornými náhrobními štítky. I když byla neděle, návštěvníků byla opravdu jenom hrstka. 

Pro turisty jsou v tombstonu připraveny místo taxíků stylové dostavníky

Pokračování cesty nás zavedlo na americko – mexické hranice do El Pasa zpátky do Texasu. Zlákáni možností podívat se do protějšího města Ciudad Juarez v Mexiku bez jakýchkoli administrativních formalit, jsme překročili hraniční most přes téměř vyschlou řeku Rio Grande a ocitli se v jiném světě, než na který jsme byli ze Spokojených států zvyklí. Podstatně větší nepořádek, neutěšený stav budov v ulicích (výjimku představovaly ordinace dentistů, kterých byly snad desítky a jejichž sídla byla velice pečlivě udržovaná), policejní hlídky se samopaly. 

Hlídky mexické policie jsou na ulicích města Ciudad Juarez opravdu vidět

Doptávali jsme se mou chatrnou španělštinou na cestu do městské tržnice, čehož se chytil typický místní domorodec s knírkem, kloboukem a špičatými botami a se slovy, ať jej následujeme, se vydal přesně opačným směrem, než jsem existenci tržnice předpokládal. Během chůze se vyptával španělsky na všechno možné a postupně jsme opouštěli lidnaté ulice za stálého ujišťování, že už tam budeme. Po projití několika dalších ulic jsme slušně, ale důrazně poděkovali a rychle se vydali zpátky do centra, kde jsme tržnici skutečně našli. 

Mexiko

Teprve po několika měsících jsem náhodou zaslechl v televizi, že Ciudad Juarez je pokládáno za druhé nejnebezpečnější město v Mexiku. Moje dychtivost po nasátí cizokrajné atmosféry u jižního amerického souseda tím byla zcela vyčerpána a dodnes mám při vzpomínce na usměvavého Mexikána nepříjemný pocit. 

Hraniční přechod mezi Mexikem a USA

Severozápadně od El Pasa jsme si nemohli nechat ujít prozkoumání jeskynního komplexu v Carlsbadu. Tento pozůstatek vnitrozemního moře z období prvohor tvoří 119 vápencových jeskyní, z nichž největší – Big Room – je přes 1200m dlouhá a v nejvyšším bodě 78m vysoká. Množství krápníků, často nasvícených elektrickým světlem, vytváří úchvatnou podívanou stejně tak jako jednotlivé dómy nejrůznějších tvarů a velikostí. 

Po výstupu zpět na povrch ještě týž den čekala nejdelší etapa cesty napříč Texasem do San Antonia. Toto město mě velice příjemně překvapilo – po návštěvě památníku pevnosti Alamo, kde se odehrála roku 1836 památná bitva hrstky Američanů proti drtivé přesile mexických vojáků během texaské revoluce a na niž jsou Američané nezřízeně hrdí, se naskytl úžasný výhled na město a široké okolí z výšky kolem 200m z Tower of Americas, kde ve vyhlídkovém patře je skvěle zpracovaná v několika zastaveních historie Texasu. 

Prohlídka legendárního Alama je po návštěvníka povinnost.

Největším zážitkem byla plavba loďkou po řece San Antonio, která se vine centrem města o úroveň níže pod rušnými ulicemi a na jejíchž březích je spousta restaurací, kaváren, obchodů a galerií. Nezapomněl jsem ochutnat pravou texaskou zmrzlinu – dělala čest obrovskému státu, jakým Texas je, vážila asi půl kila a po její konzumaci jsem se nemohl na sladké podívat několik dní. 

Mosty přes řeku v San Antoniu

Skutečným oříškem pak bylo najít správnou výpadovku z města směrem na Austin – spleť nájezdů, odboček a návěstidel ve třech až čtyřech patrech činí dojem naprosté sci-fi a na správnou silnici jsem se dostal až na třetí pokus.

Na rozdíl od pulsujícího San Antonia působil Austin dost ospalým dojmem – možná to bylo tím, že prohlídku města jsme měli naplánovanou především na dopoledne a městské centrum bylo téměř liduprázdné. Po prohlídce majestátního texaského Kapitolu jsem se zastavil u pomníku 8. texaské kavalerie, která během Občanské války bojovala na straně Konfederace, a prošli jsme se po březích řeky Colorado k mostu, z jehož útrob údajně každý večer vylétaly tisíce netopýrů. V době naší návštěvy měli zrovna půlnoc, vlastně poledne, takže mimo ojedinělého zapištění a zašumění křídel nebylo po létajících myších ani stopy. 

Kapitol v hlavním městě Texasu Austinu

Z Austinu vedla cesta dále na jihovýchod do Houstonu, jehož centrum jsme minuli v uctivé vzdálenosti a přesto už 40 km před městem jsme jeli v koloně aut v 5 – 6 pruzích. Ubytování v motelu na periferii bylo symbolicky doprovázeno večerním filmem Apollo 13 na jednom z televizních kanálů, jehož sledování bylo téměř nemožné pro množství reklam, které následovaly maximálně v 10 minutových intervalech. 

Do kokpitu raketoplánu se nepodíváte každý den...

Druhý den ráno za hustého deště jsem se vydal do Lyndon B. Johnson Space Center - návštěvnického centra NASA pro lety člověka do vesmíru. Pro Evropana neskutečná podívaná na raketu Saturn 5 v celé své obří velikosti, která vynášela do vesmíru posádky projektu Apollo při cestách na Měsíc , možnost podívat se do kopie kokpitu raketoplánu, prohlédnout si velitelský modul Apolla 17, měsíční modul i lunární vozítko, projít se po raketovém parku. Návštěva zabrala téměř celý den, ovšem vzhledem k blízkosti posledního bodu amerického putování – ostrovu a městu Galveston – jsme si mohli takový luxus dovolit. 

Samotný Galveston na břehu Mexického zálivu působil v sobotním dopoledni taktéž velmi unaveně, vypnuté neony pod zamračenou oblohou jen podtrhovaly celkovou flegmatickou atmosféru. Po zastávce ve výborné místní cukrárně a obdivování obrovského papouška vystaveného v kleci na ulici jsme se marně snažili dostat do české restaurace, kde však bylo do pozdního odpoledne zavřeno, a tak jsme si aspoň na dveřích vyfotili dvojjazyčný nápis „Kde se pivo pije, tam se dobře žije.“ 

Neonová brána do centra Galvestonu vypadá v 11 dopoledne poněkud posmutněle. Ale v noci je to jiná...

Procházka po divoké pláži, výhled na moře Mexického zálivu a krmení racků znamenaly poslední položku v seznamu naplánovaných akcí. Z Galvestonu následoval přesun na letiště v New Orleans, odevzdání auta zpět do půjčovny (šlapalo jako hodinky, mimo dohuštění pneumatik jsem nezaznamenal sebemenší problém) a odlet přes Atlantu zpět domů. 

Město Galveston zažilo v roce 1900 nejničivější hurikán v historii USA. 6000 jeho obyvatel zahynulo. Nám se naštěstí při jeho návštěvě podobné rozmary počasí vyhnuly.

Tři týdny nabité zážitky bylo nutné vstřebávat postupně, po četných návštěvách u dealerů Harley – Davidson se moje sbírka triček s logy jednotlivých prodejen utěšeně rozrostla a troufám si říct, že dnes mám možná největší sbírku harleyáckých triček v Čechách. Po návratu z cest mi saturace Amerikou vydrží několik měsíců, ale pak se plíživě dostaví absťák a já pomalu začnu plánovat další výlet nad průvodci, Google mapami a internetovými odkazy. Tyto zážitky jsou pro mě nádherné, jedinečné a nezapomenutelné. Takže snad někdy na viděnou za velkou louží!!! 

Fotografie: autor článku