Ozbrojené síly už desítky let sázejí na vrtulníky jako na nesmírně efektivní létající prostředky, které zajišťují mimořádné pestré spektrum služeb od transportu nákladů po palebnou podporu. Klasická koncepce helikoptéry však již naráží na své fyzikální limity, a proto se zkoušejí nové koncepce, které mají přinášet zejména vyšší rychlost a delší dolet. Přibývá také konstrukcí bez osádky a existují i snahy ztížit nepříteli zjištění vrtulníků. Ale to všechno už tady bylo, jelikož během studené války vznikla v tomto oboru opravdu impozantní škála experimentů. Nabízíme vám další sestavu deseti bizarních létajících strojů.
Konečně snímek „neviditelného“ Black Hawku speciálních jednotek? Ne, bohužel jen maketa pro natáčení filmu Zero Dark Thirty
10. Vzdušný jeřáb ve stylu kostry
Vrtulníky běžně dopravují zátěž i v externím závěsu pod trupem, ale existují také stroje, které vznikly výhradně pro tento účel, tzv. létající jeřáby. Mezi nejznámější se řadí Sikorsky CH-54 Tarhe, který poprvé vzlétl 9. května 1962 a připomínal takovou „kostru“, resp. vrtulník, jemuž chybí větší část trupu. Byla to jen kabina, motory, nosný rotor, ocas s vyrovnávacím rotorem a podvozek.
Silák jménem CH-54 Tarhe dokázal transportovat i lehký tank M551 Sheridan
Bez ohledu na podivný vzhled se opravdu osvědčil, protože běžně mohl nosit zátěž okolo 12 tun, krátkodobě i více, takže zvládl nést také např. lehký tank M551 Sheridan o váze 15 tun. Pořád drží rovněž několik výškových rekordů. Americká armáda získala 105 kusů, jež provozovala v éře vietnamské války. CH-54 mohl unést mj. hned dva prázdné vrtulníky UH-1 nebo obří leteckou bombu BLU-82/B, známou jako „Sekačka sedmikrásek“.
Civilní provedení Erickson S-64 Skycrane pokračuje v úspěšné službě, jelikož se uplatňuje zejména při hašení rozsáhlých požárů
Kromě toho byly vyráběny jen málo odlišné civilní stroje S-64 Skycrane, které stále létají, a ačkoli to vzhledem ke stáří konstrukce působí neuvěřitelně, na zakázku se ještě vyrábějí. Práva od firmy Sikorsky koupila značka Erickson, která provozuje a vyrábí modernizované helikoptéry S-64E a S-64F. Mezi hlavní zákazníky patří mj. lesní správy, jelikož „Létající jeřáb“ dokáže během 45 sekund vypustit na lesní požár náklad zhruba 10 000 litrů vody.
Letité vzdušné jeřáby S-64 se dosud používají jako výkonné hasící prostředky.
9. Co všechno dokázal Chinook
Dopravní vrtulník CH-47 Chinook, vyvinutý firmou Vertol a dnes dodávaný značkou Boeing, jistě není třeba dlouze představovat, protože zaručeně jde o nejznámější helikoptéru se dvěma tandemovými nosnými rotory. Poprvé vzlétl 21. září 1961, díky mnoha modernizacím se však ve své kategorii dosud řadí na špičku a spekuluje se, že nejnovější varianta CH-47F s nosností téměř 10 tun by se mohla objevit i v Armádě ČR. Vedle transportu nákladů se ovšem Chinook dočkal i dalších využití.
Vyzbrojený ACH-47A Chinook připomínal jakousi bizarní „létající pevnost“
Ve vietnamské válce bojovaly čtyři stroje ACH-47A, jež připomínaly jakési groteskní „létající pevnosti“. Každý měl pod přídi věžičku s 40mm granátometem M75, po bocích se nacházely dva 20mm kanony M24A1 a dvě raketnice po 19 raketách ráže 70 mm a v bočních oknech a na záďové rampě bylo montováno ještě pět kulometů. Výsledky ale byly spíše rozpačité, tři ze strojů byly ztraceny a další konverze se již neprovedly, neboť ACH-47A byly prostě přetížené.
Prodloužený typ Boeing Vertol Model 347 s pomocným křídlem a čtyřlistými rotory se intenzivně zkoušel, ale zůstal jen v prototypu
Další zajímavý pokus představoval stroj Boeing Vertol Model 347, jenž měl nabízet větší nosnost a dolet. Za tím účelem dostal prodloužený trup, nové čtyřlisté rotory a zejména masivní křídlo připojené k horní straně trupu. Výkony při testech působily skutečně slibně, avšak na sériovou výrobu nakonec nedošlo.
8. Pokus o „neviditelný“ vrtulník
Jestliže nějakému vývojovému projektu vrtulníku nechyběly ambice, byl to nesporně RAH-66 Comanche. Společnosti Boeing a Sikorsky jej vyvinuly na objednávku US Army, která žádala vyspělý průzkumný stroj, který bude vybaven špičkovými senzory a ponese i výzbroj, aby tak mohl nejen vyhledávat cíle pro bitevníky AH-64 Apache, ale také provádět samostatné útočné akce. Hlavním rysem konstrukce byla obtížná zjistitelnost pro radar i jiné senzory, čemuž byla podřízena též výzbroj.
Už samotné podivné tvary helikoptéry RAH-66 Comanche naznačovaly, že se má jednat o radarem obtížně zjistitelný prostředek
„Komanč“ měl jeden výklopný 20mm kanon pod přídí a v bocích trupu se nacházely výklopné závěsníky pro řízené či neřízené rakety, v případě potřeby se však daly na boky umístit i vnější závěsy pro další zbraně. Požadavkům obtížné zjistitelnosti odpovídaly také podivné hranaté tvary trupu, ale navzdory nim měl RAH-66 dosahovat působivé rychlostí až 324 km/h a operovat nad bojištěm asi 2,5 hodiny.
Do typu RAH-66 Comanche vkládala americká armáda nemalé naděje, ovšem kvůli problémům a změnám priorit se jej musela vzdát
V konstrukci se uplatnilo mnoho opravdu supermoderních technologií, avšak to vedlo ke zdražování a zpožďování. První prototyp vzlétl 4. ledna 1996 a pak vznikl ještě jeden, jenže US Army v únoru 2004 oznámila konec projektu, který přišel na téměř 7 miliard dolarů. „Komanč“ již zkrátka přestal vyhovovat podmínkám na bojišti. Výsledky se však využily ve vývoji „neviditelné“ verze vrtulníku UH-60 Black Hawk, která byla nasazena při likvidaci Usámy bin Ládina.
7. Proč se ty dva rotory nesrazí?
Mezi méně běžné, ale velmi zajímavé koncepce vrtulníku patří tzv. synchroptéra, jak se někdy říká stroji s prolínajícími se rotory. Takový stroj má dvojici nosných rotorů, které se nacházejí vedle sebe, ale v poněkud odkloněných rovinách, takže se rotorové disky prolínají, avšak díky synchronizaci nedochází ke kontaktu listů. Za druhé světové války tak fungovalo několik typů německých helikoptér a během studené války se hlavním proponentem stala firma Kaman.
Kaman HH-43 Huskie se řadí mezi nemnoho typů helikoptér s prolínajícími se rotory, které se dostaly do velkosériové produkce
Ta pro americké ozbrojené síly vyráběla stroj HH-43 Huskie, který poprvé vzlétl 21. dubna 1953, unesl čtyři osoby a uplatňoval se hlavně jako záchranářský či hasičský. Dočkal se i vývozních úspěchů, na které později navázal typ K-MAX, který odstartoval 23. prosince 1993. Tentokrát jde o jednomístný vrtulník, který vznikl jako „létající jeřáb“ schopný uzvednout přes 2700 kg, což je více než jeho vlastní prázdná hmotnost!
Velmi podivně vypadající, avšak velmi efektivně řešený Kaman K-MAX létá rovněž ve službách americké námořní pěchoty
Výroba skončila v roce 2003, v roce 2015 však byla obnovena, a to mj. kvůli zájmu americké námořní pěchoty, která začala K-MAX zkoušet a používat jako zásobovací prostředek v Afghánistánu. Posléze vznikla také varianta CQ-24A s dálkovým řízením, jež zvládá dokonce i evakuaci raněných. V civilní sféře se K-MAX užívá jako nástroj pro stavební, demoliční či hasičské práce.
Prolínající se rotory jsou možná podivný, ale zaručeně velice účinný koncept.
6. Až moc komplikovaný design
Vrtulníky s šestkou na konci číselného označení mají zřejmě smůlu. Vedle typu RAH-66 totiž skončil neúspěšně také další ambiciózní bojový stroj, a to Lockheed AH-56A Cheyenne, který vznikl v 60. letech v rámci projektu AAFSS (Advanced Aerial Fire Support System). Armáda si přála rychlost přes 200 uzlů (370 km/h), takže společnost Lockheed opatřila svůj stroj nejen klasickým nosným a vyrovnávacím rotorem, ale též tlačnou vrtulí a velkým křídlem.
Bitevník AH-56 Cheyenne náležel mezi nejambicióznější projekty Pentagonu, ale kvůli řadě problémů se nikdy nedostal do služby
„Čejen“, který odstartoval 21. září 1967, proto při zkouškách atakoval hranici 400 km/h. Jak napovídá i název, hlavním zadáním byla přímá letecká podpora, k čemuž stroj nesl dokonce dvě střelecké věžičky, a sice břišní s 30mm kanonem XM140 a přední, ve které mohl být umístěný 7,62mm kulomet XM196 Minigun nebo 40mm granátomet M129. Další výzbroj (včetně řízených raket TOW) se dala nést na šesti závěsech pod křídlem.
Vrtulník AH-56 Cheyenne se vyznačoval rozměrným křídlem a tlačnou vrtulí
AH-56 působil hodně slibně, ale 12. března 1969 jeden prototyp havaroval a armáda začínala kritizovat i různé technické potíže a rostoucí náklady. Lockheed pak modifikoval konstrukci, mj. upravil systém řízení a přidal vystřelovací sedačky, ale generálové ztráceli trpělivost. Zrušili objednávku sériových vrtulníků a vsadili na jednodušší design AH-1 Cobra. Vývoj AH-56 ještě nějakou dobu pokračoval, jenže roku 1972 byl po vzniku celkem deseti kusů definitivně ukončen.
Pokud jste fandové do mixérů, tak by ve vašem šatníku rozhodně nemělo chybět triko s legendárním Huey od První jízdní z produkce naší značky DixieGear - Original Redneck Outfit
5. Může být vrtulník (skoro) tichý?
Každý ví, že zvuk vydávaný helikoptérou je téměř ohlušující. Jedinou výjimkou je stroj zvaný Modrý hrom, který ale existuje pouze ve stejnojmenném (mimochodem skvělém) filmu. Nebo snad ne? Agentura ARPA (pozdější DARPA) ve skutečnosti na tichém vrtulníku pracovala již od roku 1968 a záhy se dostavily impozantní výsledky. Základem byl lehký stroj Hughes 500, jenž absolvoval řadu úprav.
Lehký vrtulník Hughes NOH-6P dostal přiléhavou přezdívku „The Quiet One“
Listy nosného rotoru měly lichoběžníkové zakončení, zatímco pro ocasní rotor se použily čtyři zvětšené listy v „nůžkové“ konfiguraci a motor obdržel zvukovou izolaci a speciální tlumiče. Pokud klasický Hughes 500 bylo slyšet na vzdálenost přes 2,5 km, u modifikovaného stroje s přezdívkou „The Quiet One“ tato vzdálenost klesla na pouhých 250 m, a navíc šlo o zvuk, který vůbec nezněl jako helikoptéra.
Zvuk vydávaný drtivou většinou helikoptér bývá takřka ohlušující, ovšem stroj NOH-6P ukazuje na snahu tento nedostatek nějak řešit
O program se tedy začala zajímat i CIA, která tehdy plánovala tajné operace v Laosu, takže si pořídila dva vrtulníky Hughes 500, které nechala upravit na tichou variantu Hughes 500P neboli NOH-6P. Ta měla i další úpravy, mj. přídavné nádrže ke zvýšení doletu a moderní navigační přístroje. V prosinci 1972 se jeden stroj opravdu podílel na umístění odposlechového zařízení v Laosu. Stroje se potom vrátily do USA a jeden z nich (i s většinou „tichých“ úprav) odkoupil úřad šerifa okresu Snohomish (stát Washington), kde tento unikát stále provádí hlídkové lety.
Jeden vrtulník NOH-6P dosud létá a pořád udivuje svou nízkou hlučností.
4. Rotorový dron proti ponorkám
Máloco je nyní tak v módě jako bezpilotní letadla čili drony, ale kořeny tohoto druhu techniky sahají už do pionýrských časů letectví a během studené války se běžně provozovala řada typů. Mezi méně známé se řadí Gyrodyne QH-50 DASH (Drone Anti-Submarine Helicopter), který vznikl, jak ostatně název napovídá, jako nástroj protiponorkového boje. Poprvé odstartoval již v roce 1959 a vyrobilo se celkově 755 kusů, které se běžně objevovaly na palubách válečných lodí US Navy a také JMSDF (tedy nového japonského „sebeobranného“ námořnictva).
Ačkoli QH-50 DASH působí spíše jako amatérská konstrukce, ve skutečnosti se jednalo o výkonnou protiponorkovou zbraň US Navy
QH-50 vypadal jako nějaká amatérská konstrukce, protože měl úplně odkrytý motor i další součástky. O pohyb se starala dvojice souosých nosných rotorů a stroj standardně nesl dvě samonaváděcí torpéda, která měl přepravit na souřadnice, kde senzory lodě zjistily přítomnost ponorky. Celé řízení se odehrávalo z paluby.
Bezpilotní helikoptéra QH-50 DASH běžně nosila dvojici naváděných torpéd
Pokud šlo vše podle plánu, byl DASH poměrně efektivní, jenže podle plánu to nešlo zdaleka vždycky, neboť rotorové drony se ukázaly jako dost nespolehlivé a poruchové, takže víc než polovina (!) byla během mírového provozu ztracena v moři. Patrně za tím stála i nesprávná údržba, ale námořnictvo je počátkem 70. let každopádně vyřadilo, byť US Army stále používá několik kusů jako nosiče terčů.
3. Když přidáte proudové motory
Již zmíněný AH-56 Cheyenne nebyl vlastně „čistý“ vrtulník, protože kvůli své tlačné vrtuli se řadil mezi tzv. kombinované vrtulníky („compound helicopters“), které mají nějaký prvek pro urychlení horizontálního letu. Pomocná vrtule byl ale jenom začátek, protože se zkoušely také proudové motory, takže výsledky připomínaly vrtulník Airwolf ze stejnojmenného seriálu. Do této kategorie nápadů náleží mj. Bell 533, vlastně klasický „Huey“ alias UH-1, na kterém bylo testováno pomocné štíhlé křídlo a dva reaktivní motory Continental J69, a tudíž si v roce 1964 připsal dosažení rychlosti 380 km/h.
Experimentální Bell 533 představoval derivát proslulého UH-1 neboli „Huey“, ovšem opatřený dvojicí přídavných proudových motorů
Tím ovšem pokusy neskončily, protože firma Bell potom namontovala ještě silnější agregáty Pratt & Whitney J60, a tak v roce 1969 dosáhl její vrtulník ohromující rychlosti 508 km/h. Dalším příkladem byl XH-51 neboli Model 186, jenž pocházel od firmy Lockheed. Původně sloužil zejména pro zkoušky tuhého rotoru, tedy takového, který je s rotorovou hlavou spojen pevně, nikoli kloubem.
S pomocným reaktivním motorem dosahoval XH-51 rychlostí okolo 480 km/h
První ze dvou XH-51A vzlétl 2. listopadu 1962 a posléze se přidal jeden kus mírně odlišné verze XH-51N. Druhý kus XH-51A obdržel i křídlo a jeden proudový motor Pratt & Whitney J60, s nímž dosáhl úžasné rychlosti 487 km/h. Firma Lockheed poté pro civilní trh postavila dva stroje Model 286 (příbuzné XH-51N), jenže ani intenzivní marketing jí nepomohl nalézt zákazníky.
2. Stroje pro jednoho statečného
V polovině 50. let se hodně mluvilo o konceptu zvaném „rotorcycle“ (česky „rotorka“), tedy o ultra-lehkém jednomístném vrtulníku, jenž by měl fungovat v podstatě jako létající ekvivalent motocyklu. Část velitelů výsadkových sil či námořní pěchoty si představovala, že by se takhle daly provádět invazní operace, a nabízela se i jiná využití, např. průzkum bojiště nebo kurýrní služby.
Miniaturní vrtulník Hiller ROE Rotorcycle byl určen k dopravě jednoho muže, ale rozsáhle se nikdy neuplatnil (foto: Marek Vanžura)
Také se předpokládalo, že by se „rotorka“ dala složit do kontejneru a shodit na padáku za nepřátelské linie. Smlouvy pro námořnictvo a námořní pěchotu obdržely firmy Gyrodyne a Hiller. První z nich postavila stroj RON Rotorcycle, jenž měl dva souosé nosné rotory, kdežto druhá se držela klasického schématu s jedním nosným a jedním vyrovnávacím rotorem. RON, který prázdný vážil asi 250 kg, poprvé vzlétl v roce 1955 a o tři roky později zahájil zkoušky i Hiller ROE Rotorcycle o váze dokonce jen 140 kg. Oba zvládly zátěž asi 120 kg, tzn. jednoho člověka s výzbrojí a výstrojí.
„Rotorku“ pro americkou námořní pěchotu postavila též firma Gyrodyne, jejíž typ RON sázel na koncepci dvojice souosých rotorů
Ukázky vypadaly působivě, jenže ovládání bylo komplikované a stroje nikdy nebudily dojem bezpečnosti (čemuž se asi nelze moc divit). Neuspěly ani snahy o prosazení na civilním trhu. Celkově proto vzniklo jen 22 kusů, ale konstrukce RON posloužila jako základ pro výše popsaný dron QH-50 DASH.
Létání s „rotorkou“ Hiller ROE nepochybně vyžadovalo pořádný kus odvahy.
1. Když USA postavily X-Wing
U pokusů s pomocnými proudovými motory na vrtulnících samozřejmě nemohla chybět firma Sikorsky, která počátkem 70. let vyrobila dva pokusné stroje S-69 (neboli XH-59), které měly dvojici souosých nosných rotorů a dva proudové agregáty Pratt & Whitney J60. Max. rychlost se pohybovala kolem 480 km/h. Pokusy financovala agentura NASA spolu s US Army a totéž financování měl i pozdější program RSRA (Rotor Systems Research Aircraft), z něhož vzešel typ Sikorsky S-72, postavený taktéž ve dvou kusech.
Experimentální prostředek Sikorsky S-72 RSRA sloužil pro zkoušky různých typů rotorů, ale sám o sobě dokázal létat i bez rotoru
Jak napovídá jméno, sloužil pro zkoušky různých koncepcí rotorů, a aby v případě nějakého problému vydržel ve vzduchu, měl i pevné křídlo a dva proudové motory General Electric TF34. Ve skutečnosti mohl létat (a také létal) i zcela bez rotoru. Poprvé odstartoval 12. října 1976. Mezi jeho další zvláštnosti se řadil systém záchrany tříčlenné osádky, kterou by po odhození listů rotoru vytáhly ven malé rakety.
Na stroji S-72 RSRA se měl testovat dokonce rotor, který se mohl během letu zastavit, takže se vlastně změnil v pevné křídlo
Vrchol programu RSRA však představoval tzv. X-Wing (ano, opravdu se to tak nazývalo), v podstatě tuhý rotor tvaru X, jenž by se otáčel jen během startu a přistání, ovšem ve vodorovném letu by se zastavil a proměnil by se v pevné křídlo! Revoluční prvek byl na S-72 v roce 1986 opravdu instalován a lety měly začít roku 1988, ale ještě před tím byl celý projekt zastaven. X-Wing se tedy prohání pouze ve filmových Hvězdných válkách.
Lukáš Visingr
Vojenský a bezpečnostní analytik, publicista, konzervativní vlastenec, sionista a milovník života, který chce vidět smrt politické korektnosti.
