Na ostravské Dny NATO 2019 zavítal i bitevní vrtulník AH-1Z Viper, pro jehož zakoupení se rozhodla i Armáda České republiky a který představuje dosud nejnovější verzi známého stroje AH-1 Cobra. Ten se stal první sériově dodávanou bitevní helikoptérou v historii, resp. prvním vrtulníkem, který byl speciálně určen jako nosič zbraní pro ničení pozemních cílů. Za více než půlstoletí své existence prodělal veliké změny, když dostal daleko výkonnější motory a novou elektroniku i výzbroj, avšak základní koncepce se nemění. Charakteristicky štíhlá „Kobra“ tak pokračuje ve sbírání komerčních a bojových úspěchů.
Nejmodernější podobu „Kobry“ představuje stroj AH-1Z Viper, pro jehož nákup se nedávno rozhodla také Armáda České republiky
Jak byl vyroben první bitevník
Americké ozbrojené síly poprvé využily vrtulníky ve druhé světové válce a poté v Koreji, kde se proslavil lehký H-13 Sioux, známý mj. ze seriálu MASH. Kromě přepravy zraněných se ale zkoušely i jiné metody jeho nasazení včetně vzdušné palebné podpory, a tudíž se u vojáků i ve firmě Bell pozvolna ujímala myšlenka specializovaného bitevního stroje, jenž bude sloužit jen jako nosič zbraní. Mezitím již Bell vyráběl nový víceúčelový vrtulník UH-1 Iroquois, který se stal známým pod přezdívkou „Huey“.
Experimentální stroj Bell 207 Sioux Scout s malou otáčivou věžičkou byl postaven jako demonstrátor základní koncepce bitevní helikoptéry
Právě tento typ se stal základem pro projekt Bell D-255 Iroquois Warrior, který měl využívat většinu komponentů UH-1, ale dostal novou štíhlou příď pro dvoučlennou osádku sedící za sebou, pod příď kanon a na boky závěsy pro zbraně. Vojáci projevili zájem., takže značka Bell v roce 1962 získala smlouvu na demonstrátor, jenž vzlétl o rok později a dostal jméno Bell 207 Sioux Scout. Vznikl na bázi typu Bell 47 alias H-13 a měl novou příď s věžičkou se dvěma kulomety. Sama koncepce se osvědčila, jenže Sioux Scout se jevil jako příliš malý a slabý.
Vrtulník Bell 209, tedy prototyp vyvíjeného bitevníku AH-1G Cobra, měl nezvykle konstruovaný lyžový podvozek, který se zasunoval
Armáda pak vyhlásila ambiciózní výběrové řízení na zcela nový bitevní stroj AAFSS (Advanced Aerial Fire Support System), kam Bell přihlásil návrh D-255, ale zvítězila firma Lockheed s typem AH-56 Cheyenne. Program se ale extrémně protahoval a prodražoval, Američané se mezitím zapletli do vietnamské války a armáda chtěla zavést nový bitevní vrtulník co nejdříve, a tak v lednu 1965 dostala firma Bell druhou šanci, když obdržela finance na stavbu stroje Bell 209. Ten spojoval prvky helikoptér Sioux Scout, D-255 a UH-1C a poprvé odstartoval 7. září 1965. Armáda byla se zkouškami spokojena, a tudíž v dubnu 1966 objednala sériovou výrobu pod názvem AH-1G Cobra.
Ve věži tohoto vrtulníku AH-1G se nachází kulomet M134 Minigun a granátomet M129, kdežto po bocích jsou raketnice kalibru 70 mm
Zkušenosti z vietnamské války
Proč ale právě G? Protože nový bitevník byl nejprve považován jen za verzi typu UH-1, takže obdržel toto písmeno coby pokračování série verzí UH-1. Sériové stroje AH-1G se od prvního prototypu lišily mj. řešením lyžového podvozku, který byl pojat jako pevný, zatímco prototyp jej měl zatahovací. Jinak vyhlížel i překryt kabiny a vyrovnávací rotor byl z levé strany ocasu přemístěn na pravou, základní revoluční koncepce bitevního vrtulníku však byla shodná.
Pod bočním závěsem tohoto AH-1G z časů vietnamské války je umístěn zbraňový systém M35 s kanonem M195 Vulcan kalibru 20 mm
Stroj měl štíhlý trup s dvoumístnou kabinou, ve které seděl vzadu pilot a vepředu střelec, který měl na starosti obsluhu výzbroje v přední otočné věžičce. Do té se vešly hned dvě zbraně, a to buď dva 7,62mm kulomety M134 Minigun, nebo dva 40mm rychlopalné granátomety M129, nebo jeden kus od každého typu zbraně. Další arzenál se zavěšoval na čtyři boční závěsy, kam byly zpravidla instalovány raketnice pro 70mm neřízené rakety, případně také pouzdra s kulomety, někdy též systém M35 neboli kanon M195 Vulcan kalibru 20 mm.
V rámci experimentu SMASH dostal jeden AH-1G příďový infračervený senzor a závěsný radiolokátor pro detekování pozemních cílů
AH-1G byl tedy evidentně určen především pro ničení „měkkých“ cílů, zejména vietnamských partyzánů. Byl známý též jako HueyCobra či pod přezdívkou „Snake“ a do akce létal obvykle ve dvojici s průzkumným OH-6A Cayuse, jenž se staral o vyhledávání cílů, které pak AH-1G ničil palbou. Tato koncepce se stala známou jako „Hunter & Killer“ („Lovec a Zabiják“) a v řadě armád (včetně americké) se dosud užívá, ačkoli už s jinou sestavou typů vrtulníků. V časech vietnamské války bylo pro US Army zhotoveno 1116 kusů AH-1G a ve špičce jich ve Vietnamu operovalo více než tisíc, z nichž bylo kolem tří stovek z různých příčin ztraceno.
Takhle vypadá přední kokpit střelce a zadní kokpit pilota v „Kobře“ verze AH-1P
Bitevní vrtulník AH-1G Cobra absolvoval křest svůj ohněm ve vietnamské válce.
Reedici limitovamné série triček DixieGear s motivem slavné Cobry plánujeme na jaro 2020, ale jejích "kolegů" Hueys od První jízdní máme na skladě zatím dost.
Vylepšování armádní „Kobry“
Přestože se „Kobra“ ohromně osvědčila, vojáci identifikovali rovněž některé nedostatky, mezi něž spadala mj. absence výbavy pro boj v noci a za nepříznivého počasí. Proto vznikl program SMASH (Southeast Asia Multi-Sensor Armament Subsystem for HueyCobra), což znamenalo montáž velkého infračerveného senzoru do přídě a malého radaru na vyhledávání pohyblivých pozemních cílů pod jeden boční závěs. Další pokus získal jméno CONFIGS (Cobra Night Fire Control System) a šlo o instalaci televizní kamery se zesilovačem zbytkového světla. Přestože v obou případech zůstalo jen u „kusových“ přestaveb, výsledky byly vysoce užitečné pro další modernizaci AH-1, jež na sebe nenechala dlouho čekat.
Definitivní verzí „Kobry“ ve službách US Army se stalo provedení AH-1F Cobra
Kromě vylepšení senzorové výbavy si vojáci přáli integraci protitankových řízených raket TOW, aby mohly „Kobry“ účinně bojovat rovněž s obrněnou technikou protivníka. Tak vznikla varianta AH-1Q, která nesla zaměřovače M65 a M73 pro ony rakety, které se poté staly standardní výbavou u všech následujících verzí bitevníku. Verze Q sice již nasazení ve vietnamském pekle nestihla, avšak výroba běžela dál a vojáci žádali i silnější motor, aby Cobra zvládla ostřejší manévry i s osmi střelami TOW. Byla tudíž vyrobena verze AH-1S s výkonnějším agregátem a koncem 70. letech se přidala varianta AH-1P, která se vyznačovala kompozitovými rotory či novým vybavením kokpitu.
Mezi významné uživatele bitevníků AH-1F Cobra spadá rovněž armáda Jordánska
Další krok představovalo provedení AH-1E, které dostalo novou věžičku s 20mm tříhlavňovým kanonem M197, a finální podobou pro US Army se stala AH-1F, která měla dále zdokonalenou výbavu kokpitu, laserový dálkoměr a infračervené rušiče. Ve službě v US Army zůstala do roku 2001, kdy ji definitivně nahradil novější AH-64 Apache.
První sériová dvoumotorová verze AH-1J SeaCobra s hodně neobvyklou pokusnou výzbrojí v podobě řízené střely AIM-9 Sidewinder
Výroba i pro námořní pěchotu
Výkony „Kobry“ však velice zaujaly i americkou námořní pěchotu, která si nejdříve zapůjčila 38 kusů pro nasazení ve Vietnamu, ovšem pak se rozhodla objednat u firmy Bell vlastní verzi. Nejdůležitějším rozdílem byla pohonná soustava se dvěma motory kvůli vyšší bezpečnosti při letu nad mořem, mariňáci však žádali též silnější výzbroj v podobě 20mm kanonu M197. Tak se zrodila verze AH-1J SeaCobra, která poprvé odstartovala v roce 1969. Do služby se dostala o dva roky později, ovšem podobně jako v případě US Army to byl pouze začátek.
Komplexně modernizované provedení Bell 309 KingCobra zůstalo ve fázi zkoušek
Firma Bell mezitím coby soukromou iniciativu vytvořila komplexně zmodernizovaný vrtulník Model 309 neboli KingCobra, jenž měl mj. prodloužený ocas a nové motory a rotory, ovšem na pohled se lišil především přepracovanou přídí s tehdy působivou sestavou senzorů včetně noční televize, infračervené kamery a laserového dálkoměru. Zůstal jen ve dvou prototypech, avšak posloužil jako základ pro vývoj námořní verze AH-1T Improved SeaCobra. Ta byla prodloužená a měla schopnost odpalovat i rakety TOW.
Helikoptéra AH-1T Improved SeaCobra vzlétá z paluby plavidla USS Guadalcanal
Námořní pěchota pak zatoužila po AH-64 Apache, ovšem Kongres jí na něj neposkytnul finance, a tudíž byl zaveden kompromis ve formě další varianty „Kobry“, která dostala podobnou výzbroj jako „Apač“ včetně protitankových raket AGM-114 Hellfire a protiletadlových střel AIM-9 Sidewinder. Vrtulník jménem AH-1W SuperCobra byl přijat do výzbroje v roce 1985 a vydržel tam až do nedávných let, kdy jej nahradila kompletně přepracovaná varianta AH-1Z Viper. Té jsme věnovali i samostatný článek a právě ta bude za několik let operovat rovněž s českými výsostnými znaky.
Vrtulník AH-1W SuperCobra, jenž vznikl pro americkou námořní pěchotu, se stal rovněž základem pro povedené plastikové modely
Palebná síla helikoptér AH-1W SuperCobra byla skutečně impozantní.
Úspěchy také na světovém trhu
Česko se tedy zařadí mezi státy, které se rozhodly pro pořízení populární „Kobry“. Pokud teď pomineme samotné USA, pak seznam zahrnuje Bahrajn, Filipíny, Írán, Izrael, Japonsko, Jižní Koreu, Jordánsko, Keňu, Pákistán, Španělsko, Thajsko, Tchaj-wan a Turecko. Většina dodnes tyto stroje provozuje a řada z nich je nasadila také v ostrém boji. Rozsáhlé zkušenosti nasbíral Izrael, který své „Kobry“ (nazývané také „Tzefa“ neboli „Zmije“) již vyřadil, ale intenzivně je používal zejména v libanonském konfliktu v roce 1982. Bojových akcí se účastnily také stroje jordánských, pákistánských a tureckých ozbrojených sil.
Izrael nasazoval své AH-1F zvané „Tzefa“ („Zmije“) zejména v akcích v Libanonu
Pokud jde o Ameriku, její „Kobry“ si připsaly úspěchy také např. nad Grenadou a Panamou či během operace Pouštní bouře (1991). Zvláštní případ mezi uživateli představuje Japonsko, jelikož jde o jedinou zemi, kde byl AH-1 licenčně vyráběn, a to u firmy Fuji Heavy Industries, zatímco motory Lycoming tam vyráběla společnost Kawasaki.
Japonské ozbrojené síly zavedly do služby bitevní helikoptéry AH-1, které licenčně zhotovila tamní společnost Fuji Heavy Industries
Jiným zvláštním případem je Írán, jenž za časů šáha koupil stroje verze AH-1J International, jak se jmenovala exportní verze „Jéčka“. Intenzivně je používal ve válce s Irákem v 80. letech a později realizoval (samozřejmě bez spolupráce s USA) i modernizační projekt Panha 2091, v jehož rámci dostaly AH-1J mj. nový překryt kokpitu a nové přístrojové vybavení.
Íránci přestavěli své vrtulníky AH-1J International na provedení zvané Panha 2091
Íránská média tvrdí, že islámská republika již samostatně zvládá dokonce i sériovou produkci kopií těchto helikoptér pod názvem Toophan („Tajfun“), avšak možná jde stále jen o přepracované AH-1J. Jako zajímavost lze doplnit, že íránské „Kobry“ svedly v 80. letech řadu dramatických vzdušných soubojů s iráckými Mi-24.
Nejen u vojenských zákazníků
Seznam provozovatelů AH-1 se ale velmi pravděpodobně ještě rozšíří. Vedle České republiky by mělo brzy přibýt Rumunsko, které také hodlá provozovat kombinaci typů UH-1Y Venom a AH-1Z Viper. Ostatně Rumuni již v 90. letech připravovali licenční výrobu upravených strojů AH-1W pod názvem AH-1RO Dracula, jež měly mít dle části zdrojů kolový podvozek, ovšem z finančních důvodů k tomu nedošlo. AH-1Z se má účastnit také výběrových řízení v Polsku a Austrálii a dost možná se přihlásí i úplně noví zájemci. Také lze očekávat, že AH-1Z si budou chtít pořídit některé země, které dosud užívají starší verze „Kobry“, např. Japonsko nebo Jižní Korea.
Mezi nevojenské uživatele AH-1 patří americká Lesní správa (US Forest Service), která modifikované stroje používá jako protipožární
Pro úplnost je nutno dodat, že určitý počet helikoptér AH-1 zamířil též mimo vojenské služby. V Americe létá několik demilitarizovaných vrtulníků u tamní Lesní správy (US Forest Service), kde AH-1F pod názvem „Firewatch Cobra“ s pomocí infračervených senzorů hledají ohniska lesních požárů. Na Floridě mají několik strojů AH-1P „Firesnake“, jež slouží k nošení „bambi-vaků“, tj. nádrží s vodou pro hašení.
Jistě nejznámějším civilním exemplářem vrtulníku AH-1 Cobra je stroj, který patří předváděcí skupině Flying Bulls (foto: Marek Vanžura)
Několik AH-1 najdeme i u soukromých majitelů, např. u rakouského týmu Flying Bulls, jenž patří výrobci nápojů Red Bull a vlastní jeden stroj cvičné verze TAH-1F. Ten byl roku 2017 těžce poškozen při havárii, ale dříve jej bylo možno někdy potkat i na leteckých akcích v České republice.
Určitě nejpodivnější verzí „Kobry“ se staly stroje QAH-1S Hokum-X, které byly postaveny jako imitátory ruských bitevních vrtulníků
Určitě nejbizarnější verzí „Kobry“ však byly tři dálkově ovládané stroje QAH-1S Hokum-X, které vytvořily firmy Bristol Aerospace a Honeywell ze starých AH-1S. Byly upravené tak, aby připomínaly ruské Ka-50, a sloužily pro výcvik protivzdušné obrany. Jak by se asi tvářili inženýři firmy Bell před šedesáti roky, kdyby se dozvěděli o tomto využití tehdy se rodící „Kobry“?
Jeden vrtulník Cobra cvičné verze TAH-1F vlastní rakouský tým Flying Bulls.
Lukáš Visingr
Vojenský a bezpečnostní analytik, publicista, konzervativní vlastenec, sionista a milovník života, který chce vidět smrt politické korektnosti.
