MiGy nad „Oblastí 51“: Utajované zkoušky ruských stíhaček v Americe

MiGy nad „Oblastí 51“: Utajované zkoušky ruských stíhaček v Americe

Americké letectvo získalo během studené války řadu sovětských letadel, která pak sloužila při nácviku vzdušného boje. A tato praxe pořád pokračuje.


Dolů

Provozování získané techniky protivníka není v historii vojenství ničím nezvyklým. Lze uvést např. „Létající cirkus Rosarius“, speciální jednotku německé Luftwaffe, která testovala letadla Spojenců. Během studené války dosáhli mistrovství v tomto oboru Američané, kteří si opatřili značný počet sovětských letounů, jež sloužily k hodnocení technologií a výcviku soubojů, což přineslo ovoce mj. nad Vietnamem. 

Typické tvary jednoho z mnoha letounů MiG-21F-13 ve službách US Air Force

Nebyla to a zjevně stále není činnost bez rizika, jelikož za studené války zahynulo na sovětských strojích několik amerických pilotů a zdá se, že nedávno došlo v nevadské poušti k další takové fatální nehodě.

Nášivky z kombinéz jednotek amerického letectva 4477th TES a 6513th TS, které testovaly a vyhodnocovaly sovětské stíhačky

Útěk z KLDR a suvenýr z Jugoslávie

První proudovou stíhačkou sovětské výroby, kterou Američané získali, byl MiG-15, který dne 21. září 1953 přistál na jihokorejské letecké základně Kimpcho. V kokpitu seděl No Kum-sok, stíhací pilot vzdušných sil KLDR, který dospěl k závěru, že život v komunistickém „ráji“ není ani zdaleka tak příjemný, jak tvrdila Kim Ir-senova propaganda. Zajímavé bylo, že Američané již během korejské války v rámci tzv. Projektu Moolah nabízeli tehdy pohádkovou odměnu ve výši 100 000 dolarů (při dnešních cenách skoro milion) jakémukoli pilotovi druhé strany, jenž dezertuje a obávanou stíhačku předá. 

Severokorejský letec No Kum-sok dne 21. září 1953 uprchnul na stroji MiG-15 do Jižní Koreje, kde samozřejmě vzbudil velký rozruch

No Kum-sok ovšem o vypsané odměně nevěděl a uprchl z ryze osobních důvodů, avšak částku od americké vlády nakonec v plné výši obdržel. Později emigroval do USA, změnil si jméno na Kenneth W. Rowe a dosud žije na Floridě, kdežto jeho letoun si lze prohlédnut v muzeu US Air Force. Tam byl však umístěn až poté, co jej americké letectvo podrobilo důkladným zkouškám, aby rozpoznalo jeho silné a slabé stránky. 


Pilot No Kum-sok uletěl ze severokorejského „ráje“ na stíhačce MiG-15.

Nedlouho po korejské „patnáctce“ byl získán další sovětský stroj. Tentokráte se jednalo o Jak-23, s nímž rumunský pilot Mihail Diaconu ulétl do Jugoslávie, která za studené války, jak víme, hrála tak trochu „na obě strany“. V utajení tedy zapůjčila Jak-23 do USA na testování, při kterém dostal oficiální krycí název X-5, což bylo označení reálného a vzhledově trochu podobného stroje od firmy Bell. V té době byl Jak-23 sice už zastaralým typem, ale přesto přinesl cenné informace. Po letových testech ho CIA vrátila zpátky do Jugoslávie. 

Letoun MiG-15 od severokorejského pilota již s novým označením US Air Force

Samozřejmě se snažila získat přístup i k novějším sovětským letadlům, další úspěch se však dostavil až roku 1967. Bylo to opravdu potřeba, protože letecké souboje nad Vietnamem prokázaly, že američtí piloti mají nedostatky ve znalosti leteckého boje i ve znalosti letadel protivníka.

Stíhací letoun Jak-23 získaly USA od Jugoslávie, kam s ním uletěl rumunský pilot

Izraelci zapůjčili MiG-21 a MiG-17

Dne 16. srpna 1966 dezertoval do Izraele irácký pilot Monir Radfa, který jako „dárek“ přivezl letoun MiG-21F-13. Vzhledem k zapojení zpravodajských služeb do celé akce se pak na stroji objevilo výmluvné číslo 007, s nímž je dnes vystaven v muzeu Hatzerim. Před tím však prošel důkladným testováním, nejprve přímo v Izraeli, ale posléze také v USA, kam jej židovský stát zapůjčil. Tehdy přísně utajovaný program dostal kódový název Have Doughnut. Nezůstalo ale pouze u toho, protože v šestidenní válce v červnu 1967 získal Izrael také dva stíhače MiG-17F syrského letectva, jejichž piloti omylem přistáli na izraelské základně. Také tato dvě letadla se dostala do USA, kde se od roku 1969 zkoušela pod kódovými jmény Have Ferry a Have Drill.

Testy původně iráckého stíhacího stroje MiG-21, který Američanům půjčil Izrael, probíhaly pod krycím názvem Have Doughnut

Programy probíhaly nad slavnou základnou Groom Lake v Nevadě, kterou veřejnost zná spíše pod názvem „Oblast 51“ (to bylo původně označení onoho území v katastrální mapě) a kde se odehrávaly a stále odehrávají zkoušky „černých“, tedy utajovaných letounů. (A samozřejmě je tam i létající talíř z Roswellu, pokud tomu chcete věřit.) Cvičné souboje proti MiGům posléze prodělala řada pilotů US Air Force i US Navy a na jejich bázi vznikl výcvikový program, jenž se poté stal známým jako „Top Gun“ (oficiálně Fighter Weapons School). 

Sovětský stíhací letoun MiG-17F zkoušený v rámci tajného programu Have Drill

V něm se neužívaly přímo MiGy, nýbrž americké typy F-5 Tiger II a A-4 Skyhawk, které jako „náhražky“ letounů MiG-21 a MiG-17 bohatě postačovaly. Díky těmto zkušenostem se značně zlepšily schopnosti amerických stíhacích pilotů, což se záhy odrazilo na jejich rostoucím „skóre“ nad Vietnamem. Vývoj ale pokračoval, rýsovaly se možnosti získání vyššího počtu novějších sovětských strojů a celá záležitost potřebovala lepší model organizace. Bylo rozhodnuto ustavit tajnou jednotku, která se bude provozováním MiGů systematicky zabývat.

Pořád velmi přísně střežená základna amerického letectva Groom Lake v Nevadě, široké veřejnosti známá spíše jako „Oblast 51“


Na triko s MiGem 21 dojde zřejmě na jaře, ale jeho protivníka z dob Studené války F-4 Phantom II vám v eshopu DixieGear můžeme nabídnout už teď.

Formování jednotky „Rudých orlů“

Dne 1. dubna 1977 tak byla zformována letka 4477th Test and Evaluation Flight, jež do svého „arzenálu“ nejdříve získala ony tři stroje od Izraelců. Záhy však začaly přicházet další letouny z konstrukční kanceláře Mikojan-Gurjevič, a proto se v roce 1980 jednotka změnila na 4477th Test and Evaluation Squadron alias „Red Eagles“, jež se v 80. letech mohla pochlubit více než dvaceti letouny. MiG-17F a MiG-21F-13 již byly zastaralé, avšak se změnami na mezinárodní scéně se otevíraly nové možnosti. 

MiG-17 a MiG-21 od 4477th Test and Evaluation Squadron a dvojice amerických strojů F-5E Tiger II, které sloužily jako „imitátory“ MiG-21

Dříve prosovětský Egypt se totiž za vlády prezidenta Sadata začal obracet k Západu a změnila se také politika Číny a Indonésie. To všechno byly státy, jež disponovaly letouny ze SSSR, popř. jejich čínskými kopiemi. Do Ameriky tedy záhy putovaly stíhačky J-7B, jak se jmenuje čínská verze MiG-21, zatímco Egypťané dodali sovětská letadla nové generace MiG-23MS a MiG-23BN. Byla získána také modernizovaná provedení starších strojů, a sice stíhačky MiG-17PF a MiG-21MF

Na nedostatek stíhaček MiG-21 si americká 4477th TES zajisté nemohla stěžovat

Celý program zkoušek sovětských letadel měl souhrnné krycí označení Constant Peg a vzhledem k počtu strojů už „Oblast 51“ nestačila, což vedlo k přemístění 4477th TES (neboli „Rudých orlů“) na střelnici Tonopah Test Range, která tvoří součást základny Nellis. Vedle nové jednotky a nového sídla se objevily také nové názvy letadel, kterým USAF přidělilo formální krycí typová označení. MiG-21F-13 se proto nazýval YF-110B, čínský J-7B byl YF-110C a modernější MiG-21MF obdržel jméno YF-110D. Starý MiG-17F byl YF-114C, novější MiG-17PF byl značen jako YF-114D a konečně nové letouny MiG-23MS a MiG-23BN se nazývaly YF-113B a YF-113E. Občas došlo k tomu, že se nějaký tajuplný název tohoto druhu vyskytnul ve veřejně přístupných dokumentech, avšak celkově se dařilo udržovat tyto programy (víceméně) v utajení.

J-7B s označením „Red 96“ neboli čínská kopie typu MiG-21 ve službách USAF

Amerického generála zabil MiG-23

To kupodivu trvalo i navzdory několika haváriím. 23. srpna 1979 havaroval MiG-17F, v jehož troskách zahynul poručík námořnictva M. Hugh Brown, a 21. října 1982 došlo k nehodě stroje MiG-23BN, za což zaplatil životem kapitán letectva Mark Postai. Oficiální informace mluvily pouze o nehodách při výcviku a typy letounů byly utajeny, byť v odborné komunitě se obecně vědělo, že Pentagon provozuje nějaké letouny z druhé strany železné opony. Sem tam do tisku pronikla také nekvalitní fotografie, avšak jinak toto téma budilo pouze minimální zájem. 

Podle způsobu odklápění překrytu kokpitu se dají snadno rozeznat sovětské stroje MiG-21F-13 (vlevo) a čínské stíhače J-7B (vpravo)

Větší publicita se tedy dostavila až s událostí, ke které došlo 26. dubna 1984. Poblíž základny Nellis se zřítil letoun, v jehož troskách zahynul generál Robert M. Bond. Typ letounu dokonce i dnes zůstává formálně utajován, jenže už nedlouho po havárii se objevila zpráva, že to byl MiG-23; nyní je s jistotou známo, že Bond zemřel v ex-egyptském stroji MiG-23BN. 

Letoun MiG-23 s měnitelným šípem křídla si u amerických pilotů velkou oblibu nezískal a byl popisován jako „zatracená rachejtle“

Generál onen den navštívil jinou americkou jednotku, která s MiGy pracovala, a to 6513th Test Squadron neboli „Red Hats“; ta se starala o technické hodnocení, zatímco 4477th TES zajišťovala přímo letové testy. Ostřílený pilot Bond si chtěl vyzkoušet MiG-23, což se mu však stalo osudným. Faktem je, že tento typ letounu se od amerických pilotů dočkal ostré kritiky. Byl považován za letadlo obtížně ovladatelné a vhodné jen pro zkušené letce. Podle amerických pilotů byl ekvivalentem letadla F-104 Starfighter, protože vypadal a létal jako „zatracená rachejtle“. 

Major Thomas Drake a jeho stíhačka MiG-23MS s trupovým označením „Red 49“

Naopak MiG-17 a MiG-21 se dočkaly pochval za vysokou obratnost, avšak mezi jejich slabiny patřila nestabilita a takřka primitivní palubní systémy. U většiny ovládacích prvků Američané zpočátku netušili, k čemu slouží, avšak MiGy se naštěstí ukázaly jako hodně odolné vůči necitlivému zacházení, ačkoli jejich ergonomie byla jedním slovem katastrofální.


Sovětský letoun MiG-23 dosud představuje velmi kontroverzní konstrukci.

Další letadla od bývalých protivníků

Letadla MiG-21 a MiG-23 se využila také při vývoji nové generace amerických letounů, např. F-16, které s nimi absolvovaly cvičné souboje. Postupně se však začaly dostavovat i problémy v podobě stále obtížnější údržby a nedostatku náhradních dílů pro MiGy, takže se od poloviny 80. let začaly letové operace 4477th TES pozvolna omezovat. Skončily nejspíše v roce 1988 a dne 15. července 1990 byla jednotka rozpuštěna. Část letounů byla uskladněna a část putovala do muzeí, která pochopitelně nesměla oficiálně informovat o tom, kde k sovětským stíhačkám přišla. 

Cvičné souboje s letouny MiG-21 si samozřejmě vyzkoušely i nové stíhačky F-16

Na základě zkoušek několika generací sovětských letounů se na konci 80. let pracovalo i na prognózách, jak by mohla vypadat budoucí sovětská stíhačka. Firma Vought tak provedla analýzu a jakousi „extrapolaci“ údajů z testů MiG-21 a MiG-23 a informací, jež byly známy o novém letadle MiG-29. Výsledkem se stala studie MiG-2000, pozoruhodně podobná tomu, co SSSR skutečně plánoval jako budoucí stíhačku MiG MFI. Ta se však dostala pouze na úroveň demonstrátoru, jenž navíc vzlétl až dlouho po kolapsu SSSR. 

Na základě zkoušek sovětských letadel zpracovala společnost Vought překvapivě přesnou prognózu ruské stíhačky pro 21.století

Konec studené války ale zdaleka neznamenal konec testů zahraničních letadel, jelikož změny ve světě opět umožnily přístup ke spoustě „exotické“ techniky. Cenným zdrojem se samozřejmě staly státy střední Evropy, které dodaly zejména pozemní vozidla a vrtulníky, ovšem z arzenálu bývalé NDR byly získány také stíhačky MiG-23 a stíhací bombardéry Su-22, které nad Nevadou létaly od roku 1993. 

V první polovině 90. let se mohli Američané seznamovat s letadly z bývalé NDR, např. nadzvukovými stíhacími bombardéry Su-22

Čerstvě samostatné Bělorusko dodalo minimálně dva výkonné stíhače Su-27P a dá se soudit, že někdy v té době Američané získali také letadla MiG-29. A pokud ne, pak jimi disponovali nejpozději v roce 1997, kdy odkoupili všech 21 letounů, jež tehdy vlastnila Moldávie, čímž také zabránili hrozícímu scénáři, že by je Moldávie prodala Íráncům.

V jakém stroji zemřel Eric Schultz?

Nemůže být překvapivé, že uvedené typy letounů byly od roku 1993 příležitostně pozorovány (a)nebo fotografovány nad Nevadou. Starší stroje z arzenálu NDR byly zřejmě záhy vyřazeny, v provozu zůstalo také jenom několik málo MiG-29, které se již v posledních letech na obloze nad základnami Groom Lake a Nellis neobjevovaly. Naopak v případě Su-27P je nepochybné, že létaly ještě v listopadu 2016, jelikož tehdy byly pořízeny snímky cvičného souboje jednoho z nich se stíhačkou F-16. 

Americké letectvo nějakou dobu provozovalo několik letadel MiG-29, která byla v roce 1997 koupena od post-sovětské Moldávie

Je ovšem otázkou, jak do tohoto programu promluví tragická událost ze dne 5. září 2017, kdy se v oblasti základny Nellis zřítil oficiálně dosud neupřesněný letoun, ve kterém zahynul podplukovník Eric Schultz. V minulosti byl testovacím pilotem F-35, takže první spekulace hovořily právě o havárii tohoto letounu, což ale letectvo brzy popřelo, aniž by dodalo cokoli dalšího. 

Při testech sovětského letounu zahynul generál Robert M. Bond (vlevo) a nedávno zřejmě také podplukovník Eric Schultz (vpravo)

Kvůli blízkosti „Oblasti 51“ se samozřejmě mluvilo i o nějakém novém typu „černého“ letadla, ovšem přibližně týden po nehodě se objevila informace, že Schultz byl velitelem eskadry, jež vznikla jako nástupce 4477th TES a 6513th TS. Stále prý má přezdívku „Red Hats“ a pořád létá na strojích zahraničního původu, zejména Su-27P, což je patrně právě identita letounu, v němž zahynul Eric Schultz. Stal by se tak čtvrtým americkým pilotem, jenž přinesl tomuto (už přes půl století běžícímu) programu nejvyšší oběť. 

Nepříliš kvalitní, ale průkazná fotografie letounu Suchoj Su-27P nad „Oblastí 51“

Přesto lze předpokládat, že Američané budou v této praxi pokračovat a budou se snažit získat i exempláře nejnovějších ruských (a čínských) letadel. Zajisté přetrvá také opona utajení, ostatně sama existence 4477th TES byla oficiálně odtajněna až roku 2006. Na otázku, zda USAF dosud vlastní „nepřátelské“ stroje, bude zřejmě i nadále přicházet zavedená odpověď: „Letectvo nepotvrzuje ani nepopírá, že takové letouny mohou nebo nemohou existovat.“

Lukáš Visingr

Lukáš Visingr

Vojenský a bezpečnostní analytik, publicista, konzervativní vlastenec, sionista a milovník života, který chce vidět smrt politické korektnosti.

All articles of the author

Ikonický bitevní letoun A-10 Warthog: Až budou prasata lítat!

Ikonický bitevní letoun A-10 Warthog: Až budou prasata lítat!

Lukáš Visingr , Jen málo moderních bojových letounů si získalo takovou popularitu jako bitevník A-10, jehož odolnost a ničivá síla jsou už skoro příslovečné.

Láska, zrada a půlpalcové kulomety: Dvouocasý ďábel ve službách fašistů

Láska, zrada a půlpalcové kulomety: Dvouocasý ďábel ve službách fašistů

Tomáš Chalupa , Neuvěřitelná dobrodružství amerických stíhaček P-38 Lightning v Itálii.

Operace El Dorado Canyon: Kaddáfí v zaměřovačích bombardérů F-111

Operace El Dorado Canyon: Kaddáfí v zaměřovačích bombardérů F-111

Lukáš Visingr , Libyjský diktátor mohl zemřít už o čtvrt století dříve než ve skutečnosti, kdyby nebyl varován před náletem amerických letounů na jeho sídlo.