Sedm statečných mýtů o Divokém Západě: Jak to (možná) bylo doopravdy

Chlapi se stetsony na hlavách a dvojicí koltů, které visí proklatě nízko. Mohou to být šerifové, bandité nebo kovbojové, ale všichni dovedou rychle tasit a přesně střílet. Každou chvíli někdo přepadne banku či dostavník, případně dojde k velké bitvě s indiány. Tak nějak si díky mnoha filmům a knížkám představujeme Divoký Západ, drsnou éru drsných mužů, která měla i velký vliv na formování americké kultury. Naneštěstí však platí, že značná část toho, co lidé o tomto slavném fenoménu znají, neodpovídá realitě. V lepším případě jde o zjednodušení a zkreslení, v horším případě je to výmysl, někdy i záměrně šířený.

Na formování představ o Divokém Západě měl největší vliv William Cody alias „Buffalo Bill“ se svou bombastickou show Wild West

Romanticko-dramatický mýtus a střízlivější skutečnost

To, jak Divoký Západ vnímáme dnes, je především zásluha muže, který vstoupil do dějin jako „Buffalo Bill“, ale ve skutečnosti se jmenoval William Frederick Cody (1846–1917). Původně byl armádním zvědem, potom pracoval jako lovec bizonů, nakonec však zakotvil v tom, čemu bychom dnes řekli showbyznys. Založil show zvanou Wild West, s níž začal cestovat nejdříve po USA a poté i po světě (včetně střední Evropy) a v níž předváděl nadšeným divákům hodně zromantizovanou a zdramatizovanou podobu čehosi, co tehdy reálně končilo. Ukazoval lidem to, co chtěli vidět. Statečné šerify, odporné bandity, drsné kovboje, divoké indiány, přepadení, přestřelky, krocení mustangů a řadu dalších věcí, které si s Divokým Západem neodmyslitelně spojujeme.

Na Codyho show dnes v zásadě navazují „westernová městečka“ pro veřejnost, např. moravský Šiklův mlýn u Zvole nad Pernštejnem

Věřte nebo ne, ale tahle „mánička“ je jeden z nejslavnějších pistolníků Divokého Západu, James Butler Hickok alias „Divoký Bill“

Prvky z Codyho show tvořily jeden z hlavních zdrojů, z nichž potom čerpaly filmy nového žánru zvaného western, a to jak ty černobílé meziválečné, tak ty z barevné éry. Kromě toho samozřejmě přišly ke slovu romány, počínaje tvorbou Karla Maye a konče tzv. brakovou literaturou typu Rodokaps. Z hlediska vztahu k realitě se však mayovky od kapesní četby moc nelišily, protože drtivá většina spisovatelů opravdu nešetřila „autorskou licencí“, jak se slušně označuje to, když si něco prostě vymyslíte. Teprve v posledních letech se množí knihy a filmy označované jako „revizionistické westerny“, které se přinejmenším podstatně víc snaží ukázat onu kontroverzní éru takovou, jaká doopravdy byla.

Mýtus č. 1: Divoký Západ byl dlouhou a významnou érou.

Osidlování amerického Západu (dnes odborně označovaného i jako „American Frontier“, tedy americká hranice) začalo již v 18. století, ovšem velkou dynamiku dostalo až v 19. století, což potom patřilo i mezi důvody občanské války. To, co dnes zpravidla označujeme jako „Divoký Západ“, však představuje jen něco málo přes tři desetiletí od konce občanské války do začátku 20. století, takže rozhodně nešlo o nějak moc dlouhou éru.

Nějak takhle si jistě představujeme typické městečko z období Divokého Západu, ovšem na fotografii je samozřejmě moderní replika

Pokud před onou válkou byl hlavní motivací lov kožešin, po válce se jí stal chov dobytka. V té době vzniklo to, čemu nyní říkáme „kovboj“, jenže tehdy si tito muži sami říkali „cowpunchers“, tedy doslova poháněči krav. Šlo nejčastěji o veterány z občanské války (z obou stran), případně zkrachovalé farmáře a leckdy i značně problémové existence, které chtěly uprchnout z měst na východě někam, kde byla ruka zákona slabší a kratší. V každém případě to byla éra skutečně tvrdá, občas i krutá, neboť práce honáka dobytka nebylo nic romantického ani příjemného, zpravidla to byla strašlivá a mizerně placená dřina.

Snímek pistolníků z Dodge City (známý, ale přeceňovaný Wyatt Earp sedí druhý zleva) asi moc neodpovídá běžným představám

Kromě kovbojů tam pochopitelně působili i pistolníci, kteří záměrně porušovali nebo naopak hájili zákon, ale těch byl v celkové populaci logicky jen nepatrný počet, ačkoli si mnozí z nich získali (někteří dokonce i oprávněně) velkou proslulost. Je ale nutné ještě jednou zdůraznit, že to, co se poté promítalo do americké kultury (např. vztah ke zbraním), vycházelo daleko více z mytologizované fikce než z drsné reality.

Mýtus č. 2: Na Divokém Západě byla vysoká kriminalita.

Byla i nebyla, přijde na to. Mezi zdaleka nejčastější přečiny se řadily různé výtržnosti, rvačky, drobné krádeže a krátké přestřelky, neboť kombinace levné kořalky a palných zbraní byla více než postačující pro spoustu problémů. Ale něco naprosto jiného byla rozsáhlejší organizovaná kriminalita, která byla daleko vzácnější, než jak ji ukazují romány nebo filmy. Např. od konce občanské války do začátku 20. století došlo ve všech západních oblastech USA celkem k osmi (ano, osmi) vyloupením bank, podobně to bylo i s přepady vlaků či dostavníků. Zločiny gangů typu toho, který vedl Jesse James, byly extrémně vzácné.

Dobová rytina zachycující přestřelku dvou pistolníků v saloonu, což byl v té době jeden z hlavních způsobů porušování zákona

A co se týče oné drobné kriminality, málo známým a skutečně kuriózním faktem je, že řada měst, a to včetně takových legend jako Dodge City nebo Tombstone, nařídila přísný zákaz veřejného nošení zbraní! Slavná přestřelka u O. K. Corralu, ukázaná v řadě filmů, proběhla reálně především proto, že jeden gang nechtěl onen zákaz dodržovat. Vítězná skupina střelců včetně legendárního Wyatta Earpa, který nebyl mimochodem nikdy šerifem (stal se jen zástupcem), pak skončila před soudem. Ačkoliv knihy a filmy nejčastěji ukazují šerify, kteří kriminalitu řešili přednostně olovem, ve skutečnosti byli zločinci daleko častěji zcela normálně souzeni a trestáni. Co se týče zločinů mimo města, bylo jich také mnohem méně, než se obvykle soudí. Vysloužilí vojáci uměli se zbraněmi zacházet a hned tak něčeho se nelekli, a tudíž se potenciální zločinec zajisté dobře rozmýšlel, než přepadl dostavník nebo skupinu zdánlivě bezbranných honáků.

U veřejnosti tolik populární přepadení dostavníků byla ve skutečnosti (stejně jako další organizovaná kriminalita) extrémně vzácná

Mýtus č. 3: Proslavení bandité byli vlastně velcí hrdinové.

Lidská mysl má sklony hledět na historii romanticky, to špatné postupně potlačovat a to dobré zdůrazňovat. Tak se zrodil mýtus „lupiče-hrdiny“, jenž bohatým bral a chudým dával, a ačkoli se v dějinách pravděpodobně našli i tací, u kterých to tak někdy skutečně bylo, je celkem jisté, že drtivá většina prostě bezohledně kradla, loupila a vraždila. Ono „dávání peněz chudým“ asi byl jenom kulantní způsob, jak vyjádřit fakt, že úspěšní lupiči obvykle rychle rozházeli peníze za alkohol a prostitutky, popř. o ně přišli v hazardních hrách. Klasickým příkladem byl slavný Jesse James, který během občanské války působil jako záškodník ve službách Jihu, ale nechtěl se svou činností přestat ani po skončení konfliktu, a tak se stal obyčejným zločincem, který již nebral ohledy na nic a nikoho.

Bandita Jesse James má sice image „spravedlivého zbojníka“, ve skutečnosti však asi nebyl ničím jiným než bezohledným násilníkem

Jiným pozoruhodným případem byl „Billy the Kid“, jenž se ale navzdory obecnému mínění původně nenarodil jako William H. Bonney (to byl totiž jen jeden z řady jeho pseudonymů), nýbrž jako Henry McCarty. Málokdo dnes také ví, že v bojích mezi právem a zločinem nejednou „změnil strany“, jelikož po krádežích dobytka se naopak připojil ke skupině, která zloděje dobytka střílela. Podle několika současných posudků byl dost možná sadistický psychopat, zdá se ovšem, že počty zabitých, jimiž se často sám chlubil, byly zřejmě velmi přehnané. Přisuzovalo se mu i víc než dvacet vražd, spolehlivě se mu však dají prokázat jen asi čtyři, takže byl dost možná spíš pořádný mluvka.

Slavný pistolník „Billy the Kid“ se rád chlubil fantastickými počty zabitých, ale jeho skutečné „skóre“ zůstává stále diskutabilní

Mýtus č. 4: Typický kovboj byl běloch, přesněji Anglosas.

Remake filmu Sedm statečných schytal kritiku kvůli tomu, že údajně hodně ustupuje politické korektnosti. Místo sedmičky bělochů, jež známe z originálu, zde přicházejí tři běloši, černoch, indián, Mexičan a Asiat. Možná to bude dosti překvapivé, ale remake je v tomto realitě daleko blíže než originál, protože Divoký Západ byl etnicky opravdu mimořádně pestrý. Zjistilo se (a dobové snímky to prokazují), že mezi kovboji na západě tvořili Anglosasové jen asi polovinu, zhruba čtvrtina byli černoši a další čtvrtina Mexičané, indiáni a jejich míšenci. Když se začalo s oněmi přesuny dobytka na větší vzdálenosti, Mexičané zpočátku dokonce dominovali. Černí kovbojové bývali většinou osvobození otroci, kteří nenašli práci ve městech, přibývalo rovněž indiánů, kteří dali přednost této práci před tradičním způsobem života, a díky stavbě železnice nebyla nouze ani o imigranty z Asie.

Málokdo ví, že kolem čtvrtiny kovbojů na Divokém Západě tehdy tvořili černoši a přinejmenším další čtvrtinu Mexičané a indiáni

Rasové předsudky na Divokém Západě každopádně moc prostoru neměly, protože extrémní přírodní podmínky a náročná práce zkrátka neumožňovaly, aby se lidé vzájemně hodnotili podle barvy. Rozhodující bylo to, jak kdo makal a jak se na něj dalo spoléhat, pokud šlo do tuhého (tak to tradičně bylo i mezi námořníky). A s rezervou berte i elegantní košile a stetsony, ty se začaly nosit až na konci 19. století. Kovbojové byli většinou oblečení do směsi všeho možného, od zbytků uniforem po sešité kusy kožešin, jelikož na lepší oděv obvykle neměli a hlavní pro ně byla praktičnost. Na „módu“ tudíž hleděli spíše pistolníci ve městech, kteří nejčastěji nosívali saka, vesty a buřinky.

Fotografie skupiny kovbojů z Nebrasky z konce 19. století ukazuje, že se jednalo o komunitu etnicky skutečně velmi různorodou

Mýtus č. 5: Zločinní běloši masakrovali ušlechtilé indiány.

Podobně jako „lupič-hrdina“ je v lidech opravdu pevně zakořeněn rovněž „ušlechtilý divoch“, tzn. představa, že původní obyvatelé Ameriky či Afriky žili povětšinou mírumilovně, čestně a v souladu s přírodou, než přišli zlí Evropané a všechno zničili. Realita byla ovšem dramaticky odlišná, jelikož kmeny, které žily „v souladu s přírodou“, bývaly zpravidla příliš primitivní na to, aby žily jinak, jenže zato s oblibou praktikovaly „přírodní“ kratochvíle typu kanibalismu či otrokářství. To se týká i severoamerických indiánů, kteří vedli mimořádně brutální boje dávno před příchodem bělochů.

William „Buffalo Bill“ Cody a skupina indiánů z jeho oblíbené westernové show, která formovala představy veřejnosti o Divokém Západě

Tvrzení, že běloši vyvraždili většinu indiánů, je každopádně výmysl, který je na hony vzdálený realitě. Přesná čísla známá nejsou a asi nikdy ani nebudou, a tak lze narazit na opravdu velmi variabilní odhady, převažuje však názor, že v celé Americe žily před příchodem osadníků řádově desítky milionů původních obyvatel, z čehož na Severní Ameriku připadá něco mezi 2 a 20 miliony. Obrovské množství (snad až 90 %) jich ale zabily epidemie (z nichž mnohé tam nezavlekli běloši) a vzájemné boje mezi kmeny, jež měly někdy faktickou povahu genocidy. Určitě nelze popřít, že došlo k řadě případů, kdy „bledé tváře“ (od osadníků po vojáky) cíleně vraždily „rudochy“, daleko častěji se však slabší kmen spojil s bělochy proti silnějšímu kmenu. Tzv. indiánské války byly zajisté velmi smutnou kapitolou, ale ve vymírání indiánů sehrály ve skutečnosti pouze marginální roli.

Romantické představy o indiánech (autorem malby je Charles Marion Russell) se od syrové skutečnosti opravdu zásadně odlišují

Mýtus č. 6: Typický pistolník měl dva kolty a opakovačku.

Už bylo zmíněno, že v řadě měst na Divokém Západě platil tvrdý zákaz nošení zbraní, a proto se nelze divit, že na mnoha fotografiích slavných pistolníků nevidíme žádné zbraně, a když už se tam nějaká objevuje, bývá to jeden revolver zavěšený překvapivě vysoko. Jen velmi vzácně vídáme dva revolvery a neexistuje ani jediný dobový snímek zobrazující někoho, kdo by nosil své kolty „proklatě nízko“. Pouzdra se obvykle nosila zcela normálně na opasku, avšak mnozí slavní střelci (jako James Butler Hickok alias „Divoký Bill“) nosili své zbraně zasunuté přímo za opaskem a další dávali přednost pouzdrům podpažním. Nedivte se, tehdejší revolvery měly běžně váhu okolo dvou kilogramů, což je také důvod, proč tak málo střelců nosilo dva. Je sice pravdou, že někteří jich měli třeba i osm, jenže v pouzdrech na koňském sedle, ne na vlastním opasku.

Colt Single Action Army ráže .45, jeden z nejpopulárnějších revolverů všech dob a ještě dnes velmi ceněná zbraň mnoha sportovních střelců

Mnozí špičkoví střelci neměli rádi výrobky Samuela Colta, které pokládali za cosi, co nosí leda obyčejní dobytkáři, a proto u řady „profíků“ bodovaly spíše zbraně Smith & Wesson a Remington. Co se týče pušek, velmi dlouho převládaly jednoranné zadovky značky Sharps a až od poloviny 70. let se začaly více šířit opakovačky, především od firmy Winchester, ovšem i těm trvalo, než se prosadily, jelikož byly velmi složité, zpočátku poruchové a pro mnoho lidí prostě příliš drahé. Málo westernů také ukazuje, že velice častou zbraní byla brokovnice, která zvyšovala šanci na zásah při palbě z uhánějícího koně nebo vozu. Podle některých znalců byla tehdy brokovnice dokonce nejrozšířenějším druhem pušky.

Dvě asi nejrozšířenější pušky období Divokého Západu, nahoře zadovka principu Sharps a dole opakovačka Winchester Model 1873

Mýtus č. 7: Pistolníci dokázali rychle tasit a přesně střílet.

Jelikož velmi málo střelců nosilo dva revolvery, je logické, že se jen mimořádně vzácně pálilo ze dvou zbraní zároveň. Slavný Wyatt Earp řekl, že neznal nikoho, kdo by běžně střílel dvěma revolvery, a přestože je zdokumentováno pár případů, kdy k něčemu takovému opravdu došlo, zdá se, že když už někdo nosil dva revolvery, tak ten druhý mu sloužil jako záložní, nikoli pro obouruční střelbu. Schopnost skutečně mimořádně rychle tasit zbraň je jednou z mála věcí, jež v „mytologii“ Divokého Západu alespoň přibližně odpovídají realitě, jenže představa souboje, při kterém dva střelci stojí na prázdné ulici, je od skutečnosti hodně vzdálena, což platí rovněž o údajné přesnosti pistolníků.

Další dva oblíbené revolvery z Divokého Západu, nahoře Colt Army Model 1860 a dole Remington New Model Army 1858

Nějaká výjimečná přesnost nebyla nejen možná, jelikož tehdejší zbraně a náboje ji zpravidla nemohly zajistit, ale ani nutná, protože drtivá většina přestřelek se odehrávala na velice krátké vzdálenosti, většinou jen několik metrů. Cílem tak bylo protivníka vyřadit dřív, než totéž udělá on vám (proto potřeba bleskově tasit), ale o jakési velké přesnosti nemohla být řeč. Přesná střelba byla možná při různých show, kde měli špičkoví pistolníci čas a klid na míření, ale v přestřelkách určitě ne. Sám William „Buffalo Bill“ Cody nedlouho před smrtí řekl: „Nemohli jsme střílet tak přesně jako vy dnes. Neměli jsme pro to pušky, revolvery ani náboje. Také jsme neměli peníze na to, abychom si mohli dovolit používat tolik střeliva na trénink. Ale odvedli jsme svou práci, protože jsme museli.“