Strojvůdce Casey Jones: Rozporuplný příběh hrdiny, co do poslední chvíle na mašině stál

Poslední dubnový den roku 1900 vyhasl za deštivé a mlhavé noci mladý život oblíbeného strojvůdce Jonathana „Caseyho“ Jonese. Našel smrt v troskách lokomotivy, která se srazila se stojícím nákladním vlakem. Díky tomu, že až do poslední chvíle z lokomotivy nevyskočil a snažil se co nejvíce vlak zpomalit, zabránil dalším ztrátám na životech. Stal se nesmrtelným hrdinou jedné z neznámějších železničních balad, i když se dodnes vedou spory o tom, zdali nehodu nezavinil sám…

Kdo byl Casey Jones

Casey Jones

Jonathan Luther Jones se narodil 14. března 1863 (toto datum uváděla jeho matka, na náhrobku je rok 1864) v Jacksonu ve státě Tennessee jako první z pěti dětí venkovského učitele. Když mu bylo třináct, rodina se přestěhovala do Kentucky a usídlila se v malé komunitě poblíž vesnice Cayce.  Mladého Jonathana fascinovaly vlaky a trávil spoustu času poblíž tamního rušného depa. V patnácti odešel z domova do Columbusu, v Kentucky, kde začal pracovat jako telegrafista pro železnici Mobile & Ohio Railroad (M&O). O pár měsíců později se stal brzdařem a sloužil na trati mezi Columbusem a Jacksonem. Někdy v této době získal přezdívku „Cayce“, podle místa, ze kterého pocházel. On sám ji však začal vyslovovat jako „Casey“ a v téhle podobě mu přezdívka zůstala po zbytek života.

Kariéra na železnici a sňatek s Janie Bradyovou

Caseyho snem bylo stát se strojvůdcem, a tak v osmnácti letech znovu změnil pracovní post a začal pracovat jako topič na lokomotivě. Jezdil především na trase mezi Jacksonem a přístavem Mobile v Alabamě.

Později se přestěhoval zpět do Jacksonu v Tennessee a stále pracoval pro M&O. Tady se seznámil s o tři roky mladší Janie Bradyovou a ve svých třiadvaceti letech se s ní oženil. Společně si koupili dům na adrese West Chester Street 211, kde později vychovávali své tři děti. Zapřisáhlý abstinent a nekuřák Casey věnoval všechen svůj volný čas rodině.

Procházka po muzeu Casey Jonese. Zajímavé video, i když zrovna nevládnete angličtinou úplně dokonale…

V roce 1887 vypukla tzv. Žlutá zimnice (virové onemocnění přenášené komáry). I když epidemie téhle horečky řádila především v oblastech Afriky a Jižní Ameriky, dostala se i do Spojených států a vyřadila z činnosti také mnoho železničářů. Společnost Illinois Central (IC) zoufale hledala topiče, a tak 1. března 1888 změnil čtyřiadvacetiletý Casey zaměstnavatele a začal přikládat do kotle na lokomotivách IC. Zároveň si dělal zkoušky na strojvůdce. 

O další tři roky později se mu životní sen splnil a stal se strojvůdcem. Ve svých osmadvaceti letech dosáhl vrcholu své kariéry. Coby strojvůdce zpočátku řídil rychlé nákladní vlaky mezi Jacksonem v Tennessee a Water Valley v Mississippi. 

Seznámení s osobními vlaky

V roce 1893 se v Chicagu konala Světová výstava (Chicago World's Fair). Společnost IC tehdy začala pro tisíce návštěvníků výstavy zajišťovat dopravu osobními vlaky a sháněla strojvedoucí. Casey se přihlásil a strávil tu příjemné léto coby strojvůdce příměstských vlaků. Byla to jeho první zkušenost s osobními vlaky a velice se mu zalíbila.

Během výstavy se také obeznámil s lokomotivou s číslem 638, která zde byla původně vystavena. Moderní mašina s pojezdem 2-8-0 (americké značení) tehdy představovala poslední výkřik techniky a Jones po skončení výstavy požádal, aby směl na tomto stroji jezdit. To mu bylo umožněno a Casey si jízdu na ní opravdu oblíbil. Stálého topiče mu dělal jeho kamarád z mládí John Wesley McKinnie, se kterým Jones pracoval až roku 1900. 

Casey Jones ve své oblíbené mašině s číslem 638

S přelomem století dostal Casey nabídku řídit prestižní osobní vlaky č. 1 a 2 na trase mezi Chicagem a New Orleansem. Tyto vlaky měly velmi našponovaný jízdní řád a pro jejich rychlost se jim říkalo „Cannonball“ („Dělová koule“). V lednu roku 1900 se Casey proto přestěhoval do Memphisu. Lokomotiva 638 zůstala ve Water Valley a Casey přesedlal na stroj, ve kterém se měl brzy završit jeho osud.

Šlo o parní lokomotivu s číslem 382, které se přezdívalo „Ole 382“ nebo také „Cannonball“ (v té době to byla přezdívka jak pro poštovní vlaky, tak pro rychlíky, nicméně v širším významu šlo o všeobecný termín pro rychlost). Mašina s pojezdem 4-6-0 „Desetikolák“ byla zakoupena v roce 1898 od lokomotivky Rogers Locomotive Works. Šlo tehdy o jednu z nejsilnějších lokomotiv. Na tomto stroji s ním pak na mašině sloužil jako topič Simeon T. "Sim" Webb. 

Caseyho obchodní značka

Casey Jones byl i přes své relativní mládí zkušený a velmi uznávaný strojvůdce. Byl pověstný dodržováním jízdního řádu a rád prý svým zaměstnavatelům říkával „Tohle si dejte do reklamy“. Lidé si podle něj dokonce seřizovali hodinky. Casey se také stal známým speciálně zkonstruovanou píšťalou, kterou na své lokomotivě používal. De facto se skládala ze šesti trubek různé délky spojených k sobě (dobře je to vidět na této ukázce: 

Tohle unikátní řešení umožňovalo vydávat táhlý zvuk, který začal velmi slabě, později zesílil, až nakonec přešel v jakýsi šepot. Někdy býval přirovnán k „válečnému pokřiku Vikingů“ a stal se jakousi obchodní značkou Caseyho Jonese. Traduje se, že lidé bydlící podél trati, kde Jones jezdil, často zůstávali vzhůru dlouho do noci, aby slyšeli nezaměnitelný hlas píšťaly na jeho lokomotivě. 

Osudná jízda – „Zpoždění doženeme“

Ráno 29. dubna 1900 přijel do Memphisu šestadvacetiletý černošský topič Sim Webb. Měl tu zůstat až do noci, kdy se strojvedoucím Samem Tatem převezmou vlak č. 1 New Orleans Special z Chicaga. Sama však během dne přepadly zdravotní potíže a Casey Jones, který v té době také pobýval v Memphisu, převzal šichtu místo něj. 

Vlak z Chicaga však přijel o 95 minut později. Casey, pro kterého bylo dodržování jízdního řádu vším, se rozhodl zpoždění stáhnout a do Cantonu přijet na čas. Padesát minut po půlnoci vyrazil vlak v čele s lokomotivou č. 382, poštovním vozem a pěti osobními vagóny na jih do 314 kilometrů vzdáleného Cantonu. Noc byla deštivá a mlhavá.

Osudná lokomotiva Illinois Central s číslem 382

Na milníku 102 poblíž Grenady v Mississippi (po nějakých 164 km) se jim podařilo zpoždění stáhnout na 60 minut. A to i se zastávkou pro načerpání vody ve městě Sardis. Po nové trati si to totiž mohli svištět rychlostí až 130 km/h.

Na dalším, zhruba čtyřicetikilometrovém úseku z Grenady do Winony, stáhli dalších 15 minut. Následoval 48 km dlouhý úsek z Winony do Durantu, kde nebyla žádná návěstidla omezující rychlost, a tak když do Durantu dorazili, měli za sebou 249 kilometrů trasy a zpoždění téměř srovnali. Jones zde dostal nové instrukce, podle kterých měl dojet do stanice Goodman, 13 km jižně od Durantu a zde na odstavné koleji počkat, až je mine osobní vlak č. 2 mířící na sever. Poté měli pokračovat do stanice Vaughan (24 km od Goodmanu), kde se měli potkat s vlakem č. 26, který zase dá přednost jim.  
Když vyjížděli z Goodmanu, měli zpoždění už jen pouhých pět minut. Vypadalo to, že do Cantonu, kam měli dorazit ve 4:05 ráno, skutečně dojedou včas. Jones byl šťastný a vtipkoval se Simem. Osud s nimi ale měl té noci jiné plány…

Casey Jones v podání Greenhorns

Problém ve Vaughanu

Jones nevěděl, že v malé stanici Vaughan se v tu chvíli nachází celkem tři vlaky. Na severním rozvětvení kolejí (tzv. zhlaví) se nacházel nákladní vlak č. 83 tažený dvěma lokomotivami a směřující na jih. Pak tu byl dlouhý nákladní vlak č. 72, nacházející se na jižním zhlaví a směřující na sever. Oba vlaky byly nasměrovány na stejnou vedlejší kolej, východně od hlavní koleje. Měly uvolnit cestu oběma osobním vlakům. Celková délka obou nákladních vlaků však byla větší než délka vedlejší koleje. Několik vozů vlaku č. 72 tak zůstalo na hlavní koleji jižně od stanice. 

Ještě před Caseyho vlakem sem měl dorazit od jihu osobní vlak č. 26 se dvěma vagóny. Bylo potřeba ho „uklidit“ na staniční kolej západně od hlavní koleje. Aby k tomu mohlo dojít, musel vlak č. 83 zacouvat zpět na hlavní trať (za severní zhlaví) a umožnit vlaku č. 72 posun stejným směrem. Tím se uvolnila hlavní kolej na jižním zhlaví a vlak č. 26 mohl vjet do stanice. Vozy ovšem tím pádem blokovaly příjezd do stanice od severu. Když vlak č. 26 přijel do stanice, dalším krokem měl být posun obou nákladních vlaků zpět na původní pozici, čímž by se Caseymu uvolnil příjezd do stanice. Měl dostat znamení, aby tu zastavil na hlavní koleji. Po uvolnění trati měl pokračovat dále do Cantonu.

Když se však vlak č. 72 vracel na svou původní pozici, praskla mu hadice vzduchové brzdy, čímž se celá souprava zablokovala. Tím pádem zastavil i vlak č. 83, jehož poslední čtyři vagóny zůstaly na hlavní trati. 

Mapka ukazující místo neštěstí – zleva je vidět místo, kde měl stát signalista (Flagman Gives signal), dále úsek, kde byly na kolejích rozmístěny třaskavky (Torpedo) a místo, kde z vlaku č. 1 vyskočil Sim Webb (Fireman Webb Jumped Here). Dále jsou vidět čtyři vozy z vlaku č. 83 blokující hlavní kolej (Four Cars On Main Line). Na stejné koleji, jako lokomotivy tohoto vlaku, je vidět i vlak č. 72 směřující na sever (Long Freight Headed North). Plánek zachycuje situaci v okamžiku, kdy se vlaky č. 83 a 72 posunuly směrem na sever, čímž uvolnily jižní zhlaví a umožnily vlaku č. 26 zastavit na staniční koleji západně od hlavní koleje (vlevo dole). 

„Panebože, něco je na hlavní koleji!“

Casey se blížil od severu k Vaghanu. Na to, co se dělo dál, existují různé verze. Podle té nejčastější Casey právě projížděl v rychlosti kolem 120 km/h posledním, 2,4 km dlouhým levotočivým obloukem před stanicí, když najednou Sim, který měl v té chvíli z mašiny lepší výhled než Casey, spatřil na hlavní koleji červená koncová světla služebního vozu. „Panebože, něco je na hlavní koleji!“ vykřikl na Caseyho. „Skoč, Sime, skoč!“ To byla poslední slova, která Casey stačil říci. Zhruba 90 metrů před stojící soupravou Sim vyskočil. Ještě slyšel zoufalý hvizd lokomotivy – to se Casey snažil varovat všechny, kteří se mohli nacházet ve vlaku před ním.

Casey okamžitě použil průběžnou brzdu a nastavil rozvod lokomotivy na zpětný chod. Pokud by použil pouze brzdu, zablokovaná kola lokomotivy by vlak příliš nezpomalila, ale pokud se točila opačně, brzdnou síla byla ještě větší. I když se mu díky tomu podařilo snížit rychlost až na nějakých 50-60 km/h, rozjetá lokomotiva 382 přesto prolétla dřevěným služebním vozem (kde naštěstí nikdo nebyl) jako nůž máslem. Rozstřelila další vagón naložený senem a další vůz s kukuřicí a z poloviny stačila ještě zničit vagón naložený dřevěnými trámy, než vykolejila. Casey Jones nehodu nepřežil. 

Jeho hodinky se rozbily nárazem ve 3:52 ráno, 30. dubna. Proto dnes známe přesný čas nehody. Traduje se, že byl Casey nalezen v troskách lokomotivy, kterak stále jednou rukou svírá páku brzdy a druhou táhlo od své oblíbené píšťaly. Není zcela jisté, jestli tomu tak bylo. Střízlivější prameny uvádějí, že mu hlavu rozbil dřevěný trám z nákladního vagónu, jinde se zase mluví o proražení krku kovovým šroubem. Tyto zdroje uvádějí, že Casey ještě po nehodě krátce žil. Přítomní železničáři ho přenesli do nedalekého poštovního vozu, kde zakrátko zemřel.

Pamětní cedule Caseyho Jonese v Memphisu, Tennessee

Nicméně zřejmě díky tomu, že zůstal až do poslední chvíle na mašině, nikdo další už při nehodě nezemřel (vzpomeňme na nedávnou nehodu u nás ve Studénce, kdy strojvedoucí díky okamžitému a intenzivnímu brzdění také razantně snížil následky nehody). Casey se chtěl nejspíš stát legendou díky své profesionalitě a léta na tom pracoval. Místo toho se stal ve svých 37 letech přes noc legendou zcela jinou… Jeho hrob byste našli na hřbitově Mount Calvary Cemetery na Hardee Street ve východním Jacksonu.

Vdova po Caseym Jonesovi

Po Caseym zůstaly tři děti – dvanáctiletý Charles, desetiletá Helen a John, kterému byly v době tátovy smrti pouhé čtyři roky. Janie Jonesová Bradyová se už nikdy nevdala. Dožila se 92 let a zemřela v roce 1958.

Kontroverzní výsledky vyšetřování

Casey byl jediný, kdo té noci přišel o život. Lehce bylo zraněno šest cestujících či členů posádky. O mírné povaze zranění svědčí výše odškodného – celkem jim tehdy bylo vyplaceno pouhých 32 USD, což by dnes představovalo necelých 927 USD (ekvivalent v roce 2016, zdroj: Wikipedie).
Pokud jde o škody na drážních vozidlech, tam se škoda vyšplhala na 2 636 USD, což by dnes dělalo 75 893 USD. Když k tomu připočteme škody na drážním majetku a nákladu ve výši 328 USD (dnes 9 498 USD), dostaneme se i s odškodněním na částku 2 996 USD (dnešních 86 317 USD).

O Jonesově smrti tehdy psaly noviny po celé zemi

Podle oficiální zprávy železnice IC byl za nehodu odpovědný pouze Casey, protože nereagoval na varování signalisty. Ve zprávě se uvádí, že John M. Newberry, signalista z vlaku č. 83, běžel před nehodou podél kolejí, aby Caseyho varoval. Ušel asi 900 metrů a rozmístil na koleje tzv. třaskavky. To jsou drobná výbušná zařízení, která když na ně najedou kola lokomotivy, varují akustickým efektem strojvedoucího, že má okamžitě zastavit vlak. Newberry se poté ještě přemístil o nějakých 150 až 240 metrů dále, aby Caseyho varoval světelnou signalizací.

Sim Webb, který nehodu přežil, do zprávy uvedl, že třaskavky slyšel. Hned nato prý vykoukl z kabiny na straně strojvůdce a viděl červené a bílé signální světlo. Vzápětí přeběhl kabinu a vykoukl z ní na své (levé) straně, viděl koncová světla stojícího vlaku a zakřičel na Jonese. 

Havárie Caseyho vlaku v představě malíře

A právě tady začínají nejasnosti. Pokud by vypovídal pravdu, tak bylo nemožné, aby viděl signalistu, který měl stát zhruba 200 m před prvními třaskavkami. Stál tedy signalista ve skutečnosti mnohem blíže stanici, než uváděla IC?  Leckde se uvádí, že dokonce ušel pouze 90 metrů, což by pro zastavení vlaku bylo směšně málo. Některé zdroje dokonce pochybují, jestli tam vůbec byl. Mezi ně patřila i vdova po Caseym, která měla jednou dokonce Newberrymu napsat: „Kdybyste byl té noci na svém místě, můj muž by dnes ještě žil!“

Jiné zdroje připomínají, že ve špatném počasí nemusel nešťastný fíra signalistu vůbec vidět. Nebo že ho mohl vidět a také slyšet třaskavky, ale stejně nestihl rozjetý vlak zastavit. Podle jiných pramenů zase bylo z Vaughanu odesláno telegrafické varování do předchozí stanice, ale Casey byl tak rychlý, že už ho zde nezastihlo. Podle některých dokumentů měl Casey v záznamech devět porušení předpisů a údajně měl být za svou kariéru celkem 145 dní suspendován. Bylo o něm známo, že měl rád rychlou jízdu, nicméně řada těch, co s ním pracovali, oponovali, že si ji vychutnával pouze v úsecích, kde si to mohl dovolit.

Balada o Caseym Jonesovi v podání Johnnyho Cashe

Jak a proč k nehodě vlastně došlo, o tom se dodnes přou mnozí železniční experti a historikové. Řada údajů o této tragédii se rozchází, to ani nemluvím o zaměňování čísel obou nákladních vlaků, které tehdy stanici blokovaly. Je také dost možné, že pro společnost IC bylo snadnější hodit všechno na strojvůdce a vyhnout se tak případným výplatám odškodnění. Je těžké uvěřit, že by Casey při svých zkušenostech přehlédl signalistu a neslyšel zvuk třaskavek. Nebo že by člověk, který tak miloval svou práci, ignoroval varování, která mu signalizovala, že někde před ním v té tmavé, deštivé a mlhavé noci číhá nebezpečí.

Pokud jste někdy sledovali dokumentární seriál Letecké katastrofy, tak jistě víte, že většina tragédií není způsobená jedinou chybou nebo závadou, ale je nešťastnou souhrou celé řady náhod. I za Caseyho tragickým koncem stálo těch náhod hned několik – snaha dohnat zpoždění, nepříznivé počasí, souprava, jejíchž posledních několik vagónů zůstalo na hlavní koleji, porucha brzd na tomto vlaku.

Také je zajímavé, že navzdory tomu, co Webb uvedl do vyšetřovací zprávy, své tvrzení záhy změnil a až do své smrti v roce 1957 tvrdil, že tehdy žádného signalistu neviděli a třaskavky neslyšeli. 

Sim Webb u hrobu svého někdejšího parťáka

V každém případě Caseyho přátelé a obdivovatelé si ho chtěli zapamatovat jako hrdinu a vzpomínat pouze na jeho odvážný skutek.

Otisk lokomotivy byl v terénu vidět na místě nehody ještě dalších deset let. Lokomotivu 382 koupilo depo ve Water Valley a podle historika Bruce Gurnera ji zrenovovali tak, že vypadala, jako když vyjela z továrny v roce 1898. Brzy byla nasazena zpět do provozu, ale smůla se jí držela dál. V roce 1903 v ní při nehodě přišel o život topič a v roce 1912 zemřeli při srážce této lokomotivy s vlakem o život čtyři železničáři. Během 37 let služby tak sebrala celkem šest životů, než byla v roce 1935 definitivně vyřazena. V roce 1980 byla umístěna do muzea Caseyho Jonese v Jacksonu (viz níže).

Jonesova milovaná lokomotiva 638 byla v roce 1921 prodána do Mexika, kde sloužila až do roku 1940.

Méně známou píseň oslavující hrdinného strojvůdce si dáme v podání Hanka Snowa. 

Zrod nesmrtelné písně

Caseyho smrt samozřejmě zasáhla nejen jeho rodinu, ale i řadu kolegů. Afro-Američan Wallace Saunders, který čistil lokomotivy ve výtopně v Cantonu, složil na Caseyho počet píseň. Strojvůdce William Leighton, který s Caseym pracoval v Cantonu, poslal Saudersův výtvor svým bratrům Bertovi a Frankovi, kteří se živili jako varietní umělci. Ti pak skladbu The Ballad of Casey Jones, kterou si velmi rychle oblíbili železničáři, proslavili po celé Americe. Podivínský Saunders ale na ní nikdy neměl copyright, a dokonce se proslýchalo, že práva na celou skladbu prodal za láhev whisky. O pár let později baladu upravilo a vydalo tiskem duo profesionálních skladatelů Lawrence Siebert a Eddie Newton. V této podobě ji známe i v současnosti. Bývá také známa pod názvem Casey Jones, the Brave Engineer. 

Strojvůdce Příhoda Jana Wericha

Dávno zlidovělá píseň dnes existuje zhruba ve dvou stovkách verzí, s různými texty (které tak zcela neodpovídají skutečné události) a v různých žánrech, od blues, přes rock až po folk či country. Dosud se prodalo přes milión kopií. Nazpíval ji kde kdo. Ze zahraničních interpretů například Johnny Cash nebo v upravené, a pro leckoho dost pobuřující verzi, Grateful Dead. U nás ji uvedli po druhé světové válce Jiří Voskovec a Jan Werich pod názvem Strojvůdce Příhoda. Později ji nazpívali Greenhorns s původním názvem Casey Jones. Pod titulem Statečný strojvůdce (v podstatě překlad alternativního názvu) ji zase zpíval „Český Johny Cash“ Ladislav Vodička.

A do čtveřice všeho dobrého – Caseyho tragická nehoda v písni Ladislava Vodičky

Nedávno jsem psal o další velmi známé skladbě, Wreck of Old 97. Ta také vypráví o smrti strojvůdce, který se snažil dohnat jízdní řád. Obě nehody tedy měly podobné jednu z příčin, a proto jsou obě balady velmi často k sobě přirovnávány.

Legenda žije dál v Caseyho vesničce

Caseyho domek, který s manželkou kdysi koupili, byl kompletně zrestaurován a v dubnu 1956 přeměněn v muzeum, které má zároveň připomínat zlaté časy parního provozu. V roce 1980 byl dům přesunut na jiné místo v Jacksonu, aby se stal součástí Casey Jones Village. Znovu byl pečlivě zrestaurován a 30. dubna 1981 opět otevřen pro návštěvníky. Bylo to na den přesně 81 let po Caseyho tragické smrti a 25 let od prvního otevření jeho muzea.

Dům Caseyho Jonese v Jacksonu, v osmdesátých letech přestěhovaný do „Vesničky Caseyho Jonese“ na adrese Casey Jones Lane 56

Casey Jones Village se nachází poblíž mezistátní dálnice č. 40, což má umožnit návštěvníkům lepší přístup do muzea. Kromě rozlehlého parkoviště tu najdete také lokomotivu 382, různé vagóny nebo motel. V několika dobových stavbách se nachází řada dalších lákadel pro peněženky turistů – obchod, cukrárna, nebo restaurace.

Obchod a restaurace v „Caseyho vesničce“

V roce 1980 bylo otevřeno muzeum Caseyho Jonese také ve Vaughanu. O šest let později přinesl list Chicago Tribune o tomto muzeu reportáž, v níž tehdejší manažerka muzea Janis Warrenová ke vzniku legendy o statečném strojvůdci uvedla: „Bylo to tou písní. Nejlepší možné PR, jaké si umíme představit. Ten samý rok se stala více jak stovka nehod, mnohé z nich byly horší než ta Jonesova, ale nikdo o nich neví.“ Muzeum bylo nicméně později poničeno a v roce 2004 zcela zavřeno. Dnes je Vaughan jen „díra“ se železničním přejezdem přes zrezivělé koleje a několika ruinami dřevěných domů.

Takto neslavně dnes vypadá někdejší muzeum poblíž místa, kde strojvůdcův život vyhasl…

Proč Casey nevyskočil?

 „Casey měl z lokomotivy vyskočit, vždyť se mu podařilo vlak před nárazem výrazně zpomalit,“ soudí někdejší manažerka jeho muzea Warrenová. „Proč Casey nevyskočil?“ ptá se železniční historik Bruce Gurner ve své knize Casey Jones and the Wreck at Vaughan. A pokračuje: „Vždyť jakmile strojvůdce použije brzdu, nastaví zpětný chod a otevře písečník (zařízení, které při brzdění nebo proti prokluzu ve stoupání přisypává pod kola lokomotivy písek – pozn. red.), lokomotiva už nevyžaduje žádný další zásah strojvedoucího.“ Warrenová však strojvůdci rozumí: „Museli byste pochopit, jak moc Casey miloval svou práci, svou lokomotivu a železnici, abyste porozuměli tomu, proč nevyskočil. Jestli tam byla šance jedna ku miliónu, že by mohl ještě něco udělat, zůstal tam, aby to udělal.“

Takto dnes vypadá místo někdejší zastávky Vaughan. Nalevo je ještě vidět pozůstatek odstavné koleje 

Její slova potvrzují i majitelé Caseyho vesničky v Jacksonu. Pro ně vždy bude mladý strojvůdce ztělesněním hrdinství i romantiky, ruku v ruce se smyslem pro svěřenou práci. I za cenu nasazení vlastního života: „Když tehdy v noci 30. dubna Casey viděl ona koncová světla posledního vozu, nejspíš věděl, že zemře. Nicméně si byl vědom ceny lidských životů, a to mu nedovolilo z lokomotivy vyskočit. Místo toho zůstal sám v kabině a zoufale brzdil, aby co nejvíce zmírnil následky nehody. Byl jediný, kdo při neštěstí zemřel. Ale díky němu přežili všichni pasažéři z jeho vlaku. To je něco, co bychom měli ctít.“ 

Lepší shrnutí na závěr nemám…

Zdroje: en.wikipedia.org, blet602.org, speaker.cz, caseyjonesmuseum.weebly.com, tnvacation.com, misspreservation.com, railfanguides.us, findagrave.com, atlasobscura.com, bookofdaystales.com, cz.pinterest.com