Sedm statečných 2016: Legendární pistolníci jsou zpět

Když režisér Antoine Fuqua poprvé oznámil, že začíná připravovat remake Sedmi statečných, strhl se kolem toho poprask. Na legendy se přece nesahá. A čím víc se premiéra blížila, vzrůstala nervozita. Zvlášť když letošní blockbusterové léto, na remaky bohaté, přinášelo jedno zklamání za druhým. Po propadácích Krotitelů duchů a Ben Hura se začala předem odepisovat i nová verze Magnificent Seven.

Na posvátné krávy se nesahá

Ale proč vlastně? Jak všichni vědí, ani originální verze nebyla právě původní, jednalo se o remake Sedmi samurajů japonského režisérského génia Akiry Kurosawy. A Kurosawa zase námět čerpal ze starých amerických westernů třicátých let. Navíc se sedmičce pistolníků roku 1960 ani nedostalo nijak přívětivého přijetí – americké publikum, v té době zvyklé na drsňáky jako John Wayne, film skoro odmítlo, reakce diváků v Evropě se o mnoho nelišila. Až postupem let se z filmu díky ohromné porci nadsázky, špičkování mezi Yulem Brynnerem a Stevem McQueenem a heroickému umírání za něco, co má smysl, stala klasika, kterou je mimochodem dodnes oblíbenější na starém kontinentě než ve své domovině. U nás šlo o jeden z mála amerických westernů, který svého času za minulého režimu mohl jít do kin, vysílal se v televizi, spoustu diváků ke Statečným vážou nostalgické vzpomínky. A do toho přijde jakýsi Fuqua a začne chystat předělávku.

Takhle je všichni známe...

Jenomže padesátiletý pittsburghský rodák Antoine Fuqua není žádné režisérské ořezávátko. Na kontě má filmy jako Training Day, Equalizer, Odstřelovač nebo Pád Bílého domu. A na klasiku si zjevně věří – vedle Sedmi statečných má za dva roky nasmlouvanou novou verzi Zjizvené tváře. Dal dohromady štáb a pěknou řádku hereckých hvězd, které na prvních záběrech vypadaly uvěřitelně a drsně. „Chtěl jsem, aby to byli chlapíci, kterých si rozhodně všimnete, když vstoupí do místnosti, a chcete, aby stáli na vaší straně a aby vás chránili,“ popsal režisér svou vizi. Jenže si dovolil dost. Místo sedmi bílých pistolníků jako před šestapadesáti lety poskládal svou sestavu ze tří bělochů, černocha, Mexičana, indiána a dokonce Asiata. A oheň byl na střeše – výtky o multikulturalismu, historickém nesmyslu, politické korektnosti a podobně na sebe nenechaly dlouho čekat. Jak dopadl výsledek? Skvěle. A o to jde.

Kdysi by takhle stáli Yul Brynner a Steve McQueen. Dnes tu jsou Denzel Washington a Chris Pratt.

Zastavit bezpráví

Bohatý a všehoschopný padouch Bartholomew Bogue (Peter Sarsgaard) těží v kopcích okolo městečka Rose Creek zlato. V ničem si nebere servítky, dělníci, co pro něj pracují, živoří v mizerných podmínkách, a brzy mu začne překážet i osada mírumilovných farmářů. Jejím obyvatelům nabídne, že jejich pozemky odkoupí za směšnou cenu, a když se mu několik odvážlivců vzepře, dojde k masakru. Vdova po jednom ze zákeřně zavražděných Emma Cullenová (Haley Bennettová, v kinech aktuálně k vidění i v adaptaci knižního bestselleru Dívka ve vlaku) proto přesvědčí profesionálního lovce psanců Sama Chisolma (Denzel Washington), aby přijal její nabídku a spáchanou křivdu pomstil. Chisolm dá dohromady partičku ostrých hochů lavírujících na obou stranách zákona a vydá se Rose Creek bránit.

Mezi sedmičkou pistolníků nechybějí indián, Mexičan, černoch nebo Asiat.

Sestava je to k pohledání. Vedle lovce zločinců a veterána z občanské války Chisolma do ní patří i frajírek, karbaník a věčně hláškující Josh Faraday (Chris Pratt), střelecká legenda konfederačního vojska Goodnight Robicheaux (Ethan Hawke), přezdívaný Anděl smrti, a jeho chráněnec, pistolník a skvělý vrhač nožů Billy Rocks (Byeong-heon Lee), mexický desperát Vasquez (Manuel Garcia-Rulfo), starý stopař, lovec skalpů a Bibli citující Jack Horne (Vincent D´Onofrio) a indiánský vyděděnec Rudý úsvit (Martin Sensmeier). S Chisolmem do toho jdou zčásti kvůli odměně ve zlatě, zčásti pro osobní zavázanost. Nic jednoduchého je rozhodně nečeká. Vesnice je plná zrádců a pacifistů, naučit farmáře vystřelit z pušky – natož něco trefit – je větší problém, než se zdá, a ze Sacramenta do Rose Creeku míří Bogueho armáda nájemných zabijáků...

Stará dobrá zábava

Ne, westernová revoluce se nekonala, nic přelomového nebo nečekaného nových Sedm statečných nepřináší. A je to jenom dobře, jednoduchý příběh o nájemných pistolnících je chytlavý dostatečně. Už tak trvá 130 minut a čistě za sebe můžu prohlásit, že klidně mohl být i delší. Film některé motivy originálu s přehledem přehlíží, což je dobře: nikdo nyní nenutí diváka sledovat, jak si Charles Bronson hraje s malými mexickými dětmi. Jiné proti tomu opakuje a dodává jim trošku psychologičtější přesah. Třeba Goodnight Robicheaux trpí pochybnostmi, proč by vlastně měl ještě po někom střílet, připustí si, že je zbabělec, aby se hrdinně vrátil a na poslední chvíli ostatním pomohl.

A vůbec nejlepší na celém filmu je, jak poctivě a postaru je natočený. Nechybí škodolibí funebráci, postávající znuděné prostitutky, špína a podivné existence, potěší i solidní množství stand-off duelů. Snímek se snaží být realistický a syrového násilí se nebojí, může tím dokonce připomenout třeba Divokou bandu Sama Peckinpaha, ale vyloženě krvavých scén se divák na plátně nedočká. Tím „nejhorším“, co je vlastně vidět, je ustřelený kus ucha jedné z nedůležitých postav.

Jinak se všechny drasťárny odehrávají mimo kameru, a to nejen kvůli snížené věkové hranici pro vstup do kina, ale prostě proto, že v současném Hollywoodu se potoky krve už nenosí. Takže prostitutky nejsou vulgární ani odhalené (z této strany je to vyloženě bída – jasně, na westerny se nechodí proto, aby se očumovaly ženské, ale přece jenom nějaká sem tam potěší. Tady je leda Haley Bennettová, která párkrát ukáže svůj výstřih, a tím to hasne), špína tak moc špinavá a zářivě bílé zuby v tmavé tváři Denzela Washingtona svítí na dálku. Prostě žádná exhibice v detailech. Jde přece hlavně o kvéry v rukou drsných chlapíků.

Sedm a sedm. Dělí je šestapadesát let, ale odhodlání čelit mnohem silnějšímu nepříteli nevyprchalo.

Jen tak naznačit

Co lze hodně s povděkem kvitovat, je bezchybná práce s náznaky. Odpadá otravné vysvětlování, nedůležité žvanění o minulosti, řeší se jen to, co je tady a teď, zbytek ať si divák domyslí. Podle všeho byl Sam Chisolm v černé jednotce seveřanského vojska a přežil lynčování, zatímco jeho rodina to štěstí neměla. Nebo Jacku Horneovi, který s vizáží medvěda celý život uřezával indiánské skalpy, zřejmě někdo na oplátku uřezal tam dole to nejcennější, ale po celou stopáž o tom nepadne ani slovo, prostě jen mluví jako vykastrovaný. Žádné otravné scény, kde se tvrďáci vzájemně svěřují, jak jim kdysi bylo ublíženo. Některým postavám sice kvůli tomu chybí hlubší podtext, prokreslení, minulost, ale je to po čertech osvěžující přístup.

Na stejně střídmé úrovni fungují i tvrďácké hlášky a projevy hrdinství. Tahle sedmička kovbojů totiž nepůsobí dojmem supermanů, ale prostě party chlapíků, kterým někdo zaplatil, a tak jdou a dělají svoji práci. Nebratříčkují se s domorodci, chtějí jen postřílet protivníky, pokud možno přežít a zase vypadnout. Sice tím odpadají velkolepé heroické scény, ale o to příjemněji se na civilní podobu snímku dívá. Až na jednu maličkost – kdyby si pistolníci odpustili časté efektní, ale úplně zbytečné protáčení koltů na prstě, udělali by lépe.

Najala si je žena. A Emma Cullenová to se zbraní umí taky.

Multikulturní herecký ansámbl

O rasovém mixu hrdinů již řeč byla, o tom, že právě tohle bylo cílem největší kritiky, také. Film se k tomu staví nezaujatě – prostě to neřeší. Maximálně v náznacích. Přijímá to zkrátka jako fakt, takže když se ostatní podivují, kde Robicheaux přišel ke korejsky vyhlížejícímu parťákovi, odpoví, že v Texasu. A hotovo. Do popředí tahle záležitost vystupuje snad jen ve chvíli, kdy se Ir Faraday a Mexičan Vasquez vzájemně špičkují, ale třeba u Chisolma to nikoho nezajímá. Netuším, kolik černých kovbojů se v roce 1879 mohlo po Divokém západě prohánět, moc jich ale asi nebylo, a pokud už ano, museli to mít zatraceně těžké. O tom však nepadne ani slovo.

Denzel Wanshington v pilné práci.

Režisér dal naštěstí dohromady výbornou sestavu herců. Co třeba Denzelu Washingtonovi chybí na charismatu, dohání svou sympatičností, která potom ostře kontrastuje s okamžiky, kdy vytáhne zbraň. Chris Pratt je postavou nejzábavnější – chvilkami nesnesitelný vejtaha, jindy vtipálek s nejlepšími hláškami. I Ethan Hawke jako rozervaný pistolník s kozí bradkou dokáže zaujmout a jeho mlčenlivý přítel Byeong-heon Lee (pro nás asi neznámé jméno, ale velká hvězda doma v Koreji) překypuje tajemstvím. Ostatním zbylo logicky méně prostoru, ale společně jim to funguje, slovní přestřelky jiskří vtipem a je paráda se na ně dívat. Kdo dopadl nejhůř, je hlavní padouch – Bogue asi proto, aby působil co nejnebezpečněji, vypadá, jako kdyby celou dobu jel v hodně silných drogách. Respektu moc nevzbuzuje a takový Calvera by ho odpráskl dřív, než by Bogue stačil natáhnout kohoutek.

Legendární sedmička je zpět. A návrat je to hodně povedený.

Technicky všechno dobře

Po technické stránce není co vytýkat. Vynikající kamera si hraje s jednotlivými záběry, a i proto se vyplatí zajít na Sedm statečných do kina – velkolepé záběry na okouzlující krajinu s dominantou hor na obzoru za vychutnání rozhodně stojí. Přesto je vizuál relativně střídmý a v přírodních scenériích se neukájí, jako se někdy stává. Střihy nepůsobí zmatečně a všechny přestřelky jsou přehledné, byť finální bitva občas připomene počítačovou střílečku. Jsou ale akční, dynamické, nechybí v nich napětí a podmalovány slušným soundtrackem Jamese Hornera. K hudbě se ovšem sluší dodat, že úplně nejvíc potěší titulkový odkaz na legendární melodii Elmera Bernsteina z původního filmu.

Nevím, jestli z nových Magnificent Seven vznikne stejný kult jako z těch předešlých, dovolím si tipovat, že spíš ne. Je to ale škoda, protože jde o nadmíru povedený film a nejlepší letošní blockbuster. Mohl být drsnější, syrovější, neučesanější, ale to jsou detaily – ani na vteřinu z více než dvou hodin nenudí a dobře se u něj dá pobavit. Možná není lepší než originál, ale minimálně se mu vyrovnává.