Pracovat jako řidič kamionu v USA je úplně něco jiného, než jsme zvyklí tady v Evropě, kde vzhledem k velikosti a hustotě osídlení je silniční síť propracovaná a civilizovaná. Od jednoho města k druhému to je pár desítek kilometrů a benzínky jsou na každém rohu. A pak jsou tu země jako Belgie, která si může dovolit luxus v podobě osvětlení většiny dálnic. Za takový komfort by se v zámoří platilo zlatem.
Osvětlená města a infrastruktura dělají z Belgie hotovou žárovku. Zdroj: doomsteaddiner.net
USA září hlavně díky velkým městům, ale na silnici je lepší nechat světla rozsvícená. Zdroj: il3.picdn.net
Místo toho se často platí životem. Jízda tam je úplně jiné kafe. Jednak strávíte v kamionu fakt hodně času, takže je to i styl života. Sprcha na benzínce, sem tam nějaká tělesná radost na odpočívadle, velký volant, patnáct kvaltů a upilovaná brokovnice v přihrádce. Zkrátka to není žádný med a to jsme se ještě nedostali na silnici s klasickým těžkotonážním truckem. Jízda po dálnici není zase tak náročná, ale čas od času vás práce zavede na silnice, kam byste nevjeli ani za zlatý prase.
Tohle většinu z nás vážně otravuje, ale věřte, je to vážně maličkost. Zdroj: abqjournal.com
The Million Dollar Highway/ Highway 550, Colorado
Million Dollar Highway neboli Highway 550 je jedna z těch, které rozhodně nechcete, aby se objevily ve vašem itineráři. Kolem jejího názvu koluje mnoho pověstí. Jedna z nich praví, že její vybudování stálo milion dolarů, podle jiné se pod nezpevněným povrchem nachází zlato ve stejné hodnotě. Já bych spíše věřil tomu, že byste museli zaplatit milion dolarů tomu, kdo by se na ní vydal s kamionem... V zimě.
Ani v létě to nevypadá moc bezpečně... Zdroj: s-media-cache-ak0.pinimg.com
... a v zimě bych šel raději pěšky. Zdroj: static.panoramio.com
Silnice byla načrtnuta v osmdesátých letech devatenáctého století ruským imigrantem Ottou Mearsem a následně ji ručně vykopali tísíce dělníků. Krumpáči a lopatou. Vážně milionová práce, doslova k nezaplacení. Horská silnice propojovala města Durango a Ouray, přičemž dělníci razili cestu skrz Red Mountain Pass a pohoří San Juan. Podmínky byly opravdu náročné, nic jiného se v nadmořské výšce 3 300 metrů nedá očekávat. A právě tento čtyřicetikilometrový úsek patří k těm nejděsivějším.
Dobová fotografie krajiny v létě dává tušit, jaké rodeo se zde odehrává v zimě. Zdroj: panoramio.com
Otto Mears je dodnes považován za průkopníka, který hrál velkou roli při tvorbě silnic v Coloradu. Zdroj: pathfinders4x4.com
Hlavním účelem bylo usnadnit dopravu zásob a nerostných surovin z místních dolů k důležité železniční trati. Highway 550 byla součástí komplexu s názvem San Juan Skyway a o třicet let později se dočkala prvních úprav, které se soustředily hlavně na její rozšíření. Dnes je úsek jen malým kusem velkého federálního silničního systému vedoucího až do Nového Mexika. Znamená to, že je bezpečnější?
Animovaná mapa milionové silnice. Zdroj: coloradodirectory.com
Ani omylem, pořád je to klikatá silnice kolem vrcholků Coal Bank Pass a Molas Pass, kde jsou srázy prudké, hluboké a o nějakých svodidlech si můžete nechat jen zdát. Místy nejsou ani odstavné pruhy. Tady opravdu nechcete, aby se něco podělalo. Počasí je tu těžko předvídatelné a i když je v létě v údolí nějakých 20 - 30 °C, nahoře budete rádi za 10 °C. V zimě pak o led, mlhy a vánice není nouze. V některých úsecích je doporučená rychlost necelých 20 km/h. A kromě umrznutí nebo srážky s protijedoucím kamionem není nouze ani o přebíhající zvěř. A když takové Bambi srazíte a budete si jej chtít přivázat k trucku, může vás oba sežrat černý medvěd.
Když přijedete do města, můžete si částečně oddechnout. Přesto na sebe nehoda nemusí nechat dlouho čekat. Zdroj: bna-art.s3.amazonaws.com
Auta tu končí nejen ve sloupech, ale i na plotech. A to jsme ještě nevyjeli z města. Zdroj: motioncars.inquirer.net
US Route 2, Washington
Když zůstaneme v horských oblastech, nesmíme vynechat US Route 2 ve státě Washington. Je to trochu dilema, jestli se sem vydat nebo zvolit jinou cestu. Ve všemožných brožurách se dočtete o nádherných městech a panenské přírodě kolem, ale za volantem se stejně nebudete moci dostatečně kochat. Celková délka silnice je 4 138 kilometrů a vede přes severní část USA, kde se následně napojuje na kanadské cesty. Svým datem vzniku roku 1926 zároveň patří ke starším částem komplexu.
Nejsevernější hlavní tah Washingtonu. Zdroj: Google mapy
Cesta vede přes hornaté území a tak největším nepřítelem řidičů jsou otevřené plochy a drsné počasí. Během velmi krátkého času se slunečná obloha může proměnit v pekelný blizard se silným větrem a k tomu se přidají sněhové jazyky a černý led. Takový smrtící koktejl dostat pod kola těžkotonážního trucku je vážně výhra.
Silnice často bývá zůžená kvůli opravám a padajícímu kamení. O kolony jistě nebude nouze. Zdroj: Google mapy
Napřed je potřeba vše vyzkoušet, než se pustíte na strmé klesání. Zdroj: Google mapy
Jestliže to hodíte do příkopu, jste pěkně nahraní, protože kromě hor toho v okolí moc není a záchraným složkám to může trvat i hodinu a půl, než se k vám dostanou. Pokud by se to samé stalo ve městě, byli by tam do patnácti minut. A právě tohle je hlavním důvodem černé pověsti této silnice s tradičně nejvyšší úmrtností v USA. Pokud jste si rezervovali dovolenou v místním vyhlášeném lyžařském středisku Stevens Pass, tak hodně štěstí. Tohle je jediná přístupová silnice.
Obávaná silnice se tiše vlní kolem rušných sjezdovek. Zdroj: riversideproperties.org
Dalton Highway, Alaska
Pokud vás tohle nějak nevzrušuje a máte s podobnými cestami zkušenosti, vřele doporučuji zimní rito na Daltonské dálnici (Route 11). Tu v roce 1974 postavil aljašský rodák a inženýr James Dalton. Trasu nejen načrtl, ale také po celou dobu dohlížel na průběh stavby. Byl si plně vědom její důležitosti. Silnice doslova na konci světa má velký strategický význam pro místní těžařský průmysl, takže o celoroční dopravu není nouze. V létě se tu míjí zhruba 150 kamionů a v zimě je to ještě o sto více. Důvodem je zamrznutí Arktického oceánu, díky čemuž se dá po zamrzlé hladině převážet materiál přímo k nalezištím nerostného bohatství.
Fotografie jako od cestovní kanceláře. Po příjezdu se budete hodně divit. Zdroj: blog.rvshare.com
Co dělá tuto cestu nebezpečnou, nejsou jen tvrdé klimatické podmínky. Abyste měli představu, tak v místním pohoří Brooks Range naměřili v roce 1971 nejnižší teplotu na kontinentu a to - 60 °C. To se jdete ven vyčůrat, na konci to ulomíte a jedete dál. Truck se tu hodně ničí jen normální jízdou, kdy ostatní kamiony víří prach a silný vítr bičuje vnějšek kamínky. Takový servis se skladem čelních skel nemusí být úplně špatný. Nebo lakovna. Jak jste jistě poznali, o nějakém asfaltu si z velké části můžete nechat jen zdát. V zimě se k tomu všemu přidá ještě bílá mlha a začne pravý adrenalin.
O strmá klesání není nouze. Hlavní je trefit správný stupeň a moc nebrzdit. Zdroj: nytimes.com
Mlhu vynásobte deseti a místo štěrku si představte led. Takové to tu dokáže být. Zdroj: static01.nyt.com
Zvláště když se budete blížit k nejzrádnějšímu úseku Atigunského průsmyku. Nadmořská výška necelých 1 200 metrů je v pohodě, hrůzu nahání spíš to 12% stoupání, případně klesání. Tady se chyby neodpouštějí, špatně trefený převod a jste nejen v ohrožení života, ale zastavíte celou dopravu. A pomoc? Ta je v nedohlednu. Horskou idylku později vystřídá tundra a lesy kolem řeky Yukon, ale cesty jsou velmi úzké, sotva pro dva kamiony. Také proto je zde nejvyšší povolená rychlost 80 km/h a to jen na vybraných úsecích.
Ano, tady se pomoci vážně nedovoláte. Zdroj: traipsathon.com
Přestože silnice měří ďábelských 666 kilometrů, jsou na ní pouze tři zastávky ve městěch Coldfoot na 280. kilometru, Wiseman na 300. kilometru a na konci leží město Deadhorse. Pokud se zaseknete někde uprostřed, hrozí vám umrznutí, srážka s jiným kamionem, napadení divokou zvěří, nebo zavátí sněhem. Je toho poměrně dost. V zimě se nedoporučuje používat cesty osobním autům a letní vyjížďka na motorce se také nedoporučuje. Od roku 1994 byla silnice otevřená pro veřejnost a přestože dvakrát denně situaci kontroluje vrtulník, riziko je stále velké.
I přes hrozící nebezpečí křižují Daltonskou dálnici výpravy motorkářů. Zdroj: ayresadventures.com
Interstate 10, Arizona
Ne, že by Arizona byla bezpečným státem obecně, ale na této silnici se vážně vyplatí dát si pozor. S délkou 3 959 kilometrů je to čtvrtá nejdelší vnitrostátní dálnice v USA a také hlavní tepna spojující města Santa Monica v Kalifornii a Jacksonville na Floridě. Vlastně je to taková alegorie naší D1, jen v daleko větším a vážnějším měřítku.
Na mapě to tak hrozivě nevypadá, ale realita je trochu jiná. Zdroj: i10highway.com
Projekt odstartoval v roce 1956 a o jedenáct let později byl otevřen jeden z nejdůležitějších úseků mezi městy Phoenix a Tucson. Tento 200 kilometrů dlouhý úsek je sice v porovnání s celkovou délkou zanedbatelný, ale zároveň demonstruje všechny problémy silnice I 10.
Dva pruhy v každém směru (připomíná vám to něco?) a maximální povolená rychlost 88 km/h (díky bohu za 130 km/h) byly zcela dostačující normy pro 6 500 aut, které tu denně projely. Jen pro informaci, Phoenix měl tehdy pod půl milionem obyvatel a Tucson ještě o polovinu méně. Postupný růst aglomerací si vynutil rozjetí třicetiletého plánu na úpravu silnice a zvýšení kapacity na 16 500 aut denně. Jenomže už v roce 1997 silnicí projelo přes 38 000 vozů, což byl dvojnásobek původních předpokladů a problémy se začaly hromadit.
O kamionech, kterým byla malá silnice i se středovým pásem, ještě hodně uslyšíte. Zdroj: media2.abc15.com
Těžko říct, co je ta hromada bílého šrotu vpravo. Zdroj: media2.abc15.com
U nás by omezili rychlost na 80 km/h, přidali značky "práce na silnici" a pár retardérů. Američané na to šli jinak! Nechali dva pruhy a rychlost zvýšili na 120 km/h. Vyšší rychlost, více odbavených aut. To je přístup! Mezi tím doprava zhoustla na 50 000 aut denně, přičemž Phoenix už měl téměř 3 miliony obyvatel a Tucson se blížil k milionu. Krize byla na spadnutí.
I když je silnice široká, není to záruka bezpečí. V roce 2012 ji zasáhla silná písečná bouře. Zdroj: 3.bp.blogspot.com
Na přelomu tisíciletí dosáhl počet nehod a mrtvých alarmující hodnoty a bylo potřeba něco dělat. Největší počet úmrtí si vyžádaly nehody, kdy vůz přejel dělící pás a po střeše vletěl do protisměru. Přitom se v roce 2004 vedly úvahy o zvýšení limitu na 130 km/h, ale neprošlo to. Řešením byla instalace středových svodidel na 224 kilometrech, ale trvalo to dalších devět let! Poměr času a délky je nám také nějak povědomý. I přes tuto snahu a údajnou 95% efektivitu v oblasti bezpečnosti, je celá řada problematických úseků bez zábran. Středový pruh je prý dostatečně široký. Možná by si chtělo uvědomit, že v dané rychlosti jej auto překoná za zhruba vteřinu.
Středový pás možná zastaví osobní automobil. Patnáctitunový kamion ho však přeletí bez problému. O nákladu nemluvě. Zdroj: kvoa.images.worldnow.com
Laxní přístup správy silnic na kritiku veřejnosti dostal pořádný kopanec během soudního řízení, kdy ve městě Maricopa County soud přiznal rodině náhradu ve výši 7,8 milionu dolarů za smrt otce a sestry při dopravní nehodě. Ta se stala v roce 2007 a hlavním argumentem bylo, že správa nedodržela povinnost dostatečně zabezpečit problematické úseky. Pokuta byla uhrazena, ale fakticky se nic nezměnilo. V roce 2010 bylo ve státě Arizona zaznamenáno 700 úmrtí na silnici, přičemž 85 z nich připadalo na silnici I 10.
Jeden mrtvý a několik zraněných. Jen jeden z mnoha případů, které se tu každoročně stanou. Zdroj: media2.abc15.com
Highway 24, Toledo - Fort Wayne, Indiana
Tuhle silnici pocházející z roku 1926 možná neznáte, ale místní truckeři většinou přestanou vtipkovat, když na ni dojde řeč. Míru beznaděje umocňuje fakt, že se jí prostě nevyhnete a budete na ní trávit docela dost času. Z města Toledo do Fort Wayne to je necelých 37 kilometrů.
Neustále se pracuje na úpravě dálnice, aby byla co nejrovnější. Místy to ale opravdu nejde. Zdroj: peaktraffic.org
Spojuje totiž dvě průmyslové zóny velkých měst, které denně potřebují stovky tun materiálu. A ty se musí nějak dopravit. Frekvence těžkých kamionů a traktorů s plnými návěsy je tak vysoká, že nehody jsou doslova na denním pořádku. Vedle hustého provozu je hlavní příčinou nedostatečná infrastruktura a pouhé dva pruhy v jednom směru.
Nebezpečné nejsou jen trucky, vážné dopravní nehody způsobují i osobní auta. Výsledek? Pět mrtvých. Zdroj: nytimes.com
Tragické nehody spojené s převrácenými kamiony daly název zatáčce za městem Defiance. Říká se jí "zatáčka mrtvého muže". Dlouhým rovinkám se pro změnu říká "The Killway". Podobně jako na silnici I 10 v Arizoně zde dochází k fatálním čelním srážkám, kdy se kamion vymkne kontrole a i s návěsem letí do protisměru. Ostatní jsou pak trochu bez šance.
Středové pásy jsou tu poměrně úzké. To poslední, co chcete potkat, je auto letící proti vám. Zdroj: www.in.gov
Tragické nehody v minulosti byly předmětem mnoha jednání, která vyústila v přestavbu a rozšíření celého úseku a k původním dvěma pruhům přibyla široká krajnice. Euforie byla vážně velká, jeden místní občan si nechal dokonce vyrobit tričko s nápisem "Death No More on 24". Tak vidíte, kolik radosti udělala jedna krajnice. A my si na D1 pořád stěžujeme.
Amerika je i přes moderní dobu stále divokou krajinou. Horské drsné podmínky se tu potkávají s hustým provozem a udržet takovou masu na uzdě je téměř neřešitelný problém. Proto svou cestu dobře plánujte a nebuďte překvapení, když se proti vám z křoví vyřítí nekontrolovatelný kamion.
Zdroje:
www.usatoday.com/
www.fueloyal.com
www.skyscanner.com
www.dangerousroads.org
www.smashinglists.com
www.popularmechanics.com
www.dangerousroads.org
www.whenonearth.net
www.fueloyal.com/
www.toledoblade.com