Jeden den v Koreji aneb Tohle je přepadení, pánové!

Úvod této poněkud netradiční reportáže obstará ten, kdo si to vymyslel. Šéfredaktor Radia Dixie Marty. „Po fenomenálním úspěchu kolegy Bemana nasazeného do ostrého boje v barvách konfederační pěchoty a jeho článku Jak jsem (málem) hrdinně padl za vlajku Konfederace jsem už dlouho v hlavě hýčkal myšlenku zopakovat to samé v jiných kulisách. Na druhou světovou zatím nedošlo, ale s Maj.Radkem Sykou, velícím důstojníkem 2nd Infantry Division (Airsoft), jsme se na účasti našeho reportéra a fotografa na některé z jich akcí domluvili velice snadno a tak zbývalo jen jediné. Koho z našeho redakčního týmu obléknout do plné bojové výstroje současné US Army, adekvátně ho vyzbrojit a vyslat v roli válečného reportéra do akce. Honza Korbel byl jasnou volbou. U našeho military specialisty a ostříleného policejního matadora se dalo předpokládat, že nějaké to pobíhání po lese s flintičkama na antiprdle zvládne levou zadní, byť by valné většině zúčastněného vojska mohl s klidem dělat taťku. Jak to celé proběhlo, si už přečtěte sami. Honzo, děkujem!“

Tady to tak nějak všechno začalo. Honza Korbel a SSG Ondra Černý jsou vytlemený jak jelita a domluvaj se, že teda spolu vyrazíme. Konopáč, léta páně 2019

A tu houfnici na něj pověste taky

Beze studu musím přiznat, že airsoft byl pro mě doposud velkou neznámou. V skrytu duše jsem měl tuhle srandu zasunutou v kolonce trochu ostřejší dětské hry, díky které si mohou dospělí hrát na vojáky ve velkém stylu. Z tohoto omylu jsem byl vyléčen.

Hrani na vojáčky ve velkém stylu? To nám jde dobře. Jak vidíme nepřátelskej tank, musíme u něj zapózovat a udělat nějakou fotku. A pak ho zničit. 

Vždycky je nejlepší začít na začátku. Začátek týhle peripetie nastal v okamžiku, když mi zavolal Radek. První otázka byla dost nevinná, něco ve stylu „Hele, máš volno šestadvacátýho?“ Po kladný odpovědi to trochu přituhlo, protože mi oznámil, že je výročí, který má hodně společnýho s válkou v Koreji, co vlastně nikdy neskončila. V návaznosti na tuhle estrádu se prej koná v rámci jejich klubu tématicky zaměřený cvičení dislokovaný na bývalou vojenskou základnu v Milovicích a jsem prej zvanej. Tak asi pětkrát jsem na sucho polknul a řek mu, že jedu. 

Honza nás zná. Z plzeňskejch slavností, z Konopáče a z dalších ukázkovejch akcí. Bojově nás doposud znal jen z fotek, který mnohdy vypadají idylicky.

Maskáčů na sebe mám něco mezi třema až osmi prdelkama, v tom nebyl problém, ale mimo „vostrý“ výzbroje nic airsoftovýho nevlastním. Maj. Syka se v tomhle bodu projevil jako osoba vybavená pytlem humoru nejhrubšího zrna. Když jsem mu totiž sdělil tohle sladký tajemství, suše mi odvětil, že to není problém. Vzápětí na mě vybalil několik názvů, u kterých jsem předpokládal, že se jedná vo zbraně. Abych nebyl za debila, tak sem samozřejmě všechno vodkejval. 

Kdyby se Honza nevybavil sám, mohl dostat do packy třeba tuhle pěknou hračku – kulomet M240b, samozřejmě airsoftovej. No řekněte, ten by mu slušel, ne?

Pozdějc jsem si pak podle toho, co jsem si zapamatoval, dohledal  ty zbraně na wikošce a zjistil sem, že ten šílenec by na mě navěsil všechno vod pistole až po houfnici. Z toho mě trochu zatrnula kostrč, protože přeci jenom už mi není třicet - pětadvacátý narozeniny už sem slavil aspoň vosumadvacetkrát. No tak sem si řek, chlape, musíš tomu jít trochu naproti. Ukecal jsem kolegu z práce, kterej  airsoft dělá, aby jel se mnou s tím, že mě trochu (rozumně) vyzbrojí. Tak se stalo, že sem táhnul jenom flintu a pistoli a nečekalo mě páně majorovo překvapení ve formě nákladu výzbroje, kterou normálně tahá polopásovej transportér. 

Korbel si toho nakonec na hrb sám naházel tak akorát. Tak akorát aby dohekal na základnu, tam se složil a už se mu nikam nechtělo. Tuplem ne na noční průzkum. 

Domorodé obyvatelstvo vzalo radši roha

Takže jsme s kolegou v pátek šestadvacátýho vyrazili v dobrým rozmaru směr Milovice, oblečený jak veteráni vod marines. Lidi u nás už jsou naštěstí zvyklí na všechno, takže u benzinky kde jsme si kupovali nějakej gábl, policajty nevolali. Slečna vod pokladny jen trochu divně čuměla, proč v tomhle vohozu mluvíme docela obstojně srozumitelnou češtinou. Po cestě nás chytil slušnej chcavec a buřina, což jsme s kolegou Marcusem vyhodnotili dost suše. „Do prdele, nemáme ponča“. Hmm, tak to asi budem trochu mokrý“. Tolik k pocitům odsouzence před popravou. 

Odsouzenec před popravou zcela vpravo. Nebo spíš po popravě, protože tahle fotka vznikla, když už jsme pozice opouštěli.

Zapomněl sem ještě na jednu drobnost, součástí týhle expozice výjimečných okamžiků byl taky rozkaz velitele maj.Syky, kterej mi přišel mailem. Byl komplet v ingliš, což by nevadilo, ale byl psanej takovou tou vojenskou terminologií, z který sem nebyl moc moudrej (nerozuměl jsem ani hovnu). Jediný, co jsme s Marcusem dali do kupy, byly souřadnice cíle. Díky neporozumění těm zatracenejm vojenskejm zkratkám jsme ani jeden neměli lékárničku, kterou jsem ke svý nemalý bolesti pozdějc docela potřeboval. Takže byl pátek pět minut před časem Č a my přistáli na místě M přesně podle mailem doručenýho návodu k použití. 

Na souřadnicích jsme auta nechali. Zaprvé jsme chtěli jít dál po svejch a za druhý byly na cestě popadaný stromy. Alespoň jsme se trošku prošli. A v tom příšerným vedru se trošku „rozehřáli“. 

Zastavili jsme na místě určeným souřadnicema GPS, kde mimo nás a souřadnic nikdo nebyl. Teda nikdo, za náma byl zvláštní vycházkovej areál pro chovance místního nápravného ústavu s ostrahou. Když jsme vystoupili z auta a začali vykládat věci, osazenstvo hotelu se vyhrnulo na vkusně zamřížované balkonky a sledovalo cvrkot. Během několika chvil se sjela na místo celá eskadra a jala se rovněž vybalovat. Jako poslední šly z auta kvéry. Vzhledem k tomu, že jsou k nerozeznání od originálu, vkusné balkonky najednou zely prázdnotou. 

Honzu a Marcuse jsme vzali doprostřed týmu a vyrazili husím pochodem hledat místo určení. To byla milovická základna.

Originální triko se znakem Druhé pěší divize najdete v našem eshopu DixieGear.cz

Kde je, ksakru, ten hasičák?

Po seznamovacím obřadu potřásání rukama a vzájemném představování těch, co se spolu neznali (Marcus neznal nikoho, nikdo neznal Marcuse, já na tom byl asi o čtyři lidi líp), jsme v pekelným vedru nahodili bágly na hrb, kvér do pohotovostní polohy a hlídkovým krokem listonoše plížícího se kolem plotu se vzteklým rotvajlerem vyrazili do prostoru tábora představujícího DMZ (pro neinformované – DMZ znamená demilitarizovanou zónu, jakési nárazníkové pásmo mezi severní a jižní Koreou). I když to nebyl žádnej flák, když jsem se tam připloužil, měl jsem suchou jenom šňůrku na bush hatu. 

Idylka, co říkáte? Takovýhle výhled jsme měli ze středové věže. Občas po tom poli před náma jezděj tanky a střílej na tu věž. To už zas taková idylka není. 

Následovalo rozdělení mužstva do strážních věží, uložení materiálu a briefing. Na něm dostaly věže přidělené palebné sektory, hodiny pro držení hlídky a došlo i na poučení pro první průzkum. Major Syka měl pak moc zajímavou přednášku o Korejským konfliktu, spojenou s degustací korejských specialit. Ke specialitám jenom krátce, ty rejžový knedlíčky chutnaly, jako když cucáte mrtvýmu nos, ovšem po kimči jsem měl strach, že mi to ustřelí prdel. Díky tomu, že jsem zmíněnou krmi zajedl chipsama z krevet, stal se každý můj výdech zakázanou zbraní biologickýho ničení. Jedli jsme to všichni, takže případnej mezinárodní soud v Haagu by nás jako jasný viníky popravil bez možnosti obhajoby. No a pak začala vojna...

O válce v Koreji jste si mohli přečíst v mém článku tady na Radio Dixie . V podstatě jsem jen článek zadeklamoval. A doplnil ho o ty zmíněné pochutiny, které „všem moc chutnaly“. Myslíte, že v Koreji mají nějakej západní fastfood? 

Průzkum? No jasně!

Už se docela setmělo (spíš už byla tma jak v prdeli), když se na mě vobrátil velící Radek Major Syka (píšu to schválně vobráceně, aby byl nasranej) s milým úsměvem a větou, která nepřipouštěla nic než souhlas. „Nechceš jít na průzkum?“ Tak jasně že jo, sem úplně žhavej, po kimchi mě pálí žáha a trubky až do zadku, sem zpocenej a smrdím jako tažnej kůň večer po šichtě v Krkonoších, dal bych si kafe a sprchu, ovšem průzkum, to je jediná věc který nevodolám. Jenom pro upřesnění, tohle jsem si myslel, odpověděl jsem jenom „jasně“ nebo tak něco. 

Za denního světla jsme si průzkum zopakovali. V noci to byla daleko větší bžunda, protože chlapi nevěděli, co se na ně chystá. Noční procházka byla krátká a výživná. A pro některé Korbely i bolestivá. 

Následovala velmi vtipná zhruba tři čtvrtě hodina, ve které jsem se společně s třema maníkama a Radkem potácel tmou. Voni docela věděli, vo co gou, zato já se potácel ve tmě a uhejbal před nahodile rozmístěnejma předmětama, který jsem zahlíd většinou na poslední chvíli. Byli to namátkou: strom, větev, chata, roh chaty, vyprošťovací tank, dělo, raketa země-vzduch a jiný zákeřný předměty. V průběhu průzkumu se část hlídkujících podívala i do podzemních tunelů, já jsem prozkoumal tank T-54, jestli se v něm neskrývá nepřítel. Neskrýval, což bylo dobrý. Když jsem z tanku seskočil, zvrtnul jsem si kotník, což bylo pro změnu špatný. Zpátky na základnu jsem se dovlekl se zaťatejma zubama a každý druhý slovo, který jsem si v duchu říkal, mělo něco společnýho s prdelí. Zkrátka večer začal krásně. 

Honza se drápe na středovou věž. Na kerý bude jíst, pít, spát, krvácet a raněn sténat. Nic z toho ale zatím netuší. 

Tohle je přepadení, pánové!

Po návratu do tábora jsme se rozešli zpátky na strážní věže, já společně s Radkem na centrální věž, která sloužila jako velitelská. Chvíli jsme potmě vedli velmi zajímavý rozhovor na téma, který si už nepamatuju, když vopravdu nečekaně přišel přepad. Jestli vás někdy přepadli na skautským táboře, tak to se fakt srovnat nedá. Tady začaly najednou vzduchem lítat dost nepříjemný kuličky. O tom, kdo a odkud útočí, jsem nevěděl ani hovno, tma jako v pytli, platnej sem tam byl jako mrtvýmu zimník a vo tom, že si užívám pohodu vlahé noci, se moc mluvit nedalo. 

Asi takhle to vypadá když se setmí. A když se ještě víc setmí, začnou lítat kuličky. 

Navíc ten, kdo na nás útočil, byl pekelně úspěšnej, protože vodrovnával jednu věž po druhý. Pak přišla řada na nás. Votevřeným vstupem začalo dovnitř lítat to bílý svinstvo, já se snažil krejt za plechovou vojenskou židlí a když jsem se posunul, abych nestál v dráze toho lítajícího sajrajtu, rozprsklo se pár kuliček vo plechovou židli, pak mě něco dvakrát šlehlo přes ksicht a bylo vymalováno. Seděl jsem vyřazenej na bobku a čekal, až to skončí. 

Idylické obrázky návratu patroly kolem prostoru. Nepřátel se tam pohybovalo víc a nástřely přicházely nečekaně. A díky tomu, že šlo o osamělé lovce, dokázali většinou zmizet v houští. Nakonec jsme ale skórovali i my a počáteční vykosení Fiddelem vyrovnali. 

Trochu mě bolela levá tvář, ale tomu jsem nepřikládal žádnou pozornost, dokud mě nezačlo něco lechtat na krku. Tou dobou velící Syka hlásil do vysílačky, že velitelství má dvě ztráty. Na zpětný dotaz, kdo že to vodsral, oznámil, že kontraktoři, což mě docela pobavilo. Sáhnul jsem si na ten lechtající krk, bylo to vlhký, a když jsem si volíznul prst, bylo mi jasný, že mi poněkud tečou necky. Ty dvě šlehy do ksichtu nebyly tak nevinný, jak to zpočátku vypadalo. 

Korbel se sice tvářil na umření a ztratil asi šestnáct litrů krve, ale pomocí jedné malé náplasti jsem krvácení zastavil. Přežil. A my pro něj máme překvapení za jeho hrdinství, pokud tedy s námi ještě někam půjde. Třeba do hospody. 

Smrt obcházela kolem…

Netrvalo to moc dlouho, než nás všechny neznámej útočník vykostil jak makrelu. Podlehli jsme hokejovým výsledkem 10:1, ovšem nutno dodat, že naším přemožitelem byl majitel a tvůrce základny, kterej naprosto přesně věděl, kudy na nás ty antiperle poslat. Protože jsem tak úplně nepřiznal, že jsem malinko perforovanej, vypadal Radek malinko překvapeně, když si na mě posvítil baterkou. Bylo jasný, že se to bez drobnýho vošetření nevobejde. No a tohle je přesně ten vokamžik, kdy bych bejval potřeboval tu osobní lékárničku, kterou jsem ovšem neměl. Protože velitel nejen velí, ale vo svý čulibrky se taky stará, byl můj vošklivej ksicht vzápětí vylepšenej náplastí samotného velícího. Dezinfekce nebyla a myšlenku, že moč dezinfikuje, jsem s kamenným výrazem a s krví podlitejma vočima v chechtajícím se kroužku udusil hned v zárodku.  

Krátká porada na velitelský věži mezi mnou a CW2 Laubem. Podle našich výrazů jsme vymysleli na naše vojáky (a kontraktory) něco fakt výživnýho. 

Tím byla základna US ARMY tak nějak zničena. Nemoh jsem spát, tak jsem asi do půl pátý do rána držel hlídku. Pak jsem trochu odpad, ale vzbudil jsem se dost včas na další fázi výcviku, ve které už jsem ale fungoval pouze jako fotograf. Za objektivem foťáku mi pořád víc a víc docházelo, že tohle vopravdu není žádná hra, a kdyby došlo na lámání chleba, budou tyhle kluci dost nebezpečný. Tohle už prostě není „jenom jako“, v tomhle je velkej kus profesionality a ještě větší kus srdce. 

Tunely v areálu jsou bezvadný. Ve dne a v partě. V noci, ve dvou, v neznámu a s tím, že v těch tunelech na vás pravděpodobně bude čekat nějakej parchant, už tak bezvadný nejsou.

Vo to víc si vážím toho, že aspoň některý z nich mohu považovat za svý přátele. Výcvik pak ještě pokračoval trochou CQB (což je zkratka pro boj v uzavřených prostorách) v tunelech podzemí a přesunem zpátky na základnu. Tady jsme zabalili saky paky a já s Marcusem jsme se s novými i starými přáteli rozloučili a odjeli domů. Kluci z JTF RAIDERS měli ještě nějakej další program, pro kterej nás sice lanařili, ale nevyspání si aspoň u mě vybralo svoji daň a už jsem na to prostě neměl.

Program byl. Šli jsme se projít a prozkoumat další prostory, potrénovat běžné činnosti a ještě trošku propotit hadry. Jo a taky vysypat po nepříteli pár zásobníků.

Pokud bych měl nějak sám za sebe tuhle akci hodnotit, tak před klukama smekám. To co KVH JTF Raiders a jejich „antiprdlová“ pobočka 2nd Infantry Division (Airsoft) dělají, a to, jakým způsobem to dělají, je fakt ojedinělý. Jejich webovky https://www.2idas.com/ vo aktivitách tohohle klubu vypovídaj víc než dost. Ovšem to pravý bohatství jsou lidi, kluci jako je Radek Syka, Ondra Černý nebo Milan Laube. No a já si radši zas pudu hrát do práce na četníky a na zloděje. Jo a až mě náš šéfredaktor zase bude lanařit na nějakou terénní reportáž, tak si s sebou tu lékárničku rozhodně vemu. Nebo pro jistotu dvě…

A o pár slov na závěr jsem poprosil šéfa. Velícího důstojníka akce i celé jednotky Druhé pěší divize (Airsoft) Maj.Radka Syku. „Já hned na začátku musim našeho ctěného hosta opravit. Tahle akce rozhodně nebyla nejnáročnější, a to ani co do nachozenejch kilometrů, co do odnesený váhy nebo vystřílenejch kuliček a prolitýho potu. Vlastně to byla taková brnkačka a tematická užívačka, protože to umíme daleko vostřejc. A pak ho musim opravit podruhý. Protože velitelem jednotky už nějakou dobu nejsem, dnes jsem spíš takovým jejím nestorem, který ji téměř před dvaceti lety založil. Jo, před dvaceti rukama, což tuhle partu skvělejch lidí řadí mezi vůbec nejstarší kluby v naší kotlině. A to je jedna z věcí, na který jsem patřičně hrdej, protože to ukazuje nejen, že dokážeme společně bojovat za jednu myšlenku, ale hlavně držet při sobě jako dobrý lidi nejen spolu ale i s dalšíma jednotlivcema a klubama. A to se v dnešní době počítá víc než kdykoliv předtím. Navíc jsme rádi, že lidi, jako je třeba Honza Korbel, mezi ty kámoše patří a že si kousek víkendu s námi užil. A já věřím, že až zapomene na útrapy, které jsme pro něj připravili, zase zvedne zadek a pojede s náma. Stejně jako je vítán kdokoliv, kdo se zajímá o moderní americkou armádu. Ale to už jsme si řekli, ne? Howgh." 

A mimochodem, pokud vás moderní U.S. Army nebo Airsoft zajímá, zastavte se za touhle partou na některé z veřejných akcí, kde budou. Určitě nevynechte třeba akci Písmena ve Zdicích, která se bude konat 16. září, nebo Vojenské dny v Lokti , které budou o týden později, tedy 26. září.

Text: Jan Korbel
Foto: Jan Korbel, Milan Laube, Pavla Houzarová, Radek Syka
Popisky k fotkám: Radek Syka