Jak jsem (málem) hrdinně padl za vlajku Konfederace

Začalo to zcela nenápadně, ostatně jako všechny zajímavé události v lidském životě. Na Martyho telefonický dotaz ,,Chceš s námi v sobotu jet na takovou menší rekonstrukci bitvy z občanské války?“ jsem odpověděl kladně. Na podobnou akci se snažím dostat už dlouho, protože americká občanská válka (ne, opravdu jsem neměl na mysli etnické čistky na Balkáně v devadesátých letech minulého století) je jedno ze stěžejních témat nejen mých, ale obecně celého webu Rádia Dixie.

Zvolit ten pravý outfit je základ

Protože to mělo být poprvé a já chtěl udělat dobrý dojem, nenechal jsem nic náhodě. Můj westernový outfit je natolik univerzální, že překlene půl století (naštěstí se pánská móda vyvíjí mnohem pomaleji než dámská) a z farmáře se v pistolníka proměním pouhým připnutím svého šestiraňáku. Tentokrát jsem zvolil farmářskou verzi (můj peacemaker byl v letech 1861-1864 pouhým technickým snem páně Colta) doplněnou o stylovou konfederační feldflašku pákistánské výroby.

Zleva: kulomet Gatling na kliku, moje maličkost a Honza Korbel

Cesta probíhala v poklidu, pouze úzké silničky podhůří Železných hor se na redakční americký koráb (Cadillac Fleetwood Brougham Coupé z roku 1980) ukázaly lehce poddimenzované. Během jízdy se snažím v touze rozšířit si svoje znalosti o ACW (American Civil War) informačně vytěžit naší chodící encyklopedii vojenské historie, Honzu Korbela.

Kde je tady náborové středisko Konfederace?

Na místo konání, louku u malebné vesničky Lipina poblíž Zruče nad Sázavou jsme dorazili ve chvíli, kdy probíhala pořadová cvičení obou armád. Trochu jsem se vyděsil, že bitva už začíná, ale pořadová se ukázala být dílčí součást celodenního programu a než skončila, stihl jsem prošmejdit celé vojenské ležení a položit první dotěrné dotazy typu ,,Kde je tady náborové středisko?“ nebo „Kolik se do toho vejde nábojů?“ . U gatlingu nás s Honzou během pózování na fotografie Marty seznamuje s Colonelem Palárcem, velícím důstojníkem celé akce.

Těžká chvíle loučení. Zdalipak se můj milý vrátí z bitvy zpět?

Přijímáme pozvání ke stolu před Colonelovým stanem. Hovor se vede hlavně o možnostech spolupráce na akcích připravovaných Radiem Dixie a právě tehdy Marty řekl něco ve smyslu, že bychom do bitvy rádi zapojili někoho z našich reportérů, aby mohl našim čtenářům popsat své ,,zážitky z fronty“. Bylo to ovšem míněno do budoucna, ideálně příští rok v létě. Colonel se ale ukázal jako muž činu (jak jinak, je to Jižan) a rovnou se nás s Honzou zeptal, jestli už jsme někdy v ruce drželi perkusní pušku. To jsem bezostyšně odkýval, jsa seznámen s obsluhou většiny pěchotních zbraní (teoreticky). Colonel mě přeměřil a mocným hlasem povolal svého pobočníka, aby mi sehnal uniformu a zbraň.

Coachgun. Chytit mě s ním yankeejové, skončím na nejbližším stromě

Za chvíli už jsem oblékal šedou blůzu a kepi, oboje trochu menší, ale rozhodl jsem se to přičíst zásobovacím problémům Jihu. Vojenské zbraně ale došly a tak s náležitou instruktáží fasuji krátkou brokovnici – coachgun - tak populární mezi vozky dostavníků, strážci, ale i narušiteli zákona a muži Jacksonovy jízdy. Je pravda určená na boj zblízka, tak do patnácti metrů, ale rány dává, takže dojem bude dokonalý.

Po nezbytné úpravě zevnějšku (čutora se nosí na levé straně) je tu nástup. Jsem přidělen do druhé čety pod velením seržanta Mývala. Snažím se chlapcům pořadová cvičení moc nekazit, ale mašíroval jsem naposledy ve skautu a ta dvacetiletá pauza ve výcviku je znát. Během přesunu na pozici se pokouším pískat Dixie, ale protože se nikdo nepřidá, tak toho zase nechávám.

Nástup jednotek C.S.A. před bitvou

Navzdory technické převaze Severu slibuju, že přežiju

Naše druhá četa zaujímá určené místo za mezí v dolní části bojiště. Většina vojáků zkušeně využívá pauzy k odpočinku po včerejší bujaré přípravě na dnešní boj. Provalí se na mně, že jsem z rádia a já se snažím vysvětlit že Dixie není ČRo Vltava, takže na mě není třeba brát ohledy. Čekání na další rozkazy vyplňuji taháním rozumů ze všech kolem a zvláště Mýval se ukazuje jako hodně dobře teoreticky připravený reeanactor.

Asi v polovině přednášky o vývoji konfederační vlajky přichází Colonel s podrobnostmi o scénáři nadcházejícího střetu. V podstatě máme držet levé křídlo, na povel postoupit, pak na povel ustoupit, potom znovu postoupit a až se ozve dlouhá dávka z gatlingu, tak každý druhý padne. Tím se zároveň vysvětluje otázka, která mě u sledování rekonstrukcí bitev napadá vždycky, totiž jak se určí, kdo padne a kdo přežije. V duchu sám sobě slibuji, že rozhodně přežiju, jednak abych mohl napsat tenhle článek, ale hlavně abych neumazal zapůjčenou uniformu.

Ten blahobytně vyhlížející pán uprostřed není pistolník ani hazardní hráč, ale doktor. Jeho služeb bude rozhodně brzy třeba.

V ležení mezitím probíhají další části programu, představují se mažoretky a pak jezdkyně rodea. Hraje muzika, pivo teče proudem a nám za mezí je mezitím vedro a já osobně si vyčítám účast na pardubické mutaci Octoberfestu předchozího večera. Ještě že mám alespoň svoji pákistánskou čutoru. Nad bojištěm krouží dron a získává dnes tak populární letecké záběry, což někdo z naší čety komentuje slovy, že o technické převaze Severu věděl, ale tohle nečekal. Naplno si uvědomuji platnost rčení o tom, že na vojně se musí čekat, aby se potom muselo spěchat. Láduji si brokovnici a zatím mi to jde snadno. Konečně zazní polnice a já si začínám připadat jak Nataniel Starbuck u Bull Runu.

Seveřani očekávají náš útok

Do útoku!

Do útoku vyráží nejprve první četa na pravém křídle. Zaznívají první salvy na naší straně a vzápětí odpověď od federálů. Pak přichází povel pro nás a my postupujeme kupředu. Snažím se držet linii, ale z fotek je patrné, že se mi to moc nedaří. Při první salvě naší čety mi nevystřelí pravá hlaveň (špatně naládovaná), naštěstí mám ještě levou a ta nezklame.

Hlavní je držet linii

Znovu nabíjím, nejdřív prach, potom místo kulky (v mém případě broků) zmačkaný toaleťák a pořádně upěchovat nabijákem. Ještě perkusní zápalku na zátravku a pal! Přestože mám hlavně o polovinu kratší než všichni kolem, nedostatek (nebo přesněji úplná absence) drillu se projevuje a mně všechno trvá neúměrně dlouho. Vypadávám z tempa a láduji, když ostatní střílí a stojím, když všichni postupují.

Typický žánrový obrázek z bitev perkusního typu. Vidíte kouř a nohy.

Loučka, na které probíhá boj, se začíná halit do závoje kouře ze spáleného černého prachu, který nám zbraňovým fetišistům tak sladce voní a na obou stranách se začínají objevovat první ztráty. K raněným dobíhají lékař a sestry, kterým to v dobových kostýmech moc sluší, takže raněné není třeba moc litovat.

Ošetřovatelský tým v akci

Unionističtí zuávové rozdrceni v boji muže proti muži

V tu chvíli se ozve pekelný jekot a na první četu s rozběhem zaútočí jednotka zuávů, která ji doteď postřelovala z vyvýšeného místa na protivníkově levém křídle (po bitvě jsem se dozvěděl, že to ve skutečnosti byla jednotka louisianských tygrů, tedy konfederační zuávové, kteří byli ale v rámci lepšího rozložení sil přiděleni k seveřanům). První četa je nejdřív přivítá palbou a na ty, které neskosila, čeká boj muže proti muži. Bajonety bohužel nejsou z důvodu bezpečnosti povolené (je to obvyklé opatření), takže ke slovu přicházejí pažby a zuávské bowiáky.

Muž proti muži, nůž proti noži. Zuávové útočí.

I když je evidentní, že se všichni snaží nikoho nezranit, vypadá to celkem věrohodně. Řev útočníků, křik raněných, chroptění umírajících a občasné výstřely z revolverů se mísí do neopakovatelné kakofonie zvuků bitvy a mě nejvíc překvapí, jak rychle je po všem. Zuávové padli do jednoho, prostorem se nese vítězný jižanský jekot a obě naše čety postupují kupředu směrem k vyrovnaným řadám yankeejské pěchoty.

I revolver přijde ve vypjatých momentech k užitku

Gatlingův kulomet na kliku rozhoduje bitvu

Těším se, že moje střelba bude konečně efektivní a zlomyslně doufám, že by některá ze střel z hořícího toaleťáku mohla doletět až do pozic nepřítele. Střílím, znovu nabíjím, snažím se orientovat v anglicky křičených rozkazech a ještě po očku sleduji ostatní, abych náhodou nedělal něco úplně jiného, než mám. Seveřani proti nám palbu opětují a už táhnou gatling. Colonel ještě v pauze mezi salvami připomíná, že při dlouhé dávce má každý druhý padnout a já rychlým přepočítáním stavu mužstva v naší linii zjišťuji, že jsem prvý, takže super, tuhle bitvu nejspíš přežiju.

Ta képi je mi vážně trochu malá...

Neprošvihnout onu dlouhou dávku chce trochu pozornosti, protože gatling je oproti puškám výrazně tišší a je tedy lepší se orientovat spíš pomocí zraku než sluchu. A už je tu ona dlouhá dávka. Druzí poslušně padají, někteří umírají celkem nezúčastněně, ti herecky nadanější dávají svým výrazem najevo brutalitu a nesmyslnost válečné mašinerie nejen občanské války, ale všech konfliktů lidské historie. Nicméně těch, co nepřehrávají, je naštěstí většina.

Vynález, který rozhodl bitvu - kulomet Gatling i s obsluhou

Kapitulace (grrr…)

Padnou ještě dvě salvy z obou stran a přichází povel k zastavení palby. Pravě včas, protože prohrabováním zapůjčené patrontašky zjišťuju, že jsem bez munice. Živí rebelové se rovnají do řady a pochodují k nástupu na kapitulaci. Mrtví rebelové se mezitím přesouvají ke stánku s výčepem, kde potkávají mrtvé unionisty a společně se občerstvují, sdělují si čerstvé dojmy z boje a přihlížejí ceremoniálu kapitulace. Colonel odevzdává svou šavli veliteli seveřanů a já si během manipulace s puškou (sholdéér arm!) uvědomuji, jak praktická je kratší zbraň. Když ne v boji, tak na seřadišti rozhodně.

Závěrečná čestná salva

Ukořistěné portské přišlo vhod

Ukázka je u konce, poslední salva směrem do publika (ať si taky trochu užijou), které nás odměňuje potleskem, a vojenské útvary se rozpadají na vesele diskutující skupinky lidí šťastných, že to bylo jenom jako a že nedošlo k žádnému úrazu. Odevzdávám brokovnici jejímu majiteli. Ještě jednou děkuji, nejen za zapůjčení, ale hlavně za důvěru že mu ji nezničím, což dopadlo dobře. Cestou ke Colonelovu stanu, kde hodlám vrátit vypůjčený erár, dostávám dvě nabídky na vstup do jednotky (od Texasanů i Virgiňanů, třetí nabídka k louisianským Tigerům přijde o něco později - jsem poctěn). S Colonelem si z plecháčků připíjíme ukořistěným portským. Long live Dixie!

Velitel konfederačních jednotek Colonel Palárec vede své muže

Odevzdávám mundůr, taktéž děkuji a na hlavu místo képi nasazuji svůj nepoměrně elegantnější širák. Dostavuje se zbytek naší výpravy a gratuluje mi k přežití prvního křtu ohněm (no dobře, toaletákem ještě nikoho nezastřelili, ale mohl jsem si třeba vyvrknout kotník, nebo ztratit mobil, žejo…). Usedáme k družné debatě a líčení zážitků nebere konce. Colonel pobaví hláškou, že ve čtyři roky trvajícím válečném konfliktu kroutí už pětadvacátou sezónu a potom se debata stočí na historii nebo na současnou americkou hysterii kolem konfederační vlajky.

Ty tmavé šmouhy kolem nás nejsou mouchy, ale útržky toaletního papíru.

Living history se vším všudy. I s dudama

Opouštím diskutující společnost a opět kroužím mezi stany ležení. Jako spolubojovník mám zcela jiný status než jako zvědavý otrava předtím. Dozvídám se spoustu zajímavých informací, třeba že v Čechách je zhruba stovka ACW reeanectorů, něco málo na Slovensku, potom slušná základna v Polsku a tyhle tři země většinou spolupracují na větších akcích, kde se krom pěchoty objevuje i jezdectvo a dělostřelci. Nebo že spousta lidí, kteří se zabývají americkou občanskou válkou, dělá taky evropskou válku sedmiletou a akce kombinují. Chlapi mi ukazují vlastnoručně vyráběnou výstroj a musím uznat, že jsou neskutečně šikovní a ve srovnání s kupovanou výstrojí je ta jejich mnohem kvalitnější.

Převaha Unie na bojišti byla znát i podle kvalitnější a méně ošuntělé výstroje

Zataháním za krempu klobouku okoukaným z westernu zdravím dámy, někteří bojovníci totiž svou vášní nakazili celou rodinu a poté, co jim pořídili adekvátní kostýmy, jezdí na akce všichni spolu. Jeden seveřan vyrukuje se skotskými dudami a preluduje tradicionály, které uvádějí klanové válečníky z Vysočiny do stavu zuřivé extáze už po staletí. Obědvám rybí karbanátky (mimochodem velmi chutné), zapíjím je pivem, kávou a slivovicí (v tomto pořadí) a je pomalu čas se loučit. Zamačkávám slzu a nastupuji do cadillacu. Ten vzbuzuje náležitou pozornost a já při odjezdu do Martyho troubení mávám svým novým přátelům kloboukem. Jeden z nejhezčích zážitků poslední doby. Děkujeme!

South´s Gonna Do It Again!

P.S. Jsa nahlodán skvělou atmosférou a společností fajn lidí, našel jsem si, za kolik se dá pořídit replika odpovídající zbraně. Cena bohužel dosahuje úrovně ceny asi tří repasovaných osmapadesátek, samozřejmě upravených do samonabíjecí verze. Vzhledem k tomu, že se domnívám, že v budoucnu bude výhodnější střílet větší kadencí než cca tři rány za minutu, budu muset svůj vstup na pole slávy a vítězství zatím dočasně odložit. Ach jo. No, třeba bude někdo prodávat springfieldku bazarovou…

P.S.S. Pokud jste dočetli až sem, tak si za odměnu můžete pustit ten nejlepší soundtrack, který k tomuhle článku může existovat. 2nd South Carolina String Band a jejich písně z občanské války. A které jiné, než ty naše.