Letošní Slavnosti svobody z Plzni měly být velkolepé. Aby ne, když mají třicáté výročí. Leč člověk míní a to čínský svinstvo mění. Z důvodu koronavirové epidemie zrušeno. Tak nám nezbývá než si 75.výročí osvobození jihozápadních Čech americkou armádou připomenout aspoň virtuálně. Do našeho nepravidelného speciálu Pacient měsíce jsme si pozvali našeho redakčního kolegu, reenactora a „amerikána“ tělem i duší Radka Syku a o čem si budeme povídat, je vám asi jasné. Tak si otevřete aspoň lahvový plzeňský, když už jsou ty hospody zavřený, nebo si nalejte panáka dobrýho bourbonu a v klídku si to poslechněte. Za rok se v Plzni určitě uvidíme! A teď už má slovo dnešní host. Radku, je to tvoje:
Poslouchejte: Pacient měsíce Maj.Radek Syka aneb Třicet let s bílou hvězdou
To tenkrát v čtyřicátom pátom, když Plzeň osvobodil Patton… tak vůbec netušil, že si jeho spanilou jízdu okupovanou krajinou budeme s obrovskou slávou každej rok připomínat. On splnil svoji povinnost, a my tak trošku plníme tu naší, protože jemu – tedy ne jen jemu, ale hlavně těm tisícovkám kluků, kteří sem v jeepech s bílejma hvězdama přijeli – vděčíme za tu svobodu, kterou nám před pětasemdesáti lety přinesli. A letos, zrovna v tohle krásně kulatý výročí, jsme se museli spokojit s tím, že sedíme doma u televizí a čučíme na bezpečnej přenos z chráněnýho studia. Protože poprvé po třiceti letech se květnová Plzeň nehemží jeepy jako mraveniště. Pitomej virus.
Americká armáda v roce 1945. Plzeň byla plná zelenejch plechovek. O pětačtyřicet let později se to opakovalo. Jen s tím rozdílem, že v těch jeepech neseděli amíci, ale neskutečně svobodní lidé.
V roce devadesát mi bylo dvanáct. Tak akorát věk na to, aby člověk začínal chápat, že je součástí něčeho velikýho a něčeho co ho poznamená na celej život. Stál jsem s Tátou (jo s velkým T, protože můj táta není jen nějaký táta) na náměstí mezi tisícovkama lidí a koukali na ty zelený plechovky, jak si to hrnou na náměstí jak v tom pětačtyřicátým. Dodneška jsem nepochopil, kde lidi schovávali ty jeepy a dočky, a jestli vážně čekali na ten den, kdy vítězně vjedou na náměstí. Toho šestýho května devadesát se jim to povedlo. Na skoro každým tom autě vlály Hvězdy a Pruhy, lidi tleskali, radovali se, pivo teklo proudem. Večer na natřískanym náměstí mlátil do kytary Honza Vyčítal a mezi domy se odráželo to slavný „v čtyřicátom pátom“. Ta euforie byla… nepopsatelná. Jenomže tím to všechno začalo. A nejen pro mě.
Honza Vyčítal na náměstí mlátil do kytary tu svojí „ to tenkrát v čtyřicátom pátom“. V tý době jsme ani jeden netušili, že tohle nás bude provázet na dlouho. Jeho „plzeňská hymna“ a mě přátelství s ním.
O rok později jsem totiž už i já byl na náměstí v americký uniformě. Bůh ví, kde jí Táta vyhrabal, snad u nás v domě byla od války. Třináctiletej capart, na kterým to viselo, ale byl hrdej na to, že tam je a že na sobě má to pravý, opravdový, pravácký. Stal jsem se součástí něčeho velikýho. Ale to jsem ještě netušil, že mě to bude provázet po celej život.
Rok 1995. Další kulatý výročí. Tehdy ještě Plzeň ani netušila, jak veliký další květny budou. Ani já ne. A to už jsem byl dost drsnej na mých sedmnáct let.
Tohle je pohled do roku 1998. Cestou kolem Plzně, kdy jsme přinášeli radost i do dalších měst. Ale to zdaleka ještě nebyly ty pořádný jízdy.
Pokud vám v šatníku chybí originální triko s generálem Pattonem, právě jste ho našli. Poslední kusy z limitované edice najdete v našem vidláckém eshopu DixieGear.cz
A pak přišly další léta – ty nejlepší. Protože do Plzně začali přijíždět veteráni. A s nimi vzpomínky, historky a obrovsky cenná přátelství na celej život. Dnes jich už řada odešla, ale ti kteří zůstali, se vracejí. Každý rok přijíždějí do Plzně a… zažívají trošku peklíčko. Protože jsou celebrity. Každý se s nimi fotí, politici si s nimi povídají, ale málokdo ví, že po oslavách, kdy zas na rok pohasne jejich sláva, zůstávají. A setkávají se s přáteli. Mimochodem, fakt se těším, až se můj, teď sedmiletej capart bude ve škole učit o druhý válce. A bude moc říct – hele, já ty chlapy znal!
V roce 2019 jsme s veteránem Earlem Ingramem udělali remake fotky z roku 1945. V tu samou hodinu, na tom samým místě. S tím samým chlapem. Jen o 74 let později.
Svobodná Plzeň se začala každý květen měnit víc a víc. Vyrostlo víc vojenských táborů. Na ulicích překáželo víc jeepů. Přijížděly tisíce návštěvníků – vždyť počet lidí ve městě se na oslavy téměř dvojnásobí! (jo, a to je to čtvrtý největší město v republice) A už to taky nebyla zdaleka jen Plzeň. Protože my jsme si brali čtrnáct dní dovolený, osedlali techniku a vyrazili do kraje. Projeli a prošli jsme jihozápadní Čechy křížem krážem a najednou jsme zažívali to, co ti kluci v pětačtyřicátým.
Tahle fotka je pro mě ikonická. V hlubokých devadesátkách jsme totiž založili jeden z prvních WWII reenactingových klubů v Čechách a zažili spolu neuvěřitelný věci. Kluby ale vznikaj a zanikaj a ten náš neměl jiný osud. Jenomže... My tohle prostě máme pod kůži a tak můžu s klidným svědomím říct, že pět ze sedmi kluků na fotce se tomuhle potrhlému koníčku věnuje dodnes.
Veteráni vyprávěli, jak jim místní dali všechno, co měli, a oni jim na oplátku cigára, čokoládu a pomeranče. A já dneska živě vidím ty babičky, co nám stály u jeepu s pekáčem buchet. A byly šťastný. A my jsme byli naměkko. Protože jsme to dokázali, dokázali jsme sami sebe, své okolí a lidi přenést tam, kde jsme všichni chtěli v tu chvíli být – do euforie svobodného května 1945. Do Plzně jsme se vraceli promoklí, špinaví a k smrti unavení. Ale šťastní.
Pořídil jsem si dokonce i auto. Tohle je přehlídka na Klatovský s mým vehiklem a mojí partou. Včetně novinového článku v Západočeském deníku. Rok 2002.
S těma vehiklama jsem udělali obrovskou tůru po jihozápadních Čechách. Bylo to pro nás – a nejen pro nás – něco neskutečnýho. Dali jsme si to do poslední originální nitě na našich uniformách. A bylo nás pár. S dnešníma počtama rádoby reenactorů se to nedá srovnat, protože my jsme byli srdcaři.
Když se na to dívám zpátky, byly to parádní léta. Dneska je to možná trochu jinak, trošku víc kšeftu a méně srdce. Ale věřím, že ten hlavní duch přetrvává. Protože každý rok, pokud pán Bůh dá, přijedou ti praví, veteráni nebo jejich děti, aby nám připomněli, že slavíme právem. Že jsme nezapomněli, jak je pro nás svoboda důležitá. Že to není o tom jít se podívat na tank, ale jít se, spolu s ostatními, poklonit k pomníku a podat ruku veteránovi. Vyvěsit ty hvězdy a pruhy, které pro jihozápadní Čechy znamenají konec války.
Cituju kámoše z jeho postu na facebooku. Standa Čechal: "Vždycky jsem rád naslouchal večerním příběhům těch, kteří se slavností svobody účastnili už v dobách, kdy mým největším problémem bylo, kolik pokémonů mi ještě chybí do sbírky. A vždycky jsem si říkal, sakryš tyhle doby bych chtěl v reenactingu někdy zažít… A jak jsem teď zjistil, byl jsem na to připravován už od mala :-)" Aneb Slavnosti svobody léta páně 2000, Chodské náměstí. (Standa je jedno z dětí v davu, já poručík za vlajkou)
A že letos Slavnosti svobody nejsou? Kvůli pitomýmu viru? Já jsem za to rád. Ona totiž byla léta, kdy být nesměly. Ne proto, že by se mohl někdo někde na ulici nakazit, ale protože nám to někdo zakázal. Teď si alespoň můžeme uvědomit, jak moc nám ta svoboda může chybět. A věřím, že už nikdy nedopustíme, aby nám někdo sáhnul takovým způsobem do našich svobod. Do našich Slavností svobody.
1945 nebo 2015? V případě, že fotím akce dobovým foťákem, ten rozdíl není žádný.
A ještě jednou. 1945 nebo 2015? Nebýt těch civilistů v popředí, tak to nepoznáte...
Poslouchejte: Pacient měsíce Maj.Radek Syka aneb Třicet let s bílou hvězdou
Playlist:
Greenhorns – To tenkrát v čtyřicátom pátom
Glenn Miller Orchestra – In The Mood
Glenn Miller Orchestra – American Patrol
The Andrews Sisters – Boogie Woogie Bugle Boy
Johnny Horton – Sink Of Bismarck
Glenn Miller Orchestra – Blueberry Hill
Radek Syka
Jeden z nestorů amerického reenactingu válčí už čtvrt století a jeho stopy je možné najít na bojištích od první světové války až po nejnovější modernu.
