Americké stíhače tanků: Kladivo na německé ocelové šelmy

Americké stíhače tanků: Kladivo na německé ocelové šelmy

Byly rychlé, měly shora otevřené věže a nesly vysoce výkonné kanony, které si mohly poradit i s pancéřováním obávaných „Panterů“ a „Tygrů“.


Dolů

Americký tank M4 Sherman je pořád předmětem intenzivních debat. Pro někoho jde o účelný, pragmatický a pro masovou produkci optimální design, zatímco jiní jej pokládají za pojízdnou katastrofu a smrticí past pro americké tankisty. Nepochybné je, že Sherman měl nemálo slabin a nemohl být rovnocenným soupeřem pro německé obrněnce PzKpfw V Panther a PzKpfw VI Tiger. Právě proti nim vytvořila US Army speciální stíhače tanků, z nichž vozidla M10 a M36 kombinovala korbu Shermanu a silnější zbraně, kdežto M18 Hellcat představoval zcela novou konstrukci, která sázela na mimořádnou rychlost.

Porovnání amerických stíhačů tanků M10 Wolverine s kanonem ráže 76,2 mm (vlevo) a M36 Jackson s kanonem ráže 90 mm (vpravo)

První kolové a polopásové pokusy

V meziválečném období trpěla US Army nedostatkem tanků, ale rozhodně nikoli nedostatkem prozíravých velitelů s vizionářskými pojetími taktiky. Jelikož bylo známo, že nepřátelé vlastní velký počet obrněnců, věnovala se pozornost protitankovým kanonům, a to nejen taženým, ale i samohybným. Samotné americké tanky měly spíš spolupracovat s pěchotou, takže základním nástrojem k ničení vozidel Osy měly být samohybné protitankové kanony, jež oficiálně patřily do série GMC (Gun Motor Carriage), do níž patřily i samohybné houfnice. 

Vozidlo M6 Fargo na šasi Dodge mělo příliš slabé dělo kalibru 37 mm, a proto se ve válce dočkalo jenom omezeného využití

Trvalo ale nějakou dobu, než Američané našli správný přístup ke konstrukci. Obdobně jako většina jiných národů podceňovali odolnost pancíře nepřátelských vozidel, takže zpočátku sázeli na příliš slabá děla. Příkladem byl 37mm kanon M3, jenž se nalézal na automobilu s armádním názvem M6 Fargo a továrním jménem Dodge WC-55. Užitečnost tohoto vozidla proto byla jen omezená. 

Vozidla T48 s dělem kalibru 57 mm původně vznikla pro Brity, ovšem nakonec je používala hlavně sovětská armáda jako SU-57

O něco účinnější byl typ T48, který kombinoval polopásový obrněný transportér M3 a kanon M1 ráže 57 mm. Vznikl na bázi objednávky Britů, ovšem jejich armáda jej nikdy nepoužívala a většina vyrobených kusů nakonec putovala do SSSR. Vojáci Rudé armády si vozidlo vcelku oblíbili a pod názvem SU-57 ho provozovali až do konce války, a proto se několik exemplářů podílelo i na pražské operaci. 


Polopásová vozidla SU-57 a další západní obrněnce dodané sovětské armádě.

Pro americkou armádu však vznikl jiný protitankový „polopás“, který nesl jméno M3 a byl vyzbrojen 75mm dělem M1897A4. V Evropě se uplatnil jen omezeně, jelikož jej rychle překonaly pásové typy, avšak prodělal intenzivní nasazení v Tichomoří, protože měl palebnou sílu postačující pro ničení slabých japonských obrněnců. V bitvách o Saipan, Peleliu či Okinawu byl i dobrou zbraní palebné podpory pěšáků.

Polopásové protitankové kanony M3 se nejvíc osvědčily v bojích v Tichomoří

Podvozek Shermanu a nový kanon

Armáda v každém případě pochopila, že protitankové kanony s polopásovým podvozkem jsou z několika důvodů daleko od optimálního řešení. V listopadu 1941, tzn. krátce před zapojením USA do války, se konečně objevil správný koncept, jenž navrhoval formování praporů stíhačů tanků s pásovými, resp. tankovými podvozky. A jelikož se v únoru roku 1942 rozběhla výroba středních tanků M4 Sherman, volba byla jasná. 

Obrněnec M10 Wolverine během terénních testů předvádí schopnosti podvozku, který byl převzat ze středního tanku M4A2 Sherman

Již v dubnu 1942 tedy vznikl prototyp vozidla, z něhož se pak vyvinul první sériový pásový stíhač tanků pro US Army. Definitivní podoba se objevila v září 1942 a dostala jméno M10. Základ tvořil podvozek tanku M4A2 Sherman, jenž byl poháněn dieselem General Motors 6046 s výkonem 280 kW. Na místo původní věže přišla nová, rozměrnější a shora otevřená věž, ve které se nacházel kanon M7 ráže 76,2 mm. 

Stíhač tanků M10 Wolverine vybavený 76,2mm dělem na památníku ve Francii

Jednalo se o derivát protiletadlového děla, který na vzdálenost 1000 yardů probíjel pancíř silný zhruba 90 mm. Později se dodávaly i speciální projektily HVAP-T s wolframovým jádrem, jež mohly prorážet dokonce 135 mm silný pancíř. Kromě kanonu měl M10 samozřejmě také osvědčenou „padesátku“, tj. kulomet M2HB ráže 12,7 mm. Samotné pancéřování nebylo příliš silné, avšak jeho efektivitu zvyšoval velký sklon stěn věže. 

Britské vozidlo Achilles neboli M10 Wolverine přezbrojený na 17liberní kanon

Celkem vzniklo okolo 6400 kusů, což zahrnuje též úpravu M10A1 na podvozku tanku M4A3 Sherman, kterou poháněl benzinový motor Ford GAA V8 o výkonu 336 kW. Tato vozidla byla o trochu rychlejší, ale za cenu kratšího jízdního dosahu. M10 sloužil také v britské armádě, kde dostal bojové jméno Wolverine, jež se posléze občas užívalo i jako přezdívka mezi americkými vojáky, ovšem běžnější termín pro M10 i pro jeho nástupce byl zkrátka jenom „TD“ („Tank Destroyer“).


Propagační film americké armády věnovaný stíhači tanků M10 Wolverine.

Nová varianta s dělem ráže 90 mm

Stíhač tanků M10 se nepochybně osvědčil, protože mohl efektivně likvidovat německé střední tanky PzKpfw IV. Spojenci se ale brzy setkali i s Hitlerovými obrněnci nové generace Panther a Tiger, proti nimž byla účinnost jejich 76,2mm zbraní nedostačující. Jako první nalezli řešení Britové, kteří disponovali výtečným 17liberním kanonem QF 17. Technicky vzato měl rovněž kalibr 76,2 mm, ale byl daleko výkonnější než americký typ. 

Kolona stíhačů tanků M36 Jackson během bitvy o Ardeny; všimněte si, že M36 vepředu táhne dvoukolový přívěs se zásobami

Touto zbraní proto byla opatřena část tanků Sherman v britské armádě (ty pak obdržely název Sherman Firefly) a proběhlo také přezbrojení části M10. Obrněnce s britskou zbraní dostaly jméno M10C alias Achilles, ale US Army ve skutečnosti už v době zahájení výroby M10 pracovala na jeho nástupci. V říjnu 1942 tak byla odzkoušena varianta, jež nesla kanon ráže 90 mm. Věž bylo samozřejmě třeba značně přepracovat a musely se provést i další změny, takže výsledek s označením M36 byl připraven k sériové produkci až na jaře 1944. 

Řady stíhačů tanků M36 Jackson s 90mm děly kdesi ve Francii čekají na opravy

Základní podobu poháněl benzinový motor Ford GAA, ale u části z celkově asi 2300 dodaných exemplářů se použily dieselové agregáty General Motors. 90mm kanon M3 v každém případě náležel mezi nejlepší zbraně své kategorie, mohl se klidně měřit i s německou „osmaosmdesátkou“ a jeho nejlepší projektil HVAP dovedl na 1000 yardů probít ocelový pancíř o tloušťce okolo 200 mm. To bohatě stačilo na „Pantery“ a vozidla M36 si často poradila i s „Tygry“. 

Počínaje listopadem 1944 byly na kanony vozidel M36 montovány úsťové brzdy

Mezi vojáky se pro ně ustálilo jméno Jackson a používala se i po druhé světové válce, především v Koreji. V řadě zemí pak zůstala ve službě ještě desítky let, a ačkoli to vypadá neuvěřitelně, několik obrněnců M36, původně dodaných Jugoslávii, bojovalo v řadách chorvatské armády dokonce ještě v roce 1995!


Nádherně zachovaný M36 Jackson se nalézá i ve vojenském muzeu Smržovka.

Rekordní konstrukce M18 Hellcat

Americká koncepce stíhačů tanků preferovala rychlost a palebnou sílu před odolností. Vozidla proto měla slabší pancíř, ovšem díky velké pohyblivosti měla být schopna se dostat do pozice, jež by jim umožnila zasahovat boky nepřátelských tanků. Extrémním výsledkem této filozofie byl typ M18 Hellcat, jediné americké vozidlo této kategorie, jež vznikalo coby stíhač tanků od samého začátku a nebylo úpravou některé existující konstrukce. 

Neobvykle řešený americký stíhač tanků M18 Hellcat představoval nejrychlejší pásové vozidlo na bojištích druhé světové války

První vize byla navržena ještě na konci roku 1941, ale finální podoba z jara 1943 se od ní značně odlišovala, jelikož původní návrh měl 37mm kanon, zatímco sériový Hellcat nesl v otevřené věži kanon M1 ráže 76,2 mm (a na horní lafetě samozřejmě opět „padesátku“), Pancíř nebyl nikde silnější než 25 mm, jenže „Pekelná kočka“ sázela zejména na rychlost. 


M18 Hellcat byl vůbec nejrychlejším pásovým vozidlem druhé světové války.

O tu se staral původně letecký hvězdicový motor Continental R-975 o výkonu 298 kW, a jelikož vozidlo M18 vážilo necelých 18 tun, činil jeho oficiální rychlostní limit 60 mil za hodinu, tedy přes 90 km/h. Bylo to tedy nejrychlejší pásové vozidlo celé války a pořád jedno z nejrychlejších vůbec. M18 byl dokonce tak rychlý, že mohl „předběhnout“ otáčení věží německých tanků, které tak vlastně „vymanévroval“, a proto mohl střílet do jejich zranitelných boků. 

Vzácný záběr na shora otevřenou věž ultra-rychlého stíhače tanků M18 Hellcat

Vozidla Hellcat měla značný podíl na zastavení německého postupu v Ardenách a vedla si výtečně až do konce války, během níž bylo dodáno kolem 2500 exemplářů. Takřka neuvěřitelný je poměr ztrát v bojích Hellcatů s německými tanky, jenž činí 5:1 ve prospěch Američanů, takže M18 je nejen nejrychlejší, ale také bojově nejúspěšnější typ amerického obrněného vozidla druhé světové války. Jistě proto nepřekvapí, že stále patří mezi nesmírně oblíbené účastníky vojenských akcí pro veřejnost.

Stíhač tanků M18 Hellcat se 76,2mm kanonem vyvolává velký zájem ještě dnes

Lukáš Visingr

Lukáš Visingr

Vojenský a bezpečnostní analytik, publicista, konzervativní vlastenec, sionista a milovník života, který chce vidět smrt politické korektnosti.

All articles of the author

Joe Medicine Crow: Ukradni Němcům koně a staň se náčelníkem

Joe Medicine Crow: Ukradni Němcům koně a staň se náčelníkem

Tomáš Chalupa , S orlím perem na helmě proti tankům, dělům a kulometům. Skutečný příběh indiánského bojovníka, jednoho z prvních Američanů, kteří překročili hranice nacistického Německa.

Red Ball Express: 20 hodin denně za volantem

Red Ball Express: 20 hodin denně za volantem

Vojtěch Vávra , Náklaďáky Red Ball Expressu se mohou porouchat, ale nikdy nebrzdí. Bez nich a bez jejich odvážných řidičů by se spojenecké tanky brzo zastavily.

Vozidla VISMOD: Americké obrněnce v převleku (nejen) za Ivany

Vozidla VISMOD: Americké obrněnce v převleku (nejen) za Ivany

Lukáš Visingr , Americká armáda už řadu let používá vozidla, která jsou modifikovaná tak, aby vypadala jako technika možného nepřítele. A není v tom zdaleka sama.