Rudolph Salvermoser je zřejmě jediný rodilý Američan, který aktivně bojoval v nacistické armádě. O jeho životě je velmi málo zdrojů, dohledatelný je prakticky jen jeden velmi dlouhý a podrobný text, plný vzpomínek na jeho výcvik, válečná léta i návrat do USA. Podívejme se tedy na život tohoto muže, který prošel bitvami na východní i západní frontě v divizi Großdeutschland, konkrétně v ochranném tankovém pluku (Führer-Begleit-Bataillonu) samotného Adolfa Hitlera.
Z New Jersey do Bavorska
Rudiho portrét z léta 1942 pořízený během výcviku v německém Bambergu
Salvermoser byl rodilý Američan, ale matka byla Němka. Emigrovala z bavorského městečka. V roce 1923 to s Německem vůbec nevypadalo dobře, takže tehdy patnáctiletá dívka velmi ráda opustila Bavorsko a usadila se v Camdenu v New Jersey. Rok poté se jí narodil syn Rudolph, kdo je jeho otcem, mu ovšem nikdy neřekla. O pět let později se Rudolph sám vrátil do Německa. Jeho matka uzavřela nový sňatek, ale podmínkou ženicha bylo, že syn tak nějak zmizí z jejich života. A tak se pětiletý Američan objevil u dveří domu svého dědy v Altomünsteru. O Německu toho mnoho nevěděl, snad jen z vyprávění své matky. Brzy zjistil, že je to zcela jiná země než Spojené státy.
Německý Wehrmacht požadoval při výcviku zejména bezpodmínečnou poslušnost a jedinou přijatelnou odpovědí bylo „Ano, pane!“
Voják si vystačí s: „Ano, pane!“
Malý Rudi, stejně jako naprostá většina jeho vrstevníků, vstoupil do Hitlerjugend. Těžko ho za to soudit, podobných byly statisíce. Politika v tom roli příliš nehrála, spíš touha po dobrodružství a pocit, že se děje něco velkého. Už v sedmnácti (v prosinci 1941) se Salvermoser dobrovolně přihlásil do armády. Vybíral mezi Luftwaffe a tankovými silami. U Luftwaffe byly náročnější zkoušky, takže z obavy, že by neuspěl, si podal přihlášku k tankistům. Byl přijat a čekal ho mimořádně náročný výcvik na základně v Bambergu. Salvermoserovi kromě dřiny a nekonečných cvičení utkvěl v paměti zejména jeden fakt. Jediná možná odpověď vojáka na cokoliv byla v německé armádě: Ano, pane. Jakákoliv jiná odpověď přinášela nejrůznější tresty. Nebyla možná žádná diskuse, ať byl rozkaz sebenesmyslnější, vojákovi německé armády stačilo k životu ovládat jen tato dvě slova.
Dnešní vzhled kasáren v Bambergu, kde svůj základní výcvik v německé armádě prodělal i Rudolph Salvermoser
Místo na frontu chránil vůdce v Prusku
Rudolph Salvermoser v tankistické uniformě
V prosinci roku 1942 byl Salvermoserův výcvik ukončen a čekalo ho zařazení k divizi a cesta na frontu. Tak si to alespoň čerstvý tankista představoval. Když dostal přidělení k elitní divizi Großdeutschland, doslova se dmul pýchou. Řekli mu, že pojede někam do Východního Pruska. Čekala ho služba v Führer-Begleit-Bataillonu, speciálním tankovém pluku určeném k přímé ochraně Adolfa Hitlera. Byla to bezesporu mimořádná čest, ale Salvermoser byl zklamán, protože zjistil, že na frontu nepůjde a bude nečinně chránit „Vůdce“ v jeho bunkru. Jaká byla šance, že by snad byl Führer napaden nepřátelskými tanky? Samozřejmě žádná, takže půl roku se Salvermoser doslova užíral nudou.
Tank PzKpfw IV z Führer-Begleit-Bataillonu Adolfa Hitlera
Jenže Hitler vždy dva prapory nechával, aby chránily jeho hlavní stan, zatímco dva další posílal na frontu vždy na místo, které sám vybral. Prapory podléhaly jeho osobnímu velení. V druhé půlce roku 1943 tak Salvermoser mohl konečně opustit strážní postavení v Prusku a vyrazit se tankovým praporem na východ. Čekala ho skupina armád Sever právě bojující v Pobaltí s obrovskou přesilou Rudé armády. Právě tam se rozhodl Hitler poslat svůj elitní „hasící“ prapor.
Rudi (vlevo) před jedním z tanků PzKpfw IV. divize Großdeutschland
Čtyři frontová zranění
Salvermoser byl velitelem v tanku PzKpfw IV. Křest ohněm si odbyl v oblasti Narvy, kde probíhaly těžké boje. Brzy zjistil, o čem je válka na východě a jak čelit nepříteli. Během půl roku byl čtyřikrát raněn, z toho ve dvou případech v tom neměl vůbec prsty nepřítel. „Poprvé to bylo, když jsme byli na hlídce a dostali jsme se do palby ruského děla. Dostali jsme přímý zásah do věže a tank byl neovladatelný. Když jsme opouštěli stroj, abychom se dostali zpět ke svým pozicím, šrapnel s minometu zasáhl můj obličej. Nebylo to nic vážného, medik mi to v bunkru ovázal a bylo to."
Salvermorser ve své výpovědi uvádí, že ono ruské dělo mělo ráži „17,2 mm“, což je evidentní chyba. Podle kontextu lze soudit, že se jednalo o některé z děl ráže 122 mm, případně i 152 mm, ačkoli ve druhém případě by zásah zřejmě znamenal okamžitou zkázu celého tanku.
Němečtí vojáci se seznamují se samohybným útočným dělem StuG III; jedná se o původní verzi se 75mm kanonem s krátkou hlavní
"O pár dní později jsem byl zraněn podruhé, to bylo jižně od Leningradu. Byli jsme tam jen na cvičných manévrech, zaučovali jsme se na StuGu III. Na korbě jsme měli pár pěšáků, kteří pálili ze samopalů. Zrovna jsem otevřel horní poklop, když jeden z nich uklouzl a vypálil pár střel přímo dovnitř našeho tanku. Měl jsem hlavu celou od krve, jedna ze střel mě škrábla na čele.“ I z tohoto zranění se Salvermoser celkem lehce dostal.
Samohybné dělo StuG III někde ve zdánlivě nekonečných lesích Sovětského svazu
Ani jeho třetí zranění kupodivu nezpůsobil nepřítel. Bylo to červenci 1944 při v bojích v Litvě. V hlavni StuGu zůstala zaseknutá střela. V takové nepříjemné situaci pravidla říkala, že se má počkat sedm vteřin a pak náboj z hlavně vyndat. Když to posádka předpisově dělala, náboj z čista jasna vybuchl. Velitel byl mrtev, střelec přišel o ruku a částečně oslepl, Rudolph to odskákal jen několika lehčími zraněními. Zase jednou měl štěstí. To ale nebylo nic proti tomu, co ho čekalo za měsíc.
Rudi zachycený na svém StuGu III s taktickým číslem 41 (velitelské vozidlo 4.čety)
Trička (nejen) s tématikou WW2 najdete v našem eshopu DixieGear.cz. Třeba tohle s generálem Pattonem.
Tanec se smrtí
Jeho setkání se smrtí proběhlo 8. srpna 1944, dva kilometry jižně od obce Raseiniei v Litvě. Na průzkumu narazili na ruský tank T-34 pohybující se v údolí diagonálně ke směru jízdy Salvermoserova StuGu. „Natočil jsem se k němu a zahájil na něj palbu. Periferně jsem spatřil jakýsi zářivý jasný objekt blížící se extrémní rychlostí ze směru 12 hodin. Trvalo to jen krátký moment. Stihl jsem ještě zařvat: Všichni ven! Pak si pamatuju jen silný záblesk a pak nic. Žádný zvuk, žádná exploze. Vyškrábal jsem se z tanku, dole jsem našel ještě řidiče. Byl naživu a řekl mi, že všichni ostatní jsou mrtví. Nevěřil jsem mu, věděl jsem, že ještě někdo mohl uvnitř přežít. Našli jsme vevnitř živého nabíječe. Měl v ruce pistoli, byl rozhodnutý se raději zastřelit, než uhořet. Vytáhli jsme ho ven. V tanku byl i zraněný velitel, ale když jsme tam znovu lezli, začal po nás pálit ruský kulomet.“
Útočná děla StuG III byla zkonstruována jako nástroj palebné podpory pěchoty
Salvermoser si navíc v tu chvíli uvědomil, že je sám na pokraji smrti. Měl obě ruce popálené, neměl vlasy, jeho uniforma shořela, popáleniny měl na spoustě míst po celém těle a přestával vidět. V takto zoufalém stavu se všem třem podařilo dostat zpět ke svým v Raseiniei. Dokázal ještě říct, kde zůstal jejich StuG, a že jsou v něm zřejmě další živí lidé a pak upadl do bezvědomí. Tank i se zbytkem posádky se Němcům podařilo odtáhnout do bezpečí.
Samohybné dělo StuG III se 75mm kanonem představovalo nejvíce vyráběný typ německého obrněného vozidla druhé světové války
Zázrak východní fronty
Jak se ukázalo později, Salvermoser se ve svém StuGu setkal s ruským těžkým tankem IS-2 neboli Josif Stalin. Byl zaujat příliš palbou na T-34 a přijíždějícího kolosu si nevšiml. Ten StuG zasáhl hned prvním výstřelem svého 122mm děla. Ale jaký to byl zásah! „Jeho projektil zasáhl přímo hlaveň našeho děla, pronikl dovnitř, způsobil explozi našeho vlastního náboje v hlavni a následně i explozi dalších střel, uložených vedle děla. Naštěstí ne celého zásobníku munice. Očití svědci nám tvrdili, že celý pancéřový strop našeho StuGu vyletěl 100 metrů vysoko na obřím plamenu. O našem tanku se mluvilo jako o Zázraku východní fronty. Řidič, který byl zraněn nejméně, pět následujících dní nepromluvil jediné slovo. Zcela se ponořil do vlastního světa. Když se pak vrátil na frontu, dali ho jako řidiče do jiného tanku. Hned první den se s ním probořil dřevěný most přes řeku a on jako jediný z celé posádky se v něm utopil.“
Samohybné dělo německé armády StuG III zničené při bojích o Východní Prusko
To vše se Salvermoser dozvěděl až mnohem později. Dva týdny byl v bezvědomí, lékaři mu nedávali žádnou šanci. Dostal od polního kněze poslední pomazání a bylo rozhodnuto, že převoz do Německa už je v jeho případě zbytečný. Ale po dvou týdnech se Salvermoser probral a jeho stav se začal zvolna zlepšovat. Po dalším týdnu to už vypadalo mnohem lépe. Salvermoser dostal stříbrný odznak za zranění, odznak za tankovou bitvu a Železný kříž II třídy za zničení celkem šesti tanků. Čtyři z nich zničil v jedné tankové bitvě u Narvy, dva při samostatných hlídkách. Tím bylo jeho angažmá na východní frontě uzavřeno.
Sovětský kolos IS-2 neboli tank Josif Stalin na východní frontě
Salvermoser se zúčastnil ještě bitvy v Ardenách, kde byl zařazen do Kampfgruppe Remer, ale o této poslední válečné epizodě se Salvermoser příliš nerozepisuje. Vzpomíná jen na to, že jim major Otto Ernst Remer před začátkem bitvy řekl, že to je nejdůležitější bitva války a pokud jí prohrají, je válka prohraná. „Takže když jsme tu bitvu prohráli, raději už jsme se Remera neptali, jak to vlastně myslel.“
Samohybná děla řady StuG se účastnila i ofenzivy v Ardenách, jež byla posledním pokusem Třetí říše o zvrat situace na západní frontě
Otto Ernst Remer, Salvermoserův velitel v bitvě v Ardenách
Mimochodem, onen Otto Ernst Remer byl velice zajímavou osobou. V červenci 1944 měl velký podíl na potlačení armádního protinacistického puče v Berlíně. On a legendární velitel speciálního operací Otto Skorzeny hned poté, co zjistili, že je Adolf Hitler naživu (neboli že Stauffenbergova bomba ho nezabila), tvrdě zasáhli proti spiklencům a obnovili moc režimu v hlavním městě. Remerova kariéra ale pokračovala i po válce, protože se stal jedním z hlavních činitelů neonacistické scény v Německu. Nikdy nezískal významnější politickou moc, ale díky svému charismatu získal řady podporovatelů a byl dosti známou, přestože samozřejmě vysoce kontroverzní postavou. Stejně jako Skorzeny se zřejmě nikdy nedopustil žádného válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti, avšak až do své smrti v roce 1997 byl cosi jako „nacista-idealista“, resp. byl přesvědčen, že nacionální socialismus byl myšlenkou správnou, ačkoli v praxi špatně uskutečňovanou.
Příslušníci americké vojenské policie zatýkají členy SS během bitvy v Ardenách
A co ke všem čertům děláte v německé armádě?
Konec války skutečně přišel zanedlouho a zastihl Salvermosera v Tyrolsku, kde se společně se zbytky divize Großdeutschland vzdal empíkům z americké 45. pěší divize. Ti se k nim chovali údajně s respektem a velmi srdečně. Následovaly všemožné peripetie, které konec války provázely. Chvíli to vypadalo, že Salvermoser skončí ve Francii, pak zase hrozilo, že ho Američané předají Rusům. Nakonec měl být celkem normálně propuštěn. Napřed ale měl vyplnit nějaký formulář, kam měl uvést i místo svého narození. Napsal tam tedy Camden, New Jersey, USA. A co ke všem čertům děláte v německé armádě, ptal se zcela zmateně americký důstojník. Salvermoser se mu snažil vysvětlit, že to je hodně dlouhý příběh.
Příslušníci americké 45. pěší divize před zničeným německým tankem
Yes, sir jako v Bambergu
Rok 1949 a uniforma US Army
V roce 1948 se Salvermoser vrátil zpět do Spojených států. Naučil se znovu anglicky a vstoupil do US Army. Původně se sice hlásil k námořnictvu, ale tam byly opět těžší zkoušky. Zejména byla potřeba výborná angličtina a tu Salvermoser ještě zdaleka neovládal bez chyb. V armádě jazyková výbava nebyla potřeba, jak mu řekli hned na začátku, vystačí si jen se dvěma slovy: Yes, sir. Salvermoser se cítil, jakoby se vrátil do Bambergu.
Místo tankistou topografem
Nášivka se znakem 29. ženijního (topografického) praporu, jakou během své služby v US Army nosil také Rudolph Salvermoser
U armády se chtěl přidat k tankistům, což byla naprosto logická volba, ale velení mělo jiný názor a Salvermoser skončil u topografického praporu. Konkrétně měl funkci instruktora na Topografické vojenské škole, kde vyučoval zaměřování a výpočty. Znovu se hlásil jako dobrovolník k tankistům, když vypuknula válka v Koreji, ale bylo mu sděleno, že v Topografické škole dělá skvělou práci. Několik let pak ještě strávil u 29. ženijního (topografického) praporu na Filipínách. V roce 1952 pak definitivně opustil americkou armádu a odešel do civilu.
Pro soukromé společnosti dělal výzkumy na Marshallových ostrovech nebo v Grónsku, také se oženil, vystudoval Vysokou školu technickou v Mnichově (mimochodem byl první Američan zapsaný na tuto školu). V roce 1980 odešel do důchodu a v roce 1999 oslavil své 75. narozeniny. To je poslední informace, kterou jsem k jeho životu našel. Nevím, jestli ještě žije nebo co dalšího ještě prožil. Jeho příběh tak zatím nemá konec.
Američtí vojenští topografové při tvorbě map putovali naprostou divočinou, takže jejich služba často připomínala spíše život zálesáků
Salvermoser nezapadá úplně do našeho běžného výběru hrdinů, nepostřílel zástupy nepřátel, nebyl excentrický charismatický válečník, ani se jinak významně neproslavil. Jeho příběh jsem vybral proto, že byl nejspíš jediným Američanem na frontové linii, který bojoval na německé straně. Američanů v nacistických službách bylo více, počty se liší, uvádí se sedm až dvanáct mužů, ale ti buď sloužili v propagandistických a špionážních jednotkách, nebo u vojenských soudů či jako lékaři. Rodák z New Jersey by možná ve druhé světové válce dobýval Iwodžimu nebo se vyloďoval na pláži Omaha, kdyby ho jeho matka neposlala do Německa, na nesprávnou stranu fronty.
Zdroje:
http://www.feldgrau.com/interview6.html
Tomáš Chalupa
Jsem novinář na volné noze. Píšu o statečných chlapech, kteří bojovali ve druhé světové válce. O hrdiny je totiž dneska nouze.
