Ten, kdo stojí zpříma aneb Indiáni ve službách Konfederace

Září 1871. Zrovna před 150 lety. V křesle na zápraží farmářského domku poklimbává stařec s dlouhým šedivými vlasy. Víčka jeho vrásčité tváře pošimrávají poslední paprsky zapadajícího slunce. Spolu se sluncem indiánského léta dohasíná i jeho život, a on to tuší. Nad celou jeho životní dráhou se vznášel stín smrti. Jeho příbuzní kdysi zahynuli rukama vrahů, před několika lety zemřeli jeho tři synové. Při strastiplné cestě do Indiánského teritoria, během různic a na bojištích občanské války zahynuly tisíce jeho krajanů – lidu Čerokí. 

Velké kouřové hory v původní vlasti lidu Čerokí

Starý muž však zažil i chvíle slávy, když pod vlajkou Konfederace vedl do boje proti Seveřanům a jejich domorodým přívržencům své jízdní střelce, a nakonec dosáhl hodnosti generála. Jediný Indián v době občanské války, který se vypracoval k tak vysokému postu! Statečný muž, jehož hlavním cílem bylo obhájit práva svého lidu. Původně se jmenoval Degataga, avšak do dějin vstoupil jako generál Stand Watie.

Současná vlajka národa Čerokí

Ten kdo stojí zpříma

Degataga, neboli Stand Watie

Muž, známý později pod jménem Stand Watie, se narodil 12. prosince 1806 v Oothcaloga v Cherokee Nation (dnes Calhoun ve státě Georgie). Jeho otec byl Uwatie (též Oowatie) – „starodávný“ –, čistokrevný Čerokí, matka jménem Sussana Reese byla dcerou bílého farmáře a čerokíské ženy. Chlapec dostal jméno Degataga, což znamená „Stojící zpříma“ nebo také „Neoblomný“. Indiáni milují děti, a tak i Degataga měl více sourozenců, mimo jiné dva bratry, z nichž jeden se jmenoval Gallagina přezdívaný „Buck“ (později přijal „bělošské“ jméno Elias Boudinot), druhý později působil jako Thomas Watie.

Major Ridge, strýc Standa Watie 

Otec Unwatie se časem nechal pokřtít misionáři z mezi Indiány populární Moravské církve, a přijal jméno David. (Opravdu! Církev Moravských bratří má kořeny v našich zemích, a u jejího zrodu stál „učitel národů“, J. A. Komenský.) Degatagu rodiče přejmenovali na Izáka, ačkoli on sám později dával přednost jménu „Stand“, což je volný anglický překlad jeho čerokíského jména. Přízvisko „Watie“ pak vzniklo odstraněním souhlásky „Un“, jak učinila celá rodina. 

David Watie se – stejně jako mnozí jeho sousedé v Georgii – zabýval plantážnictvím. Kolem roku 1827 již patřil mezi zámožné občany, na jejichž pozemcích pracovali černí otroci. Stand a jeho bratři mezitím navštěvovali moravskou misijní školu, kde se naučili ovládat angličtinu slovem i písmem. Navíc tíhli k svému strýci z otcovy strany, uznávanému náčelníkovi Čerokíů jménem Major Ridge, stejně jako k jeho synu Johnovi.

Spory o území

Stand Watie se příležitostně podílel na psaní článků do novin Cherokee Phoenix, v nichž v letech 1828–1832 pracoval jako redaktor jeho bratr Eliáš. Jednalo se o první noviny amerických Indiánů, vydávané v angličtině i v jazyce Cherokee. 

Elias Boudinot, bratr Standa Watie

Poklidný život Čerokíů na jejich území v Georgii a Severní Karolíně začal směřovat ke konci, když bylo v severní Georgii objeveno zlato. Do indiánské země začaly proudit houfy prospektorů a osadníků, kteří přicházeli do sporů s původním obyvatelstvem. Napjatá situace pokračovala, až Kongres Spojených států v roce 1830 prosadil zákon o přesídlení Indiánů – Indian Removal Act – který ukládal přemístění všech domorodých obyvatel Jihovýchodu na západ od řeky Mississippi. O dva roky později dokonce stát Georgie násilně zabral většinu čerokíského území, což bylo v rozporu s federálními zákony, zaručujícími ochranu Indiánů před svévolnými akty jednotlivých států. 

Titulní strana nejstarších novin amerických Indiánů. Jazyk cherokee používá i svoji vlastní abecedu

Na obranu starých práv se postavil Watie i redakce Cherokee Phoenixu. Situace se vyhrotila, když proti odpůrcům zasáhla milice, která rovněž obsadila kanceláře a tiskárnu čerokíských novin. 

Historická tiskárna novin Cherokee Phoenix ve městě New Echota

Sourozenci Watie usoudili, že odpor je marný, a snažili se vyjednávat s federální vládou. Zařadili se k tzv. smluvní straně náčelníků, kteří 29. prosince 1835 – po dlouhém váhání – podepsali v Nové Echotě smlouvu navrženou prezidentem Andrewem Jacksonem. V rámci této smlouvy se národ Cherokee vzdával své rodné půdy výměnou za finanční kompenzaci a pozemky v „Indiánském teritoriu“ (dnešní stát Oklahoma). Nicméně většina Čerokíů byla zásadně proti a kmenová rada spolu s náčelníkem Johnem Rossem odmítla smlouvu ratifikovat. 

Neklidné Indiánské teritorium

Ještě v roce 1835 Watie a dalších jen asi 2000 Čerokíů přesídlilo do nové země. Proti těm zbývajícím nastoupily v roce 1838 federální jednotky podporované státní milicí, které starousedlíky sehnaly do sběrných táborů a provedly jejich deportaci za Mississippi. Tento exodus, známý jako „Cesta slz“ („Trail of Tears“), zažilo v první vlně asi 17 000 Indiánů (a kolem 2000 jejich černých otroků), z nichž kolem 4000 zahynulo, a mnoho dalších uprchlo do hor.

Cesta slz – smutná kapitola v dějinách USA

Dobrovolně se vzdát země předků znamenalo podle čerokíských zákonů hrdelní zločin. A národní soud 22. června 1839 vynesl jednoznačný ortel: Všichni signatáři New Echotské smlouvy budou zabiti. Mstitelé skutečně připravili o život Eliase Watie, Majora Ridge a další; jen Standu Watie, který byl včas varován, se podařilo včas uprchnout. Zařídil také, aby byly děti bratra Eliáše odvezeny do bezpečí k jejich matce v Connecticutu. 

Mapa zobrazující přesídlování indiánských kmenů v rámci Indian Removal Act 

Násilnosti v Indiánském teritoriu nebraly konce a hrozilo, že přerostou v místní válku. Odpůrci smlouvy v roce 1845 zavraždili druhého Standova bratra, Thomase Watie. Naopak Stand tři roky předtím zabil Jamese Foremana, jednoho z vrahů svého strýce…

Elias C.Boudinot, synovec Standa Watie

Za tento čin Stand Watie v padesátých letech stanul před soudem, ale díky svému synovci, právníkovi Eliasi C. Boudinotovi, byl osvobozen, protože se prokázalo zabití v sebeobraně.

Vzdělaný a poměrně bohatý Stand pak našel domov na Západě, kde se z něj stal statkář a plantážník. Byl to zámožný jižanský Indián, který vlastnil mnoho otroků. Přestože otrokářů z řad Čerokíů nebylo mnoho (ani ne deset procent z celkové populace), bez problémů se přičleňovali ke svým bílým protějškům.

Pod hvězdami Konfederace

Na jaře 1861 vypukla velká válka mezi bílými muži z Jihu a Severu. Hlavní náčelník Čerokíů John Ross rozhodl, že jeho lid podpoří Konfederaci. Učinil tak zejména proto, aby předešel dalším rozkolům v Indiánském teritoriu, a také s nadějí, že – na oplátku za vojenskou pomoc – budou se snáze prosazovat práva Čerokíů. Ze stejných pohnutek se za věc Jihu postavil i Stand Watie, který se od léta podílel na soustřeďování indiánských ozbrojených sil. Ještě v roce 1861 byl jmenován plukovníkem svého 1. regimentu čerokíských jízdních střelců (1st Cherokee Mounted Rifles). 

Konfederační vojáci lidu Čerokí při vystrojování v táboře. Konfederační síly se od začátku konfliktu potýkaly s problémy zaviněnými nedostatečným zásobovacím systémem. Ačkoli „polní“ stejnokroj konfederačního vojáka měla tvořit šedá kepi a stejnobarevná kazajka s černou obrubou límce a manžet, nebyly žádnou vzácností civilní nebo podomácku vyrobené součástky…

Zatímco Ross se již po roce zalekl možných důsledků svého jednání a přešel na stranu Unie, Stand Watie zůstal věrný svému jménu a pevně stál po boku Jižanů. V roce 1863, poté, co prezident Unie A. Lincoln vyhlásil Proklamaci zrovnoprávnění, díky čemuž černí otroci získali svobodu, uprchlo mnoho Čerokíů z Indiánského teritoria do Kansasu a Texasu, kde se cítili bezpečněji. Navíc – a opět –, na indiánském území vznikly dvě znepřátelené frakce, z nichž každá stranila „své“ vládě, a k tomu se vyrojily tlupy banditů bez jakéhokoli politického přesvědčení. Této nestabilní situace využily zodpovědné osoby Konfederace, které jmenovaly Standa Watie hlavním náčelníkem „jižanských“ Čerokíů. 

Konfederační Čerokíové doprovázení černým sluhou ve vítězné bitvě u Chustenahalanu, 26. prosince 1861

Plukovník Watie byl postaven před úkol, který jistě řešil s těžkým srdcem: kromě toho, že se svými vojáky čelil federálním jednotkám, musel velmi často zasahovat proti bojůvkám čerokíských frakcí, útočit na domácí civilisty a farmy, napadat Kríky a Seminoly, kteří se čím dál víc stavěli za věc Unie.  

Příslušníci 1. čerokíského pluku jízdních střelců kolem r. 1862. Všimněte si četaře/seržanta zcela vpravo, s vyložením a ševrony v předpisové barvě kavalerie – žluté 

K prvnímu jízdnímu pluku Čerokíů po čase přibyl 2. jízdní střelecký (jeho velitelem se stal Standův bratr Izák), které spolu se třemi pěšími prapory Čerokíů, Seminolů a Osagů v druhé fázi války vytvořily Indiánskou brigádu o síle kolem 3000 mužů. Ačkoli příslušníci „pěti civilizovaných kmenů“ (kromě Čerokíů to byli Čoktové, Kríkové, Seminolové a Čikasové) v rámci Indiánské brigády nemuseli bojovat mimo území Indiánského teritoria, sváděli mnoho bitev a šarvátek v západní části Konfederovaných států – v Arkansasu, Missouri, Kansasu a Texasu, v rámci tzv. Transmississippské armády.

Čerokíové a jejich spojenci tak představovali významnou bojovou sílu Konfederace, která po jistý čas držela Yankee v bezpečné vzdálenosti od Indiánského teritoria i velké části severního Texasu. Jejich působnost zasáhla až k Červené řece, pravému přítoku Mississippi. Bohužel, většinu své energie museli vynakládat na boj se svými profederálními bratry, z nichž mnozí přecházeli na stranu Unie od roku 1863, zejména po bitvě u Honey Springs, kdy se k indiánským územím blížilo seveřanské vojsko generála Blunta.

Mezi desítkami originálních grafických motivů najdete v našem vidláckém eshopu DixieGear.cz také nejslavnější generály armády CSA. Roberta E.Lee jsme kromě obligátních triček zkusili dát i na mikiny a ve skladu jich už moc nezbývá. Tak jukněte SEM a předem díky za vaše objednávky. Bez nich by webmagazín RadioDixie.cz už dávno nefungoval.

Vítězství a prohry

Čerokíové v čele s Watiem na sebe poprvé upozornili v bitvě u Pea Ridge v Arkansasu 6. – 8. března 1862. Domorodí vojáci pod velením generála Benjamina McCullocha dobyli dělostřeleckou pozici Unie a potom, co Seveřané získali kontrolu nad bojištěm, kryli ústup vlastních jednotek.

Bitva u Pea Ridge v představě malíře

Bohužel, žádných oslnivých triumfů Čerokíové v žoldu Konfederace nedosáhli. Ne, že by Indiáni bojovat neuměli nebo nechtěli – spíš dopláceli na to, že Transmississippská armáda disponovala jen omezenými prostředky (vláda v Richmondu často preferovala Severovirginskou armádu na stěžejním Východním válčišti), a také většina jejích velitelů se svými schopnostmi nemohla rovnat geniálnímu Robertu E. Lee. 

Transmississippská armáda často používala oblíbenou vlajku se svatoondřejským křížem v „reverzní“ podobě, tj. s přehozenou červenou a modrou barvou

Jako příklad zpackané bitvy – v níž se ovšem příslušníci Indiánské divize vyznamenali – lze uvést bitvu u Honey Springs, která se odehrála 17. července 1863. Tento střet je pozoruhodný ze dvou důvodů: za prvé, Seveřané díky svému vítězství získali kontrolu nad Indiánským teritoriem severně od řeky Arkansas, za druhé zde většinu zúčastněných netvořili vojáci bělošského, ale indiánského a afroamerického původu.

Generálmajor James G. Blunt (USA)

Jak se to všechno sběhlo? V roce 1863 federální vojska pod velením generálmajora Jamese G. Blunta obsadila část Kansasu a začala ohrožovat severní hranici Indiánského teritoria. Bluntovy síly obnášely kolem 3000 mužů, zatímco konfederovaní zde mohli soustředit dvojnásob svých vojáků. Proto také generál CSA Douglas H. Cooper chystal protiofenzívu ve směru Fort Gibson. 

Cooper, velící indiánským jednotkám, vytáhl k Honey Springs, kde se nacházel velký výstrojní sklad Konfederace, a také se zde chtěl spojit s texaskými jednotkami a brigádou generála Cabella. Tato vojska se blížila od Fort Smith v Arkansasu. 

Brigádní generál Douglas H. Cooper (CSA)

Blunt se o záměrech svých protivníků dozvěděl a rozhodl zaútočit na ně co nejdříve. Proto soustředil všechny síly, které měl po ruce (tři pluky indiánské domobrany, 1. kansaský dobrovolnický regiment, 1. kansaský barevný (černošský) pluk, prapor 2. coloradského pěšího pluku, dva prapory jezdectva a dvě baterie dělostřelectva), a vyrazil vpřed. 

Bitva u Honey Springs postavila Indiány proti Indiánům

Pomník „pěti civilizovaným indiánským kmenům“ ve službách Konfederace na bojišti u Honey Springs

Bitvu u Honey Springs zahájili Seveřané v ranních hodinách šarvátkami, během nichž se ukázalo, že konfederovaní mají – po předchozím dešti – navlhlý střelný prach. Krátce nato se spustil další liják, který ovšem nepřekážel 1. kansaskému pěšímu regimentu Unie, aby se pustil do útoku. Byl odražen a jeho velitel utrpěl zranění, nicméně pluku se podařilo v pořádku ustoupit. Následovaly střelecké souboje, během nichž se dal na ústup seveřanský 2. pluk indiánské domobrany. Ústup federálních Indiánů se záhy změnil v útěk, který inicioval Jižany k útoku. Jejich nápor však byl zastaven soustředěnou palbou 1. kansaského, který tak napravil své selhání ze začátku střetu. 

Útok Unie v bitvě u Honey Springs na dobové ilustraci

Generál Cooper, jehož vojákům docházela munice, vydal rozkaz stáhnout se k depotům v Honey Springs. Tento manévr ovšem neunikl Seveřanům, kteří vyrazili do útoku a zahájili obchvat levého křídla protivníka. Došlo k rozhořčenému boji na mostě přes Elk Creek, nápor Yankeeyů nějakou dobu brzdili jižanští Čoktavové a Čikasové. Byla to však už jen labutí píseň Jižanů: jejich ústup se zakrátko změnil v útěk. 

Nájezd na federální žence. Seno, sloužící jako potrava pro koně, patřilo k důležitým artiklům pro vedení války

Stand Watie na dobové fotografii v uniformě generála Konfederace

Na otázku, proč v bitvě u Honey Springs konfederovaní prohráli, se nabízejí dvě odpovědi. V prvé řadě měli ubohé vybavení, mnohem horší, než u jejich seveřanských protějšků (což ovšem platilo pro konfederační vojáky všeobecně) a také déšť, který jim namočil střelný prach; na druhém místě jistě nejsou od věci pochybnosti o kompetenci velícího generála Coopera, který podle zpráv současníků (G. W. Graysona, budoucího náčelníka Kríků) v době bitvy polovinu svého vojska nechal stát se zbraní u nohy. 

Nicméně. Po útěku Jižanů se Yankees zmocnili skladišť a spálili vše, co nemohli odvézt. Blunt získal strategicky důležité vítězství, které jej stálo pouhých 76 mrtvých. Celkové ztráty konfederátů byly nafouknuty na 500 mužů, přestože sám Cooper nezaznamenal více, než 181 padlých.

Mapka někdejšího Indiánského teritoria s vyznačením bitev z doby občanské války

Válka v těchto končinách pak již pokračovala jen v podobě menších guerilových akcí a jezdeckých šarvátek. Patnáctého července 1864 Stand Watie se svými muži provedl přepad unionistického parníku J. R. Williams na řece Arkansas, protékající v těchto místech územím kmene Čoktavů. Úspěšný útok asi čtyř set Indiánů na zásobovací plavidlo je dodnes považován za „jedinou námořní bitvu“ vnitrozemského státu Oklahoma.

Jediná „námořní“ bitva na území Oklahomy aneb Přepadení parníku J.R.Williams v poněkud naivistické představně malíře

Den po tomto střetu, 16. července 1864, Stand Watie konečně obdržel zprávu, že byl jmenován brigádním generálem armády Konfederace, ačkoli oficiálně k tomu došlo již 10. května. 

Jediný indiánský generál

Romantické ztvárnění generála Standa Watie; na límci světle béžové až bílé barvy jsou umístěny jednotné distinkce konfederačních generálů – tři zlaté hvězdy uvnitř věnce

Watiemu bylo zároveň s jeho povýšením svěřeno velení nad První indiánskou brigádou Transmississippské armády. Toto těleso bylo tvořeno dvěma pluky jízdních střelců a třemi pěšími prapory Čerokíů, Seminolů a Osagů. Jejich základny se nacházely jižně od Kanadské řeky, kterou pravidelně překračovali a podnikali nájezdy na území ovládané Unií.

Generál Stand Watie se podílel na zřejmě největším vítězství Konfederace na území Indiánského teritoria, což byla druhé bitva u Cabin Creek. Střetnutí se odehrálo 19. září 1864 v dnešním Mayes Conty v Oklahomě. Stojí za zmínku, že Watie se v těch místech vyznamenal již dříve, v první bitvě u Cabin Creek (1. – 2. července 1863), ještě jako plukovník.

Cínové figurky znázorňující Indiány v konfederační armádě, se svými prapory; vlevo vidíme variantu Bojové zástavy Severovirginské armády, uprostřed standartu 1. jízdního střeleckého, vpravo prapor nazvaný po jižanském generálovi – Van Dorn

Devatenáctého září 1864 – v rámci bojů u Cabin Creek – Watie spolu s dalším jižanským velitelem jménem Richard Montgomery Gano provedli odvážný přepad, při němž se zmocnili federálního vozového trénu se zvířaty, nářadím a zásobami v přibližné hodnotě 1 milionu dolarů. Tehdy však již hvězda Konfederovaných států pohasínala, a zázrak nikdo očekávat nemohl.

Mezi konfederačními kavaleristy, obzvlášť na počátku války, byly oblíbené brokovnice – často se zkrácenými hlavněmi, doplněné ramenním popruhem; mohly se mezi nimi objevovat i první zadovky systému Lefaucheux (lidově „lefošky“), jako je tento sběratelský kousek

Ještě v únoru 1865 richmondská vláda dala Watiemu na povel Indiánskou divizi. Nicméně, konfederovaní již v Indiánském teritoriu nebyli schopní úspěšně čelit náporu Seveřanů. Po ztrátě svých depotů v Honey Springs byli takřka zcela odkázáni na zásobování z chabých domácích zdrojů, především se však oblékali a vyzbrojovali na úkor – vojsk Unie. Veškerý další odpor byl marný, a Stand Watie ze své funkce generála Transmississipské armády Konfederace rozkázal svým mužům, aby složili zbraně. Stalo se tak 23. června 1865, kdy v Doaksvillu v dnešní Oklahomě podepsal dohodu o příměří. Watie se tak stal vůbec posledním jižanským generálem občanské války, který kapituloval. 

Kapitulace „posledního rebela“, brigádního generála Standa Watie 23. června 1865

Tento fakt byl ovšem proti srsti oficiálním místům Unie, která se nemohla smířit s tím, že posledním signatářem míru za Konfederaci byl obyčejný „rudoch“. Proto se v oficiálních pramenech i v historické literatuře ještě dlouho uvádělo, že jako poslední vojevůdce „rebelů“ uzavřel mírovou dohodu s Unií generál Edmund Kirby Smith, 26. května 1865 v Shreveporthu v Louisianě…

Prapor 1. jízdního střeleckého regimentu s nápisem „Stateční Čerokíové“ vychází z první podoby vlajky CSA. Pětice červených hvězd symbolizuje pět indiánských kmenů označovaných jako „civilizované národy“.

Poslední léta

Stand Watie po demobilizaci v září 1865 odjel za svou ženou do Texasu, aby tam truchlil nad smrtí svého patnáctiletého syna jménem Cumisky. O rok později se jako člen delegace svého lidu účastnil jednání o „rekonstrukci jižanských Čerokíů“. Stará práva Čerokíů a jejich sousedů však obnovena nebyla, a po dosažení kompromisu s federální vládou se Watie stáhl z politického dění. Na nějaký čas odešel do země Čoktavů, a poté se vrátil do Honey Creek v Texasu, kde se začal věnovat farmaření.

Dcery Standa Watie na dobové fotografii. Nabízí se otázka, zda jedna ze sedících dam není Standova manželka Sarah…

Degataga se údajně čtyřikrát oženil. Jeho dítě s druhou ženou, Elizabeth Fieldsovou, se v roce 1836 narodilo mrtvé. Mnohem plodnější bylo jeho poslední manželství se Sarah Bellovou, které uzavřel 18. září 1842. S ní měl tři syny (jmenovali se Saladin, Solon a Cumiska (též Comiska)) a dvě dcery (Minee a Jacqueline). Bohužel se však manželé nedočkali vnoučat; všichni tři synové zemřeli ještě za Standova života, a dcery svého otce dlouho nepřežily. Paní Sarah zemřela v roce 1884.

Busta Standa Watie v Andarko, Oklahoma (doufejme, že bude ušetřena projevů vandalismu, kterým se v poslední době nevyhnulo mnoho jiných soch a památníků – nejen v USA…)

Stand Watie, Ten který stojí vzpřímeně, si svou hodnost brigádního generála bezesporu zasloužil, ačkoli při nájezdech na nepřátelské území prý jeho vojáci zabíjeli „všechny černochy, které potkali“. 

Na dlouhou dobu se stal jediným domorodým Američanem, který byl jmenován generálem – dokonce v armádě Konfederovaných států, které dodnes mnozí laici, ale bohužel i rádoby historici považují za „otrokářské“, nebo dokonce za „rasistické“. A to je důvod k zamyšlení!

Čerokíové z Thomasovy legie na srazu konfederačních veteránů v New Orleansu, v prvních letech 20. století

Poslední rebel Stand Watie zemřel 9. září 1871 v Honey Creek. Jako příslušník národa Čerokíů byl pohřben na Old Ridge Cemetery, později nazvaném Poisonův hřbitov v Delaware County v Oklahomě. Jeho osoba vstoupila do lidových pověstí a písní, později se objevila i v několika filmech. Pomník Standa Watie z roku 1921 (stejně jako pomník vojáků Konfederace z r. 1913) stál v Cherokee Capitol Grounds v Tahlequah. Tyto památky však byly 13. června 2020 – v rámci nepokojů vyvolaných smrtí černošského recidivisty G. Floyda – ze svého místa odstraněny a uloženy do skladu muzea Cherokee Nation.

Stand Watie, Ten který stojí vzpřímeně, na novodobě kolorizované fotografii

Prameny:
Internetový portál: Les Amérindiens dans la guerre de sécession: le général Stand Watie, entre autres (Général Lawrence Sisco). 
Chris McNab: Domorodí válečníci Severní Ameriky (1500–1890 n. l.), Naše vojsko 2012
Wikipedia

Zdroj vyobrazení: archív autora