Louisianští Tygři: Piráti, vrazi a rváči v maškarních kostýmech byli postrachem yankees i svých spolubojovníků

Jekot, jako když peklo pohlcuje celou armádu lidských duší. Jekot tak strašný, že ušní bubínky vibrují jako listí osiky ve větru a mozek odmítá přijmout takovou hrůzu. „Rebel yell“ vykřičený z plic mužů oblečených ve výstředních uniformách, inspirovaných Zuávy - zářivě červené košile, vyšívané modré vesty,modro-bíle pruhované kalhoty a bílé kamaše, na hlavách červené fezy, zakončené střapci.

Takováhle řeklo by se „divadelní“ uniforma pro jejího majitele znamená, že je pro nepřítele snadným cílem. Vlastní smrt byla ale pro tyhle muže daleko za posledním místem v žebříčku důležitosti. V bitvě bojovali jako posedlí ďáblem, šílení zuřivostí, se kterou zabíjeli bez pochybností a bez výčitek i raněné. Jednotka, kterou založil C. R. Wheat, proslula jako „Louisiana Tigers“.

Dobrodruh a nájemný voják

Chatham Roberdeau Wheat se narodil 9.4.1826 ve Virginii v rodině kazatele a jako malý chlapec se s rodinou přestěhoval do Louisiany. V dospělosti dosáhl impozantní výšky 190 cm a cca 120 kg váhy. Nastoupil vojenskou kariéru v armádě Unie a za mexicko-americké války ( 1846-1847), která skončila porážkou Mexika a ztrátu téměř poloviny jeho území, dosáhl v 1. Tennesseeském jízdním pluku Gen. W.Scotta hodnosti plukovníka. Armádu opustil kvůli nemoci a vrátil se domů. Následovala krátká státní služba, ze které odešel kvůli dalšímu vojenskému dobrodružství. V roce 1850 přijal nabídku a hodnost plukovníka od venezuelského vojáka a dobrodruha Narcisa Lópeze a zúčastnil se jeho kubánské expedice, ve které chtěl López osvobodit Kubu od Španělů (Lópezovu nabídku zvažoval i pozdější vrchní velitel konfederační armády Robert E. Lee).

Chatham Roberdeau Wheat, muž, o kterém Gen. „Stonewall“ Jackson prohlásil, že „má příliš mnoho odvahy na to, aby na sebe v bitvě dával pozor“.

Osvobození dopadlo špatně, ale dobrodružná povaha vehnala Wheata v roce 1855 do náruče Juana Álvareze, který v Mexiku vedl vzpouru proti diktatuře Antonia Lópeze de Santa Anny. Wheatovi byla propůjčena hodnost brigádního generála státem Guerrero, ve kterém Juan Álvarez do roku 1853 vykonával funkci prvního guvernéra. Tentokrát to byl pro Wheata tažení vítězné. Santa Anna uprchl do exilu a Wheat zamířil pro změnu do Evropy. V roce 1860 odcestoval do Evropy a sloužil zde pod slavným bojovníkem za sjednocení Itálie Giuseppem Garibaldim (Garibaldiho rudá košile ho zřejmě inspirovala při návrhu stejnokroje Louisianských Tygrů). Tato anabáze ale trvala jenom krátce. Když jeho země (Louisiana) vystoupila z Unie, vrátil se v roce 1861 domů.

Smečka, která se nebála Boha ani ďábla

Většinou se v historii vojenských jednotek vyzdvihuje jejich hrdinství a smysl pro čest a povinnost. Tygři z Louisiany jsou pravým opakem. Byla to smečka mužů z té nejhorší společenské spodiny, která se v okolí New Orleans dala najít. Z velké části šlo o irské a německé přistěhovalce, kteří se před válkou živili jako občasní přístavní dělníci nebo topiči na říčních člunech. Kotle těchto člunů byly v takovém stavu, že každou chvíli některý vyletěl do luftu i s topičem. Prostě práce, kterou nedělali ani otroci. Jejich majitelé za ně na trhu museli zaplatit nemalé částky a riziko smrti či zmrzačení, a tím pádem znehodnocení jejich investice, bylo příliš velké. Irský přistěhovalec oproti tomu pracoval za minimální mzdu, pokud se ovšem dožil jejího vyplacení. Zkrátka z velké většiny šlo většinou o jedince s kriminální minulostí včetně pirátství, kteří se neštítili ničeho a ničeho se také nebáli. No,ničeho… Báli se svého velitele C.R.Wheata. Byl pro ně Bůh a smrt v jedné osobě.

Model 1841 “Mississippi” rifle. Ty, které se dostaly do rukou Tygrů, neměly ještě držák na bajonet.

C.R.Wheat díky své pověsti „vojáka štěstěny“ neměl o dobrovolníky nouzi. Velmi brzy se jich pod jeho velením shromáždilo na pět stovek. Po vystrojení uniformami v tehdy módním zuávském stylu (zuáv byl původně příslušník bývalé francouzské koloniální pěchoty v Alžírsku, která byla složená z mužů domorodého berberského kmene Zuávů, později i z řad francouzských dobrovolníků), přišly na řadu zbraně. Tygři byli vyzbrojeni puškou model 1841 „Mississippi“, která ještě neměla úchyt pro bajonet. Místo něj měl každý voják dlouhý nůž typu Bowie, známý také pod jménem D'Guard.

D'Guard v celé kráse. Tak tímhle bych dostat nechtěl.

Krev! A rychle!

Po vystrojení a vyzbrojení přesunul Wheat svůj zvěřinec do výcvikového tábora Camp Moore v severní Louisianě, kde jeho muži prošli tvrdým pěchotním drilem. Banda nedisciplinovaných hrdlořezů měla úctu pouze k jednomu muži - jejich veliteli. Na své jméno a uniformy byli velmi hrdí a mnozí své fezy (čepice) ozdobili provokativními nápisy („Lincoln’s Life or a Tiger’s Death,” „Tiger by Nature” nebo „Tiger in Search of Abe”) - Lincolnovi by se určitě hrozně líbily.

S probíhajícím výcvikem přišly i problémy. Tygři se po výcviku opíjeli, hráli karty a hlavně se pořád rvali. Bylo jim úplně jedno, jestli se řežou mezi sebou nebo jim padne za oběť někdo z dalších šesti pluků umístěných v Camp Moore. Voják ze Severní Karolíny o nich prohlásil následující: „Byli to nejhorší muži, které jsem kdy viděl. Byli vždy připraveni k boji a bylo jim úplně jedno, s kým bojují. Tygři v lidské podobě, kteří neměli strach z Boha ani z ďábla. Pokaždé když jsem některého z nich potkal, měl jsem strach, že mě zabije."

Zuávové obecně a speciálně Louisianští tygři mají i dnes mnoho následníků v řadách reenactorských jednotek v USA…

S takovouhle pověstí byli brzo Louisianští Tygři nebezpeční i pro vlastní jednotky a bylo naprosto jasné, že neposlouchají nikoho jiného než Wheata. Muži ho milovali a měli z něj zároveň hrůzu. Pokud někdo neuposlechl jeho rozkaz nebo se dopustil zločinu na civilním obyvatelstvu, Wheat ho osobně zbavil tíže života. I proto začal Wheat spěchat. Věděl, že jeho zvířata potřebují krev a musí je dostat brzo do bitvy. Příležitost se mu naskytla záhy. Přišel 21. červenec 1861, den kdy vypukla první bitva u Manasassu.

… i v České republice

Ďáblovi psi u Manassasu

Bitva začala pro Louisianské Tygry tak trochu průšvihem. Jednotka dostala za úkol bránit levé křídlo na Matthews Hill. Když se tam přesouvala, dostala se do „přátelské“ palby pěšího pluku z Jižní Karolíny. Tygři věrni své pověsti „bojujeme s kýmkoli“, nasypali dobře mířenou salvu do jihokarolínských pěšáků. Ti už znovu nevystřelili. Jeden anglický novinář, který se bitvy zúčastnil, popsal bojovou taktiku Tygrů takto: „Udržovali mrtvé ticho, dokud se nepřítel nepřiblížil na méně než 100 kroků. Pak vystřelili zničující salvu a vrhli se vpřed s tasenými noži a pekelným vytím. Viděl jsem Yankeeye, kteří křičeli hrůzou a za chvíli jsem věděl proč. Z unionistů, na které Tygři zaútočili, nikdo nepřežil, po těch ďáblových psech zůstala jen hromada mrtvol v modrých uniformách."

Úplně to vidím a reakcím yankeeů na tygří útok se ani moc nedivím

Ale zpátky do bitvy. Wheatovi muži bránili levé křídlo proti obrovské přesile (odhadem až 10.000 mužů), dokud nedorazily posily. Z postavení u kamenného mostu u Matthews Hill provedli Tygři tři protiútoky, při kterých pokaždé zdecimovali a obrátili na útěk seveřany, na které útočili. Neobstála před nimi ani unionistická námořní pěchota. Bohužel zde také předvedli svou nedisciplinovanost. Když byl Wheat na úpatí Matthews Hill velmi vážně raněn (unionistická kulka prošla jeho tělem a po cestě mu poranila plíci), Tygři ztratili přímé velení a část z nich se vydala na „cestu domů“. Získat nad jednotkou zpátky kontrolu se podařilo jen s největším úsilím.

Po ošetření rány řekl vojenský lékař Wheatovi, že takové zranění zatím nikdo nepřežil. Wheat mu odpověděl velmi lakonicky. „ Dobrá, budu tedy první případ v historii“ a opravdu se jako zázrakem uzdravil. Jeho jednotku bitva u Manasassu proslavila. Cena za vítězství nebyla pro Tygry nijak vysoká, 31 raněných, 12 zabitých a 4 zajatí.

Trpká chuť slávy, která z původního krajíce 500 mužů odkrajovala sousto po soustu, až nezbylo skoro nic.

Nebijte plukovníka

Po první bitvě u Manasassu se plně projevily špatné stránky vojáků této jednotky a jejich neovladatelné chování, a to zejména poté, co byla zařazena do Louisianské brigády Brig. Gen. Richarda Taylora (později obdržela název „ Louisiana Tiger Brigade“). Tygři tábořili v blízkosti Centreville ve Virginii spolu s dalšími jednotkami divize Genmjr. Richarda Ewella a samozřejmě se dostali do rvačky s vojáky ze 7. Louisianského pěšího pluku. Bohužel pro ně si hlavní dva aktéři bitky vojíni Dennis Corcoran a Michael O'Brien ukousli příliš velké sousto. Ve stavu „na plech“ se pustili do Plk. Harryho Hayse, kterému stihli pořádně pomačkat fasádu. Za tento čin byli odměněni trestem smrti zastřelením.

Bojový prapor Louisianských Tygrů

K exekuci se postavili po tygřím způsobu. Když byli přivedeni na místo popravy, vojín Corcoran zasalutoval popravčí četě a řekl jim následující: „Dobré ráno moji kluci, nebuďte zarmouceni, protože bojujeme za lepší svět. Střílejte na naše srdce, pokud nás máte rádi a Bůh vám žehnej. Sbohem! " Muži z popravčí čety i přítomní důstojníci plakali. Oba odsouzení požádali o výstřel ve stoje, bez svázaných rukou a zakrytých očí. Protože se nebáli dívat smrti do tváře v bitvě, neměli k tomu důvod ani teď, když byli tak dobře připraveni na setkání s Bohem.

Náhrobní kámen dvou popravených „Louisianských Tygrů“

Smrt velitele

Tím ovšem historie Louisianských Tygrů nekončí. Zlomovým bodem pro tuto jednotku byla smrt jejího velitele. Majora C.R.Wheata si našla v průběhu bitvy u Gaines Mill. Velmi neohroženě (a zřejmě i hloupě) projížděl na koni ve vzdálenosti asi 40 yardů (1 yard = 0,914 metru) od unionistické linie a modrokabátníci ho dostali. Kulka ho zasáhla do hlavy a před smrtí stačil ještě požádat o to, aby byl pohřben na válečném poli. Ráno po bitvě dva důstojníci a čtyři Tygři vykopali hrob a pohřbili ho podle jeho přání.

Taylor Swift je sice megaúspěšná country-popová hvězda, ale tuhle písničku zvládla na výbornou. A skvěle pasuje k fotkám novodobých Tygrů z řad amerických reenactorů.

Po této bitvě zbylo méně než 100 bojeschopných Louisianských Tygrů a jejich historie jako samostatné „speciální“ jednotky se smrtí jejího velitele uzavřela (Tygrům mohl velet jenom TYGR). Vojáci byli rozděleni mezi všechny louisianské pluky a díky pověsti, kterou původní Wheatovi Tygři získali, přešel odlesk této legendy a jméno „Tygři“ na celou Louisianskou brigádu a ta této pověsti nezůstala nic dlužna.

Náhrobek velitele Louisianských Tygrů C.R.Wheata, „syna svobody“.

V pokračující válce se brigáda zapojila téměř do všech nejkrvavějších bitev války jako Harpers Ferry, Antietamu, Fredericksburgu, Chancellorsville, Gettysburgu, Rappahannocku a bojům o Wilderness. Ve velení brigády se vystřídalo několik mužů, Genpor. Richard Taylor, Brig. Gen. L. A. Stafford, Plk. William R. Peck a neuvěřitelný Genpor. Thomas Jonathan "Stonewall" Jackson. Na všech bitevních polích, tito muži hájili svoji zemi, pro kterou byli mnozí z nich méně než otroci. I když byli poraženi, neztratili svoji hrdost, ani čest. Na konci války měly některé pluky Louisianské brigády početní stav kolem stovky mužů, což znamenalo, že byly fakticky zničeny.

Jedna z následnických jednotek původních Wheatových Tygrů - 1st Louisiana Zouave Battalion plukovníka George A.G.Coppense

Wheatovi tygři bez Wheata

K samotné osobě velitele „původních“ Louisianských Tygrů lze říci následující. Tento výjimečný muž a válečný dobrodruh by zřejmě podle toho, jak byl ceněn svými nadřízenými, dosáhl na nejvyšší velitelské pozice. Byl odvážný, charismatický, dobrý taktik a uměl velet. Podřízení ho milovali a šli by za ním do pekla a zpátky. Jenže zde je ten kámen úrazu. C.R.Wheat si pro rekrutování vybral oblast s velkou mírou zločinnosti a vůbec mu nevadilo, že naverboval tu nejhorší lidskou sebranku. Louisianští Tygři byli pouze „jeho“ a sami si na tom zakládali. Nikoho jiného neposlechli, takže bez Wheata byli jako jednotka fakticky nepoužitelní.

Trochu tuhle fotku zašpinit a pomačkat a nepoznali byste, že na ní nejsou originální Wheatsovi Tygři, ale "jen" jejich reenactoři.

To do velké míry limitovalo kariérní postup jejich velitele. Pokud by dostal velení na vyšším stupni (například velení brigády), museli by se do ní Tygři organicky včlenit (což by byl strašný průser, včlenit se nedokázali nikdy nikam) nebo by jednotka musela být rozpuštěna. Posledním řešením bylo všechny je postřílet. Na tuto možnost asi myslelo dost velitelů armády Severní Virginie, kteří měli tu „čest“ mít Louisianské Tygry pod svým velením. A to byl také hlavní důvod, proč v den, kdy ve svých 36 letech umíral s kulkou v hlavě u Gaines Mills, měl C.R.Wheat na límci své uniformy označení „pouhého“ majora.