Bitvu amatérů vyhrál Jih

V roce 1860 měly Spojené státy zhruba 31,5 miliónu obyvatel, z toho 22 miliónů lidí žilo ve dvaadvaceti severních státech Unie a 9 miliónů v jedenácti státech, které se od Unie v letech 1860-1861 odtrhly. Není bez zajímavosti, že z těchto 9 miliónů lidí, bylo 3,5 miliónu otroků!

Nejistotu vystřídala válka

Je 15. dubna 1861, den po kapitulaci pevnosti Fort Sumter. Prezident Unie Abraham Lincoln (1809 - 1865) vydal prohlášení, v němž obvinil jižanské státy z porušení federálních zákonů. Prezident Konfederace Jefferson Davis (1808 - 1889) požádal o 100 000 jednoročních dobrovolníků. Po této výzvě se ke Konfederaci přidaly ještě další čtyři státy: Virginie, Severní Karolína, Arkansas a Tennessee. Skončilo období nejistoty a vypukla válka.

Vrchním velitelem vojsk Unie byl jmenován pětasedmdesátiletý generál Winfield Scott a polním velitelem se stal generál Irwin McDowell. Ten na Scottův příkaz vypracoval plán útoku na Manassaskou železniční křižovatku, kde se shromažďovala Potomacká armáda Konfederace. McDowell ji plánoval obejít z východu a přetnout její zásobovací trasy.

Jižanská Potomacká armáda měla jen 22 000 mužů, ale posily mohla přisunout z údolí řeky Shenandoah, kde se nacházela armáda generála J. E. Johnstona. Jeho armádu však blokovala v pohybu armáda Unie generála Roberta Pattersona. Všechno ale dopadlo jinak a 29. června byl McDowellův plán schválen. 16. července se 30 000 mužů označovaných jako Armáda Severovýchodní Virginie vydalo na pochod, aby se dne 21.července střetlo v první bitvě občanské války s vojsky Konfederace. Proběhla bitva u Manasassu, která je také známá jako bitva u Bull Run.

Unie (Sever)

• 28 450 nasazených, 460 zabitých, 1 124 zraněných , 1 312 pohřešovaných/zajatých, 2 896 celkové ztráty.

• Unionisté ztratili (mimo zásob a povozů) 27 děl, 500 pušek a půl milionu kusů munice.

• Velitelé Unie:

• Gen.Por. Winfield Scott (1786 -1866)- velitel armády Severovýchodní Virginie

• Gen.Maj. Robert Patterson (1792 - 1881)-velitel armády Horního Potomaku

• Brig.Gen. Irwin McDowell (1818 -1885)-polní velitel

• Brig. Gen. David Tyler (1799 - 1882)-velitel první divize

• Brig.Gen. David Hunter (1802 –1886)-velitel druhé divize

• Plk. Samuel Peter Heintzelman (1805 –1880) -velitel třetí divize

• Brig.Gen. Theodore Runyon ( 1822 – 1896)-velitel čtvrté divize

• Plk. Dixon Stansbury Miles ( 1804 – 1862)-velitel páté divize

Bojová sestava Unie

Konfederace (Jih)

• 32 230 nasazených, 387 zabitých, 1 582 zraněných, 13 pohřešovaných/zajatých, 1 982 celkové ztráty.

• Velitelé Konfederace:

• Gen. Joseph Eggleston „Jo“ Johnston (1807 - 1891)-velitel Shenandoaské armády

• Gen. Pierr Gustav Toutant Beauregard (1818 - 1893)-velitel Potomacké armády

Bojová sestava Konfederace

První bitvu občanské války vyhrál Jih, ovšem poměrně těsně. V historii je tato bitva známá, jako bitva amatérů, vzhledem k nekompetentnosti velení a diletantství vojáků u obou armád. Tato bitva také proslula tím, že se na ní přijela podívat washingtonská smetánka v kočárech a s piknikovými koši. Když se vojska Unie obrátila na útěk, tito prchající civilisté blokovali svými kočáry ústupové cesty a přispěli velkou měrou k tomu, že se vojska Unie už k obraně nezformovala.

Protože tato bitva, stejně jako mnohé další byla již zdokumentována v mnoha podobách více než dostatečně, zkusíme se na ní podívat jinak. Přečtěte si dopis, který napsal přímý účastník bitvy dva dny poté.

Příběh vojáka

Samuel J. English byl kaprál roty D Unionistického druhého dobrovolnického pluku z Rhode Islandu. Krátce po bitvě napsal své matce dopis, ve kterém popsal svou zkušenost z bitvy. Toto je jeho příběh.

Samuel J. English "V neděli 21. července asi ve 02:00 hodiny bubnují nástup. V deseti minutách jsme byli na pochodu na Bull Run, kde jsme měli čekat na nepřítele. Naše jednotky v počtu pětadvacet či třicet tisíc byly rozdělené do tří oddílů, náš oddíl šel vpravo a náš plukovník Hunter nás vedl hustým lesem.

Okolo jedenácté hodiny, když naše předsunutá hlídka postupovala skrz hustý les, přilétla jí do zad salva zpoza plotu porostlého křovím. Hlídka opětovala palbu a pak se vrátila zpět k našemu regimentu. Vzali jsme to poklusem a ječeli jsme při tom jako tisíc ďáblů. Když jsme vyrazili do otevřeného pole, viděl jsem podle mého soudu možná tři nebo čtyři tisíce rebelů (rozuměj Jižanů), jak ustupují hlouběji do lesa a při ústupu stále střílí, zatímco z další části lesa krupobití kulek, dělových kulí a granátů vytrhávalo díry v našich řadách. Kulky a granáty všude rozsévaly smrt a zmatek, ale s odhodláním a řevem jsme se na ně vrhli a zatlačili je hluboko do lesa za cenu strašlivých ztrát. V té době nám přišla na pomoc i naše dělostřelecká baterie a zahájila zničující palbu na rebely.

Další příkaz zněl ustoupit a bránit se, pokud na nás nepřítel zaútočí. Se zděšením jsme zjistili, že náš druhý rhodeislandský regiment je jedinou jednotkou v boji. Další zůstali tak daleko vzadu, že jsme museli stát v boji sami po dlouhých třicet minut, 1 100 mužů proti 7 - 8 tisícům. Od vězně jsme později zjistili, že rebelové mysleli, že je nás 20 - 30 tisíc. Bylo to díky hluku, který jsme způsobili při našem útoku.

Pak jsme připravili vše pro to, abychom nepřišli o baterii našich děl. První rhodeislandský regiment přešel do útoku, zaútočil přes plot a střílel salvu za salvou. Následoval je 71. Newyorský regiment, 2. Hampshirský regiment a  2 000 mužů řadového vojska, kteří se do rebelů pustili jako lvi.

Naše regimenty se seřadily mimo pole a pro případ, že by rebelové prošli přes naše jednotky, utvořily linii obrany. Po zformování linie jsem začal znovu sledovat, co se děje, abych viděl, jak boj postupuje. Vyšel jsem mimo linii a sledoval bitvu. Z  lesa přiletěl granát, muže, který stál v linii, udeřil do prsou a doslova ho roztrhl na kusy. Prošel jsem dál obytným stavením, které sloužilo jako polní nemocnice. Matko, sténání raněných a umírajících bylo hrozné! Nedalo se to vydržet!

Vyběhl jsem z toho domu hrůzy, křiku a krve dolů z kopce k lesům, které byly obsazené rebely v místě, kde na ně Elsworthovi zuávové zaútočili. (Zuáv byl původně příslušník bývalé francouzské koloniální pěchoty v Alžírsku, která se skládala z domorodých Zuávů - berberský kmen. Později i z řad francouzských dobrovolníků. Tato pěchota vznikla v roce 1830 a v roce 1962 ji rozpustili. Američané se zhlédli v těchto orientálních bojovnících a jednotky nazvané zuávové, vznikly u obou válčících stran. pozn. red.) Naskytl se mi neuvěřitelný pohled na těla mrtvých a umírajících, jež byla propletená ve třech až čtyřech vrstvách.

V lese, kde proběhl zoufalý boj mezi U.S.Marines a Louisianskými zuávy později nazývanými Tiger Rifles, byla zem byla poseta mrtvolami a stromy byly vysoko zacákány krví. Říkal jsem si v té chvíli, že takhle musí vypadat peklo! Z této hrozné scenérie mě probralo svištění kulek, které začaly osekávat větve a kůru ze stromů v mojí blízkosti. Prolétlo mi hlavou, že je nejvyšší čas zmizet a vrátit se ke svému regimentu. Slyšel jsem střelbu a výbuchy granátů z našich baterií, která decimovala rebely. Bohužel však naše artilerie neměla víc než 130 nábojů pro každé dělo na celou bitvu, takže palba nemohla vydržet dlouho.

Vrátil jsem se ke svému regimentu a zjistil, že mě nikdo nepostrádal. Muži byli vystrašení a nervózní. Protože byl náš pluk jediná jednotka, která mohla bojovat proti jižanským dělům, byl vydán rozkaz k ústupu. Rebelové zůstali ukryti v lese, takže nám naše kavalerie (jízda, pozn. red.) byla k ničemu. Druhý Rhodeislandský, 71. Newyorkský a  2. Newhampshirský Regiment se roztáhly do linie, aby kryly ústup našich jednotek. Byli jsme odhodláni umožnit všem našim vojákům spořádaný ústup,ale vše dopadlo jinak! Nějaký důstojník Unie vjel divokým tryskem do našeho útvaru a křičel na všechny strany „nepřítel je tady!!!!". Odhodlání k obraně šlo k čertu a všichni začali utíkat jako stádo ovcí - každý sám za sebe. Jako by to nestačilo, do tohoto mumraje ještě zazněl výstřel a rebelský granát vlétl mezi naše vyčerpané a ustupující jednotky. Krvavá spoušť kterou vytvořil, změnila náš útěk v šílený úprk, jenž se zastavil až v lese.

Hrob Samuela J. Englishe Jakmile jsme se dostali do jeho úkrytu, spatřili jsme, co hrozná panika způsobila. Nákladní vozy plné zavazadel a sanitky se zamotaly s dělostřelectvem, v lese se to vše zaklínilo mezi stromy a nemohlo tam ani zpět. Vylíčit tyto scény je snad ještě děsivější než popisovat samotnou bitvu. Splašení koně rozbili linie našeho pěšího pluku a znemožnili tak sestavit jakoukoli formaci. Rebelové naštěstí vše špatně odhadli. Dvě hodiny si mysleli, že jsme ustoupili jen kvůli tomu, abychom shromáždili síly pro čerstvý útok. Nic nebylo vzdálenější pravdě.Nemohu říct nic jiného, než že Bůh nás ušetřil!

Když jsme blížili k mostu, rebelové na nás zahájili ničivou palbu. Kosili nás jako trávu a způsobili snad ještě větší zmatek než předtím. Naše dělostřelectvo a nákladní vozy se zavazadly se zasekly mezi sebou a úplně zablokovaly most. Granáty jižanského dělostřelectva vybuchovaly mezi nimi a způsobily na mostě krvavá jatka. Nešlo jít tam ani zpět. Jako by mi někdo svázal ruce a nohy! Kapitána Smithe, který stál kousek ode mě, trefila dělová koule a roztrhla ho na dvě půlky. Pohled na muže, jenž zemřel tak rychle a hrůzně hned vedle mě, odtrhl rozum od mého bytí. Pokřižoval jsem se a utíkal do kopce tak rychle, jak mě nohy mohly nést. Spolu s dalšími uprchlíky jsem pak ustoupil do Centreville a dál do Fairfaxu, kam jsme došli asi po desíti hodinách, s jednou čtvrthodinovou zastávkou. Pak jsme pokračovali do Washingtonu, kam jsme přišli v pondělí asi ve 2 hodiny odpoledne více mrtví než živí, po šestatřiceti hodinách bez jídla. Poslední pět mil (asi osm kilometrů, pozn. red.) toho pochodu byla strašná mizérie, nikdo z nás neměl sílu k tomu, aby dal jednu nohu před druhou. Naše ztráty jsou odhadované na tisíc mužů, ale já myslím, že jsou větší, rebelové ztratili tři až pět tisíc."

Slovo autora: Tento muž válku přežil a byl se ctí propuštěn ze služby v roce 1864 v hodnosti kapitána.