Eddie Slovik je jediný americký voják, který byl za druhé světové války popraven za dezerci. Proč právě on, když dezertérů bylo mnohem víc? Jeho příběh je zajímavý z mnoha hledisek a vyvolává dodnes otázky, na které si musí odpovědět každý sám.
Jednou nohou pořád v kriminále
Eddie Slovik to měl v životě těžké. Narodil se 18. února roku 1920 v Detroitu do polsko-americké rodiny. Rodiče měli vždy hluboko do kapsy, což mělo vliv na to, že se Slovik brzy dal na dráhu drobného zločinu. Ta ho přivedla už ve velmi mladém věku do vězení. Bylo mu 12, když ho poprvé zavřeli za krádež mosaze z místní slévárny. Následovaly další krádeže a další pobyty ve vězení. Mezi lety 1932 – 1937 se dopustil několika vloupání, krádeží a výtržnictví.
Eddie Slovik
Svatební fotografie Eddieho a Antoinette
Psal se rok 1942 a Slovik zase seděl v base. Tentokrát to bylo za krádež vozidla, které odcizil v opilosti s kumpány a následně s ním havaroval. Zlomový moment nastal, když byl předčasně propuštěn. Tentokrát se rozhodl sekat latinu, našel si práci u instalatérské firmy v Dearbornu a začal se živit prací. Také potkal jistou Antoinette Wisnievskou, knihovnici, která se zanedlouho stala jeho ženou. Do toho Spojené státy vstoupily do války. To se ale Slovika nijak netýkalo. Byl totiž označen jako nevhodný pro vojenskou službu kvůli svým kriminálním deliktům. Americká armáda o delikventy nestála.
Armáda přijímá i delikventy
To se změnilo o dva roky později. Na frontě byli potřeba další vojáci, chystala se invaze do Normandie a americká armáda se rozhodla přehodnotit své stanovisko. Slovik byl překvalifikován na muže vhodného k odvodu, který následoval vzápětí. Byl odveden 24. ledna 1944 a převezen do Fort Walteru v Texasu, kde absolvoval základní výcvik.
Ulice Detroitu v roce 1940
Cesta na frontu
V srpnu byl převezen lodí do Francie, kde se měl společně se skupinou dvanácti dalších nováčků přidat k rotě G 109. pěšího pluku 28. pěší divize. Skupina mužů se vylodila a měla dojít k jednotce na frontě. Po cestě se dostala do německé dělostřelecké palby. Šlo jen o krátký dělostřelecký přepad, jakých zažívají vojáci na frontě stovky. Jenže Slovikem, který nebyl nijak zraněn, událost hluboce otřásla.
Bláto, šrapnely a nebezpečí smrti. Nic pro Eddieho…
Uvědomil si, že ve válce by mohl zemřít a že to prostě není nic pro něj. Už v průběhu dělostřeleckého přepadu se oddělil společně s vojínem Johnem Tankeyem od zbytku skupiny a dál postupovala dvojice samostatně. Nebo spíše ustupovala, protože Slovik na frontu dojít rozhodně nechtěl. Hned druhý den narazili oba vojáci na jednotku kanadské vojenské policie a s touto jednotkou putovali zázemím fronty po dalších šest týdnů.
…zatímco v Paříži se do bojů proti Němcům zapojilo i nemalé množství žen.
Fronta se rychle hýbala kupředu, a tak se často stávalo, že noví vojáci nebyli schopní dlouho najít svoje jednotky. Absence dvou mužů tak zatím u jednotky nevzbudila žádnou velkou pozornost. K jednotce nakonec oba muži dorazili 7. října u města Elbeuf. Hned druhý den Slovik oznámil veliteli kapitánu Ralphu Grottemu, že je příliš vystrašen na to, aby bojoval na frontě a požádal o přeřazení k nějaké týlové jednotce. Připojil i jakousi pohrůžku, že pokud bude nasazen na frontě, využije první příležitost, aby utekl. Rovněž se otázal, zda toto chování lze označit za dezerci. Grotte mi důrazně vysvětil, že přesně tohle je dezerce. Současně odmítl jeho žádost o přeřazení a poslal ho na frontu.
Takhle dopadnout Eddie Slovik rozhodně nechtěl
Druhý den Slovik utekl od jednotky. John Turkey, jeho parťák z předchozích měsíců, ho ještě stihl dohnat a marně se ho snažil přemluvit, aby nikam neodcházel. Slovik byl ale rozhodnut, že válka pro něj tímhle dnem končí. Ušel několik dalších kilometrů směrem k zázemí, kde narazil na detašované velitelství a také polní kuchyni. V té dal vojenskému kuchaři dopis, který sám napsal.
Já, vojín Edie Slovik, se přiznávám k dezerci
„Já, vojín Eddie D. Slovik 36896415, se přiznávám k dezerci. Té jsem se dopustil, když jsem byl u jednotky v Elbeuffu.“ V dopise dále Slovik popisuje, jak na něj a jeho spolubojovníky po cestě na frontu začala střílet německá děla, jak se ukrýval v díře a následně strávil čas u Kanaďanů. Napsal i to, že žádal velitele o přeřazení, a ten mu nevyhověl. „UTEKL JSEM A UTEČU ZNOVU, POKUD SE TAM BUDU MUSET VRÁTIT“, zakončil dopis velkým písmem Slovik.
Slovikovo přiznání k dezerci
Kuchař dopis předal a vzápětí putoval Slovik do vazby. Jeho první cíl se mu splnil, válka pro něj skončila. Jeho život však byl neméně ohrožen. Slovika ve vězení navštívil podplukovník Ross Henbest. Učinil mu poslední nabídku. Slovika propustí, pošle ho k jiné jednotce, kde o jeho předchozí eskapádě nebude nikdo nic vědět. Záznamy se vymažou a armáda na celou věc zapomene. Slovik odmítl.
Henbest mu tedy poručil, aby k dopisu připsal ještě pár řádek, že je plně srozuměn s právními důsledky takového činu. Slovik papír napsal a byl převezen do divizního vězení. Tam jej navštívil jeho advokát Henry Sommer. I ten mu naléhavě nabídl, že mu zařídí převelení k jednotce a celý spor urovná. Ještě je čas se zachránit, říkal mu. Jenže Slovik odmítl a dál se řítil ke své zkáze.
Vojáci 28.pěší divize americké armády pochodují Paříží
Armáda dezertérů
Tady je potřeba se na chvíli zastavit a podívat se na věc ze širšího pohledu. Proč vlastně Slovik neustále odmítal nabízenou pomoc a záchranu? Byl totiž přesvědčen, že mu hrozí maximálně degradace a pobyt ve vězení. Ve vězení strávil půlku života a nijak zvlášť mu tato představa nevadila. Armáda spojených států své vojáky nepopravovala za dezerci, to se všeobecně vědělo. Za dezerci bylo zadrženo a souzeno 21 tisíc amerických vojáků. 48 z nich bylo dokonce odsouzeno k trestu smrti, ale všem byla dána milost.
Paříž v roce 1944 na fotografii Roberta Capy
Gangy v Paříži
Dezerce byly v americké armádě velmi rozšířeným jevem, o kterém se příliš nemluví. Na 50 tisíc vojáků zběhlo od frontových jednotek. Nejvíce dezercí bylo od 38. pěší divize. Dezertéři z americké armády se po obsazení Paříže vrhli do víru tohoto města plného děvčat a alkoholu. Zapojili se do černého trhu a přestřelky s empíky byly na denním pořádku. Kradli, loupili, pašovali zboží na černý trh. Město začalo připomínat Chicago, kde místo gangsterů řádili dezertéři. Píše to ve své obsáhlé knize The Deserters Charles Glass. Přes všechny tyto skutečnosti americká armáda nikoho z těchto mužů nepopravila.
Novodobě kolorovaná fotografie komentář nepotřebuje
Pro zajímavost: ani Britové nepopravovali své vojáky za dezerci, protože jim to zakazoval zákon. Přesto to na začátku války někteří generálové požadovali. Britové se ale domnívali, že by si Němci vykládali zavedení trestu smrti za dezerci jako úpadek britské morálky. Američané popravovali své vojáky pouze za jiný typ kriminálních činů, nejčastěji to byly vraždy civilistů a zajatců a znásilnění.
Zbraní a mužů ochotných je použít, bylo v osvobozené Paříží víc než dost. Ne všichni stáli na té „správné“ straně…
Vojenský soud
Zpět ke Slovikovi. Ten seděl ve vězení a čekal na vojenský soud. Nikoho neznásilnil, nezabil, neprovozoval černý trh v Paříži. Prostě se rozhodl, že se nechá místo války raději zavřít a měl všechny důvody věřit, že to tak dopadne. Jenže nevěděl o jedné věci. Němci zahájili ofenzivu v Ardenách a americká armáda ve zmatku ustupovala před nepřátelskými tankovými jednotkami. Ztráty byly velké a také počet dezercí přímo z fronty začal dosahovat neúnosných rozměrů.
Generál Norman „Dutch“ Cota, velitel 28.pěší divize ochutnává vánoční sušenky od jednoho ze svých vojáků. Prosinec 1944
V této atmosféře se konal vojenský soud, který Slovika odsoudil k trestu smrti. Ani to ještě nebylo úplně zlé, jak jsme řekli, 48 vojáků bylo takto odsouzeno a později dostali milost. Jenže atmosféra byla jiná. Generál Norman Cota, který rozhodnutí soudu formálně potvrdil, uvedl, že by se nemohl podívat svým mužům na frontě do očí, pokud by rozsudek nepotvrdil.
Slovik si začal uvědomovat, že věci se nevyvíjí vůbec dobře. Napsal žádost o milost nejvyššímu veliteli Dweightu Eisenhowerovi, ale ten jí zamítl. Teprve tehdy propadl Slovik totální depresi a uvědomil si, že jeho plán katastrofálně nevyšel.
Dwight Eisenhower a Charles De Gaulle pochodují Vítězným obloukem
Poprava
Poprava byla vykonána 31. ledna 1945 v 10 hodin dopoledne na statku u vesnice Sait-Marie-aux- Mines. Slovik byl v bojovné náladě a na vojáky popravčí čety zavolal na ně: „Nepopravují mě za dezerci, tisíce chlapů udělaly to samé. Jenom potřebují nějaký exemplární příklad a to jsem já, protože jsem ex-con (označení pro člověka s kriminální minulostí). Kradl jsem, když jsem byl kluk, a to je proč mě teď chtějí zastřelit. Je to za chleba a žvýkačky, co jsem ukradl, když mi bylo 12.“
Pokud internetové zdroje nelžou, tak by toto měla být autentická fotografie ze Slovikovy popravy
Slovikovi sundali všechny insignie z uniformy. Než mu a přetáhli přes hlavu černou kápi, přišel k němu vojenský kaplan Carl Patrick Cummmings a požádal ho: „Pomodlete se za mě, až budete tam nahoře.“ Slovik mu odpověděl: „Ok, budu se modlit, abyste tam za mnou nemusel moc brzo.“ Následovala poprava provedená 12 muži popravčí čety. Slovik byl na místě mrtev, celá poprava trvala 15 minut. Slovik zemřel pár měsíců před koncem druhé světové války.
Boj o ostatky
Antoinette Slovik, 1974
Slovika pohřbili na vojenském hřbitově Oise-Aisne, v části E, kde byli pohřbeni další vojáci popravení za znásilnění a vraždy. Jeho žena Antoinette žádala až do konce svého života prezidenty, aby jí byly vráceny jeho ostatky a vyplacena penze. Do boje za návrat Slovikových ostatků do USA se pustil také Bernard V. Calca, veterán z druhé světové války. Vybral 15 tisíc dolarů a získal souhlas prezidenta Ronalda Reagana, který v roce 1981 povolil převoz ostatků do států. Slovik byl znovu pohřben na hřbitově v rodném Detroitu vedle své manželky.
Převoz Slovikových ostatků domů do Států
Slovik ve filmu
Slovikův případ dlouho budil velké emoce. Slavný zpěvák Frank Sinatra hodlal na své náklady natočit film o jeho životě. Stal se za to terčem mnoha útoků, byl obviněn z komunismu a nakonec ho prezident J.F.Kennedy přesvědčil, aby od svého záměru upustil. V roce 1974 vznikl televizní film Poprava vojína Slovika s Martinem Sheenem v hlavní roli. Ve filmu Vítězové (The Victors) se rovněž objevila scéna, která znázorňovala popravu amerického dezertéra a byla zjevně inspirována Slovikovým případem. Také Kurt Vonnegut ve svém románu Jatka číslo 5 zmínil slovikovu popravu.
Roli vojína Slovika přesvědčivě zahrál Martin Sheen
Americká veřejnost byla vždy v případu Eddieho Slovika rozdělena. Pro některé se stal symbolem pacifismu a oběť systému a šílené války, pro jiné byl nadále vypočítavý zbabělec, který dostal, co si zasloužil. Kde je pravda, nelze z dnešního pohledu dost dobře posoudit. Slovik se nepochybně dopustil dezerce, odmítl bojovat a věděl, jaké jeho čin má následky. Armáda mu dala několikrát příležitost z celé záležitosti beztrestně vyváznout. Slovik ale neměl žádný respekt k autoritám a byl si jist, že se mu nic horšího než kriminál stát nemůže.
Konečně doma
Na druhou stranu se lze oprávněně ptát, proč zrovna tento muž měl být jako jediný popraven za dezerci, navíc pár měsíců před koncem války? Čemu jeho smrt pomohla? Paříž se jen hemžila americkými dezertéry, kteří se obohacovali na vojenských zásobách a provozovali kriminální činnost. Nikdo z nich popraven nebyl, mnoho z nich dokonce nebylo ani uvězněno. Možná stačilo Slovika skutečně poslat někam do zázemí, aby škrábal v kuchyni brambory. Jeho smrt byla podle zákona v pořádku, ale úplně zbytečná.
ZDROJE:
https://www.warhistoryonline.com/world-war-ii/first-us-troops-enter.html
https://www.npr.org/2013/06/17/189275754/wwii-deserters-stories-of-men-who-left-the-front-lines
http://www.dailymail.co.uk/news/article-2332814/The-wartime-TRUTH-Army-tried-hide-How-gangs-U-S-deserters-terrorized-WWII-Paris-reign-mob-style-violence.html
https://lareviewofbooks.org/article/execution-private-slovik-40-years-later/#!
Tomáš Chalupa
Jsem novinář na volné noze. Píšu o statečných chlapech, kteří bojovali ve druhé světové válce. O hrdiny je totiž dneska nouze.
