Jak jste si možná stačili všimnout ze skladby mých receptů v Dixie kuchyni, mám pálivá jídla rád. Dokonce moc rád. A protože je mám rád, tak je také často jím. A protože je často jím, tak je moje tolerance vůči pálivosti o něco vyšší, než bývá v kraji zvykem. Nadšení strávníci mých pokrmů to obvykle kvitují s povděkem a skládají mi poklony jako „ty debile, to jsi vařil z napalmu, ne?“
PŘEČTĚTE SI:
Když mi Velký šéf zavolal, jestli bych se za Radio Dixie nechtěl zúčastnit soutěže v pojídání chilli na Chillimanovi v jihočeské Heřmani, nadšeně jsem souhlasil. A nejen to. Začal jsem se i tak trochu těšit. Všem jsem sice vykládal, že pak napíšu text, jak pitomec přijel na soutěž a kapsaicinem ošlehaní chilližrouti se mu vysmáli. Ale někde v koutu mé narcistní dušičky se hlásila o slovo myšlenka, že bych jim to vlastně mohl docela natřít.
Nenatřel.
To ale všichni čekali. To, že se mi vysmějí nejen ostřílení chilližrouti, ale i místní vesničtí chasníci a taky jedna holka, to už jsem tedy nečekal.
Ve znamení omáček
Původně jsem si myslel, že soutěž v pojídání chilli vypadá tak, že soutěžící dostávají čím dál pálivější chilli. Tedy jako to jídlo. Když jsem zjistil, o co doopravdy jde, polil mě studený pot. Moje tělo se nejspíš podvědomě připravovalo na ten oheň.
V Chillimanovi (a to je to prý ještě velmi krotká soutěž, spíše pro laiky a začátečníky) totiž jde o jídlo jen ze začátku. Následují pokusy s jedovatými rostlinami a závěrem je testování biologických zbraní.
A organizátoři se vás už od začátku snaží vystrašit, abyste náhodou nepřecenili své síly.
Prvním krokem je dotazník, který před soutěží podepisujete. Ptá se na tolik věcí, že vás to nutí přemýšlet, jestli se opravdu chystáte jíst pálivé jídlo, nebo se právě upisujete k pokusné cestě do vesmíru. Pokud nesplňujete jednu jedinou ze zdravotních podmínek, končíte.
Nenecháte se vystrašit tak snadno? Pak je tu rozmluva se soutěžícími před vlastním začátkem soutěže. Nezačnete-li být aspoň trochu nervózní poté, kdy vám pořadatel opakovaně vysvětluje, co máte dělat, když dostanete křeč do celého těla a nebudete se moci hýbat, pak máte asi pevnější nervy než já.
Bezpečnost především
Nikdo, včetně přítomných dam, však nakonec necouvl a tak jsme se všichni mohli vrhnout na pódium. Kromě výhledu do sálu vesnické hospody s publikem, které připomínalo mix mezi postavami z Hoří, má panenko, westernem a nějakou pořádně hipsterskou čtvrtí New Yorku, měl každý k dispozici několik důležitých věcí.
Především kyblík. Kyblík je pod stolem, aby na něj nebylo vidět, a až budete potupně utíkat do zákulisí, máte si ho vzít s sebou. Kdo to prý má uklízet, že...
Potom je tu půllitr mléka po vaší pravici. Ten bude po celý průběh soutěže vaším největším pokušením, přítelem v nouzi a zároveň soupeřem. Přinese vám úlevu od pálivosti, ale jakmile se napijete, končíte. Souboj „napít se nebo nenapít“ je v soutěži tím hlavním.
Kromě „záchranného“ půllitru je připravena ještě decka mléka, malý krajíček chleba a kousek slaniny. Ty můžete použít dle libosti v celém průběhu soutěže ke zmírnění toho pekla, které vám vznikne v ústech i v trávícím traktu.
Takže, pojďme na to.
Protože termín „sedláci u Chlumce“ bude propříště nahrazen spojením „Radio Dixie na Chillimanovi“, budou se moje komentáře střídat s komenty Alexe Zarezova. Na videu je to ten vousatý mladík, druhý zprava.
Kolo první: Welcome Drink
Vojta: Jak už víme z článku pro začínající chilližrouty, tvrdý alkohol je jeden z nejlepších prostředků proti pálivosti. Takže panák bílého rumu s kapkou chilli omáčky CaJohns Frostbite je docela pohodový začátek. Pálí to, ale není to nic, co by vás položilo. To už spíš nevypijete ten rum.
Alex: Rum s chilli byl fajn, dal bych si takových 5 panáků a šel domů. Zahřálo to dvakrát.
Kolo druhé: Gumoví medvídci
Vojta: Pokud někoho uvidíte rozdávat před školou dětem tyhle gumové medvídky, nevolejte policii, ale hasiče. Za chvíli tam budou pobíhat maličké pochodně.
Pro dospělé je to ale celkem fajn záležitost. I jeden medvídek pálí jako čert a pokud řídíte, určitě díky němu neusnete. Dva medvídci už mohou být pro slabší povahy peklíčko, ale já to dávám.
Alex: Gumoví medvídci trochu pálili, ale pořád jsou pro děti (Azbestové děti? Pozn. Vojta)
Kolo třetí: Gulášek
Vojta: Guláš s omáčkou z habaneros od Hot Headz a lžičkou čerstvých habaneros byl docela příjemný. Vlastně dost podobný jako ten, co jsem předtím obědval. Jeden pán odstupuje, protože ho nedokázal sníst celý. Máčenka.
Alex: Ostrý guláš s nakrájenou papričkou. Něco jako maďarský guláš.
Kolo čtvrté: Hot dog
Vojta: Tohle mám jako sežrat? Postavili přede mě hot dog s klobásou, jejíž velikost vyvolává spoustu impertinentních asociací z říše zvířat. To celé v obrovském, rozpadajícím se rohlíku a zalité směsí šíleně pálivých omáček. To má být soutěž v přejídání? Kdyby to aspoň tak šíleně nepálilo, takhle ostrý věci nedělám, ani když mi ujede ruka. Limit je pět minut pro pány a sedm pro dámy. To musím dát. Copak jsem ženská?
Očividně nejsem. Obě přítomné dámy totiž zvládají pekelnou klobásu v limitu a postupují dál. Já se po uběhnutí valné části časového limitu pro dámy a postupné změně barvy svého obličeje z přirozené na červenou, fialovou, bledou, zelenou a následně zase červenou natahuji pro spásný půllitr mléka.
Na svou ženu, přiběhnuvší do zákulisí, jen zaúpím „Mlíko! Víc mlíka!“. Po dalším čtvrt litru mě pusa přestává hořet a už jen příšerně pálí. Zkouším záchranného panáka medového Jacka Danielse, ale pořád mě pálí huba a je mi zle.
Alex: Hot dog byl obrovskej a nebyl k němu příbor. Ale jinak takový klasický ostrý jídlo.
Kolo páté: Omáčka Belizean Heat na fingerfood lžičce
Vojta: Procházím se před hospodou a zhluboka dýchám. Pálení pomalu ustupuje, ale mám pocit, jako by mi někdo nafouknul v břiše balón. Ještě chvíli se snažím zachovat si alespoň zbytky cti a důstojnosti, ale nakonec potupně odcházím na toaletu, odlehčit svému zažívacímu ústrojí.
Alex: Přiteplilo se. Myslím, že byla dost slaná, takže pálivá chuť nebyla zas tolik cítit.
Kolo šesté: Čerstvé habanero papričky na fingerfood lžičce
Vojta: Habaneros. To je ta potvora, které hodím dvě nebo tři do hrnce s kilem jídla a pak to nikdo nechce jíst. A krájet to musíte v rukavicích. Na fingerfood lžičku se vejde celá.
Tohle nemůže normální člověk sníst!
Snědli to. Všichni. Jedna paní odchází až po papričkách. Cítím se trapně.
Alex: Tohle je masakr. Čerstvý papriky vždycky hodně pálí (i tyhle slabší) a to ihned.
Kolo sedmé: omáčka Satan's Revenge na fingerfood lžičce
Vojta: Pár pálivých omáček jsem před soutěží zkoušel a bylo to v pohodě. Jenomže já si je dával na konec míchátka do kafe. Ne do něčeho, co je větší než polévková lžíce! První začínají odstupovat.
Alex: Něco jako v pátém kole, jen ne tak slaná a pálila o dost víc.
Kolo osmé: čerstvá paprička Naga Bhut Jolokia
Vojta: Tahle věc pálí asi pětkrát tolik co habanero. Nechápu, jak to někdo může pozřít. Ale aspoň že to první vzdávají. Já už se pomalu vracím do normálu a škodolibě si to užívám s pivem v ruce. Odstupuje i druhá z dámských účastnic. Jsem zahanben.
Alex: K téhle paprice mám respekt. Takže jsem si předtím, než jsem si jí nasypal do pusy, nabral hlt mléka pro mírnění pálivosti. Dalo se.
Kolo deváté: Hot Headz Trinidad Scorpion – omáčka na fingerfood lžičce
Vojta: Přestávám to chápat a už se jen divím.
Alex: Překvapilo mě, že to ze začátku vůbec nepálilo. Ale mělo to pomalý náběh a pak to pálilo jako čert od huby po žaludek.
Kolo desáté: Who Dares Burns 2nd Assault – omáčka na fingerfood lžičce
Vojta: Už raději nic nekomentuju. Omáčku, která měla být desátá původně (tohle byla plánovaná 11.) jsem vyzkoušel na konec míchátka. Držka mě pálila ještě čtvrt hodiny. Ve lžičce jí musí být tak 10x tolik? To už je zbraň, ne? Taky už zbývají jen dva soutěžící, nenápadný malý pán a Alex.
Alex: Tady jsme skončili. Kolega vedle mě se musel napít ze záchranného půllitru, já si naštěstí takticky nechal na horší chvilky trochu z té decky.
Kolo jedenácté: Toxic Waste (6,4 milionu SHU)
Vojta: Pepřový sprej je zbraň. Tohle je jídlo. Jak je možné, že v tomhle je víc kapsaicinu než v pepřáku?
Alex: Ochutnávku tohoto zvěrstva jsem odmítnul, ale Arnošt, který vypadl dřív, se vzpamatoval a s přehledem zvládnul malou lžičku.
Není to jen pro vyvolené
Největší překvapení dne? Že z obou finalistů nebyl ani jeden notorický požírač chilli, jenž by do sebe lil extraktové omáčky, pěstoval si doma papričky a dělal podobné šílenosti. Oba byli normální týpci, kteří mají prostě rádi pálivé. A dost možná azbestovou hubu od narození.
A co je ještě zajímavější? Od soboty mám pořád chuť na pálivé věci. Asi budu muset načnout některou z těch omáček, které jsem si přivezl - vzpomínky na utrpení už zmizely a zbyla jen touha po návykovém pálení v ústech a teple, rozlévajícím se po těle.
Takže se příště nebojte to zkusit. Vůbec totiž nemusíte dopadnout tak blbě jako já! A třeba se povede lépe i mě, protože to určitě zkusím znova.
A mezitím se můžete podívat na video z akce od Vaška Sarkisova:
Vojta Dobeš
Automobilový novinář, který o amerických autech nejen píše, ale také s nimi jezdí. S oblibou provokuje svými názory nejen na auta.
