„Muži se na ně rádi dívali a ženy chtěly být jako ony.“
Těžko najít slova, která by přesněji vystihla roli krásek shlížejících z plakátů, stránek časopisů, pohlednic, zkrátka čehokoliv, na co se daly půvabné tvářičky pin-upek otisknout. Samotný termín „pin-up“ se připisuje časopisu Life, který použil slova dne 7. července 1941 ve spojitosti s Dorothy Lamour, americkou zpěvačkou a herečkou.
Ačkoliv sahá historie holek z plakátů do století devatenáctého, největší boom zažila děvčata během čtyřicátých let, kdy značně přispěla k udržení morálky mezi americkými vojáky. Jistě, do války odjížděli s portréty manželek, přítelkyň a milenek, v kapsách však mnohdy přebývaly fotografie méně či více slavných hollywoodských hereček i zcela neznámých dívek.
Kdo si nestihl obrázky opatřit před odvodem, mohl si založit sbírku v uniformě, vždyť mužstvu distribuovala obrázky a časopisy sama armáda. Vojenský týdeník Yank měl pozvedat morálku nejen zprávami z domova a bojů, ale především pin-upkami v každém čísle. Propaganda cílela přesně, chlapci se měli utvrzovat v nutnosti boje. A znáte snad lepší důvod, za který stojí bojovat a padnout, než je vaše krásná milá?
Jednou z tváří, jejíchž kopií putovaly po světě v miliónových kopiích, byla Margie Stewart. Nebyla klasickou polonahou svůdkyní, jakou ve vás možná spojení „pin-up“ evokuje, jejím úkolem bylo zpodobňovat děvče, které jste zanechali doma a hodláte se k ní vrátit a usadit.
Stewart začínala jako modelka, shodou náhod ji však najala armáda jako oficiální „poster girl“, díky jejímž půvabům dostávalo armádní vedení zprávy a ponaučení mezi mužstvo snadněji. Prvního plakátu se vytisklo 94 miliónů! Znázorňoval Margie v obavách a s nápisem „Prosím, dostaň sem tam i nazpět! Dej pozor na to co říkáš, či píšeš“.
Dotazy na identitu půvabné dívky se začaly množit, armáda tak začala využívat Stewart i k propagaci nákupu válečných dluhopisů, kolem roku 1943 objížděla základny spolu s Fredem Astairem či Judy Garland, na konci války se dokonce stala první Američankou, která vstoupila do poraženého Německa v civilních šatech.
Čtěte také
Mezi slavnější tváře patřila herečka Rita Hayworthová, proslavená fotkou v negližé, která Lamour sesadila z pomyslného trůnu přízně. Jenže i Ritu někdo v popularitě předčil a stačila k tomu svůdná póza v jednodílných plavkách. Byla to Betty Grable, zcela nepochybně největší hvězda své doby s doslova milionovýma nohama. Ta si nechala své končetiny na onu částku opravdu pojistit.
Zmíněné divy však nebyly hodnými děvčaty v obyčejných a slušných oděvech jako Margie. Sexuální bohyně spíše svými fotografiemi způsobovaly muka a kina zažívala natřískané sály pokaždé, když byl nejznámější Ritin film – Gilda - na programu. Spíše béčková zálěžitost se stala kultem a jistě to nebylo jen díky hereckému talentu. Dokonce i první test atomové bomby byl po černobílém snímku pojmenován.
Vojáci se ale nespokojili jen s vyobrazeními v magazínech a sami přispěli k pin-up umění značnou měrou. Ti nadanější si vydělávali překreslováním fešand na výstroj a mašiny, což bylo nejlépe viditelné na letadlech. Vzniklo tak celé odvětví, tzv. „nose art“ příďové kresby.
Mezi letci byli oblíbení především dva. Donald Allen kreslil nejen dívky, ale i nejrůznější zvířecí maskoty – žraloky, vosy, sršně aj.
Další malíř, Hal Olsen, si díky malování „bomber girls“ zvládl během války našetřit peníze na pozdější univerzitní studium a sňatek, za jednu malbu si prý účtoval 50 dolarů.
Není divu, že se pin-upky staly nejen národním symbolem, ale i můzami umělců napříč žánry. Rádiím vládl Glenn Miller s Peggy the Pin-Up Girl nebo Gershwin s Oh, Lady Be Good.