Operace Spodnička aneb Torpédovali jsme auťák, kapitáne!

Když v roce 1904 francouzský režisér Georges Méliès nechal poutníky ve snímku Cesta do nemožna (Voyage à travers l'impossible) cestovat mimo jiné i ponorkou, určitě netušil, že zakládá žánr, kterému se dnes říká ponorkový film. Od té doby se pohyblivých obrázků z ponorkového prostředí natočily desítky. Vznikaly a vznikají pochopitelně především tam, kde ponorné čluny mají silnou tradici (USA, Rusko, Německo...), ale objevily se i ve filmařsky trochu nezvyklých zemích (Švédsko, Polsko). Vábení tématu neodolali ani suchozemští českoslovenští tvůrci a v roce 1980 v příšerných kulisách nevalným způsobem ztvárnili verneovskou klasiku Dvacet tisíc mil pod mořem. 

Dobový plakát k filmu Operace Spodnička

Pozoruhodné ovšem je, že přes rozdíly v námětech se drtivá většina filmů dá obecně zařadit mezi dramata. Možná za to mohou stísněné ponorkové prostory, do nichž se i plytký příběh může zahustit v solidně napínavou podívanou, a možná je za tím něco jiného. Každopádně komedie z ponorkového prostředí by se daly napočítat na prstech jedné ruky. A to je určitě škoda.

Co je Operace spodnička?

Film Operace spodnička (Operation Petticoat) z roku 1959 mezi těch pár ponorkových veseloher patří a odborníci jej v daném žánru považují za poměrně vydařený kousek. Přitom tvůrcům stačilo opravdu málo a na nějakou složitou psychologii postav si rozhodně nikdo nehraje. Námořníci jsou prostě pořádní chlapi, ženy lovná zvěř a to musí divákovi stačit. Nepřítel se objeví jen v několika záběrech a tudíž nejen psychologové, ale i příznivci bojových scén mají holt smůlu. Příběh však koření těžce nadčasové gagy postavené na obyčejných mezilidských vztazích a suchém, takřka anglickém slovním humoru. 

Velitelem ponorky Seadragon a předobrazem filmového kapitána Shermana byl William Edward Ferrall (1905 - 1994). Jak filmový, tak reálný kapitán na přelomu 50. a 60. let dosáhli admirálské hodnosti a veleli ponorkám Pacifické flotily.

To ovšem nepřekvapuje, když si v titulcích přečteme, že v režisérském křesle seděl Blake Edwards - pozdější otec série snímků o Růžovém panterovi. Ačkoli tedy kovaní milovníci filmové vědy mohou – a možná právem – nad „Spodničkou“ ohrnovat nos, válečníci a historici si naopak přijdou na své. Velká část komediálního příběhu se totiž opravdu stala, popřípadě se tvůrci některými reálnými událostmi nechali až podezřele inspirovat.

Dobový trailer k filmu Operation Petticoat z roku 1959

Oč jde?

Pokud chce divák Operaci spodničku vidět, nemá to nijak těžké. V docela povedeném českém dabingu je k mání na youtube a film čas od času vysílá Česká televize. Hlavní děj začíná japonským náletem na filipínskou ponorkovou základnu Cavite u Manily z 10. prosince 1941, po němž velení odepisuje potopenou ponorku Seatiger. Posádka se však nevzdá, pod vedením charismatického kapitána Shermana svůj člun z mělkého dna vyzvedne, provizorně jej poskládá do použitelného stavu a zamíří do doků v Austrálii. Hláška Shermanova velícího kapitána Hendersona: „Vyhýbejte se plavcům - mohli by vám do boku prokopnout díru“, dost jednoznačně naznačuje, o jak veselou plavbu zřejmě půjde. 

Lezu dolů správně?

A tak Seatiger z pustého ostrova zachrání zapomenutý oddíl zdravotních sester, námořníci ze záhadných příčin natřou ponorku na růžovo, podniknou neúspěšný útok na japonský tanker, přeplní člun filipínskými civilisty a zvládnou úspěšný porod, aby těsně před cílem čelili útoku vlastního torpédoborce. Všechno samozřejmě dobře dopadne a jak se divák hned na začátku dozví, kapitán Sherman to po válce dotáhne na admirála a velitele ponorek Pacifické flotily.

Jak to bylo doopravdy?

Porovnání s historickou skutečností se na smyšlenou komedii zdá až děsivě přesné. Dne 10. prosince 1941 japonské bombardéry skutečně podnikly nálet na základnu Cavite a shodou okolností se z akce vyklubala jedna z nejúspěšnějších japonských leteckých operací celé války. V Cavite zahynulo pět set mužů a mnohem víc jich bylo zraněno. Americké námořnictvo odepsalo všechna zařízení pro opravu ponorek, torpédovou dílnu a 233 torpéd – každé v ceně 10 000 USD. Dále ponorka Sealion (podobnost jména s filmovou Seatiger je nepochybně čistě náhodná) schytala přímý zásah leteckou pumou, zádí dosedla na dno a po demontáži některých stále ještě použitelných přístrojů ji jako neopravitelně poškozenou zničila vlastní posádka. Tím se podobnost mezi Seatigerem a Sealionem uzavřela a filmaři přenesli pozornost na osudy ponorky Seadragon, kterou stejný nálet poškodil o něco méně. 

Ponorka Seadragon v kalifornských loděnicích na ostrově Mare v srpnu 1944.

Konkrétně se událo to, že střepiny prorazily do věže tři díry a zabily poručíka Samuela Huntera. Zásah schytala také sousední minolovka Bittern, začala hořet a požár se rozšířil na Seadragon. Tam plameny mohutně přiživovaly kbelíky s barvou - námořníci zrovna ponorku natírali – nicméně záchranné lodi Pigeon se podařilo hodit posádce lano, přes nefukční kormidlo vyvléct člun na volné moře a oheň uhasit. K večeru ohořelá Seadragon přistála u zázrakem nepoškozené ponorkové depotní lodě Canopus a po provizorní opravě zamířila do holandských doků v Surabáji na Jávě. Tedy ne až do Austrálie jako ve filmu; koneckonců cesta se odehrála bez dobrodružství a Seadragon už tři týdny po náletu vyrazila na regulérní bojovou misi. 

Námořníci z řad komparsu měli v téhle scéně snadnou práci. Stačilo jen vytřeštit oči a zírat na tělesné křivky herečky a zpěvačky Joan O´Brien.

Nicméně jak do Surabáje vplula ohořelá, z doků nevyrazila v klasické americké šedé kamufláži, nýbrž v holandské ponorkové černi. Po prvním útoku hlubinnými náložemi se však černá barva oloupala až na červenorůžovou základovku a námořníci svému plavidlo začali hrdě říkat Red Dragon – Červený drak. Fenomén růžové ponorky byl na světě a tvůrci „Spodničky“ jej nemohli či nedokázali opomenout - byť do filmu jej vpašovali možná trochu násilně.

Kde se vzaly na palubě ženy?

Podstatně méně násilně se na palubě Seatigeru objevila skupina zdravotních sester. Americké ponorky v zimě 1942 skutečně přepravovaly všemožný personál, konkrétně se jednalo o vojenské a civilní osoby z obležených filipínských oblastí Bataan a Corregidor. Pokud však bereme jako vzor osudy ponorky Seadragon, pak tento člun k velkému smutku posádky žádné ženy nepřepravoval. Vezl totiž mnohem cennější náklad. Seadragon podnikla ke Corregidoru dvě plavby a spolu s ponorkou Permit pod nepřátelskou palbou nalodila a přepravila do bezpečí kompletní personál dešifrovací jednotky CAST včetně všech přístrojů, kódovacích tabulek a archivu. 

Japonci tyhle věci nenosí...

Akce měla pro další vývoj pacifické války velký význam, protože matematici z CAST se záhy po své záchraně blýskli dekódováním japonských depeší, které vedly k bitvě v Korálovém moři. Bez ohledu na válečný význam je na první pohled zřejmé, proč studené cifršpióny ve filmu nahradily ženy. Nade vší pochybnost je s nimi mnohem větší legrace a velká část děje je na jejich přítomnosti v podstatě postavená - byť za některé vtípky a narážky by scénárista Stanley Shapiro v dnešní puritánské době nepochybně čelil hněvu rozzuřených feministek.

Slepák nebo porod?

Na palubě Seadragonu se odehrála ještě jedna událost, o níž se o mluvilo v celé americké flotile. V září 1942 si námořník Darrell Rector stěžoval na nesnesitelné bolesti břicha. Zdravotník Wheeler Lippes s pomocí lékařských knih diagnostikoval zánět slepého střeva a rozhodl se provést operaci. Přitom je nutné uvést, že Lippes sice jisté zdravotnické vzdělání a zkušenosti měl (v civilu obsluhoval EKG), ovšem pro operační zákroky jeho kvalifikace a vybavení ponorkové lékárničky ani zdaleka nestačily. Odvážným však štěstí přeje a pacient čtyřhodinovou operaci kupodivu přežil a k údivu zděšeného flotilového lékaře se i zcela uzdravil. 

Zdravotník ponorky Seadragon Wheeler Lippes předvádí vlastnoručně vyrobené chirurgické náčiní. Cedník s vatou a chloroformem použil k anestezi pacienta, ohnuté lžíce nahradily retraktory.

Pro potřeby filmové komedie takový příběh představoval přímo poklad, jenže tu byla jedna potíž. Operaci slepého střeva hollywoodští ponorkáři úspěšně zvádli už v roce 1943 ve filmu Směr Tokio (Destination Tokio) a v komediích víc než kde jinde platí úsloví, že opakovaný vtip už není vtipem. Slepé střevo tak ve „Spodničce“ nahradil porod, který ovšem pro zkušené zdravotní sestry nemohl znamenat nijak zásadní problém.

Auťák nebo autobus?

Ačkoli se milovníci bojových scén ve „Spodničce“ musí spokojit jen s málem, nad jedním výjevem snad každý soudný člověk musí nevěřícně vrtět hlavou. Seatiger během své anabáze u jakéhosi ostrova objeví zakotvěný japonský tanker. Protože je jeden torpédomet funkční, kapitán Sherman se rozhodně pro útok, který však předčasným odpálením torpéda omylem zhatí sličná, leč absolutně nešikovná sestra Dolores Crandallová v podání Joan O´Brien. Torpédo mine tanker, vyjede na pláž a zničí stojící nákladní automobil. Ačkoli se příhoda zdá silně nepravděpodobná, něco podezřele podobného dějiny amerického ponorkového loďstva skutečně zaznamenaly. 

Trefili jsme auťák!

Dne 9. srpna 1944 pronikla do přístavu ostrova Minami Daito v souostroví Rjúkjú ponorka Bowfin. Kapitán Walter Griffith vypálil vějíř torpéd na nákladní loď, ale jeden ze smrtonosných doutníků cíl minul a explodoval pod přístavním molem. Shodou náhod se tak stalo zrovna pod jeřábem, který spadl na zaparkovaný autobus a oba stroje k se údivu Američanů (a nejspíš i Japonců) s patřičným lomozem zřítily do vody. 

Válečná vlajka ponorky Bowfin. Symboly autobusu a jeřábu samozřejmě nesmí chybět.

Námořníci z Bowfinu se pak v přístavních krčmách řádně naparovali, že jako jediní na světě dokázali nemožné a „torpédovali“ autobus. Nepravděpodobný kupodivu není ani výlet torpéda na pláž a následná krátká cesta souší. Pokud je voda před pláží dostatečně hluboká a pláž sama není příliš strmá, torpédo setrvačností opravdu pár metrů pískem urazí. Přesně tak se totiž v roce 1942 na březích ostrovů Curaçao a Aruba objevila torpéda typu G7e z německých ponorek U-156 a U-67.

Opravdu reálné ponorky?

Protože se na vzniku „Spodničky“ podílelo americké námořnictvo, srdce fanouška námořní historie se může radovat prakticky celý film. Děj se totiž neodehrává v kulisách ani s pomocí modelů jako například v kultovním příbehu Das Boot, ale na člunech, které se války skutečně zúčastnily. Pravda, původní ponorka Seadragon ani jiný člun třídy Sargo už jaksi nebyly k mání, protože šly krátce po válce do šrotu, nicméně na konci padesátých let v americkém námořnictvu ještě sloužilo dost plavidel, které neprošly ani přestavbou a zachovaly si původní druhoválečný vzhled. Herci se tak pohybují po palubách ponorek třídy Balao, konkrétně Queenfish, Balao a dokonce slavné Archerfish, která v listopadu 1944 zničila obří japonskou letadlovou loď Šinano – tedy přestavěnou sestru známějších monster Jamato a Musaši.

Ponorka Balao v růžové kamufláži.

Ponorkoví námořníci ve filmu?

Stejně realistickým způsobem přistoupil režisér Edwards k výběru herců. Tak třeba roli kapitána Matta Shermana si s chutí zahrál Cary Grant. Věkem sice prošedivělý padesátník charakteru druhoválečných ponorkových velitelů moc neodpovídal – o deset let mladší kapitány dvacetiletí námořníci už považovali „starce“ - ale Grant se po palubě pohybuje velmi svižně a kostyméři vyvinuli velké úsilí, aby mu uniforma v každém záběru náležtě sekla. Navíc Grant jistou zkušenost s ponorkami kdysi opravdu získal. Kapitána ponorného člunu si zahrál už v roce 1943 ve zmiňovaném snímku Směr Tokio, což sice byl „jen“ levný dobový propagandistický snímek, do jeho natáčení však v roli technického poradce zasahoval Dudley Walker Morton – tehdejší miláček národa a americké ponorkové eso číslo 1. 

Cary Grant jako neohrožený kapitán ponorky Matt Sherman.

Ještě větší zkušenosti s ponorkami měl Grantův protihráč, poručík Nick Holden v podání Tonyho Curtise. Přestože si švejkující Holden pečlivě buduje kariéru za pomoci tanečních soutěží v rumbě a na palubě ponorky se octl jen shodou nepříznivých okolností, Curtis byl ve skutečnosti nejen skvělý komik, ale i zkušený mořský vlk. Za války, shodou okolností právě pod vlivem filmu Směr Tokio, vstoupil do námořnictva a dva roky sloužil na ponorkové depotní lodi Proteus. Grantem a Curtisem však seznam zkušených profesionálů teprve začíná. 

Kompars a herce menších rolí tvoří opravdoví ponorkoví námořníci, což dává smysl, protože se na rozdíl od suchozemských statistů nemuseli nic učit a na ponorce se chovali zcela přirozeně. Takový postup byl tehdy dost obvyklý i v jiných filmech, ačkoli v jednom případě vedl k menší, leč o to kurióznější katastrofě. Když totiž ve snímku Hellcats of The Navy hrál kapitána Ronald Reagan a v reálné ponorce si u zapnutého interkomu cvičil roli, komparsisté-námořníci automaticky plnili jeho pokyny aniž si uvědomili, že ponorka stojí přivázaná u mola. Dopadlo to nahozením motorů, škubáním, nárazy, neúspěšnými pokusy o ponor a nakonec řádným otlučením mola, ponorky a zřícenou kůlnou, na což Reagan v dobách svého prezidentství vzpomínal vždy, když chtěl své admirály rozesmát.

Ronald Reagan coby ponorkový kapitán ve filmu Hellcats of The Navy.

A jaké je poučení?

Žádné. Operace spodnička je přes mohutnou inspiraci reálnými historickými skutečnostmi film, který se jen snaží pobavit. Stejně jako tento článek. Šťastný a veselý rok 2018!

ZDROJE:
Blair C., Tiché vítězství, Brno 2007
Blair C., Hitlerova ponorková válka, Brno 2002
Hoyt E. P., Americké ponorky ve válce, Praha 2002
Gunton M., Ponořit! Ponořit!, Praha 2005
Van D., Ponorky ve válce, Praha 1997
http://happyotter666.blogspot.cz/2015/01/operation-petticoat-1959.html