O. Winston Link: Příběh parní železnice v jediném záběru

Je horká letní noc, počátek srpna roku 1956. V autokině v  městečku Iaeger v Západní Virginii se právě promítá Battle Taxi, rok starý válečný film z Koreje. Mladí muži i ženy jsou pohodlně uvelebeni v měkkých sedadlech velkých kabrioletů a sedanů. Ještě do nedávna mladíčci teď majetnicky objímají své první vážnější známosti, které se ke svým silnějším protějškům bázlivě tulí při scéně leteckého souboje. Burácení stíhačky ale přeruší dunění a syčení majestátní lokomotivy, která právě uhání v čele nákladního vlaku po trati vedle kina… 

Hotshot Eastbound (Iaeger, Západní Virginie, 1956)

Takto nějak byla aranžována jedna z nejznámějších fotografií parní éry na železnici, jejímž autorem je proslulý a uznávaný fotograf O. Winston Link (1914–2001). Proslavil se díky černobílým nočním fotografiím, na kterých zachytil na konci padesátých let poslední dny parního provozu na železnici Norfolk & Western. Měl to štěstí, že ačkoliv šlo o komerční fotografie, staly se zároveň jeho koníčkem.

Highball For The Double Header (Blue Ridge Grade, Bonsack, Virginie, 1959)

Kdo byl O. Winston Link

Narodil se v newyorském Brooklynu 16. prosince 1914 jako Ogle Winston Link. Křestní jména byla poctou Alexanderu Oglemu a Johnu Winstonu Jonesovi, kteří byli v 19. století členy Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických. Mladý Winston prožil dětství v Brooklynu s rodiči a se svými sourozenci Eleanor a Albertem juniorem. 

Hester Fringer's Living Room (Lithia, Virginie, 1955)

Winstonův otec vyučoval obrábění dřeva na škole v New Yorku a své děti podporoval v zájmu o umění. Byl to právě on, kdo přivedl mladého Winstona k fotografování. První fotografie pořídil Winston vypůjčeným fotoaparátem Kodak s autografickým systémem (na svitkový film). Někdy během středoškolských studií si pak pořídil svůj první zvětšovací přístroj. 

Příprava ke snímku Hawksbill Creek Swimming Hole

Po střední škole pokračoval na New York University Tandon School of Engineering, kde získal titul stavebního inženýra. Ještě před promocí v roce 1937 přednesl řeč na banketu v novinách, kde si přivydělával jako editor. Byl zde přítomen také jeden z manažerů společnosti Carla R. Byoira, jedné z největších firem specializující se na public relations. Manažerovi se líbilo, s jakou lehkostí Link přednesl svůj projev a nabídl mladíkovi práci fotografa v jeho firmě. Link pracoval pro firmu Carla Byoira pět let. 

The Birmingham Special Crosses Bridge 201 (Radford, Virginie, 1957)

První větší úkol a první svatba

První významnější zakázku dostal třiadvacetiletý Winston už hned v roce 1937, kdy měl nafotit některá místa v Louisianě. Našel zalíbení v městečku New Iberia, kde v roce 1938 točil svůj film Bukanýr režisér Cecil B. DeMille. Zde Link potkal svou první manželku. Bývalá Miss Ark-La-Tex (Arkansas, Louisiana, Texas) a nyní herečka, modelka a dublérka Vanda Marteal Oglesby zde v některých scénách zastupovala Francisku Gaal. Ta si zahrála v DeMilleho filmu jednu z hlavních rolí.

Byla to láska na první pohled a Vanda poté Winstonovi ještě téhož roku pózovala na několika fotografiích, který pořídil ve Francouzské čtvrti v New Orleans. V roce 1942 se Winston a Vanda vzali, ale později se rozvedli.

Swimming Pool (Welch, Západní Virginie, 1958)

Válečný laborant

Během druhé světové války nemohl Winston narukovat v důsledku vady sluchu způsobené příušnicemi. V roce 1942 opustil firmu Carla Byoira a začal pracovat pro leteckou laboratoř Airborne Instruments Laboratory při Kolumbijské univerzitě v New Yorku.

Zdokonaloval si zde své univerzitní vzdělání a zároveň sbíral fotografické zkušenosti. V laboratoři pracoval jako projektový inženýr i jako fotograf. Laboratoř se později zaměřila na vybavení nízkoletících letadel majících za úkol detekovat ponorky pod hladinou. Linkův hlavní úkol spočíval ve fotografické dokumentaci celého projektu pro vládu Spojených států.

S koncem války v roce 1945 skončila i Linková práce pro laboratoř. Byoir lákal Winstona zpět, ale ten si místo toho otevřel o rok později v New Yorku vlastní studio. Mezi jeho první klienty patřilo hned několik velkých společností, mezi nimi například Texaco nebo Alcoa, jeden z největších světových producentů hliníku.

Train No. 2 Arrives at the Waynesboro Station  (Waynesboro, Virginie, 1955)

Dokumentarista posledních dnů „páry“

V roce 1955 pracoval Winston ve Stauntonu ve Virginii. Jeho dlouholetá láska k železnici ho dovedla až ke společnosti Norfolk and Western Railway (N&W).  Tehdy to byla poslední železnice I. třídy (patří sem nejvýdělečnější železniční společnosti), která ještě nenahradila všechny parní lokomotivy dieselovými. 

„Selfíčko“ fotografa při práci

Link pořídil svou první noční fotografii na dráze 21. ledna 1955, ve městě Waynesboro ve Virginii. V květnu téhož roku ohlásila N&W první výměnu parní mašiny za dieselovou a Link začal dokumentovat končící éru parních lokomotiv. 

Podnikl na dvacet dalších výletů do Virginie a Západní Virginie, aby zde fotil železnici N&W. Jeho práce coby dokumentaristy sklonku parní éry pomalu končila v roce 1959. Úplně poslední noční fotografie byla pořízena v roce 1960, kdy N&W kompletně parní lokomotivy odstavila. Winston Link měl pořízeno 2400 negativů. Z této doby vznikly jeho neslavnější fotografie.

Main Line on Main Street (North Fork, Západní Virginie, 1958)

"Byl jsem obyčejný člověk, co se dostal k velké železnici. Dělal jsem, co jsem uměl.“ (O. Winston Link)

Nejslavnější fotografie

O. Winston Link se stal pionýrem nočních fotografií, jelikož ty byly v padesátých letech ještě poměrně neobvyklé. Po většinu času se snažil zachytit vedle sebe parní vlaky a venkovský život podél tratí. I když si všechno hradil sám, přeci jen se mu dostalo určité podpory ze strany N&W, především díky jejímu prezidentovi Robertu H. Smithovi. Kromě lokomotiv fotil Winston také lidi pracující na železnici. Řada snímků proto vznikla v rozlehlých dílnách a depu N&W ve virginském Roanoke (dnes sídlo společnosti Norfolk Southern, která N&W převzala v roce 1997). 

J. W. Dalhouse Cleans a Headlight (Shaffers Crossing, Roanoke, Virginie, 1955) 

Linkovy noční fotografie byly vždy pečlivě naaranžované a nasvícené. On sám k tomu říkal: „Nemohu pohnout se sluncem – navíc je vždycky na nevhodném místě – a nemohu dokonce ani posunout koleje, takže si musím pomocí světel vytvořit vlastní prostředí.“ Podobně jako Philip Hastings a Jim Shaughnessy, kteří se také zabývali nočním focením vlaků, musel i Link na velké objekty vyvinout novou technologii focení s bleskem. 

Train No. 17, The Birmingham Special Arriving Rural Retreat (Rural Retreat, Virginie, 1957)

Proslulá fotografie Hotshot Eastbound (viz úvodní odstavec) zachycující parní lokomotivu v čele vlaku projíždějícího kolem autokina byla pořízena 2. srpna 1956 v  Iaegeru v Západní Virginii. Winston musel pro její pořízení použít 42 žárovek do blesku. Bylo třeba „odpálit“ všechny najednou, takže je Link se svým asistentem Georgem Thomem zapojili sériově. Což ale znamenalo, že v případě poruchy jedné ze žárovek by se záběh nepovedl (proč mi to jen připomíná scénu z Vánočních prázdnin s Chevy Chasem a jejich osvětlením domu?). Navíc vlak v pozadí byl v pohybu, takže správný okamžik expozice mohl Link s Thomem jen odhadovat. 

Šílený vědec Orfanik z Tajemství hradu v Karpatech? Nikoliv, Winston Link se svým asistentem Georgem Thomem při práci.

Naštěstí se všechno povedlo. Slavná fotografie se dostala dokonce i do proslulého kresleného seriálu Simpsonovi. Konkrétně do epizody „Jak napálit pojišťovnu“ („Dumbbell Indemnity“) z deváté řady. V ní se Homer Simpson domluví se svým kamarádem a barmanem „Očkem“, že mu ukradne auto a nechá ho na kolejích. Až auto rozdrtí vlak, barman shrábne pojistku, za kterou bude moci někam vyvézt svou novou známost. Homer si ale čekání na vlak krátí v autokině, kde při filmu usne a vlak zatím projede kolem. Právě tady měla Linkova fotografie své kratičké „cameo“.

„Simpsonovské“ pojetí slavné fotografie

Mezi další proslavené fotografie patří Hawksbill Creek Swimming Hole s vlakem přejíždějícím most nad řekou, ve které se koupou děti. Vznikla ve virginském Luray přesně týden po Hotshot Eastbound. Za pozornost stojí i další známé snímky –  Ghost Town, Swimming Pool, Main Line on Main Street nebo Mr. And Mrs. Pope Watch The Last Steam Powered Passenger Train….

Hawksbill Creek Swimming Hole (Luray, Virginie, 1956)

Fotografie publikované v padesátých letech v časopise Trains inspirovaly řadu Linkových následníků.

„Byl jsem silný a zdravý a bavilo mě to, co dělám.“ (O. Winston Link)

Další práce plodného autora

Kromě černobílých fotografií se také Winston Link věnoval dennímu focení vlaků v kopcovité krajině mezi městy Abingdon ve Virginii a West Jefferson v Severní Karolíně. Právě u této trati vznikla většina jeho (možná méně známých) barevných fotografií. Některé byly vybrány do publikace The Last Steam Railroad in America, kterou sestavil Thomas H. Garver. Linkova proslulá fotografie z roku 1956 Maud Bows to the Virginia Creeper zachycující koňský povoz čekající u přejezdu na průjezd vlaku, dokonce existuje v barevné i černobílé verzi.

Maud Bows to the Virginia Creeper (Green Cove, Virginie, 1956)

Kromě toho, že byl Winston autorem více jak dvou tisícovek fotografií, pořídil také stovky zvukových záznamů s nahrávkami vlaků. Řadu z nich vydal mezi roky 1957–1977 na šesti gramofonových deskách pod společným názvem Sounds of Steam Railroading. Ve světě železničních fandů patří tyto desky k nejznámějším. 

Lubricating Locomotive 563 (Bluefield, Západní Virginie, 1955)

Od roku 1960 se věnoval především reklamě. Mezi zapamatovatelné snímky, které spadají do tohoto období, patří například fotografie mostu Verrazano-Narrows Bridge, který spojuje newyorský Staten Island s Brooklynem nebo různé záběry newyorského přístavu a zaoceánských lodí. 

Reklamní branži se věnoval až do roku 1983, kdy odešel do důchodu a přestěhoval se do newyorského South Salemu. V témže roce se s jeho prací mohla díky putovní výstavě seznámit široká veřejnost. O sedm let později pak představil Linkovu tvorbu filmař a reportážní fotograf Paul Yule v dokumentu Trains That Passed In The Night. Jak už jsem nastínil, Linkovy fotografie nebyly pouze o tom, jak noční krajinou projíždí nějaký vlak. Železniční historik Tony Reevy v doprovodném textu biografické knihy O. Winston Link: Life Along the Line připomíná, že v padesátých letech existovaly i v malých městech železniční stanice, které poskytovaly služby pasažérům osobních i expresních vlaků, byly také překladištěm nákladů nebo stanicí telegrafu. Starší lidé, děti, chudí lidé, ti všichni mohli cestovat, aniž by k tomu potřebovali automobil. Stanice tak často sloužily jako komunitní centrum. Jak se ale vytrácela osobní železniční doprava, tahle města postupně osiřela. 

Ghost Town (Stanley, Virginie, 1957)

Hořký konec druhého manželství

S odchodem do penze se Winston Link podruhé oženil. Vzal si o pětadvacet let mladší Conchitu Mendozovou, která se stala jeho agentkou a velmi agilní propagátorkou jeho tvorby. Nutno podotknout, že jeho fotografie šly od té doby cenově značně nahoru.

Mr. And Mrs. Pope Watch The Last Steam Powered Passenger Train Pass Their Home (Max Meadows, Virginie, 1958)

Idyla zpočátku údajně šťastného manželství však nevydržela věčně. V roce 1991 si Conchita začala románek s Edwardem Hayesem. O rok později Link obvinil svou ženu, že ho věznila ve sklepě jejich domu a nutila ho, aby jí podepsal oprávnění prodávat jeho díla. Nikdy se nic z toho ale neprokázalo. Conchita naopak tvrdila, že ji Winston už předtím fyzicky napadl. Měly to dokázat fotografie, na kterých má modřiny kolem očí. Ani napadení se však neprokázalo. Linkův advokát tvrdil, že modřiny na fotkách pochází z doby, kdy si nechala udělat plastickou operaci. Zdálo by se, že rozvod v roce 1993, je už jen nevyhnutelnou hořkou tečkou, ale nebyl. 

V roce 1995 byla Conchita zatčena a obviněna z krádeže čtrnácti set Linkových fotografií, v ceně více než jednoho miliónu dolarů. Snažila se je rozprodávat se zdůvodněním, že Link trpí Alzheimerem a ona má k prodeji svolení od právníka. Odseděla si za to pět let. Většina zcizených fotografií se nenašla. 

Dobový článek z New York Times o zatčení Conchity Linkové, aneb hořký konec jednoho manželství

Conchita a Winston Link v dokumentu The Photographer, His Wife, Her Love

Conchita po propuštění z vězení latinu zrovna nesekala. V roce 2003 se pokoušela prodat přes aukční portál eBay jednatřicet Linkových fotografií. Byla to malá část z toho, co ukradla před nástupem trestu, nicméně během jejího zatčení bylo objeveno skladiště v pensylvánském Gettysburgu. Tam se našly tisíce ukradených fotografií a negativů Conchitina exmanžela, jeho dlouho hledaný zcizený majetek. Conchita byla znovu odsouzena, tentokrát na tři roky. Skandál vyhnal cenu Linkových fotografií ještě více nahoru.

V roce 2005 zpracoval příběh obou manželů v dokumentu The Photographer, His Wife, Her Lover opět Paul Yule. Mimo jiné je v něm rozhovor s Conchitou, nyní paní Hayesovou (po smrti si vzala svého někdejšího milence, který se na krádeži podílel a vyfásl rok vězení). Podruhé uvězněná žena v něm tvrdí, že bývalý manžel začal být k stáru senilní, paranoidní a pomstychtivý. Jeho právník ho prý měl navíc ponoukat k tomu, aby se vydával za oběť. Když se to vezme kolem a kolem, je docela s podivem, že po téhle látce ještě nesáhl Hollywood nebo alespoň nějaká renomovaná televizní stanice…

I pro milovníky amerických vlaků se v našem eshopu DixieGear něco najde...

Práce až do posledního dechu

V roce 1999 si pětaosmdesátiletý Link zahrál „mini roličku“ strojvůdce parní lokomotivy v životopisném filmu z konce padesátých let Říjnové nebe (October Sky; u nás uveden na DVD a v televizi). Šlo o scénu, kdy parta středoškoláků rozebírá koleje na nepoužívané vlečce, aby získaly ve výkupu nějaké peníze na stavbu rakety. Když ale v dálce uslyší zahoukání vlaku, rozeběhnou se varovat strojvůdce. Nakonec zjistí, že vlak už odbočil na jinou kolej. Ve chvíli, kdy kolem nich přes výhybku projíždí lokomotiva, pokyne jim starý mašinfíra z kabiny. Je to právě Link, nicméně v záběru je tak maximálně dvě vteřiny…

Winston Link na sklonku života coby strojvůdce parní lokomotivy

I ve svém vysokém věku se aktivně zapojil do přípravy muzea svých prací (sám vybral místo, kde by mělo stát). V lednu 2001 jel údajně autem ze svého domu v South Salemu na pravidelnou kontrolu k lékaři. Cestou ho zastihl infarkt. Link ještě stihl vůz odstavit a záchranka ho odvezla do nemocnice v Mt. Kisco (stát New York). Tam 30. ledna zemřel. Byl pohřben ve společném hrobě se svými rodiči na hřbitově Elmwood Cemetery v západovirginském městě Shepherdstown. 

Linkův odkaz

Christmas Time At Seven-Mile Ford (Seven-Mile Ford, Virginie, 1957)

Muzeum Winstona Linka bylo otevřeno v centru města Roanoke v roce 2004. Budova je situována jako zrekonstruovaná železniční stanice někdejší N&W a je součástí Norfolk and Western Railway Company Historic District, který je už od roku 1999 národní historickou památkou. V muzeu byste našli stovky Linkových fotografií (především z nejslavnějších let 1955-1960), interaktivní zařízení pro spuštění výkladu o některých fotografovaných objektech, repliku jeho temné komory, a také ukázky fotografické techniky, kterou Link pro pořízení výjimečných fotografií používal. 

Muzeum Winstona Linka ve virginském Roanoke

Kromě muzea můžeme dnes Linkovy fotografie najít po desítkách či stovkách na internetu, v několika fotografických publikacích, a také aukčních nebo výstavních síních. Existují tisíce nebo možná milióny černobílých fotografií z éry parního provozu na železnici. Ale jen málokdo jim dal tak výjimečný, nostalgický, melancholický, mnohdy tajemný, ale přesto pohodovou oplývající nádech, jako Ogle Winston Link. Pane fotografe, za všechny fandy železnice a páry vám děkuji a zdravím vás do nebeské výtopny. Snad už tam teď máte klid…

Ogden Winston Link

„Nikdy jsem to nečekal. Neplánoval jsem to. Vše, co jsem chtěl, bylo udělat pár pěkných fotek vlaků v noci.“ (O. Winston Link)

Zdroje: art-now-and-then.blogspot.cz, aeqai.com, lempertz.com, cinetrains.wordpress.com, en.wikipedia.org, cz.pinterest.com, artsy.net, theatlantic.com, mcgarnagle.com, nytimes.com, filmsnotdead.com, media.gettyimages.com, hswv.pastperfectonline.com