Nukleární rodinka a americká hospodyňka ve zlatých padesátkách

Vzpomínky na válečné přídělové lístky na benzín a maso pomalu odnášel čas. Výkon průmyslu, který dokázal uzbrojit Japonce a Němce, se přeorientoval od zbraní na automatické pračky a parádní auta. V televizi běžela show Eda Sullivana a Looney Toones s Bugsem Bunnym. Novými předměstskými čtvrtěmi se proháněly Cadillacy v pastelových barvách.

Nové bydlení a mladé rodiny. Předměstí rostla jako z vody.

V Bílém domě seděl hrdina „Ike“ a někde daleko za mořem nový soudruh Chruščov kritizoval už mrtvého soudruha Stalina. Zdálo se, že všichni bydleli ve stejně vypadajících domech na stejně vypadajících ulicích se stejnými stromy na stejných okrajích měst. Rozesmátá rodinka, kdy matka je hospodyňkou v domácnosti a otec je obchodníkem v obleku, je symbolem amerických padesátých let. Za úsměvy v reklamách se však také skrýval strach z katastrofické nukleární války.

Spořádaná americká rodina. Tak si představujeme zlatá padesátá léta.

Nukleární rodina

Pojďme se vrátit o sedmdesát let zpátky. „Nýtující Rosie“ byla symbol emancipace žen, které během druhé světové války zastaly ve fabrikách práci mužů, kteří bojovali s nacismem a japonským imperialismem na světových bitevních polích. Po válce už ale „Rosie“ nebyly potřeba – pracovní síly byl dostatek a pro ženy se neslušelo, aby jejich domovy zůstaly bez teplé ruky hospodyňky. Provdat se a zůstat vždy usměvavou ženou v zástěře u plotny bylo pravidlo, jehož dodržování vyžadovala konzervativní americká společnost. I muži to neměli lehké. Očekávalo se od nich, že si najdou dobře placené „teplé místečko“ někde v kanceláři. Nebo že se stanou třeba pojišťovacími agenty a vydělají dostatek peněz, aby si jejich rodina mohla pořídit nový dům na hypotéku, televizi a auto. Typická nukleární rodina měla nejméně dvě spořádané děti, které se staly součástí poválečné „baby boom generation“. Pojďme se podívat, jak převratné bylo právě toto desetiletí.

Obrázky takzvaných „pin up girls“ prozrazují mnoho nejen o vkusu mužů, ale i modelu krásy padesátých let.

Stravování z budoucnosti

Když se řekne americké stravování a padesátá léta, každému z nás se asi jako první vybaví klasický retro interiér „dineru“. Z jukeboxu hraje elpíčko Buddyho Hollyho, zákazníci sedí v boxech s červeno-bílými koženkovými sedačkami a pochutnávají si na cheeseburgeru, hranolkách a slazené sodovce.

Dinery jsou prostě symbolem padesátek.

Obchod a pohostinství, který se při hladu Američanů po cestování a spotřebním zboží tak rychle rozvíjelo, potřebovaly nové metody vedení přehledu o zásobách, účtování a placení. Vypisování šeků bylo sice stále hlavní bezhotovostní metodou vyrovnání účtů, ale již v roce 1950 byla vyrobená první platební karta Diners Club a s ní vzniknul obrovský byznys platebního zprostředkování. Celý systém přitom fungoval prakticky jako dnešní přednabité karty, jen o trochu pomaleji – v rychle se rozrůstající síti restaurací, které karty Diners Club přijímaly, nemusel zákazník na místě zaplatit ani cent.

První platební karta na světě nejdřív fungovala jen v restauracích.

Přelomový systém platebních karet se naplno rozvinul v dalším desetiletí s příchodem firem jako MasterCard nebo American Express, kterými mohli zákazníci zaplatit třeba i v McDonald’s, jejichž první franšízová restaurace byla otevřená v roce 1955 (celkové byla sice už devátou, ale franšízový koncept změnil nejen celý obchodní model firmy, ale také stravování na celém světě).

Hotdogy a hamburgery, to byla oblíbená jídla každé rodiny.

Zlatý padesátky ale nebyly jen o restauracích, ale také o vaření doma, respektive na zahradě. Ještě v roce 1950 byla jedna malá, chicagská firma bratrů Weberových téměř na odpis. Vyráběla různé věci z plechu, ale ve velké konkurenci se jim s odbytem moc nedařilo. A právě tehdy přišel jeden z jejich pracovníků s nápadem udělat z plechové námořní bóje gril – rozříznout ji napůl, přidat poklici s dírami, aby mohl odcházet kouř z uhlí, přidal nohy a první gril Weber (přezdívaný trochu výsměšně Sputnik) byl v roce 1952 na světě. Grilování se právě během padesátých let stalo jednou z nejoblíbenějších aktivit Američanů, kteří si mohli nerušeně užívat klidu svých předměstských zahrad.

Weber se ve výrobě grilů stal pojmem a jejich přelomový design se využívá dodnes.

V Americe se říká, že ještě nikdo nikdy neviděl hubeného člověka pít dietní limonádu. Tento vtip má dost možná kořeny právě v padesátých letech. Coca-Cola a další sycené nápoje byly sice známé všude tam, kam vkročila noha amerického vojáka. Ale byly pekelně sladké. Firma Kirch si tedy v roce 1952 řekla, že by mohla prorazit s podobným produktem, jenom bez cukru. Jejich jednoduše pojmenovaná zázvorová sodovka „No-Cal Beverage“ (pití bez kalorií) se stala obrovským hitem. V roce 1958 následovala první dietní Coca-Cola, v té době již balená i do dnes tak typických hliníkových plechovek, které byly na trh poprvé uvedené o rok dříve.

Sodovku bez cukru podle reklamy pila i hollywoodská hvězda Jan Sterlingová.

Nové materiály – a nejen tehdy tak moderní hliník - se dostávaly do kuchyní a na stůl v téměř všech domácnostech střední třídy. V roce 1954 uvedla firma General Electric na trh převratnou řadu sériových spotřebičů, které nebyly jen obyčejně bílé, ale hrály různými barvami. Interiér domácnosti a vzhled si tedy mohla hospodyňka sladit přesně podle svého vkusu.

Je libo mít lednici pověšenou na zdi?

I když byla myčka na nádobí vynálezem z konce třicátých let, šlo až do roku 1950 o velmi luxusní zboží. Se začátkem padesátých let byly ale problémy mnoha hospodyní vyřešeny s uvedením nové levné myčky, která stála pouze necelých 170 dolarů. A proč do nové myčky nedávat i pánve s povrchem, na který se nikdy nic nenalepí? Armádní experimenty s freony vedly k vynálezu teflonu, který konečně v polovině padesátých let našel své uplatnění i v kuchyních amerických rodin.

Moderní pomocníci šetřili čas i energii.

Auťáky a cestování

I když je to otázka vkusu každého čtenáře, málokteré desetiletí bylo pro automobilový průmysl a design tak přelomové, jako zlaté padesátky. Právě tehdy zažívalo hlavní město automobilismu Detroit ty nejlepší roky, ze kterých do dnes zbyly jen polorozpadlé chátrající tovární haly. Cadillac z roku 1951, Buick Roadmaster z roku 1950, nebo prakticky každý model Chevroletu Bel Air, jsou dodnes stejné pojmy přelomového designu a technologie stejně, jako je jím Ford Mustang z roku 1967.

Chevrolet Bel Air byl jedním z nejoblíbenějších modelů padesátých let. Na obrázku Coupe z roku 1957.

Kolem aut se tehdy točilo všechno. O autech se bavili staří i mladí. A to nehledě na to, jestli si mohli ty nejnovější modely dovolit koupit. Každý byl schopný si svého krasavce opravit doma v garáži. Do autosalonů se chodilo jako na výstavu. Mnoho z modelů aut se často totiž nedostalo na do výroby – zejména Packard a Buick byly koncerny proslulé tím, že představily nové koncepty na předváděcích akcích veřejnosti a teprve podle ohlasů a zájmu rozjely sériovou výrobu. O auta a vše s nimi spojené byl tak neuvěřitelný zájem, že někteří majitelé prodejen aut dokonce před uvedením nového modelu nechávali po několik dnů prosklené výlohy zakryté papírem, aby zvýšili napětí a ukryli novou „káru“ až do jejího oficiálního představení před zraky dotěrných zvědavců.

Buick Roadmaster je jednou z ikon padesátých let.

V padesátých letech bylo na co se koukat! Úžasné módní barevné kreace na kapotě byly doplněné krásnými interiéry. Automobilky se předháněly v zavádění novinek, o kterých si mohla mladoboleslavská škodovka nechat ještě pár desetiletí nechat jenom zdát. V roce 1951 byl do sériové výroby zařazen posilovač řízení a brzd. Už v roce 1953 následovala klimatizace a byl vyrobený legendární Chevrolet Corvette. Aby se ušetřily kovové materiály, po kterých byla obrovská poptávka ve vládou zvýhodňovaném zbrojním a leteckém průmyslu, přišly automobilky s hořčíkovými slitinami a sklolaminátem. V roce 1953 měla už více jak polovina aut automatické řazení, avšak do konce padesátých let jejich podíl vzrostl na více jak osmdesát procent.

Koncept Ford La Tosca z roku 1954 je jedno z nejdivnějších ale také nejkrásnějších aut historie.

S rozvojem automobilismu se ruku v ruce rozvíjelo i cestování po Spojených státech. Motely rostly jako houby po dešti a oblíbenou destinací pro rodiny s dětmi se staly národní parky a přírodní památky. Hlavně pro obchodníky, ale i pro majetnější rodiny, se rozvíjelo cestování vzduchem. Firmy jako Pan Am nebo TWA závodily o propojování světových metropolí a v nabízení co nejlepších služeb svým zákazníkům, kteří brali cestu letadlem jako svátek.

Trans World Airlines fungovala od roku 1925 do 2001, ale největší rozmach zažila v padesátých letech.

Volný čas u televize

S desítkami inovací, které šetřily čas v domácnosti i v práci, měli najednou Američané uprostřed pracovního týdne spoustu volného času. Ten začala vyplňovat televize, která postupně vytlačovala už zcela běžně rozšířené rádio. A na rozdíl od Československa, kde se barva v televizi objevila poprvé v roce 1970 (a ještě mnoho let trvalo, než se barevná televize stala běžnou výbavou českých domácností), byla v Americe barevná televize a barevné vysílání součástí života už od poloviny padesátých let.

Televize se stala novým fenoménem, kterým zůstává dodnes.

Mnoho z tehdejších amerických programů dodnes patří do zlatého fondu televizní zábavy. Jednou z nejúspěšnějších show padesátých a šedesátých let byla jistě ta Eda Sullivana. Charismatický Sullivan si do svého převratného hudebně-komediálního formátu na stanici CBS zval třeba jen málo známé hvězdičky, ze kterých se později – a z části i kvůli publicitě u Sullivana - vyklubali superstars globálního formátu. Vystupovali u něj nejen The Beatles, ale i Elvis Presley, svou kariéru v Sullivanově show odstartoval Michael Jackson, The Beach Boys nebo The Rolling Stones.

Zábava padesátých let přinesla světu sitcomy – komediální seriály, ve kterých známé postavy prožívají každý týden nějakou novou příhodu. Nejúspěšnějším z nich byl I love Lucy, který prakticky nastavil formát tohoto žánru až dodnes. Lucy a Ricardo, hlavní hrdinové show, přesně odráželi charakter své doby. Lucy byla přitroublá a naivní, ale snaživá. Naopak její trpělivý a benevolentní manžel Ricky, za ni řešil problémy, do kterých se svým jednáním dostala a ochraňoval ji.

V obdobném duchu byla natočená i show Leave it to Beaver, jejímiž hlavními hrdiny jsou členové naprosto typické americké rodiny se všemi stereotypy, které byly s nukleární rodinou spojené. June je matka v domácnosti a příkladná hospodyňka, otec Ward chodí i k večeři v obleku a s oblibou syna poučuje o tom, že místo ženy je v domě. Hlavními postavami jsou dva bratři, jejichž příhody jsou „tahounem“ celého seriálu.

Dramatičtější tvorbu představuje v tomto období hlavně westernový seriál Gunsmoke. V něm se setkáváme se šerifem Mattem Dillonem, který se stará o dodržování zákona v Dodge City v Kansasu. Nejprve byl Gunsmoke uváděný jako rádiové drama, ale po boomu televize se rychle objevil na obrazovkách v obývacích pokojích většiny americké populace. Za dvacet sezón bylo v prime-time odvysíláno 635 epizod. To Gunsmoke řadí na druhé místo jako nejdéle uváděný seriál na amerických obrazovkách v nejlepším vysílacím čase (bezkonkurenčně vedou Simpsonovi, kteří s každou další epizodou vytvářejí nový rekord).

Jak ale i po tolika letech můžeme vědět, že tyto show byly tak sledované? Poděkujme panu Nielsenovi a jeho „Nielsen families“, které se staly obrovským americkým fenoménem. Arthur Nielsen byl analytik mediálního trhu, který v roce 1947 rozjel naprosto ojedinělý dlouhodobý výzkum poslechovosti rádiových stanic a jednotlivých programů, na což navázal v roce 1950 obdobným produktem pro televizní pořady. Systém byl jednoduchý – vybraných 1200 domovů geograficky i sociálně napříč Spojenými státy zaznamenávalo, co a kdy členové rodiny sledovali v televizi a na základě statistických výpočtů nabízel televizím analýzy sledovanosti kvůli umístění reklamy a zjišťování, který z televizních programů by se měl vysílat i následující sezónu.

Rozjetá dekáda rock’n’rollu, to byla padesátá léta v Americe.

Poslední dekáda pořádku

I když se v padesátých letech strýček Sam a ďáďa Ivan přetahovali nejen o ideologickou nadvládu nad světem, byla to pro Američany dekáda blahobytu a pořádku. S příchodem nové vlny liberálního progresivismu ve volbách v roce 1960, které vyhrál nad konzervativním a nudným Nixonem demokrat John Kennedy, však vzal tento svět za své. Netrvalo dlouho a Amerika po sérii zahraničně politických malérů a krizí zapadla do bahna Vietnamu. To už pod novým prezidentem Johnsonem. Politicky motivované vraždy, demonstrace černochů a liberálů, generace hippies odmítající autority a pořádek, navedla Ameriku na úplně jiný společenský kurz. Ale to už je zase jiný příběh...