Třináctka, jako významově nosné číslo, svádí k různým mytologicky-náboženským výkladům, zvláště pak u pořadů jako je tento. Tyto numerické kejkle jsou ale příliš prvoplánovité a navíc máme mnohem zajímavější témata. Tím hlavním je tentokrát pocit cizince, který zavítá do cizího, odlehlého a na první pohled ne právě přátelsky naladěného města, ideálně někde v pustinách dalekého západu. Titulek jsem si vypůjčil od svého oblíbence Cormaca McCarthyho, konkrétně z třetí části jeho tzv. Hraničářské trilogie.
V Dupárně si připomeneme, že nám klepe na dveře další ročník festivalu Muddy Roots, kultovní přehlídky toho nejlepšího z nezávislé root music. Evropská část festivalu proběhne 24.-26. června v belgickém Waardamme letos nabídne mimo jiné nestárnoucí Bayou Seco, gipsypunkový Ambrazar, nebo zuřivého písničkáře Willy Tea Taylora. Všechny výše jmenované uslyšíte i v aktuální Dupárně.
Tenderloud: stíny, krev a osud v gotické katedrále
Prašná hlavní (a většinou taky jediná) ulice. Dřevěné stavby s falešnými štíty. Prérijní vítr ženoucí kulaté chomáče křovin a kradmé pohledy za záclonkami zavřených oken. To jsou hlavní inspirační propriety dnešní noční můry. První, koho po příjezdu do tohoto bohem zapomenutého místa potkáme, nebude šerif ani barman, ale skupina Tenderloud.
Že mají seveřané spolu s Brity na evropské scéně gothic country téměř monopol, je věc nejenom známá, ale i logická. Byli to právě obyvatelé Skandinávského poloostrova, tvořící vedle obyvatel britských ostrovů největší přistěhovalecký proud směrem do zaoceánské země zaslíbené, kdo nejvýrazněji vtisknul svou hudební tradici permanentně se formujícímu americkému folkloru devatenáctého století. Moderní country se v tomto případě vlastně vrací ke kořenům.
Kodaňská parta Tenderloud má za sebou teprve debutové album pod názvem Shadow Red Hand (název, z kterého asociace jen tečou), ale už se o ní hovoří jako o největších nadějích žánru. Není divu, jejich muzika je dostatečně temná aby zaujala gotiky, ale zároveň natolik civilní, aby neodradila posluchače, pro které je jinak slovo country spíš nadávka. Je tu všechno. Kytary, hutná rytmika, banjo, dobro i housle, osudové texty, to vše v poměru, který osloví rockera i kotlíkáře.
Highlonesome: hardcorový gospel bez svatozáře
První panák nekvalitní whiskey v místím baru a kapela na malém podiu v rohu spustí skočný dupák. Možná to budou samotní Highlonesome. Kultovní label Farmageddon Records má pod svými křídly spoustu kvalitní muziky na pomezí bluegrassu, punku, folku a blues a co jméno, to originál.
Ústřední postava Highlonesome Noah Tyson dal původní sestavu dohromady z hardcoreových muzikantů a postupné folkové profilování jejich repertoáru vyplynulo z okolností. Tysonovy temné textové vize lépe vyzněly s banjem a houslemi, než s nařezanými kytarami. Od roku 2006, kdy se parta z Milwaukee dala dohromady, stihla vydat dvě desky, eponymni debut a The Unholy Gospel. V roce 2008, když se vydali na druhý ročník festivalu Murder in the Mountains v Montaně se stali i protagonisty dokumentárního filmu z prostředí nezávislých folkařů.
Brown Bird: odvrácená strana amerického folku
Zapadákovy na západě skýtají mnohá překvapení. Třeba vás čeká osudové setkání, jako se to stalo v roce 2008 MorganEve Swain a Davemu Lambovi. Padli si do oka i ucha a kromě pohledného páru byla na světě i nová sestava skupiny Brown Bird.
Po pěti letech fungování projektu a po důkladné personální čistce se Dave díky MorganEve a její zručnosti ve hře na smyčcové nástroje rozhodl zvuk kapely posunout do poněkud komornějších poloh. Ve dvou si skvěle vystačili. MorganEve k houslím přibrala i cello, basu a violu a Dave hrál na kytaru, banjo a mandolínu. Vokálně se skvěle doplňovali. Hudební kritika jejich hudbu označovala za odvrácenou stranu amerického folku.
Po turné s Devil Makes Three v roce 2012 byla na počátku roku následujícího u Davea diagnostikována leukémie. Přes absolvovanou transplantaci kostní dřeně a následnou chemoterapii zemřel Dave Lamb 5. března 2014. Po jeho smrti vychází na jaře 2015 ještě deska Axis Mundi, velmi intenzivní výpověď člověka v předtuše blížícího se konce.
Ne každý příběh končí šťastně, ale končí příběh vůbec někdy? Ono dětské „Co bylo dál?“ je vlastně mnohem přirozenější než z časových důvodů vynucený konec. Jestli je příběh odrazem života, musí být stejně nekonečný. Noční můra patří k příběhům, které pokračování mají. S tím příštím se sejdeme zase za měsíc. Do té doby - Šťastnou cestu!