Na Dixie On the Road – velkolepě pojaté oslavě pátých narozenin Radia Dixie – vystoupíš s kapelou Forehand jako jedna z hlavních hvězd hudebního programu.
S Copem a Forehandem hraješ bluegrass, nicméně pojetí téhle muziky se v podání obou kapel docela liší. Zatímco Cop je zavedený pojem, Forehand může být pro leckoho určitou neznámou. Můžeš tento svůj projekt trochu přiblížit?
Forehand vznikl v roce 1995 z důvodu nadbytku písní, které jsem složil původně pro COP, ale díky progresivitě a určité divokosti tam nějak nezapadly. Našel jsem v té době ještě neokoukané muzikanty, kteří inklinovali k bigbeatu a šli jsme na to. Měli jsme dlouhý vlasy a „nepárali se s tím“…
Když jsem kdysi v osmdesátých letech slyšel poprvé Cop, byl to pro mě doslova šok. Na rozdíl od upoceného pidlikání, jaké jsem tehdy často slýchával z českých pódií, tu najednou hrála sebevědomá kapela nabitá energií. Kde se to ve vás vzalo?
Začalo to hned v roce 1978, kdy nás dal dohromady Bohouš Chaloupek, který měl od začátku jasno, jak by to mělo vypadat. On sám byl taková „persóna“, že lidi nevycházeli z údivu (dnes žije a hraje v Americe, ve státě Texas visí jeho portrét v síni slávy westernswingových muzikantů). Tenkrát jsme si řekli, že to budeme dělat jinak a když vlezeme na jeviště, musí to bejt „jako když spadne barák“. Toho se snažíme držet dodnes…
Míša Leicht & Forehand
Před čtyřmi lety jsi s Copem natočil album Nezapomeň, z čeho jsi vyšel… – poctu kapele Greenhorns. Co pro Tebe tahle legenda české country muziky znamená?
Greenhorns jsou pro mě nejvíc… Díky nim jsem do toho všeho „spadnul“. Dodnes se hrají jejich songy po hospodách, zpívaných, bálech, u ohňů. Texty, které nemají obdoby, zlidověly. Je to veliká „výuka“… Jdou se mnou celý život…
Na hudební scéně se pohybuješ více než čtyři desetiletí a za tu dobu jsi potkal spoustu známých osobností. Na která setkání vzpomínáš nejraději?
Na všechna setkání, na která mám dobré vzpomínky…
Hraješ „americkou“ muziku s českými texty a hraješ ji velice dobře. Myslíš, že mají české kapely šanci prorazit i ve Státech? Nechtěl jsi to někdy zkusit?
Nemají, nechtěl…
Vedle svých muzikantských aktivit máš i řadu dalších. Třeba na rádiu Samson uvádíš pravidelný pořad Startujeme s Míšou Leichtem. Vím, že jsi velký znalec nejen bluegrassu, ale také rocku a blues. Stíháš sledovat nové muzikanty? Můžeš někoho z nich doporučit?
Muziky je strašně moc… Jsem už ve věku, kdy dám na léty prověřenou kvalitu. Samozřejmě mně ale čas od času něco nového překvapí…
Míša jako sólista s elektrickou kytarou
Vždycky jsem tě vnímal jako samorosta, který jde rád svojí cestou, nesnaží se nikoho kopírovat a dělá muziku, tak jak se mu tu právě líbí. A vždycky jsem měl pocit, že tě to strašně baví. Cítíš to taky tak?
Přesně tak, „jít svojí cestou“, to je moje cesta… Nedokázal bych něco kopírovat, třeba hrát v revivalové kapele, zpívat něčí texty. Asi by mi nikdo nevěřil. I v bigbeatu jsem se snažil dělat jen svoji tvorbu a ne „pajcy“…
Potetovaný dlouhovlasý týpek, který rád prohání svého Harleye Davidsona, není v českých luzích a hájích zrovna prototypem bluegrassového muzikanta. Co Ty na to? (Není to ale koneckonců spíš problém těch našich luhů a hájů?)
Já byl vždycky rocker… Proto asi kapely, na které „mám nějaký vliv“, hrají takhle. A naše „luhy a háje“ se s tím prostě musí srovnat. Pokud ne, nedá se nic dělat…
Co plánuješ v nejbližší době? Máš nějaký dosud nesplněný hudební sen?
Natočím cédéčko s Forehandem a svoje sólové, potom uvidím. No, a hudební sny, které byly myslím poměrně skromné, jsem si asi celkem splnil…
Díky za rozhovor, Míšo. Přeju Ti, ať Ti muzika i nadále přináší radost a dodává energii. A taky se samozřejmě už moc těším na další koncerty a slibované nahrávky.
Evžen Müller
Jako dítě mě chytla Dylanova Blowin' In the Wind. V pubertě přišel Johnny Cash, v osmnácti Waylon s Williem a karty byly rozdány.
