V loňském roce dorazily na český knižní trh hned tři „historické mystifikace“, jejichž autorem je náš kamarád a kolega Jan Drnek. Položili jsme mu tedy několik otázek k těmto knihám, ale rovněž k dalším jeho dílům či k současné domácí i světové politice. Co stálo v pozadí událostí v listopadu 1989? Jak se svět změnil pod vlivem napoleonských válek? Co tak důležitého nám poskytuje literární tvorba J. R. R. Tolkiena? Jak přesvědčený konzervativec vnímá pokračující válku na Ukrajině? A co očekává od Donalda Trumpa?
Jan Drnek si v české literární tvorbě získal místo především díky propracovaným a úspěšným knihám z oboru alternativní historie
V loňském roce jsme si připomněli 35 let od „sametové revoluce“, které se věnuje i Tvůj nejnovější román Případ Student. Je to vlastně spojení alternativní historie a detektivky. Proč sis vybral zrovna tuhle kombinaci žánrů?
Jako vždycky. Detektivka mi umožní vyprávět příběh obyčejných lidí vržených do chaosu děje, kteří neví, tápají, ale chtějí se orientovat a vyznat. Jsou aktivní, jdou tomu vstříc a nenechají se semlít. Na jejich snaze vědět mohu ukázat, že nejsme pasivní oběti velkých dějů a můžeme měnit a zasahovat. Není to tak, že já s tím nic neudělám, tak co bych se staral, to necháme koňovi. Na knize je ovšem podstatný pokus o rozkrytí pozadí velkých dějů. Můj kamarád politik, který byl na Národní třídě, mi řekl, že o pozadí těch dějů přemýšlí celých 35 let (a má lepší informace než já) a pořád mu v tom mnohé věci nesedí nebo si odporují. Teprve tato kniha mu umožnila to pochopit a uzavřít jako smysluplný celek. Základní otázka nad touto knihou by měla znít: Co je tam skutečné?
O důvodech a pozadí „sametové revoluce“ v listopadu 1989 se neustále diskutuje a opakovaně se vynořuje hypotéza nějakého „spiknutí“
Čtenáři zřejmě poznají, že hrdinové Případu Student nesou autobiografické rysy. Co jsi vlastně dělal Ty sám toho dne 17. listopadu 1989?
Svou maličkost jsem v knize rozložil asi do tří postav. Na Národní jsem byl tak, jak to popisuji, byl jsem přímo v tom kotli a nejvíc se mé roli blíží postava Loba. Přerazili mi tam ruku. Závěrečná scéna se sádrou je také skutečná. Když mne zatčeného vedli do autobusu, byl jsem přesvědčen, že teď je to natvrdo, že přijdou kriminály a represe, možná i horší věci, ale alespoň je to jasné a nevratné, vím, kdo jsem a na jaké straně stojím. Už nemohu podlehnout pokušení z toho nějak vykličkovat. Hned druhý den to vypadalo jinak. Po návratu do Plzně jsem skutečně celý týden i s tou sádrou zazdíval wawky v promrzlém bytě, zatímco kolem fičel vichr dějin. Do politiky jsem moc nechtěl a ti, kdo začali cinkat klíči, až když jich byly davy, mne nezajímali, jakkoliv byli z obecného hlediska důležití. Já se cítil svobodný už před tím a nikdy jsem nebyl sám. Pak se to jen víc otevřelo. Postupně jsem si uvědomil, že civilizace je proces osvobozování, při kterém by běsi a dravci měli zůstat zavření v klecích.
Brutální zásah „mlátiček“ z řad Veřejné bezpečnosti proti protestujícím studentům vyvolal u veřejnosti velký odpor proti celému režimu
Letos nás čeká kulaté výročí bitvy u Slavkova, která pro Napoleona znamenala obrovské vítězství. Ve Tvé loňské „historické mystifikaci“ Past na Bonaparta 1805 ale právě tento rok přinese francouzskému císaři drtivou porážku. Můžeš alespoň krátce shrnout hlavní myšlenky a koncepce, které se v této knize objevují?
Kontrast mezi mystifikací a skutečností roku 1805 je samozřejmě záměr. Napoleon tam vůbec není podstatný, jen přitahuje pozornost jako symbol. Svatá říše římská je důležitá. Od počátku civilizované Evropy stabilizovala kontinent dualitou moci a služby. Byly zde dva pilíře a síly. Ta světská reprezentovaná dravými panovníky, které bylo třeba kultivovat, a ta duchovní, která odůvodňovala absolutní platnost pravidel a hodnot nade všemi a samozřejmě se od světa ušpinila. Ty dvě síly se potýkaly i doplňovaly a podporovaly, ale vytvářely prostor pro diskusi a hledání, prostor jisté svobody. Na přelomu 18. a 19. století duchovní pilíř mizel a slábl. To okamžitě vedlo ke vzniku hegemona, a tím je významný Napoleon. Byl první z řady. Pokusy nahradit duchovní sílu ideologiemi pak neuspěly a jeden hegemon následoval druhého a děje se to stále. Proto ono hledání možnosti záchrany duality světského a duchovního, duality moci a služby. Jenže horizontála a vertikála se mohou doplňovat jen tím, že přijmete kříž, se vším, co to obnáší. Rozhodně to není cesta hedonistického požitkářství.
Bitva u Slavkova, v zahraničí známá jako bitva u Austerlitzu, nesporně náleží mezi nejvýznamnější válečná střetnutí na českém území
Napoleon Bonaparte stále představuje vysoce kontroverzní postavu. Jistě nepřekvapuje, že Ty jako konzervativní legitimista jej vnímáš negativně, ale můžeš uvést alespoň jednu věc, kterou bys mu přiznal jako pomyslné plus?
Jak říkám, samotný Napoleon mne moc nezajímá, kdyby to nebyl on, povstal by někdo jiný, stejně jako v případě Hitlera nebo Stalina. Jeho zásluhou je, že ukončil krvavou revoluci. Potřeboval její energii koncentrovat a zaměřit ven na výboj. Pak umírali vojáci, ale kdyby to neudělal, zemřelo by mnohem víc civilistů a bezbranných. Zajímavé jsou některé jeho zákonné normy použitelné i pro další dějiny i pro dnešek. Byl racionální a pragmatický a uměl to s mocí. Zajímavý je i jeho tlak na unifikaci a normalizaci výroby, zvláště u zbraní. Chtěl, aby každá puška už nebyla jedinečná, aby zbrojíři v poli mohli prostě jen sáhnout do krabice a vyměnit šroubek nebo jinou poškozenou součástku. Do té doby si museli u každé pušky sami vyrábět šroubek na míru.
Napoleon Bonaparte prosazoval mj. unifikaci zbraní, díky které francouzští vojáci začali masově používat standardizované vzory pušek
Některé reakce na knihu Past na Bonaparta 1805 kritizují to, že vedle jiných rozhodnutí historických osobností jsi do své alternativní historie zabudoval i opravdový křesťanský zázrak, resp. jednoznačný Boží zásah, což v jiných Tvých „mystifikacích“ nenacházíme. Proč ses rozhodl použít tenhle neobvyklý prvek?
Zjistil jsem překvapivou věc. V některých úsecích dějin je možné celou historii vykolejit a poslat děj na jinou trať jen malou marginální změnou rozhodnutí nebo událostí (viz Maxmilián nebo Žáby). U některých úseků dějin to ale nejde. I když východiska změníte hodně, dějiny se vrátí do původního koryta. To, co je v těchto případech určující, prostě změnit nejde a směr toku určuje celá komplexní krajina. Karlovo vítězství u Donauworthu v roce 1805 by samo o sobě fakticky nemělo potenciál změnit dějiny a vrátit Evropě stabilitu. Lidé v Evropě již začali jinak myslet. Důvěřovali ideologiím, třásli se na majetky církve, ustupovali od víry a chtěli si vše řídit sami a sami si stanovit hodnoty a pravidla. Chtěli, aby nic nemělo absolutní platnost a nemuseli se ničemu podřizovat, chtěli se porvat, chtěli, aby se všechno dalo koupit. Panovníci začali mít imperiální choutky a Svatá říše všem překážela. To vše nejde napravit malou změnou. Kdybych nesáhl po zázraku, bylo by tohle období pro historickou alternativu z mého pohledu nepoužitelné.
Kniha Past na Bonaparta 1805 předkládá scénář, v němž je francouzský dobyvatel zastaven a poražen již během tažení proti Rakousku
Já ale nevím, jestli není lepší, že dějiny jdou tak, jak jdou. Neznám Boží plán s lidstvem. V žádném případě nechci opravovat Boha a konstruovat nějaké lepší dějiny. Na změnách dějin jen ukazuji principy a zákonitosti, které působí opakovaně a také dnes. Jako jsem vypravěč, jsem i vychovatel. Zázraky se ve skutečnosti dějí stále, jen my je nejsme schopni vidět. Teprve když se náhle změní pozadí, které jsme přijímali jako dané, jsme schopni zahlédnout to, co se nezměnilo a co působí stále. Najednou o tom začneme přemýšlet a napadne nás, že to přece není samozřejmé, že žijeme právě v tomhle.
Rok 2024 byl pro Tebe opravdu plodný, jelikož vyšlo také druhé, rozšířené vydání knihy Druhý dech habsburské monarchie. Můžeš naznačit, v čem se odlišuje od původní verze a proč by po ní zvědavý čtenář měl sáhnout?
Nějak se to sešlo, že vyšly tři knihy. Druhý dech jsem psal v roce 2005 a vyšel v roce 2007. Od té doby jsem nabyl nových vědomostí, musel jsem se vyrovnat s danostmi, které mne před tím nenapadaly. Když mi pan Rybníček z Akcentu nabídl druhé vydání, uvítal jsem to jako příležitost uvést tento příběh do většího souladu se vším, co jsem v dějinách napáchal po prvním vydání. Voperovat tam myšlenkové protézy do míst, kde to z mého současného pohledu trochu kulhalo. Zásahy jsou jen v rozsahu tu a tam odstaveček. Někde jsem opravil faktické chyby. Žádný příběh nelze vyprávět podruhé stejně. Příběh je živý a vyvíjí se.
V roce 2024 byly vydány hned tři „historické mystifikace“ Jana Drnka, mezi nimi rozšířená verze Druhého dechu habsburské monarchie
Ještě bych se chtěl vrátit ke knize Orákulum, která vyšla v roce 2023 na půlkulaté výročí okupace v srpnu 1968. Musím přiznat, že kvůli skutečně velmi náročnému filozofickému a vědeckému pozadí to byla z mého pohledu nejsložitější publikace, kterou jsem od Tebe četl. Jaké reakce čtenářů na Orákulum dostáváš?
S Orákulem je to stejné jako s Bonapartem. Bez použití faktoru Kouzelníka nebylo možné změnit děj tak, aby se invaze nekonala. A já jsem potřeboval, aby se nekonala, protože jen tak bylo možné nahlédnout jednání mnohých politických ikon v jiném úhlu. Jen tak jsem se mohl dostat pod kůži historickým klišé. Kouzelník mi současně poskytl možnost trochu nabourat pozitivistické vnímání světa a objektivní reality, kterým osvícenci spoutali a uvěznili člověka v rozletu jeho ducha. Ty mříže jsou jen zdánlivé. Svět není jen danost, svět je hlavně možnost.
Na četbu náročná, ale nesmírně propracovaná kniha Orákulum ukazuje scénář, ve kterém se „bratrská invaze“ v srpnu 1968 neuskuteční
V době invaze mi bylo 8 let. Tu knihu jsem měl napsat před 10 nebo 20 lety. I tak si ji pochvalují lidé, kterým poskytla souhrn událostí tak, aby pochopili jejich provázanost a smysl. Aby se pokusili rozkrýt to, co se nejspíš dělo v pozadí. Vymínil jsem si, aby vydavatel zachoval odlišný typ písma pro suchý výčet událostí, které děj doplňují a podbarvují, ale pro příběh nejsou nezbytné, takže je čtenář může přeskakovat.
Dnes se to zdá být nepodstatné, ale pochopení a význam událostí let 1968–1969 bylo po celých 20 let ústředním společenským tématem, protože na výkladu toho období stála celá moc normalizátorů. Když se nesmělo diskutovat otevřeně a veřejně, rezonovalo to téma celou společností pod povrchem. Stále se o tom mluvilo po hospodách, na vandrech, na chalupách a chatách, na dílnách i jinde. Lidé usilovně hledali nějakou shodu v pochopení těch věcí a v postoji k nim. Pád režimu byl neoddělitelně spojen s nalezením té shody.
Sovětské tanky v pražských ulicích ukončily reformní proces, ovšem o skutečných příčinách invaze se dosud živě diskutuje a spekuluje
Vedle „historických mystifikací“ jsi napsal i spoustu detektivních příběhů, které nabízíš v elektronické podobě na webových stránkách. Většina detektivek se odehrává v Plzni či mezi trampy, tedy v Tvých „domovských“ prostředích, napsal jsi ovšem i texty zasazené do slavné Tolkienovy Středozemě. Proč právě tam?
Tolkienovy příběhy jsou pro mne nejdůležitější literaturou 20. století. Fascinují mne, ale ne draky, obludami a kouzly. Fascinuje mne, jak dokázal Tolkien přesně a téměř teologicky vystihnout podstatu moci a jejího působení ve světě, zvláště ve světě lidí. Především ukazuje, že moc není jen pozice, ze které se něco může. Moc je cosi transcendentálního, co přichází do našeho světa odjinud a je nám to dáno ke službě dobru, nebo to zneužíváme pro sebe a ono nás to ničí. Schopnost vzdát se moci nebo ji odmítnout a zůstat bezmocným je alfou a omegou západní civilizace. Umenším se a zůstanu Galadriel. Proč je pro nás moc tak narkotická? Protože se snažíme obejít se bez Boha, nahradit ho sami sebou nebo ho nevnímat. Protože jsme pak odkázáni na zdánlivou nutnost pomoci si sami, a pak jsme ochotní přijmout zlo jako nástroj. Jako Boromir.
Hrdiny zde nejsou žádní supermani, ale obyčejní malí človíčci, kteří se náhle ocitají ve světě, který je překvapivě jiný, přesahuje je, vtahuje je do dějů a problémů, o které nestáli. A oni to nemohou zabalit, musí tím projít a nějak obstát. To se jim podaří jen tehdy, když začnou důvěřovat silám, které je vedou a nadnášejí. Když vytvoří společenství. Co jiného by mohlo být víc o nás? Je to surově realistické i aktuální, žádná fantazie.
Nějak se s tímhle světem nemohu rozloučit. Nejde to uzavřít a žije to dál, prorůstá to do mého světa a života. Tak to prostě jenom dál zaznamenávám formou detektivek ze Středozemě, s plným vědomím, že nejsem a nikdy nebudu Tolkien.
Spisovatel J. R. R. Tolkien byl mimořádným vypravěčem, jenž do své tvorby navíc dokázal vpravit hluboké myšlenky o fungování moci
Tvoje texty se často věnují právě podstatě fungování moci a pro jejich znalce není složité rozpoznávat ty vzorce v současném politickém boji. Jak jako přesvědčený konzervativec vnímáš dnešní politiku v Česku i za hranicemi?
Nemám informace, abych mohl soudit. Náš svět dnes je nasáklý lží a manipulací. Nemohu věřit téměř ničemu, co se ke mně dostává z médií. Netroufám si hodnotit osoby ani význam prezentovaných dějů. Když se Éomér ptá Aragorna v Rohanu, jak se má člověk vyznat v současném chaosu a vykloubení jejich světa, jak má poznat, co je dobré a správné, odpovídá Aragorn: Jako to poznával vždycky. Dobro a zlo se od včerejška nezměnily. Ano. To, že jsme zavrhli Desatero, neznamená, že neplatí, že jsme získali schopnost vykládat dobro a zlo svévolně účelově a že důsledky ignorace na nás nedopadají.
Snažím se rozeznávat dobro a zlo ve svém okolí. Pěstuji a kultivuji lidská a kamarádská společenství, jejichž jsem členem. To dělat mohu a nabíjí mne to jak optimismem, tak nadějí a důvěrou v lidi. Částečně píšu a tvořím cíleně pro tyhle světy, jako za normalizace. Snažím se sloužit tam, kde to jde, a být citlivý ke znamením, která mne vedou a navigují. Jako křesťan mám v sobě celkem klid, jsem smířený se světem a vnímám, že můj život má vyšší smysl, o kterém ovšem nerozhoduji. Nemohu říci, kdo ze světových politiků je hajzl, protože to prostě nevím. Mohu ale říci, že zabíjet a vraždit je špatné, že krást a parazitovat je špatné. Mohu psát mystifikace a snažit se jimi navést čtenáře k přemýšlení o tom, jak jsme se dostali do těchhle sraček, kde to začalo a co by se s tím dalo dělat. Rozhodně nehodlám být pasivní obětí a nechat si rozdávat karty. Jak říkal můj dědeček: Svět je nebezpečný a větší než ty, ale když jsi chlap, vždycky ho můžeš pochcat.
Tolkienovy romány ze Středozemě sice spadají do žánru fantasy, obsahují ovšem i mnoho myšlenek důležitých pro dnešní svět a život
Vůči Donaldu Trumpovi lze určitě mít spoustu výhrad, určitě jej však podpořila většina konzervativců, kteří vzdorují šílenství progresivního pseudo-liberalismu. Co od Trumpa jako od staronového amerického prezidenta čekáš?
Že se bude upřímně modlit a prosit Boha o dar lásky a moudrosti. Jinak je jen jeden z mnoha podobných. Ještě mohu doufat, že si ho Bůh použije správně, i když to on nebude schopen poznat a pochopit. Napoleon byl výrazný a drtivý jev, ale svět v podstatě téměř nezměnil a sám byl produktem situace. Ježíš byl bezvýznamný tesař z poslední díry v okrajové provincii a v politické i mocenské rovině všechno prohrál. A svět byl pak úplně a trvale jiný. V tomto případě souhlasím s Masarykem: Ježíš, ne Caesar.
Staronový americký prezident Donald Trump sází na svou nevypočitatelnost a lze očekávat, že nám (opět) připraví spoustu překvapení
Pozornost celého světa pochopitelně i nadále poutá válka na Ukrajině, která trvá již třetí rok. Někteří ji vnímají pohledem hodnot, resp. jako „souboj dobra a zla“, zatímco podle jiných jde o střet zájmů velmocí. Už se objevilo i přirovnání ke krymské válce z poloviny 19. století. Také tam vnímáš nějakou podobnost?
Skoro v každém ději lze vnímat spoustu podobností. Jiné je rozpoznat, co je nosné a určující. Svou pravdu mohou mít obě strany, ale mně budou říkat jen to, co chtějí, abych si myslel. Racionální argumenty dovedu najít na obou stranách, ale myslí to vážně, nebo je to jen propaganda? Ano, Rusko je jasný agresor a válku začalo, ale existují i jiné metody agrese, které nepostihuje mezinárodní právo. Rusové chápou tuto válku jako vyšší boj o určité hodnoty proti západnímu nihilismu a relativismu. A v této rovině nikdo příměří nenavrhuje. V této rovině je pro Putina srozumitelný Trump. V této rovině bojují Rusové proti světové levici a společenskému rozkladu.
Samozřejmě je mi sympatičtější strana, která nevraždí civilisty, ale nebyl jsem tam a nevím co a jak. Válka je svinstvo sama o sobě, ale znám i civilizačně devastující mír. Nejsem pacifista. Věřím, že já a můj bližní jsme stejně důležití jako kdokoliv jiný a tuto důležitost máme právo nebo i povinnost bránit. Kdybych už musel vzít pušku, budu se snažit to dělat bez nenávisti. Nedovedu určit, jestli je nyní větším nebezpečím pro můj svět agresívní Rusko nebo prolhaný, zlodějský a levicově ideologický Brusel. Nejspíš je nebezpečné obojí, a já mám tu smůlu, že bydlím někde mezi. Rozhodně to nevnímám jako souboj dobra a zla. Ten se odehrává uvnitř v každém člověku, ne mezi mocenskými korporacemi. Jsem už starý a mohu si dovolit ten luxus odmítnout se na tom jakkoliv podílet. Sbírám síly na to, abych bojoval proti zlu, které se pokouší o moji duši. A smiřuji se s tím, že tělo nejspíš neuhájím. Modlím se za dobrý mír.
Nezřídka znějí hlasy, podle nichž stále pokračující válka na Ukrajině představuje jakousi „ozvěnu“ krymské války z poloviny 19. století
Často se mluvilo o spolupráci v rámci střední Evropy, jenže teď to moc dobře nevypadá, např. česko-slovenské a polsko-maďarské vztahy se kvůli různým politickým orientacím vlád značně zhoršily. Je evidentní, že velmocí na vzestupu je jednoznačně Polsko, ale jak vidíš budoucnost dalších států a jejich vztahů?
Jinak to přece dopadnout nemohlo. Samozřejmě, že ideální by pro nás bylo sjednocení Podunají s přátelským vztahem k Přímoří na severu a ke svobodné Ukrajině. S takovým blokem by bruselští ideologové moc nenadělali. Jenže nám chybí sjednocující prvek, a tím může být pouze přijetí společné a všemu nadřazené služby. Ovšem, musela by to být služba tomu, co nás všechny přesahuje, co je nepochybně dobré, o čem se nediskutuje a nehlasuje. Jen tak bychom mohli tvořit společenství. Jen tak bychom mohli přijmout svou rozdílnost a zapojit ji do služby ve vzájemném doplňování se. Všechno ostatní vede k soupeření. To věděl už Karel Veliký. Nacionalismus vede zákonitě k mezikmenové genocidě, jiné ideologie k diktatuře, kontrole a ovládání. Každá pseudovíra vyžaduje svého pseudoboha, jeho vzývání, adoraci a příslušné vynucované rituály. Společná kultura vyžaduje společný kult, a ten jsme zavrhli.
Visegrádská čtyřka měla ještě poměrně nedávno velký význam, avšak spory mezi vládami jednotlivých států její vliv značně oslabily
Na závěr nemůže přijít nic jiného než obligátní otázka: Co dalšího pro své věrné čtenáře chystáš? Přijdou další „historické mystifikace“?
Nějak mám pocit, že jsem už vyčerpal vhodná historická témata pro mystifikace. Mám v šuplíku asi 17 nevydaných knih, převážně detektivek, a nemám pro ně vydavatele, který by riskoval, že nebude dost čtenářů, aby se náklad prodal.
Vyprazdňuji se a čekám, k čemu budu doveden, co mi bude předloženo jako téma. Můj kamarád filosof právě vydal studii o konfliktu, a to je téma, které mne zajímá. Něco mi říká, že bych měl kontrovat knihou o umění kapitulace, ale musí to dozrát. Celý život se o konflikt zajímám a jako vychovatel jsem svého času rozvinul úspěšnou formativní „nasertivní“ školu. Konfliktu se nevyhýbám, vím, že mi nebyl dán do cesty náhodou, a že mne má změnit, ale nejvíc jsem v životě získal a nejvíc mne změnila i osvobodila totální osobní kapitulace. Esej ale není můj způsob. Jakmile se mi to promítne do příběhu, půjde to rychle.
Vedle svých slavných „historických mystifikací“ napsal Jan Drnek také obrovské množství dalších knih a článků na nejrůznější témata
Děkuji za odpovědi, jako obvykle nesmírně zajímavé a podnětné.
Děkuji za otázky. Jako latentnímu narcisovi mi samozřejmě dělá dobře mluvit o sobě. Zachraňuje mne jen to, že nekonečně větší rozkoš mi působí mluvit o Bohu.
Stránky Jana Drnka: http://www.jandrnek.cz/
Lukáš Visingr
Vojenský a bezpečnostní analytik, publicista, konzervativní vlastenec, sionista a milovník života, který chce vidět smrt politické korektnosti.
