Maxmilián byl hrdina: Rozhovor s Honzou Drnkem nejen o monarchii

Jak jsme vás již opakovaně informovali, na knižní pulty dorazila působivá trilogie Maxmilián, ve které náš kolega Honza Drnek předkládá alternativní verzi dějin Evropy ve druhé polovině 19. století. Císař František Josef I. se v roce 1853 stane obětí atentátu, a proto se na jeho místo dostává jeho mladší bratr Maxmilián. Také konzervativec, avšak naprosto jiného střihu. Musí čelit mnoha náročným výzvám, protože propuká krymská válka, bouří se italští nacionalisté a blíží se i rozhodující konfrontace s Pruskem. Mladý Max začíná chápat, že vzdoruje silám, jež chtějí rozvrátit a ovládnout celý kontinent. Při čtení tohoto eposu si jistě všimnete řady více či méně skrytých narážek a podobností se současným světem. Také proto jsme se rozhodli, že si s Honzou Drnkem opět musíme trochu popovídat.

Impozantní trilogie Maxmilián přišla na pulty českých knihkupectví 23. září 2020

Před čtyřmi roky jsme spolu hovořili o závěru „žabí“ série a Ty jsi nám říkal o přípravě Maxmiliána, který právě nyní vyšel. Kdybys měl čtenářům říct jeden jediný důvod, proč si mají „Maxe“ koupit a přečíst, co bys vybral?

Maxmilián tě zachrání před šílenstvím. Jako zachránil mne. Maxmilián (ten románový) se před 160 lety snažil zabránit tomu, v čem dnes žijeme. Je to lék proti rozkladu a rozpadu civilizace podávaný nemocným těsně před závěrečnou fází nebožtíka. A v této fázi nabízí vysvětlení, na co jsme zahynuli. Ale není deprimující, protože současně nabízí naději a vizi.

Vesnička Drnek leží poblíž Slaného v okrese Kladno a má něco přes 170 obyvatel, po našem kolegovi ovšem bohužel nazvaná není

Trilogie Maxmilián se od „žabí“ série liší mj. tím, že vše sledujeme v podstatě z pohledu jednoho člověka, „alternativního“ císaře Maxmiliána. Musel ses do něj vcítit, abys mohl popisovat jeho myšlenky a pocity? Jaké to bylo?

Spisovatel, náš kolega a kamarád Honza Drnek se svou neodmyslitelnou dýmkou

Pro mne jako pro křesťana to bylo celkem snadné a přirozené (rád bych věřil, že i trochu nadpřirozené). Stačilo si představit, co bych dělal, kdybych nebyl tak bezmocný. Je to návrh způsobu, jak se orientovat uprostřed šílenství, a samozřejmě připouštím, že je to jen můj návrh a existují i jiné způsoby orientace. Pro mne je tento vyčerpávající a jaksi úplný. Odpovídá mi na všechno a rád bych prostřednictvím nabídnutého příběhu zkusil, jestli tu vizi mohu s někým sdílet.

Skutečného Maxmiliána jsem strašně zneužil. To on popisuje moje myšlenky a pocity, ne já jeho. On mi pomohl si všechno utřídit, aby to mělo hlavu a patu. Postavit to namísto poučování či studie o zániku jako obraz naděje a možnosti. Maxmilián ví, jak z toho ven, jak se vyhnout kataklysmatu, jak trpět jen snesitelně a smysluplně.

Kdo vlastně byl ten skutečný Maxmilián? Můžeš alespoň stručně přiblížit jeho osobnost a důvody, proč jsi z něj udělal hlavního hrdinu?

Skutečný Ferdinand Maxmilián Habsbursko-Lotrinský neměl nadhled člověka, který žije o 150 let později a zná důsledky. Žil ve své době ponořený. Tuším, že po lidské stránce byl trochu zahořklým arcivévodou, druhorozeným synem, skoro-panovníkem. To vysvětluje, proč se vrhnul do tak beznadějného podniku, jakým bylo panování v Mexiku, a proč šel navíc na ruku právě Francouzům. Samozřejmě svým vzděláním a zkušenostmi převyšoval většinu svých současníků. Asi dokonce věděl, jak na to, aby zlepšil svět kolem sebe, jenže to dělal v prostředí, kde se na nikoho nemohl spolehnout, kde byl cizincem. Věděl jak řídit vůz, uměl tahat za správné páky, ale převodové mechanismy to nepřenášely dál a stroj se řítil do zkázy.

Maxmilián Habsburský, mladší bratr císaře Františka Josefa I., se stal mexickým císařem, ale za toto dobrodružství zaplatil životem

Hledal jsem katolického konzervativního intelektuála, který by byl dostatečně věřící a dostatečně praktický (začátky u námořnictva), dostatečně chlap s vůlí k vládě, dostatečně odpoutaný od rakouské dvorské kamarily a dostatečně pokorný před Bohem. Musel žít v době, kdy se o dalším nasměrování vývoje západní civilizace rozhodovalo, kdy bylo reálné vše nastavit jinak. Musel být společensky a mocensky situován tak, aby mohl něco měnit. Vlastně to byla jediná volba, žádného jiného kandidáta na hlavní postavu bych v té době nenašel. Navíc ten atentát na jeho bratra císaře v únoru 1853… Dal jsem Maxmiliánovi druhou šanci a on se na oplátku stal mým mluvčím. Já jsem si něco myslel a on to odžil. Maxmilián BYL hrdina, to jsem z něj nemusel dělat. Ale udělal jsem z něj toho hlavního.

Jan Drnek a jeho partnerka Magda se vydali zkoumat kořeny evropské historie na Krétu (na snímku na proslulé lokalitě Knóssos)

Když si zpětně promítám Žáby, Druhý dech a Maxmiliána, vidím v podstatě stále tentýž scénář. Sjednocená střední Evropa, která chrání jednotlivé národy, odděluje Německo a Rusko a udržuje na uzdě divoký Balkán. Takže dnes by tohle mohla být integrovaná V4, případně ten polský projekt „Trojmoří“?

Mohla by to být V4, ale ne v této podobě. V4 vznikla, protože tady v Podunají něco takového z mnoha důvodů být musí a vždycky muselo. Mnozí to cítili a cítí. Jenže to nikdy nebude fungovat jako dohoda diktátorů národních státečků, tím méně jako komplot vzájemně se podporujících zlodějských vlád. Chybí tomu ta vize společné věci, společné říše. V Polsku a Maďarsku tomu zatím ještě nechybí katolický základ, ale ten slábne a je přebíjen nacionalismem.

Kultura vyžaduje kult, a o tom je Maxmilián. Společný kult, který je nad kmeny a dává jim nadřazenou hierarchii absolutních hodnot, která je současně univerzálním měřítkem konání a myšlení každého jedince. Starou říši nelze křísit, co umřelo, je mrtvé. Rakousko-Uhersko je dnes krásným, ale mrtvým obrazem. Chce to vizi nové a živé říše. Nový a živý obraz, který by podněcoval k sebeobětování dělníka, podnikatele, stejně jako šlechtice a politika.

Exupéry v knize Citadela napsal, že když lidé uvěří v obraz říše či města, počtáři a stavitelé se najdou vždycky. Úkolem konzervativců je představit lidem ten krásný obraz tak, aby se do něj zamilovali a začali pro něj pracovat tak, že pro ně vše ostatní ztratí význam. Proto se Maxmilián snaží uvést v život aktivní, až avantgardní a pokrokový bojovný konzervatismus. Takový, který je současně ukotven v zemi i v nebi. Proto se Maxmilián každé ráno modlí: Pane, co mám dnes dělat, aby to bylo správně?

Jan Drnek nesoucí prapor monarchie pochoduje v čele nadšených „Pětatřicátníků“

Jak bys popsal ten směr, který nabrala Evropská unie a který vidíme i v Americe? Podle mě je to naprosté „zešílení“ liberalismu, snaha dát všem všechna „práva“ bez povinností a zničit všechny tradiční hodnoty. Jak to vnímáš Ty?

Nepochopí to. Ateista to nemůže nikdy v úplnosti pochopit, protože je jen věřícím v to, že Bůh není, a nemá žádnou naději. Je odkázán jen na to, co vymyslí sám. Jsem svědek úpadku a celý svůj život jsem prožil v atmosféře postupujícího rozkladu civilizace. Zkoušel jsem to pochopit celé desítky let, jak rozklad postupoval, a nedávalo to smysl, až se mi rozsvítilo. Jsou to jen stále nové a nové podoby vzpoury člověka proti Bohu, a tyhle už nesou znaky agónie. Někdo nadřazuje nad Boha národ, jiný matku přírodu, majetky, nějaké ideje nebo systémy. Teď jsou našimi spasiteli vědci a nastupuje moc odborníků. Snaží se nám vysvětlit, jak se vytáhneme z bažiny sami vlastní silou za vlastní vlasy. Je to onen biblický Adamův nebo dědičný hřích. Je to v nás jako v koze, ta touha obejít se bez Boha nebo ho nahradit sami sebou. Proto je pro některé z nás moc tak silnou drogou, že raději umřou, než by se jí vzdali. Moc patří Bohu, a když mám moc, tak to jsem něco jako Bůh, nebo Ho nepotřebuji. Musím si tu moc dokazovat tím, že prosazuji absurdity a nutím ostatní je respektovat a chovat se absurdně, nebo že jim ubližuji, nebo dokonce zabíjím. Ale svět ani život stvořit neumím. Umím jen nasadit lidem náhubky a ukájet se tím pocitem moci.

Číslo 35 na vojenské čapce Honzy Drnka dokládá, že se hlásí k „Pětatřicátníkům“, tedy k tradici slavného 35. pěšího pluku z Plzně

Ve vzpouře jsou ale i ti malí a obyčejní lidé. Ta hrozná nespokojenost s tím, že mne stvořil, jak mne stvořil. Udělal to špatně a já to napravím, přetvořím se jinak. Změním si pohlaví, změním své tělo, změním sexuální orientaci, změním vše, co změnit jde. Protože to by ze mne mohlo tak trochu udělat stvořitele, nebo alespoň přetvořitele. Většinou to ale plodí znetvořitele. Tento svět je nastaven tak, abychom si v něm nevystačili sami, ani jako jedinci, ani jako společnost. Jsme nedokonalí tvorové, a proto je logicky každé naše rozhodnutí z nějakého pohledu chybou, i když se právě aktuálně zdá být řešením. Ta chyba se bude násobit a následky dopadnou na další generace. 

Maxmilián tohle prokletí překročil tím, že prosí o pomoc, snaží se utlumit vlastní vůli a učí se vnímat to, jak je veden shora, co je mu dáváno do cesty jako podněty. To je největším přínosem a hodnotou této postavy. Samozřejmě, že nakonec zešílíme, jestli se nepřidržíme dokonalosti a věčnosti. Svět se mění v urputnou rvačku miliónů malých omezených pánůbohů, kteří si pletou svobodu rozhodování s neomezeností a zvůlí. Nezachrání nás naprosto nic, pokud se nepokoříme, nezačneme prosit, děkovat a vnímat ochotně nabízené vedení absolutně dokonalé bytosti, jejíž podstatou je láska a která je shodou okolností i naším Stvořitelem. Nemá to řešení, dokud jsme ve vzpouře. Náš zánik bude mít ještě bezpočet podob. Budou přicházet stále nové a nové šílenosti. Zdá se ale, že jsme dospěli někam na hranu, a v naší době se láme chléb.

Jan Drnek dokáže mimořádně poutavě hovořit mj. o historii, politice nebo filozofii

Zároveň mám ale dojem, že tváří v tvář tomu pseudo-liberálnímu šílenství se mnoho lidí vrací k tradičním a konzervativním hodnotám. Rodina, vlast, snad i Bůh. Myslíš si, že to znamená i šanci pro myšlenku monarchismu?

Podle mne jiná šance není, tedy kromě teokracie – přímé vlády Boží, jak ji svého času praktikovali Hebrejci v období soudců. Dynastický panovník, to je vlastně Boží soud. Bůh rozhodne, kdo se má narodit v jaké posloupnosti v té správné dynastii, aby se dostal k vládě, a kdy má zemřít. Přijmout to je znamením pokory. V tom smyslu jsem se svým Maxmiliánem také tak trochu vzbouřil proti Bohu a ke své nekonečné hanbě Ho opravuji, protože On ve skutečnosti podržel na trůnu Františka Josefa I., a určitě věděl, co dělá. Jeho plány se světem neznáme.

Umělecké ztvárnění neúspěšného pokusu o atentát na císaře Františka Josefa I., ke kterému došlo v roce 1853 přímo uprostřed Vídně

Monarchie je jediné politické uspořádání, v němž se ideálně nejedná o strukturu moci, ale primárně o strukturu služby. Privilegia, šlechtická, úřednická, učitelská a další, se nedají koupit, musí se vysloužit. Proto je liberálové tak urputně ruší. Nedovedou žít ve světě, kde by něco nemohli koupit. Chtějí parlamentarismus bez kontrolní role panovníka, aby si mohli moc kupovat tím, jak ovlivní volby, když si koupí média. V monarchii je moc delegována shora dolů adekvátně k rozsahu služby, a moc bez spojení se službou je neoprávněnou zvůlí. Jsme ale hříšní lidé, a proto ani žádná monarchie není ideální, a i v tomto zřízení žije spousta jedinců, kteří se rvou o moc a kazí to. Ale je to alespoň princip, který stojí za to naplňovat.

Monarchie v Evropě je nemyslitelná bez spojení s křesťanským kultem. Naopak tam, kde převáží víra a náboženství, se monarchie ustaví automaticky sama jako nejpřirozenější organizace a struktura služby Bohu i bližním, jako výraz pokory těch, kdo na své úrovni přijímají službu. Služba a osobní oběť totiž, na rozdíl od čehokoliv jiného, dává lidskému životu smysl a naplňuje ho uspokojením. Maxmilián je pohádkou o dobré službě. Do budoucnosti nemůžeme vykročit jinak, než že zapomeneme na sebe. To není žádná historická nostalgie, to je vrcholně aktuální.

Mezi plzeňskými „Pětatřicátníky“ se usmívá jejich panovník a současný legitimní český král, Jeho Výsost Karel Habsbursko-Lotrinský

Rozpad společnosti a civilizace, relativismus, pobabylónská řeč, bloudění a dezorientace, to vše je tím větší a rychlejší, čím více se západní civilizace zříká Boha a kultu křesťanství. S tím souvisí i spasitelské role různých umělých systémů moci a vlády, mesiášské koncepce marxistů, ekologistů a jiných rovnostářů. S tím souvisí i žvanění o svobodě, aniž by bylo definováno, co svoboda je, kde má svůj zdroj a jak se liší od nezávislosti. Liberál se snaží utíkat do pekel tak rychle, aby ten útěk nakonec vedl a stal se tím vpředu. Seškrábni nátěr z liberála a objevíš autokrata. Celá trilogie o Maxmiliánovi je vlastně jen důvodová zpráva k Deklaraci závislosti. Ta si dělá ambice být konzervativní platformou pro budoucnost, ale je to jen románová verze takové platformy. Možná to někdo napíše lépe a já mu zatleskám.

Jak ukazuje toto shromáždění, kde hovořil i Jan Drnek, v českých zemích se pořád najde dost zastánců monarchistického uspořádání

Nejvíce Tě proslavila alternativní historie, ale vím, že tvoříš i detektivky a pro obce píšeš na zakázku kroniky. Zapomněl jsem na něco?

Teď mám vydaných asi 30 knih a nejméně 10 detektivek v šuplíku. Nakladatelé detektivky moc nechtějí, protože u těch nemám zaručené dostatečné množství čtenářů jako u historických mystifikací, a jim se nechce do rizika. Píšu velké a obsáhlé, graficky výpravné historie obcí nebo městských obvodů na Plzeňsku. Teď právě dodělávám Chudenice u Švihova, doménu Černínů. Jednak se tím fakticky živím a dělám to na zakázku, za druhé mne to nesmírně baví. Je to trochu detektivka, dohledávat události, spojovat je a dobírat se smyslu. Také jde o příběh místa, a ten je pokaždé jiný. Snažím se, aby to bylo vyčerpávající co do informací, od pravěku po poslední komunálky, aby tam bylo všechno, co vůbec lze dohledat, a aby to současně byl příběh. Mám na to pomocníky, kteří umí vyhledat informace a vyznají se v archivech. Přiznávám, že tam trochu zakomponovávám své konzervativní postoje, protože na konkrétní historii se to nejlépe ukazuje. Loni jsme vydali historii Křimic, domény Lobkowiczů, a dnes máme křimického starostu na kandidátce Koruny České.

Mezi díla Jana Drnka patří i kronika obce Křimice, jež se nalézá v Plzeňském kraji

Také občas napíšu románek z trampského prostředí, protože z toho jsem vyrostl a tomu prostředí jsem poplatný. Bez toho bych nebyl nic. Velká rodina kamarádů, bráchů a sester, kteří se s ničím moc nemažou a řeknou mi všechno na rovinu, to mne utvářelo. V lese nebo v horách žiješ v provizoriu, které tě naučí soustředit pozornost na podstatné věci a nezdržovat se zbytečnostmi, rozpoznat, co je důležité. Pak píšu samozřejmě i skutečnou historii. Pětatřicátý pluk, uhelné dolování na Plzeňsku, historii undergroundové kapely, vlastní rodovou historii a teď právě dodělávám třicetiletou historii nahrávacího studia a vydavatelství AVIK. Rozpracovaná je monografie plzeňského stavitele Martina Stelzera.

Honza Drnek vzešel z trampského prostředí a stále se k němu velmi nadšeně hlásí

Na závěr samozřejmě obligátní otázka: Na čem teď pracuješ? Můžeme se těšit na nějaké další impozantní dílo z oboru alternativní historie?

Teď si plánuji alespoň roční pauzu. Přes zimu dodělám, co mám rozdělané, a pak musím makat na baráku, který jsem nechal řadu let chátrat. Nejspíš při tom dostanu nějaké nápady. V obrysech mám načrtnutou mystifikaci z období Pražského jara 1968 – Co kdyby nepřijeli? Od toho si ale neslibuji tak zásadní sdělení, jaké představuje Maxmilián. Jen chci tu dobu nějak víc rozkrýt, protože oficiální (i ta porevoluční) historie toho hodně neříká.

Jak se mohla vyvíjet česká historie, kdyby v roce 1968 nepřišla „bratrská invaze“?

Výborný, jenže trestuhodně často zapíraný český vojevůdce Josef Václav Radecký z Radče se snad záhy dočká obnovení svého pomníku

Jak říkám, láme se chleba. V Čechách to jde jinak než na Západě. Hloupé a nešikovné pokusy o diktaturu, ale i zoufalá nabídka existujících alternativ k diktatuře, to vede lidi k tomu, aby se začali zajímat. Byl obnoven Mariánský sloup, a Bůh dá, že se podaří obnovit pomník maršála Radeckého, zatímco na Západě se sochy boří. Komunisté, socialisté, zelení nebo zlodějské korporace, které si chtějí říkat pravice… To nemá řešení. Rovnostářství, gender, multikulturalismus = dekulturalismus ve spojení s muslimským přistěhovalectvím, to spíše děsí, než láká. Nedá se mezi tím vybrat nic nadějného a perspektivního. Je čas na dobrou vizi, na obraz říše, který si zamilujeme. A jestli ho odmítneme, pak už nemáme šanci. Tedy já ji mám, protože mne Bůh miluje a odpouští mi hříchy, ale co vy?