Nálet na Linec, část první: Nečekaný úder československých bombardérů

Mnichovská válka neprobíhala na podzim 1938 jen v pohraničních horách. Neméně urputné boje se odehrávaly i ve vzduchu, kde se papírově slabší a hůře vyzbrojené československé letectvo dokázalo úspěšně postavit útočící německé Luftwaffe. Doposud nepublikované deníkové záznamy přímých účastníků bojů, střelce bombardéru MB-200 Miroslava Volfa a zástupce náčelníka hauptbahnhofu v Linci Friedricha Polaceka nám umožnily rekonstruovat jeden z klíčových okamžiků tohoto dnes již téměř zapomenutého konfliktu.

Raději hned, než nikdy

Horní střelec rotmistr Miroslav Volf se nad ránem 1. října 1938 vsoukal do těsné zasklené kabiny a překontroloval mechanické funkce dvojice kulometů vz. 30. Náměr, odměr, založení zásobníků. Dva nábojové pásy po 500 ranách a další dva bubnové zásobníky, dohromady 150 ran. Ruční pákou vyzkoušel otáčení věže. „Zadní horní věž v pořádku“, nahlásil palubním aviofonem do přední kabiny, kde se krčil velitel letounu, současně navigátor a bombometčík a v případě potřeby také přední střelec. 

Bombardovací letoun MB-200 vyráběla továrna Aero ve francouzské licenci

Po něm se zahlásila dolní věž, jejíž střelec byl současně radiotelegrafistou, a oba piloti. Nastalo vyčkávání. Letiště v Německém Brodě osvětlovalo naprosté minimum světel. Jejich odlesky svítily v rovnoběžných čarách odrazy od plechu trupu. MB-200 byla podle Miroslavova mínění stará kraksna, která se nedala srovnat s moderními typy zaváděnými Luftwaffe, jako byl například Ju 87 Stuka, Heinkel He 111 nebo Dornier Do 17, ale byla to spolehlivá kraksna. Bombardér, kterým byly vybaveny obě těžké bombardovací perutě Československého letectva, vykazoval minimální poruchovost. Nyní nesl 1 200 kg pum a mohl nést ještě větší náklad. 

Miroslav sám mohl pilotovat. Pilotní zkoušky absolvoval již před rokem, v rámci akce 1 000 pilotů republice. Mohl po zalétání pilotovat stíhačku, stejně jako bombardér a od svých 16 let navštěvoval, jako dorostenec DTJ, borský Aeroklub v Plzni, ale po mobilizaci byl jen záložníkem a letectvo doposud disponovalo zalétanými piloty z řad důstojníků z povolání. První nálet bylo třeba svěřit zkušenějším. Jenže žádné další nálety s největší pravděpodobností nebudou. Tato mise byla sebevražedná a všichni to věděli. 

Německý Heinkel He 111 již představoval stroj o třídu modernější než stárnoucí československé Blochy

„Všichni jsme to věděli. Bloch nemůže startovat jen tak na každé louce a neschováte ho nikam na improvizované polní letiště. Bylo jasné, že jakmile přiletí německé stíhačky nebo bombardéry, většinu z našich krasavců budeme muset odepsat. Nahoře ve štábech si to nejspíš uvědomili také. Jediným řešením bylo začít první. Provést úder dříve, než přiletí. To jediné skopčáci možná nečekají. V instruktáži nám řekli, že Luftwaffe nejspíš udeří těsně po svítání a bude úder koordinovat s nástupem pozemních jednotek.

Začátkem října vycházelo slunce v půl páté a přímá trasa k našemu cíli měřila asi 200 kilometrů. To znamenalo startovat okolo třetí hodiny ráno, ještě za tmy, a letět nad houstnoucí vrstvou mraků. Pětaosmdesátá letěla přímo na Linec.“

Třímotorové italské dopravní letouny Savoia Marchetti SM-73 Československých státních aerolinií byly v armádních polních dílnách přestavěny na bombardéry

Trup letadla začal vibrovat a rotmistr Volf postřehl pohyb směrového ocasního kormidla proti siluetám hangárů a stožárů. Ke startu z Brodu se připravilo osm těžkých bombardérů Bloch MB-200 (vyrobených v licenci firmou Aero), dva elegantnější trupy lehčích Avia B-71 a dva starší dvouplošníky Aero Ab-101. Dvě přidělené stíhačky B-534 doposud letka neobdržela, ačkoliv měly dorazit každým dnem. 

Bizarní sestavu doplňovaly čtyři civilní dvoumotorové letouny Airspeed Envoy, tři dvoumotorové DC-2, tři DC-3 a pět třímotorových Savoia Marchetti SM-73. Dopravní letadla byla urychleně přestavěna na bombardéry podle předem připravených plánů. Celkový náklad činil asi 30 tun bomb. 85. letka v počtu sedmnácti letounů se s duněním zdvíhala od země, zaujímala rozevřenou sestavu, a nabírala kurs k jihojihozápadu. K cíli to bylo jen slabých 20 minut.

V sestavě 85.bombardovací letky dislokované na letišti Německý Brod se na podzim 1938 nacházelo i několik letounů Avia F-IX postavených v licenci holandského Fokkeru. Účast některého z nich na slavném náletu na Linec se dodnes nepodařilo spolehlivě doložit.

Překvapili jsme je

„Ze stísněné pozice horního střelce jsem nemohl sledovat nalétávání na cíl, ale slyšel jsem výkřiky a poznámky, které si vyměňovali piloti, navigátor a spodní střelec. Nevycházeli z úžasu, protože když jsme vylétli z mraků, spatřili pod sebou v řídnoucí tmě nádherně osvětlený cíl. Němci se vůbec nenamáhali se zatemněním.
- Hohó, ti náckové si myslí, že se válka bude týkat jenom nás, ulevoval si druhý pilot do aviofonu.
- Přechod na sestavu stupňovitě vpravo! předával radiotelegrafista povely velitele letky.
- Klesání na výšku 1 500 metrů!
Museli jsme nakonec sestoupit ještě mnohem níž, ale nekonala se žádná protiletadlová palba. Neviděl jsem kužely světlometů. Podle všeho jsme nácky nachytali totálně nepřipravené.
- Páni, to je jako strefit se do lunaparku. Blížíme se. Seřaďovací nádraží. Mám to v kříži. Teď!

Poněkud stísněné pracoviště velitele letounu MB-200, navigátora a bombometčíka v jedné osobě

Bloch nadskočil, když byly shozeny pumy. Byl náhle o více než tunu lehčí. Poté se letoun prudce naklonil a začal opět stoupat do zatáčky. Letka se snažila rychle nabrat výšku a stáčela se na kurs 45 ° k severovýchodu. První kužel německého světlometu propíchl oblohu, ale bylo pozdě. Konečně jsem mohl z šikmého úhlu pozorovat první vzdalující se světla na zemi. Vzápětí se vše rozplizlo a zamlžilo, jak stroj unikal nad nízkými mraky. Hukot motorů a vibrace přehlušovaly jakékoliv jiné zvuky ze země, ale i přes mlžný závoj mraku jsem mohl pozorovat rozpíjející se růžovou skvrnu za ocasními plochami.“

Strategický uzel

Friedrich Polacek, zástupce náčelníka hauptbahnhofu v Linci té noci nespal. Ke své velké rozmrzelosti měl noční službu a postával u kolejiště v železničářské uniformě s baterkou v ruce a s plácačkou pod paží. Bolela ho hlava a trpěl migrénou. Za ta léta měl již vyzkoušeno, že bolesti přicházejí vždy v důsledku poklesu tlaku. Nebe se zatahovalo a nyní si mohl být jist, že nad ránem začne pršet. Spát ale nesměl. Po hlavní trati se přednostně přesouval jeden vojenský transport za druhým. Všechno na Moravské pole. Linec byl nejdůležitějším dopravním uzlem na jediné trati, po které bylo možné zásobovat a doplňovat von Listovu 14. armádu v Rakousku. 

Hlavní budova lineckého nádraží

Na kontrolu se dokonce dostavil pobočník velitele linecké posádky major Schwarz.
„Herr Polacek, tak už to vypukne. Není vám to líto? Vy přece máte původem české jméno?“
„To je dvě generace zpátky, Herr Schwarz“, vysvětlil alibisticky Polacek. „Babička byla vídeňská Němka a moji rodiče se již cítili jako Vídeňáci. To jsme ještě všichni sloužili kaiserovi a jediné říši. Já jsem dnes Rakušan. Narodil jsem se tady. Jsme železničářská rodina už v třetí generaci. Dědeček sloužil na Simmeringu.“
 
Major nabídl Polackovi cigaretu a náčelník stanice si nedovolil odmítnout přesto, že ho bolela hlava. Pomyslel si, že utrpení této noci snad nebude konce.
„Herr Polacek, víte, že jedna divize Wehrmachtu potřebuje k přesunu více než stovku vlakových transportů?“
„Nepovídejte?“ odtušil Polacek, protože jej to skutečně překvapilo. „Tak proto je to teď samý vojenský zug.“
„Buďte rád, že jste u dráhy“, doporučil major a zapálil oběma cigaretu. „Vás neodvedou. I když jste ještě mladý, ale vás neodvedou. Dráhy jsou důležité. To nemůže dělat jenom tak někdo…“

Most Niebelungů v Linci byl českým náletem značně poškozen. Fotografie pochází z období jeho výstavby

Polacek zvedl hlavu. Temné dunění, které se zřejmě ozývalo již nějakou dobu a doposud zanikalo v kakofonii nejrůznějších zvuků těžkého vlaku, řinčení a vrzání vagónů, nyní přerostlo práh slyšitelnosti. Šlo to odněkud shora, ale ozývalo se to jako by odevšad. Bylo to jako nejspodnější temný tón kostelních varhan. Polacek doposud nic podobného neslyšel. 

Major se zaposlouchal také a na moment se zachmuřil. Pak se jeho tvář rozjasnila.
„Tak už letí“, řekl zasvěceně. „To budou Göringovi hoši. Staré dobré Dorniery sedmnáctky. Pokud vojsko zaútočí ráno, je třeba zničit před tím jejich letectvo ještě na letištích. A rozbít jim železnice, vlaky a nádraží. Dráhy jsou pro válku důležité.“

Takhle vítali obyvatelé Lince Adolfa Hitlera při jeho triumfálním příjezdu do čerstvě anektovaného Rakouska. O pár měsíců později mělo být všechno jinak... 

Polacek naslouchal s posvátnou úctou. Ten hukot zněl velmi výhružně. Bylo mu upřímně líto těch lidí, tam doma ve staré vlasti. Dnes tedy začne zabíjení. Nu, snad to nebude trvat dlouho a Češi kapitulují. Německé převaze nemohou odolávat, to je bláznovství. Polacek by mohl vyprávět, co jen v posledních týdnech projelo Lincem vojska s kanóny a tanky.
 
Vojáci z odstaveného vlaku vyskakovali na nástupiště a také si ukazovali vzhůru. Všech se zmocňovala rozjařenost budoucích vítězů. Náhle ho major Schwarz popadl za paži a vytřeštil oči. Do sílícího hučení zazněl jiný zvuk. Ostrý a výšku nabírající hvizd.
„No to snad není... To je přece... Achtung!“ zařval major a rozběhl se k vojenskému vlaku. „Achtung! Nieder!“ mával rukama na povykující vojáky.

Hauptbahnhof Linz zachvátily plameny, které se podařilo zcela uhasit až následujícího dne

Potom Polacek spatřil něco neuvěřitelného. Projíždějící vlak se mu rozsvítil před očima. Vyvalil se sloup ohně, vagóny cosi nadzvedlo několik metrů nad kolejiště a mrštilo jimi stranou. Další vozy do nich narážely a pak se ozval zvuk, jako když se trhá silné plátno, ale bylo to mnohem silnější. Rvalo to uši a plíce. Jako blesk, který udeří bezprostředně vedle člověka. Polacek shledal, že se válí na zemi odhozen tlakovou vlnou. Všude kolem něho padaly shora kameny, kusy prken a železa. Ozývaly se další výbuchy po celém nádraží. 

Polacek propadl panice. Vůbec nevěděl, co dělá. Vstal a instinktivně se hnal do tmy kamsi mimo nádraží. Cosi mu napovídalo, že cílem toho pekla jsou vlaky a koleje. Zapadl do vlhkého úvozu u silnice a skrčil se na dno do kaluží špinavé vody. Peklo nahoře nad ním pokračovalo. Nebe se trhalo záblesky a strašlivými detonacemi. Vedle něho se do příkopu vrhali německy nadávající vojáci. Až sem padaly trosky, jako by pršely z nebe. Odněkud byl slyšet štěkající kulomet.  Ječely sirény a důstojníci řvali rozkazy.

Linecké nádraží den po československém náletu. Klíčový železniční uzel byl silně poškozen.

Konečně přestaly vybuchovat pumy. Nálet trval jen krátce a přece jakoby celou věčnost. Polacek zvedl hlavu a podíval se k nádraží. Nacházel se na okraji bahnhofplatzu. Několik vteřin bylo relativní ticho přerušované pouze dalšími výbuchy munice z hořících vlaků. Ty se však nyní zdály být téměř neslyšné. Uši měl zahlcené šumem a pískotem, srdce se snažilo vyskočit z hrudi a utéct. Hořely i některé domy v okolí nádraží a do mraků se zakusovaly kužely světlometů. Polacka polilo horko. 

Protivzdušnou obrazu Lince zajišťovalo mimo jiné i několik postavení obávaného 88mm flaku.

Potom úlek jako by do něho narazil rozjetý vagón. Nádražní budova! Jeho byt! Jeho rodina! Hnal se zpět a spadl do čerstvého, několik metrů hlubokého trychtýře. Z hlíny okolo něho se kouřilo a stromy aleje ležely na zemi ohořelými korunami pryč od kráteru. Přelezl je a zíral na nádražní budovu. Podle siluety na pozadí požárů hořících vlaků viděl, že polovina domu je pryč. Brečel zoufalstvím a běžel k troskám. Pak slyšel plakat děti. Vřískala jeho dcera. 
 „Je živá, do prdele! Je živá!“
Ani manželka nebyla mrtvá. Uviděl je všechny stísněné v rohu bytu v patře budovy. Uviděl je, protože obývacímu pokoji chyběla jedna stěna. Ložnice zůstala celá, zato po kanceláři byla veta. Vydal se vzhůru, vstříc své rodině. Lezl po troskách mezi menšími plameny a uvědomil si, že stále ještě křečovitě svírá nádražáckou plácačku. Vztekle ji odmrštil.

Ze železničního seřadiště přeplněného vojenskými vlaky zbyly po náletu jen trosky.

Na odstavné koleji vybuchovaly cisterny s naftou jedna za druhou. Ohnivý květ a pak detonace. Vše zahlcoval neprůhledný černý štiplavý dým. Z města přijížděly první hasičské vozy a sanitky. Zkroucené dráty kolejí trčely do různých stran jako obludné hlavolamy a celý prostor nádraží byl rozryt, přeorán krátery po bombách. Major Schwarz ležel podél bývalé koleje roztroušen na deseti metrech náspu. Zasáhly jej nějaké kusy železa odletující od vybuchujícího vlaku. Někdo z hasičů vykřikl, že byl úplně rozbit železniční most přes Dunaj. Nejvíce pum prý ale spadlo na železniční spoje při jihovýchodním okraji města. Tam je to prý hotová spoušť.

Polacek konečně dostal svou rodinu na pevnou zem. Rozhlédl se po celé hrůze okolo sebe. Spatřil desítky povalujících se těl, požáry, zničené vlaky a kolejiště k nepoznání. Dráhy jsou pro válku důležité. A Göringovi a Hitlerovi hoši to asi nebudou mít tak snadné, jak to na pohled vypadalo, než se začalo střílet. Tihle Masarykovi a Benešovi hoši, jak se zdálo, to ještě také nezapomněli.
„Pff, kdo by to řekl?“ potřásl Polacek udiveně hlavou a mínil tím, že už ho hlava nebolí. Migréna zmizela.

Seskoč!

„Kontroloval jsem kulomet a nervózně zíral do stále světlejšího nebe. V půl páté hlásil pilot přelet hranice a hvězdy se ztratily z oblohy. Strašně jsem se potil, ačkoliv v téhle výšce žádné teplo rozhodně nebylo a pára se mi srážela u úst.
- Kouřit povoleno, oznámil velitel.
Současně se rozeřval druhý pilot.
- Jsou tady! Pozor! Horní věž, máš mesouna na pěti hodinách!
Zapřel jsem se do sedačky a natočil hlavně udaným směrem, ale v matoucím šeru nebylo nic vidět. Spodní věž spustila palbu. Potom přede mnou zázračně rychle vyrostla nějaká temná hmota a v jejím prostředku se rozblikal plamínek kulometu. Zmáčkl jsem také spoušť a současně se ozval jiný zvuk, jak projektily prosekávaly trup letadla. To se vzápětí přehnalo nade mnou.
- Dva motory, hlásil jsem. – Je to stodesítka. 
- Jste v pořádku? Hlaste se, zajímal se navigátor. - Mějte oči na stopkách. Držte formaci a vytrvejte, navedeme je nad naše TOPLy. 
- Hoříme, levej motor v tahu! hlásil poplašeným hlasem jeden z pilotů. 
Neviděl jsem oheň, ale dozadu se táhnoucí stopu černého kouře. 

Rekonstrukce kamufláže jednoho z bombardovacích letounů MB-200, který se náletu na rakouský Linec zúčastnil. Původní celozelený nátěr letounu byl těsně před náletem doplněn o nepravidelná pole zemitě hnědé a tmavě šedé barvy. Takto bylo kamuflováno jen několik MB-200, naprostá většina strojů zůstala v předválečné celozelené podobě. Plukovní znaky byly zamalovány během záříjové mobilizace. Kresba: Václav Maděra

- Do prkýnka dubovýho, zaklel navigátor do hubafonu. - Vydržet, byl jsem u zkušebních letů. Jeden motor nás udrží nahoře, jsme bez nákladu.
- Jo, jenže teď už nás asi vidí, napadlo mne. – Já jeho ne.
- Je tady zase! Na pěti. Máš ho na pěti!
Něco nalétávalo podruhé. Útočníka jsem spíše vytušil, než uviděl. Kulomet pálil nazdařbůh a čelní silueta messerschmittu mi náhle vyrostla odnikud přímo v kříži zaměřovače. Světelné střelivo ukazovalo, že dávka šla mimo jen o kousek. Instinktivně jsem opravil náměr a vypálil znovu ve chvíli, kdy se nad kabinou mihlo obrovské lesklé břicho.
- Zásah! Dostal jsem ho! Tady horní zadní střelec, dostal jsem stodesítku!
Neodpověděl mi nikdo, jen zlověstné ticho. 

Jeden z MB-200 85.bombardovací letky československého letectva po nouzovém přistání poblíž jihočeské Stráže nad Nežárkou. Důvod havárie se nepodařilo v dobové dokumentaci dohledat, z fragmentu dochovaného hlášení známe jen místo, čas a informaci o tom, že jeden z členů osádky svým zraněním podlehl ještě týž den v třeboňské nemocnici

- Neozývají se, odtušil dolní střelec. - Dostali to. Navigátor, pilot, hlaste se!
Nehlásili se. Nejspíš přední kabina schytala zásah. V té chvíli již bylo znát, že letoun je neovladatelný, vybočuje mimo formaci a naklání se k levému křídlu.
Zachvátila mne panika, ale přinutil jsem se zhluboka dýchat.
 - Vyskoč! přikázal dolní střelec, který podle předpisu přebíral velení. - Jdeme ven.
Letoun se již znatelně naklonil.
- Nazdar na zemi, ukončil jsem spojení a vlezl dovnitř do trupu. Nějaká postava právě vyskakovala z otevřených dvířek v trupu. Nebyl čas kontrolovat padák. Ledový vichr mne téměř vytáhl ven a zadní výškovku jsem minul sotva o půl metru. 

Najednou jsem byl sám a válka se vzdálila nesmírně daleko. Padal jsem dolů do ještě setmělé krajiny a netušil, z jaké výšky. Škublo to, jak se otevřel padák. Náš neovladatelný bloch se kdesi v dálce dostával do kotrmelců a řítil se k zemi. Mohl jsem pouze doufat, že seskakuji nad vlastním územím.“

Noční stíhací Arada Ar 68 Luftwaffe se pokusila na československé bombardéry při jejich návratu na základnu zaútočit, němečtí piloti sice nárokovali 3 jisté a 2 pravděpodobné sestřely, ale ve skutečnosti dosáhli (dle archivních záznamů Čsl.letectva) pouze částečného poškození jednoho MB-200, který přistál na mateřském letišti s jedním mrtvým a dvěma zraněnými letci , nefunkčním pravým motorem a prostřílenými ocasními plochami

Pokračování osudů rotmistra Miroslava Volfa, horního střelce bombardéru Aero MB-200, najdete v dalším pokračování našeho volného seriálu Žáby ve válce. A samozřejmě se dozvíte, jakým výsledkem skončil sebevražedný nálet na rakouský Linec a jak pokračovala letecká válka mezi československým letectvem a německou Luftwaffe na podzim roku 1938.