Zkáza německého výsadku u Bruntálu předznamenala v říjnu 1938 výsledek konfliktu zvaného Mnichovská válka

Zkáza německého výsadku u Bruntálu předznamenala v říjnu 1938 výsledek konfliktu zvaného Mnichovská válka

Operace Unternehmen Freudenthal očima útočníka. Generál výsadkářů i obyčejní vojáci se shodují: Byli jsme naprostí pitomci zhlouplí propagandou.  Češi nás předběhli.


Dolů

V prvním díle naší exkurze do roku 1938 jsme se podrobně seznámili s historií budování paradesantních jednotek v (tehdy) nacistickém Německu a s jejich plánovaným nasazením při útoku na Československo. Výsadková operace pojmenovaná podle blízkého města Bruntálu Unternehmen Freudenthal byla narychlo připraveným pokusem prolomit severní linii pohraničního opevnění ČSR, otevřít pancéřovým kolonám wehrmachtu cestu na jih do moravských nížin a přetnout tak republiku nenáviděných Tschechei na dvě části. Dopadlo to ovšem zcela jinak, než Vůdce předpokládal…

Junkersy s výsadkáři startují

Ve tři hodiny ráno 1. října se noční nebe zatahovalo souvislou oblačností, ale ještě ne tak nízkou, aby se nedalo létat. Údolí potoků a řek zahalovala mléčně bílá hustá podzimní mlha. V Saganu budila služba příslušníky první výsadkové vlny a mechanici zahřívali motory transportních letadel seřazených na velké pevné ploše letiště. 2 400 příslušníků druhé vlny výsadkové pěchoty mohlo spát ještě hodinu, někteří i déle.

Nakládání transportních Ju-52 na jednom ze slezských letišť

V tu samou chvíli o 150 km dále směrem na jihozápad nastupovaly do instruktážních místností osádky letounů 71. a 72. letky (Kotlář a Hálek) československého vojenského letectva pod velením kapitána J. Tesaře. O jejich nasazení rozhodlo již před několika dny velitelství letecké brigády v Čáslavi. Letky startovaly z polních letišť Zlosyň a Zbraslavice. Byly vyzbrojené moderními sovětskými bombardéry SB-2 převzatými československým letectvem pod označením B-71. Z každé letky bylo nasazeno po 9 letounech B-71 a po 5 starších dvouplošnících A-101. Celkem se zúčastnilo akce 28 letadel, z nichž každé neslo asi po 500 kg pum.

Kromě moderních sovětských bombardérů SB-2/B-71 se náletů na německá letiště zúčastnilo i několik starších dvouplošných lehkých strojů Aero A-101

Ve 4,3o začal start první vlny výsadku z několika letišť současně. Třímotorové, nyní již zastarávající, ale stále spolehlivé Junkersy Ju-52 rolovaly na startovací dráhu letiště v Saganu, vířily vzduch a v pravidelných odstupech se zvedaly kamsi do tmy, kde těsně pod mraky kroužily a shromažďovaly se. Nebe bylo již druhý den úplně zatažené a nyní rezonovalo hlubokými tóny. V jednom z prvních letounů s částí Hübnerovy roty seděl major Choltitz. Maskovaní výsadkáři ověšení jen nejnutnější výstrojí i tak připomínali vánoční stromečky. Krčili se, jako by hluk leteckých motorů mohl být slyšen odsud ze Slezska až někde v Praze.

Odznak výsadkových jednotek Luftwaffe

Každý z dvanácti mužů namačkaných ve dvou řadách v trupu mezi balíky s materiálem nesl u sebe dlouhý útočný nůž, pistoli P.08 se dvěma zásobníky po osmi ranách, dále obušek Totschläger, množství nejrůznějších pěstních zabijáků a boxerů, lehčí muži po čtyřech granátech se zkrácenou rukojetí. Jeden muž v letadle měl 9 mm samopal Schmeisser na krku. Ve 4 kontejnerech shazovaných s nimi byly jejich pušky, lehký kulomet, granáty a 50 mm minomet, plamenomet se třemi náplněmi, samopaly a další vytyčovací terče, zamlžovací krabice, kilogramové nálože uschopněné k sdružování do svazků, plechovky s hořlavinou, potraviny a nejnutnější léky. 

Skupina německých výsadkářů, v pozadí bombardovací Heinkel He-111. Fotografie pochází zřejmě z výcviku.

Achtung! Bombardéry!

Z letiště v Liegnitz řídil odlet svých mužů generál Student.
„Na to ráno nezapomenu nikdy. Bylo něco po páté. Choltitzovi výsadkáři, kteří startovali ze Saganu, již byli ve vzduchu asi půl hodiny a zřejmě se právě blížili nad cíl. Právě se chystal ke startu plukovník Paul von Hasse s praporem výsadkové pěchoty IR 50. Ti měli přistát na připravených plochách u Beunzejfu a Valšova. Dohlížel jsem na všechno osobně, protože na této akci záležela budoucnost výsadkových vojsk v Německu. Šlo také o moji kariéru. Už jsem skoro odcházel do operační místnosti, kde se zachycovaly a vyhodnocovaly přicházející zprávy. Zatím byl nařízený rádiový klid, abychom nevyplašili protivníka, který stále ještě nemohl vědět, jestli toho dne skutečně zaútočíme. To my, právě moje divize, zahajovala válku, a když všechno půjde dobře, zjistí to nepřítel nejdříve za hodinu, až Hübner zaútočí zezadu na linii. Akce připomínala dobře promazaný rozbíhající se stroj. Jenže v tom se to stalo.

Ani nejmodernější stíhací Bf-109D nedokázaly náletu československých bombardérů zabránit, noční stíhání bylo v roce 1938 ještě skutečně v plenkách a čas specializovaných, radarem vybavených nočních stíhaček měl teprve přijít.

Náhle se někde za mými zády ozvala detonace a plochu i budovy přede mnou ozářil oheň výbuchu. Viděl jsem mechaniky, kteří se zastavovali a vyděšeně ukazovali směrem za moje záda. Nic zlého mne nenapadalo. Nejspíš došlo ke kolizi na vzletové dráze, což se při takové zácpě a frekvenci startů dalo čekat. Jenže vzápětí těsně následovaly další dvě exploze. To už jsem se stačil otočit. V řadě junkersů rolujících na start se valily tři ohnivé koule v pravidelných vzdálenostech asi dvaceti metrů. Tohle nemohly být náhodné kolize. 

Pak jsem se podíval nahoru, ale oslňovala mne světla ozařující startovací dráhu. Přesto jsem tam kdesi nad nimi spatřil přízrak. Z ještě temného, pomalu, svítáním ředěného nebe se vyloupl těžký letoun pohybující se v ostrém úhlu v protisměru ke startujícím a řadícím se junkersům. Kulatá prosklená příď a dva motory ukazovaly na bombardér. Letěl nízko a v úhlu, jako by se pokoušel o střemhlavý útok. Rozeznal jsem ho až v nejnižší fázi jeho akce, kdy opět nabral výšku a ztratil se nahoře ve tmě. Pod jeho zádí mezi startujícími letouny rozkvétala jedna exploze za druhou. Anflug! Achtung!"

Vrak transportního Junkersu Ju-52 přinuceného se silným poškozením nouzově přistát těsně po startu ze saganského letiště. Výsadkáři, kteří se nacházeli na jeho palubě, mohli mluvit o štěstí. Masakru, který čekal na jejich spolubojovníky, takto nevědomky unikli.

Z oběti se stal nebezpečný dravec

"Vůbec mi nedocházelo, co se to děje", pokračuje ve vzpomínkách generál Student. "Můj mozek odmítal přijmout tu prostou skutečnost, že jsme bombardováni. Jak to? To my jsme přece měli zahájit válku. Jako kuličky na počitadle se z mraků vylupovaly další dvoumotorové poměrně moderní bombardéry a jejich pumy zasahovaly především plně naložené junkersy rolující po vzletové dráze, ničily její povrch a působily neuvěřitelnou paseku mezi namačkanými stroji. 

Letadla vybuchovala jedno od druhého. Po asfaltu se váleli muži a výstroj. Hořely již desítky strojů i s nákladem a posádkami, vzduchem létaly trosky, explodovala munice a po zemi teklo hořící vysokooktanové palivo z explodujících cisteren. Několik pum zalétlo také mezi hangáry a budovy, ale nebylo obtížné rozeznat, že útok je zaměřen především proti startujícím Junkersům, respektive proti právě se rozbíhajícímu startu druhé vlny. A já tam jen stál a zíral neschopný to přijmout, zhodnotit a vydat rozkazy. Oni nás předběhli!

Vraky junkersů na ploše letiště Sagan – výsledek náletu československých bombardérů

Jaký lepší důkaz chcete, že jsme tehdy byli naprostí pitomci, tak zhlouplí propagandou, že nám připadalo nemožné, aby Čechoslováci sami útočili. To my jsme byli ti dravci, ti útočníci a oni se přece měli jen pasivně bránit, než budou poraženi. Ani nás nenapadlo zatemnit letiště. Byli jsme cílem osvětleným jako vánoční stromeček. Oni přece žádné letectvo nemají, nebo jen tak slabé a zaostalé, že bude čekat na letištích, než my přiletíme a zničíme jim ho.

Další z mála dochovaných snímků bombardovacích Avií B-71 z období Mnichovské války. Nesprávná aplikace čs.výsostných znaků na spodní ploše křídel (zaměněné polohy červených a bílých výsečí) stroj identifikuje jak výzbroj 71.letky z polního letiště Zlosyň.

Československé bombardéry v akci

Pak to bouchlo kousek ode mne a já se válel po zemi. To mne teprve probralo ze šoku. Neposlouchala mne pravá noha, ale přiběhl nějaký desátník a podpíral mne. V prvním okamžiku jsem se sám musel dostat do bezpečí. Do bunkru. Když mi doktor oznamoval, že mám střepinu v zadku, moc mne to nezajímalo. Pořád se mi v hlavě honily zmatené myšlenky. To co tam nahoře spatřil, byly pravděpodobně bombardéry sovětského typu SB-2. Ale Sověti přece nemohli útočit zde ve Slezsku?! Že by Tschechei pustili na své území rudé letectvo? Ne. To byli oni. Bolševici jim jen dodali letadla. 

Avia B-71 československého letectva v maskovací kamufláži těsně po návratu z náletu na letiště ve Slezsku, záběr byl pořízen na polním letišti Zbraslavice

Přiblížili se naprosto nepozorovaně. Jednak je nikdo nečekal. Za druhé se díky řevu motorů startujících junkersů a díky ještě trvající tmě mohli přiblížit nepozorovaně. Startovali ještě za tmy, ale všechna naše města a letiště byla osvětlená. Mohli s přehledem navigovat. Asi sami neočekávali, že to bude tak snadné. Naše stíhací ochrana, pokud již byla ve vzduchu, zřejmě kroužila příliš vysoko a nebyla schopna rozeznat cizí stroje od množství vlastních, kroužících již nad letištěm. A především nikdo neočekával, že by německé letiště mohlo být kýmkoliv napadeno. Ještě teď se ta myšlenka zdála být absurdní. Československému letectvu, neboť toto byli jistě Tschechei, ta myšlenka nepřišla absurdní nikdy.

Střemhlavý bombardér Ju-87A-Stuka od 4.StG165. Tento stroj s kódovým označením 52+D2 byl sestřelen v okolí Bruntálu a jeho pravděpodobným přemožitelem byl por.Karel Mrázek, velitel 33.letky čs.letectva.

Katastrofa a zároveň past

Teprve pak jsem si srovnal myšlenky a domýšlel celý dosah katastrofy. Tschechei reagovali na první vlnu a na shoz parašutistů? Ne, to je nesmysl. Nikdo by nedokázal tak rychle identifikovat, odkud letadla startovala. Tschechei věděli, že jejich letadla za pár hodin zničí Luftwaffe na zemi, proto podnikli obtížný preventivní nálet za tmy na překrásně osvětlený cíl v blízkosti vlastních hranic. V noci byly shazovány nad Československem kontejnery se zbraněmi a nebe nad jižní hranicí Slezska se hemžilo leteckými konvoji, takže Tschechei mohli vyslat průzkumný letoun, který sledoval, odkud startujeme. 

Průzkumné lety nad německými letišti prováděly i letouny Letov Š-328 

Hlásná služba Luftwaffe v tom zmatku a ve tmě určitě nebyla schopna rozeznat cizí letku od vlastních, vracejících se rojů. Nepřátelských bombardérů nemohlo být mnoho, ale jejich piloti letěli najisto a nemohli minout tak lákavé, plně osvětlené cíle. Protiletadlové baterie tu a tam vystřelily, ale střelci měli svázané ruce přítomností vlastních letadel všude ve vzduchu. Škody budou obrovské a většina nalétávajících bombardérů zmizí beze škod ještě ve tmě. Nahoře byly rozžaty světlomety a houstla palba z protiletadlových kanónů. Vše ještě vybuchovalo a hořelo.

Ju-52 přistává na nouzové ploše u Brunzejfu

Ale co operace? Výsadek startující z jiných letišť nelze zastavit. Sháněl jsem spojaře, kde se jen dalo. Bylo nutno zjistit situaci na dalších letištích, varovat každého, kdo ještě mohl být varován a zajistit přepravu letecké pěchoty alespoň v nějaké rozumné míře, neboť seskakující výsadkáři nesměli být ponecháni svému osudu bez posil.

A najednou mi došlo to nejdůležitější. Nepřítel o této operaci ví! Věděl o ní předem, jinak to není možné. Věděl, ze kterých letišť bude probíhat start. Útočil rychle a přesně. Nic nehledal a nezkoušel. Pak ale musí vědět i to, kde moji muži seskočí, kdy se to stane a co je jejich úkolem. Pak je to ale celé jedna velká katastrofa! Pak je to past! Dal jsem pokyn ke zrušení rádiového klidu. Bylo třeba varovat každého, koho ještě varovat lze.“

Stíhací Arada Ar-68 byla pro československé Avie B-534 snadnou kořistí

První vlna výsadku se blíží k cíli

První výsadková skupina majora Choltitze neměla o leteckém přepadu slezských letišť tušení. Byl nařízen přísný rádiový klid. Letadla musela kvůli mrakům letět v poměrně malé výšce, a major si uvědomoval, že je zaregistrují již pohraniční hlídky hlásné služby, ale budou si myslet, že letí bombardéry a pouze zalarmují dělostřelce u důležitých objektů v zázemí. Dopadový prostor byl příliš blízko státní hranice a mimo velká města či tovární komplexy na to, aby zasahovalo protiletadlové dělostřelectvo, pokud Češi nějaké měli. 

Prostor operace Uternehmen Freudenthal a její likvidace 1. 10. 1938

Vedoucí letoun klesl těsně pod mraky. Světelné body rozeseté po zemi řídly a dále ležela černá temnota pohraničních hor a zatemněných měst. Horstvo tonulo v mléčném moři přízemních mlh. Pouze vyčnívající vrcholky kopců již byly osvětleny a východní nebe vysílalo stále větší koncentraci světelných paprsků do krajiny. Tma se držela jako sedlina v zalesněných údolích, ale pilot se mohl orientovat podle matných světlejších stužek větších řek, podle bodů v krajině, podle svého vypočítaného kursu i podle času. Navigátor se začal řídit říčními hladinami Opavy a Moravice občas probleskujícími skrze přízemní mlhu, která se držela právě v údolí řek. Tam, kde si obě matné, ale světlající stuhy byly nejblíže, ležel uprostřed Freudenthal. Kdesi na východě za ním se nacházel operační prostor v podobě rovnostranného trojúhelníku o odvěsnách v délce 10 - 15 km. Letadla přilétala od severozápadu nad horským hřebenem Jeseníku a nad lysým temenem hory Praděd. 

Junkersy se řadí na start z improvizované přistávací plochy

Skrze cáry mraků bylo vidět skupinu domů utopených v přízemní mlze, která se zvětšovala, jak Junkersy ztrácely výšku. Byl to Ober Beneschau (Horní Benešov) a pár kilometrů za ním chaloupky Horních Životic. Nyní dovedl major identifikovat kóty se stejnou jistotou, jako to činil na pískovém stole v instruktážním kursu. Bezpečně rozeznal všechny tři, Gudrich (Skalka), Ziegeberg a K 391. Mezi Gudrichem a kótou 391 ležel malý, dobře viditelný lesík, nyní černější flek a skvělý orientační bod. Na obě strany od lesíka se nacházely oba vymezené dopadové prostory skryté mezi kopci. Zahlédl záblesk a okamžitě se mu ulevilo. Terče byly rozmístěny. Letadla měnila formaci a řadila se do zástupu s přesně dodržovanými rozestupy. 

Seskok

K cílové oblasti se letouny přibližovaly rychlostí 240 km/h ve výšce 2 500 m. 10 km před cílem musely sestoupit do výšky jen asi 120 až 200 metrů nad terén. Horizontální rychlost byla uměle snížena na 150 km/h, což znamenalo pokles ovladatelnosti letounu na minimum. V tomto případě letouny těsně míjely vrcholy vyhlédnutých kót. Výsadkáři museli vyskakovat v takových intervalech, že jejich padáky tvořily při pádu výškový rozestup 5 m a délkovou vzdálenost 50 m od sebe. Sestupovali rychlostí asi 5 m/s, ale ve větru byly rozestupy větší a některé muže větrné proudy odnášely daleko od cílových prostorů. Při této rychlosti trval sestup 30 - 40 sekund, při větší výšce či větru i celou minutu. Ale nikdo na ně doposud nestřílel. 

Nejprve seskakoval zajišťovací oddíl. Bylo něco málo po páté hodině. Nad kabinkami pilotů se rozblikala modrá světla. Proběhla předseskoková kontrola a muži zahákli lanka. Otevřely se dveře v boku letounu a první muž vypadl ven, vytlačen spojenou řadou. Vrhali se ven nacvičenými štičími skoky a absolvovali tři sekundy volného pádu, než šestimetrové lanko vytrhlo padák.

Výsadkáři Luftwaffe těsně po seskoku. Tento záběr byl pravděpodobně pořízen během výcviku. Snímky přímo z průběhu operace Unternehmen Freudental jsou vzhledem k tomu, jakým způsobem probíhala, velice raritní a existuje jich jen pár.

Den již zesvětlal natolik, že bylo možno shora rozeznávat podrobnosti na zemi. První muži dopadali na zem, zbavovali se padáků a hnali se k okraji pole se zbraněmi v rukou. Bylo vidět i několik zoufale se zmítajících mužů, které silný vítr odnášel do korun stromů. Několik naposledy vyskočivších vojáků, které poslední junkers vysadil s odchylkou kursu, odnášel vítr do míst, kde podle fotografií začínaly polní okopy a drátěné překážky týlu pohraničního opevnění. Shora byla rozeznatelná i pravidelná šachovnice podivných ostrůvků křovin uprostřed polí, zřejmě zamaskovaných bunkrů. Major Choltitz si okamžitě uvědomil, že něco nesouhlasí. Namísto jedné linie bunkrů rozeznal tři.

Úder Hübnerovy skupiny a praporu Rathenow 1. 10. 1938

Nepříjemné překvapení – ordneři nikde

Poručík Hübner byl prvý na zemi a organizoval výsadkáře své útočné skupiny, která se zformovala a v půl šesté zahájila přesun k prvním týlovým okopům a drátěným zátarasům. Z okopů padlo několik ojedinělých ran, ale pak bylo vidět osamocené postavy hlídek spěšně se stahujících zpět do kopce k další linii. Obránci byli zmatení a zaskočení. Nikdo doposud nevyhlásil žádný poplach.

Zmatek na improvizovaných přistávacích plochách rozhodně nebyl součástí precizních německých plánů

Seskok proběhl velmi úspěšně a pouze několik mužů utrpělo nějaké zranění. Choltitz se připojil podle plánu k  Brandisově 2. skupině. Z té se již shromáždilo víc než 300 vojáků. Některá družstva vítr zanesl příliš daleko a soustřeďování se opožďovalo. Z výšky se snášely první stíhačky a z palubních zbraní postřelovaly nepřátelské okopy.

První známkou potíží bylo to, že se neobjevovali místní henleinovci a nikdo nedával smluvené signály. Choltitz měl podle plánu jít s 2. skupinou zajistit letištní plochy. Při odchodu skupiny k Lestkovci se za jejich zády z mraků se oddělily první stuky a za úděsného vytí svých křídelních sirén shodily 250 kg pumy na betonové bunkry. Československá letadla se neobjevovala.

Brandisova skupina se nesměla opozdit, neboť na její práci záleželo, zda bude mít první vlna transportních letounů kde přistát nebo zda se bude muset po vyčerpání pohonných hmot vrátit.

Ani tento Ju-52 nedokázal  bezpečně přistát

Záhy se ukázala nereálnost teoretiky vypracované časové posloupnosti operace. K nejvzdálenější ploše u Brunzejfu to skupina měla dobrých 6 km. To byla hodina ostré chůze. Když Choltitz se skupinou nadporučíka Brandise dorazili okolo šesté volnou a úplně opuštěnou silnicí k Lestkovci, nenalezl tu ani jednoho henleinovce. Přitom jich tu už desítky měly dávno upravovat určenou plochu. Ba co víc, vesnice po cestě také zela prázdnotou. Našli jen opuštěné domy a pobíhající psy. To ještě nemuselo nic znamenat. Češi mohli odsouvat sudetoněmecké obyvatelstvo podél celé příhraniční oblasti v rámci nějakých svých obranných plánů. Kdyby věděli něco o seskoku, nedopustili by, aby se vůbec uskutečnil.

První souboje ve vzduchu

Nebylo mnoho času na přemýšlení. Junkersy s výsadkovou pěchotou se také opozdily, ale první roje již záhy zakroužily nahoře nad Lestkovcem. Pole se na první pohled nacházelo v zoufalém stavu. Nyní byly vidět nerovnosti, které z fotografií nikdo nevyčetl. Půda nasáklá vodou a rozblácená, dolíky zalité loužemi kalné břečky. Naštěstí kdosi alespoň vykácel náletová křoviska. 
První dva roje se musely vracet nevyložené zpět. Pouze se jim podařilo uskutečnit shozy materiálu na padácích, ale rozptyl dopadu byl strašlivý. Výsadkáři proklínali ordnery a snažili se označit nejvhodnější přistávací dráhu. Postradatelní muži ihned odcházeli ve skupinách k silniční křižovatce, aby vybudovali zátarasy a obranné pozice.

Junkersy s výsadkovou pěchotou se snaží přistát na improvizovaných plochách v okolí Bruntálu

Mezitím došlo k prvním leteckým soubojům. První dva transportní roje, které se musely vrátit pro vyčerpání paliva, dostaly jen slabou stíhací ochranu zastaralých dvouplošníků Ar-68F, neboť moderní stíhačky Bf-109 byly užity ke střežení přilétávajících rojů. Část Bf-109 byla stažena k pročesávání vzdušného prostoru a k pátrání po československých bombardérech. Vracející se roje junkersů byly napadeny československými stíhači na strojích Avia B-534 ze skrytého polního letiště a po kratší potyčce se tři Ju-52, každý s nákladem 20 mužů, zřítily. V souboji byla sestřelena také 1 československá a 2 německé dvouplošné stíhačky.

Piloti stíhacích Avií B-534 před svými stroji čekají na výzvu k poplachovému startu. Snímek byl pořízen v létě 1938 při nácviku rozptýlení čs.letectva na polní letiště, které pak bylo v praxi perfektně provedeno při podzimní mobilizaci.

Bombardovat se nebude

O tom, co se stalo s Hübnerovou skupinou, podal po válce svědectví desátník Schwarz. „Deset minut po šesté skončily stuky bombardování. To již bylo všech 324 mužů skupiny na pozicích. Jeden se při seskoku zabil a zraněný Picek hlídal se zlomenou nohou materiál. Ještě jsme měli čekat, protože přilétaly heinkely a měly bombardovat z výšky. Každý se snažil schovat. Takové bombardování nebývá moc přesné. Proto také odlétly naše stíhačky, ale přesně v tom okamžiku se objevily české dvouplošné stíhačky a napadly odlétající stuky. Vždycky jsem si myslel, že Češi mají jen takové zastaralé krámy, ale na obloze to najednou vypadalo úplně jinak. 

České avie si s stukami hrály jako kočka s myší. Další se odněkud shora vrhly na heinkely. Ty byly nyní pomalé a zatížené bombami. Byl to masakr. Viděl jsem padat dost našich hořících letadel a bombardování šlo úplně mimo sektor. Obránce to muselo vyburcovat. Náš útok měl následovat těsně po dopadu posledních bomb, abychom zaskočili obránce ještě skrčené v zákopech. Jenže najednou bylo ticho. Předčasně. České avie se najednou postavily na ocasy a zmizely velkou rychlostí někam nahoru. Shora se přihnaly zpátky messerschitty, ale přiletěly pozdě a než vybraly klesání, české avie nabraly výšku a byly pryč. 

Stíhací ochranu transportním junkersům poskytovaly mimo jiné i stíhací Messerschmitty Bf-109D od JG 132

Bylo 6,40 a my měli útočit za deset minut. Nakonec Hübner pochopil, že už se bombardovat nebude a že musíme vyrazit dřív, než se ti v zákopech vzpamatují. Taky o dýmovou clonu jsme se museli postarat sami. Hübner byl trochu ve zmatku, protože nevěděl, na kterou linii bunkrů má vlastně útočit. Byla dvojitá, místy asi i trojitá, ne jednoduchá, jak jsme se učili v instruktáži. Ale útočili jsme z týlu, tak jsme to museli stejně vzít popořádku. Před námi se táhlo mírně stoupající pole, až k horizontu pokryté bunkry, zákopy, dráty a zátarasy. Mohla v něm být kulometná hnízda zaměřená dozadu.

Nasypali to do nás ze všech stran

Nejdřív jsme v dýmové cloně nacházeli jen opuštěné zákopy. Nechali nás dojít do půlky pole, mezi dvě linie a pak to do nás ze všech stran nasypali. V několika vteřinách neexistovalo žádné bezpečné místo. Dlouhé křížové dávky naráz a ze všech stran. Kosilo nás to tam, kde podle map a propočtů měly být hluché prostory. Viděl jsem tři chlapy, kteří skočili do prázdné díry pro minomet a dopadli rovnou na minu. Byla to past. Vůbec nic nevyšlo, jak nám řekli. Dýmová clona nás oslepila, ale jejich kulomety střílely přesně i v kouři. Nacházeli jsme se přímo v metných prostorech polních minometů. Bunkry před námi měly střílny i vzadu, což mít neměly. Celá skupina byla v pěti minutách buďto mrtvá, zraněná, nebo přibitá k zemi. 

Desátník Schwarz zachycený objektivem fotografa Luftwaffe těsně před nástupem do transportního Ju-52

Po poli pobíhal chlap s plamenometem jako velká hořící pochodeň, dokud ho palba nesrazila. Zmítali se tam kluci s utrženýma rukama nebo nohama. Viděl jsem zraněného desátníka, který v zoufalství vypálil proti střílně pevnůstky signální světlici. Útok se rychle zhroutil a rojnice se změnily na skupinky, které palba přibila k zemi a na jednotlivé muže, kteří se pokoušeli doplazit k nějaké terénní nerovnosti nebo zalézt do prázdného kráteru. Neviděl jsem nikoho, s kým by se dalo bojovat. Na útěk nebo ústup bylo to pole příliš dlouhé a přehledné a oni nás po něm nechali dojít dost daleko. 

Junkers Ju-52 přistává pod palbou na improvizované ploše u Košetic. Jedna z mála autentických fotografií z průběhu operace Unternehmen Freudental. Jednotku, ke které letoun patřil, nelze z nekvalitního snímku určit.

Z křovin a lesíků začali střílet českoslovenští ostřelovači. Ti dostali i Hübnera. Najednou koukám, že má krvavý flek přes celé břicho. Řekl mi jenom, že jestli to takhle vypadá všude, tak jsme i s celým führerem ta nejpitomější parta idiotů. Pak umřel. Trvalo to ještě asi čtvrt hodiny a najednou nade mnou stála tříčlenná hlídka. Zvedl jsem ruce. Prohledali mne i mrtvé. Samozřejmě sebrali poručíkovy mapy, ale nejvíc je zajímala signální pistole. Vysloveně ji hledali. Tu jsem měl u sebe v pouzdře. Když mi ji vzali, ten český kaprál se jenom zašklebil a bez zaváhání vystřelil do výšky zelenou světlici. Pozdě mi došlo, že hlavně tu pistoli jsem měl zničit nebo alespoň zahrabat. Právě z ní vystřelili signál k útoku pro motorizovaný oddíl 3. pancéřové divize, kterému zatím nikdo neoznámil, že celá operace je jedno velké a předem prozrazené fiasko.“

Do bojů s německým útočníkem se na československé straně zapojily i jednotky SOS – Stráže obrany státu

Za sponzoring tohoto článku děkujeme firmě Bull s.r.o.

Opevněná linie se osvědčila

Desátník Schwarz ani poručík Hübner nemohli vědět, že právě v napadeném úseku proběhlo koncem srpna 1938 cvičení čs. armády, při kterém 5. pěší pluk zkoušel průchodnost v linii VOP a to také z týlu. Podle vyhodnocených výsledků se do linie dodatečně vsouvaly další objekty, a palebné vějíře byly proměřovány velmi pečlivě. Němečtí armádní experti hodnotili palebné vějíře pevností především podle průseků viditelných na fotografiích, ale ve skutečnosti některé průseky vůbec nesouvisely s opevněním. Kulomety v československých pevnůstkách byly opatřeny zvláštním zaměřovacím zařízením. Nad každou střílnou visel vyřezaný obrys horizontu, po kterém jezdil kovový palec spojený s mířidly. Tak mohl kulometčík střílet i v mlze a v dýmu ve správné výšce nad terénem, aniž sám něco viděl.

Jeden z mála zachovaných snímků zachycujících výsadkáře při útoku na československé opevnění u Košetic

Desátník Schwarz byl ještě na místě, když v osm hodin zaútočil motorizovaný oddíl Rathenow od Sosnové a Malých Heraltic. Vozy musely překonat hřeben do poměrně prudkého svahu a nemohly se před horizontem rozvinout. Kolona byla odkázána na silnici, a když se na svahu před Košeticemi začala rozvinovat, byla už taká v pasti. Schwarz na vlastní oči viděl, jak to funguje. Úplně jinak, než na co je připravovali.

Německé obrněné automobily SdKfz 222 při formování útočné sestavy praporu Rathenow

Vojenští architekti Tschechei vůbec nespoléhali především na čelní palbu. První řada bunkrů stála těsně pod čarou horizontu, postavena tak, že je hřeben kopce chránil před dělostřelbou. Z pohledu pozemního útočníka z druhé strany kopce nebyly vůbec viditelné. Útočník od severu měl se svými motorizovanými prostředky přejet vrchol terénní vlny aniž bunkry vůbec zahlédl a jakmile by se spustil po svahu dolů, ocitl by se bez varování uprostřed dvou až tří řad šachovnicově rozmístěných pevnůstek. První neviditelnou linii by měl náhle v zádech. Proto byla čelní řada bunkrů uzpůsobena pro palbu do boků a dozadu. Teprve druhá a třetí řada schovaná na svahu a v protisvahu mohla pálit bočně i čelně po všem, co se ocitlo na horizontu. Útočník se měl po překonání horizontu nejdříve utkat nikoliv s první, ale až s druhou a třetí řadou a když přesto pokračoval, schytal oheň zezadu. 

Další z unikátních záběru neúspěšného pokusu dobýt československou betonovou hranici. Němečtí výsadkáři používají tehdy standartní pušky Mauser Gewehr 98k a přenosný plamenomet Flammenwerfer 35

K proražení linie by v žádném případě nepomohlo vyřazení 3 – 4 pevnůstek, jak bylo plánováno. K průniku motorizovaných vojsk po silnici od Malých Heraltic východně od Skalky, by muselo být vyřazeno nejméně 10 nejbližších objektů LO, vzhledem k jejich dostřelu. Navíc zde byly kdesi daleko vzadu dělostřelecké polní baterie zastřílené a zaměřené na procházející silnici a také na vlastní pevnůstky. Mezi tím vším zákopy, dráty, minová pole a improvizovaná kulometná hnízda. Tohle měla být stavebně nedokončená linie? Pak bylo ale všechno špatně!                             

Zmatek na přistávacích plochách

V době, kdy u Heraltic zaútočila motorizovaná kolona, byl u Lestkovce s dvouhodinovým zpožděním upraven první přistávací pás. Přistály na něm letouny druhé vlny a major Choltitz se teprve nyní dozvěděl, že jde vlastně o třetí vlnu, že nepřítel bombardoval ještě za tmy po jeho odletu několik slezských letišť a i když zaútočil s omezeným počtem strojů a munice, způsobil nepředstavitelné škody transportnímu letectvu Říše. Druhou vlnu fakticky zničil přímo v letadlech na letištní ploše. Tím se celá akce opozdila, a především selhalo utajení. Čechoslováci o téhle akci věděli. Proto tu nebyli ordneři.

Zdánlivá idylka brzy skončí. Hejno Ju-52 na improvizované přistávací ploše těsně před útokem československých jednotek.

Ze severovýchodu bylo slyšet tlumenou palbu a bombardování, ale žádné těžší zbraně. Pak všechno utichalo. Po nějaké chvíli přinesla vzdálená ozvěna zvuky obnovené palby a výbuchů. Tentokrát major rozeznal dvacítky kanóny a mohl spatřit drobné mušky střemhlavých stuk nalétávající ve spirále do jediného místa. Byla tu naděje, že prorazily motorizované pancéřové oddíly pěchoty a za moment se všem dostane posily kolon pravidelného vojska.

Motocykl BMW R-11 s posádkou zachycený při nástupu jednotek Wehrmachtu k útoku na opevněnou linii čs.obrany u Košetic

Z bojovníků se stali skladníci

Na improvizovaném letišti panoval zmatek. Míchaly se skupiny a i jejich materiál. Vše bylo třeba vykládat rychle a skladovalo se to prostě na okraji louky. Za chvíli stály na kraji pole tři odtažené znehybněné junkersy, z nichž jeden zavadil křídlem o hrbol a dva si poškodily podvozek. Hledání materiálu, jeho rozbalování a třídění pohltilo veškerou energii a bojový zápal nejlepších mužů divize. Oheň v jejich očích pohasínal, jak se zvolna měnili ve vyčerpané skladníky. Narůstalo zpožďování akcí. Letouny se začaly opožďovat s rolováním k odletu, čímž vznikala na improvizovaném letišti tlačenice zvyšující riziko kolizí. Počasí se zhoršovalo minutu od minuty a vál silný vítr, který hnal první kapky studeného deště. U Bílčic, Valšova a Brunzejfu to prý vypadalo stejně, ba ještě hůře, protože tam neseskočili předem žádní výsadkáři a nebyli tam ani ordneři. Silniční zátarasy se přesto dařilo jak tak instalovat. 

Zoufalí Flaschirmjäger s hromadami výstroje u Lestkovce

Nalétávající stroj náhle změnil směr a po něm i další junkersy všude v dohledu. Transportní letectvo se vracelo domů. Kdo je odvolal a proč?
Všude v kraji bylo slyšet zesilující střelbu, především dunění těžších dělostřeleckých ráží. Nepřicházely žádné spojky. Ve stále nižších mracích se letadla přestávala být schopna orientovat a ani stíhací ochrana nedokázala zjistit, co se kde v prostoru odehrává.  Když Choltitz u Lestkovce rozeznal dělostřelbu na jihovýchodě od své pozice, uvědomil si, že tam se tanky nebo dělostřelectvo 3. divize ještě v žádném případě nemohly dostat, takže tam střílel nepřítel z těžších děl.

Útoku na československé opevnění se v sestavě 3.divize Wehrmachtu zúčastnily i lehké tanky PzKpfw II Ausf. C

Zkáza praporu Rathenow  

Konečně se asi v půl deváté ozval vojín Picek, který si při seskoku zlomil nohu a hlídal materiál v lesíku na jihozápadě od Košetic. Nyní se mu konečně podařilo najít záložní vysílačku. Tak se Choltitz dozvěděl o zničení celé Hübnerovy skupiny. Picek vyděšeně sípal a polohlasem popisoval obraz, který se mu naskytl na silnici mezi betonovými pevnůstkami záchytné linie. 

Zničená technika praporu Rathenow u Košetic – zde německý tančík PzKpfw I Ausf.A

Viděl rozstřílené a hořící obrněné automobily, zpřevracené motocykly a sidecary, plazící se muže, silnici i příkopy poseté bezvládnými těly, zatímco palbou oprýskané, ale nezničené pevnosti stále chrlily proudy střel. Prý tam hořely také tři lehké tanky typu I. Granáty českých polních baterií přilétající odkudsi z jihu zcela zdemolovaly silnici a vyrvaly v ní hluboké krátery, načež dělostřelectvo přeneslo palbu kamsi za horizont, pravděpodobně do soustřeďovacího prostoru divize v lese u Zossen. Stíhačky a střemhlavé stuky se snažily baterie umlčet a dělostřelba skutečně slábla, ale bylo již pozdě. 

Řopíky u Košetic německý nápor vydržely

Konec výsadkářů

Skutečnost, že pozemní útok neprorazil ani lehkou obrannou linii a velení odvolalo další transportní letouny, rozhodla kolem deváté hodiny o osudu již vysazených parašutistů. Ti neměli čas o tom přemýšlet, protože vzápětí začaly na většinu přistávacích ploch dopadat dělostřelecké a minometné granáty. Českoslovenští dělostřelci byli zastřílení přesně a šlo jim o to, aby zničili desítky junkersů sedících ještě na zemi. Pak se objevily obrněné automobily.  Východně od Valšova se nacházely baterie dělostřeleckého pluku 8. pěší divize a motorizovanou kolonu u Košetic rozstřílel 108. dělostřelecký pluk zapůjčený ze stavu IV. sboru. Po desáté začaly celou oblast zatahovat 8. a 90. pluk 8. PD z jihu a z východu. Ze severu postupovaly jednotky Zvláštní skupiny 34. pěšího pluku. Němečtí výsadkáři se rychle rozdělili do malých skupin a snažili se rozptýlit a probít se na sever za československou obrannou linii. Naprosté většině se to nepodařilo.

Smutný konec elitních fallschirmjägerů

Mechanik Andrle, který u vsi Razová střežil ve stodole vyprázdněného sudetoněmeckého statku stíhačku velitele 33. letky, přistihl u svěřeného letadla krátce po druhé hodině odpoledne neznámého německého důstojníka, který na něho vytáhl pistoli. Andrle důstojníka probodl vidlemi a přivolaný poručík Mrázek mrtvého identifikoval jako majora Choltitze. 33. letka byla do vzdušných bojů nasazena vzápětí, když se Luftwaffe pokoušela bombardovat československé pozemní jednotky přesouvající se v prostoru a obkličující výsadek. O dva dny později se zbylých 7 letounů 33. letky podílelo na zastavení Mansteinovy ofenzívy u Vrbna pod Pradědem.

Raritní snímek Avie B-534 33.letky čs.letectva s kódovým označením T3. Tento stroj pilotoval velitel letky poručík Karel Mrázek během letecké války nad severní Moravou a dosáhl na něm několka sestřelů letadel Luftwaffe.

Operace odsouzená k neúspěchu

Operace Unternehmen Freudenthal byla odsouzena k neúspěchu v okamžiku, kdy si československé orgány uvědomily, co se chystá a v které oblasti. Jejím jediným trumfem mohlo být překvapení. 

Dalším důvodem neúspěchu bylo přílišné roztříštění i tak skrovných sil výsadku ke splnění mnoha od sebe vzdálených úkolů. Šlo o slabou jednotku, a přesto nebyla naplněna zásada koncentrace.

Celkem mohlo být nasazeno 1 200 výsadkářů a až 6 000 mužů výsadkové pěchoty. Tato síla mohla jen stěží otevřít cestu pancéřovým jednotkám u Heraltic, ale mohla napáchat mnoho škody, kdyby jejím cílem bylo rozptýlení v týlu obranné linie, likvidace spojení, blokování komunikací a destrukce. Vysazení 8 000 mužů je ale jen pustá teorie závislá na jemné a choulostivé koordinaci akcí, na přípravě přistávacích ploch a dodržení časového sledu. Při nepříznivých faktorech, jako bylo zhoršující se počasí a bdělost obránce, se tato operace podařit nemohla.

Tanky (přesněji spíš tančíky) Wehrmachtu nasazené při neúspěšném útoku u Košetic. Vpředu lehký tank PzKpfw II Ausf. C, vzadu tančík PzKpfw I Ausf. B

Fiasko a těžké ztráty

V pořádku seskočilo asi 1 200 mužů, z nichž 1 100 bylo zabito nebo padlo do zajetí. Další 2 000 mužů letecké pěchoty odstartovalo, ale bombardování slezských letišť znemožnilo start dalších sledů. Z toho asi 600 mužů se muselo vrátit s leteckými konvoji, které nemohly přistát kvůli zdržení přípravy přistávacích ploch. Nelze vynechat ani zhruba 740 příslušníků letecké pěchoty vyřazených československým bombardování na letištích ve Slezsku, z toho 232 mrtvých.

Vraky transportních junkersů byly po ukončení bojů předmětem zájmu civilistů, zejména mládeže

Celkem se tedy na bojiště dostalo asi jen 2 700 mužů s lehkou výzbrojí. Zde na ně čekaly dva kompletní pěší a dva dělostřelecké pluky, mechanizovaný prapor 2. RD, 2 prapory Zvláštní skupiny 34. pěšího pluku a stovky mužů ve statické obranné linii.

Němci v této operaci přišli hlavně o cenné výsadkářské instruktory a velitele rot. Bylo nevratně zničeno celkem 43 transportních letounů Ju-52, 8 střemhlavých bombardérů Ju-87, 6 taktických bombardérů He-111 a 4 starší stíhačky.

Zničený německý tančík PzKpfw I Ausf.A

generál Gerd von Rundstedt

Pro generála Rundstedta a štáb 2. armády Wehrmachtu nebylo fiasko výsadkové operace žádným překvapením a jejich záměrů se nikterak nedotklo. Nebylo jejich akcí ani porážkou, protože většina nasazených jednotek spadala do stavu Luftwaffe. Fiasko operace ale jasně ukázalo, že prolomit obrannou linii Čechoslováků rychle a bez krvavých ztrát nebude možné.


Československo zorganizovalo své vlastní paradesantní jednotky až teprve po této válce a německé ozbrojené síly musely tyto jednotky po pádu nacismu úplně přeorganizovat. Vysoce profesionální paradesantní akce plukovníka Palečka, pluku Brandenburg a plukovníka Otty Skorzenyho ve světové válce proti Stalinovým bolševickým armádám o čtyři roky později, byly již zcela něčím jiným.

Chcete-li se o průběhu Mnichovské války v roce 1938 dozvědět více, doporučujeme knihu Jana Drnka Žáby v mlíku vydanou nakladatelstvím Naše Vojsko, případně webové stránky autora.

V dalších dílech našeho seriálu, který naleznete v zhruba měsíčních intervalech na webu RadioDixie.cz, se budeme věnovat řadě nepříliš známých či zapomenutých příběhů z Mnichovské války i z průběhu celosvětového konfliktu, jehož předehrou byla úspěšná obrana Československé republiky proti útoku nacistického Německa v roce 1938.

Jan Drnek

Jan Drnek

Plzeňský spisovatel, tramp, křesťan a monarchista. Autor 15 vydaných publikací alternativní i skutečné historie, detektivek aj.

Všechny články autora

Kterak US Army a Wehrmacht rakouský hrad proti SS bránili

Kterak US Army a Wehrmacht rakouský hrad proti SS bránili

Tomáš Chalupa , Za války se děje spousta divných věcí. Ale to, aby spolu bojovali Američané, Wehrmacht a francouzští potentáti na jedné straně proti příslušníkům SS na straně druhé? Věřte nebo ne, i to se jednou stalo.

Mnichovská válka začala masakrem Hitlerových výsadkářů československou armádou

Mnichovská válka začala masakrem Hitlerových výsadkářů československou armádou

Jan Drnek , Operace Unternehmen Freudenthal byla v říjnu 1938 prvním válečným nasazením paradesantních vojsk v historii a zároveň krvavou katastrofou. Pro útočníka.

Výsadkář Leonard Funk tančil se smrtí, za pár vteřin zabil dvacet Němců

Výsadkář Leonard Funk tančil se smrtí, za pár vteřin zabil dvacet Němců

Tomáš Chalupa , Gunfight ve sněhové vánici v Ardenách. V hlavní roli neohrožený výsadkář a jeho samopal Thompson.