V dalším dílu hudebního speciálu, který připravuje dramaturg Rádia Dixie Petr Jirásek, si letmo představíme superskupinu Hellyeah původního bubeníka jižanské metalové legendy Pantera Vinnieho Paula, na panáka a pořádnou porci moderní ostré country vás pozve parta texaských sympatických fousáčů Copper Chief a ve velkém profilu si projdeme cestu skupiny Black Stone Cherry ze záplatované zkušebny kdesi v Kentucky až do narvaných ječících arén.
Black Stone Cherry
Copper Chief – Country pro 21. století
Na jižanských kapelách se mi vždycky nejvíc líbilo to, že u muzikantů v tomhle žánru se nějaké to kilo navíc neřeší, většinou jsou to zkrátka opravdoví chlapi z masa a kostí. Tohle dokonale platí i pro čtveřici z texaského Austinu, kapelu Copper Chief. Ta zazářila svým zatím jediným, eponymním albem z konce roku 2017, se kterým v následujícím roce vysoce zabodovala mimo jiné i v celoamerické prestižní TV soutěži Real Country. Sama skupina popisuje svůj styl jako „trocha rockandrolu, hrst country, něco málo z bažin, špetka psychadelie, něco původní hudby, kousek blues a hlavně koňská dávka drzosti“.
A její recept na úspěch? „Musíte znít jako nikdo jiný a taky nevypadat vypadat stejně jako ostatní“. Řekl bych, že takhle jednoduché ve skutečnosti nebude. Zmíněné album Copper Chief je ovšem famózní, prosté slabých míst a jeho poslech vyvolává čirou radost a vzbuzuje chuť na pořádného panáka , jak ostatně dokládají oba klipy k písním s názvy Down To The River a Jericho.
Hellyeah znamená Kurva, že jo!
Superskupina z Dallasu, původně soustředěná kolem původního bubeníka jižanské metalové legendy Pantera Vinnieho Paula, který před necelými dvěma lety zemřel. Kapela od doby svého vzniku v roce 2006 vydala šest velmi slušných, ale kvalitativně rozkolísaných desek, trpících typickým neduhem všech superskupin - střídáním muzikantů a neusazenou stylovou orientací. Jediným původním členem souboru je tak dnes Chad Gray, bývalý zpěvák skupiny Mudwayne.
Image kapely se s lety docela výrazně měnila, jak je dobře vidět na obou klipech k písním Hell Of A Time a Oh My God. Dělí je od sebe deset let, ale muzika Hellyeah zůstává přitažlivá a zajímavá pořád. Kurva, že jo!
Black Stone Cherry - Třešně tvrdý jak šutr
Hardrocková kapela se hutným moderním zvukem a útěky k popovým baladám, další z marných vymodlených nástupců legendárních Lynyrd Skynyrd, přeceňovaná mladá americká koncertní atrakce anebo svébytná současná jižanská kapela, která po prvních ostrých deskách dnes už spolehlivě míří k southernrockové klasice?
Pravda bývá prostá a sama kapela zůstává při zemi: „Jsme rockandrolová kapela z Kentucky s jižanskýma vlivama. Chápej, něco na způsob Lynyrd Skynyrd a Allman Brothers Band plus všechny ty velký britský skupiny jako Black Sabbath nebo Cream. Pocházíme z pracující třídy, venkovskýho prostředí, z městečka o nějakých osmnáctistech lidech. Jsme jen obyčejný jižanský lidi. Nic naplat.“
„Už jako kluci jsme poslouchali všechno možný, blues, rock, bluegrass, country, metal i soul. A většinu týhle muziky jsme znali díky plakátům, který byly pověšený v naší zkušebně v lesích nedaleko Edmontonu. Ty plakáty tam byly vylepený hlavně proto, aby do ní netáhlo a drželo se v ní teplo“.
Citovaná památná chýše byla původně už zkušebnou legendární jižanské countryrockové kapley The Kentucky Headhunters, ve které působili otec a strýc dnešního bubeníka Black Stone Cherry – Fred a Richard Youngovi.
Mladý John Fred Young a jeho kamarád ze školy, zpěvák a kytarista Chis Robertson spolu s basákem Jonem Lawhonem společně zkoušeli a jamovali už na střední škole a zanedlouho se k nim přidal i „kámoš jejich kámoše“, kytarista Ben Wells. A právě z jednoho takového společného jamu vznikli 4. června 2001 budoucí Black Stone Cherry. „Jak jsme přišli k názvu naší skupiny? Jednoduše jsme ho vzali z názvu jedný doutníkový krabice. Hned nám to sedlo.“
„Tak jasně, v našich nahrávkách je slyšet, že jsme prošli různýma žánrama, jako jsou hard rock, blues, folk, country a tak dále. Pro nás je tohle všechno dobrá muzika a nezáleží na tom, kdy byla v kurzu. Stejným způsobem píšeme i naši hudbu. Když napíšeme fakt dobrou píseň , je nám jedno, v jakým je stylu. Ostatně, dám krk na to, že když přijdeš mezi nějakou partičku lidí a sbalíš jim mobil, najdeš v něm nejrůznější muziku od Keshi až po Mott The Hoople, zkrátka široký pole náhodný muziky.
A přesně v tomhle jsme vyrůstali a takhle jsme to poslouchali i my. John, Fred a já jsme pravděpodobně největší fandové popu, jaký jste kdy potkali, protože jsme naposlouchali tuny věcí, jako jsou třeba Imagine Dragons anebo Adele, ale v tý samý době jsme poslouchali taky i Slipknot a Korn a taky možná nějakej starej hip-hop a sami nevíme, co nám příště přijde pod ruku“ vysvětluje Chris.
„Máme tuny fanoušků v Americe, který nás fakt berou, ale v Americe to jde trochu pomalejc, protože všechno říděj rádia a my nejsme zrovna kapela, která se hodí do rádia. Vybudovali jsme si slušnou posluchačskou základnu, podobně jak to měly starý legendární kapely, a stejně jak to chodilo tenkrát, prostě dokola hrajeme a hrajeme. Cestujeme, setkáváme se se svýma fanouškama a jezdíme za nima s našima koncertama. Myslím, že právě takováhle vytrvalost kapelu udrží v chodu dýl, než jeden nebo dva velký hity a pak šmytec. Vždycky se hecujeme, že jsme sice kapela bez velkýho hitu, ale stejně je těžký nás sestřelit.“
Pokud byste to náhodou nevěděli, tak Radio Dixie i speciál Dixie Night Ride existují jen díky tomu, že si kupujete náš merch. Podpořit nás můžete tím, že si něco vyberete ve vidláckém eshopu DixieGear.cz. Díky a Stay tuned!
Eponymní debut Black Stone Cherry z června 2006 nabídl sevřený a kompaktní nářez stojící někde na rozhraní mezi numetalem, grunge a jižanským rockem, s výrazně vystupujícím výtečným zpěvem a znamenitým bubnováním. Problémem se, s odstupem let, zdá poněkud suchá produkce desky, která celkově působí takříkajíc jako „jedna píseň“. Nasazené ostré tempo na desce opadne jen občas a to v baladách Hell And High Water, Tired Of The Rain a závěrečné Rollin´ On. Co potěší, je zdařilý cover klasiky Shape Of Things od dřevních britských Yardbirds.
Album vyšlo na labelu Roadrunner, který si ověřil pozitivní reakci posluchačů na jejich nahrávky skupiny už dříve, na vlastním nákladem skupiny vydaném a dnes raritním EP Rock N´ Roll Tape (2003). Ani to není vůbec špatné. Představuje už prakticky hotovou kapelu s jižanskými texty, které jsou jejím poznávacím znamením dodnes. Po vydání debutové desky Black Stone Cherry, bývalý ředitel domovské školy v Edmontonu pozval kapelu na koncert na oslavu při této příležitosti. Ulice Edmontonu byly doslova pokryty nápisy, vítajícími kapelu zpátky doma. V červnu 2007 pak vychází další povedené EP Rain Wizzard, zahrnující dvě dříve nevydané písně.
Druhé, znamenité album Folklore And Superstition z 19. srpna 2008 už tolik nestaví na původně dominujícím masivním hudebním ataku, je mnohem pestřejší a přináší řadu, pro skupinu v té době velmi důležitých hitů (Please Come In, Thigs My Father Said, Peace Is Free). Je mnohými fanoušky skupiny dodnes hodnoceno jako nejlepší album skupiny vůbec a je opravdu znamenitě žánrově namíchané. Producent alba Bob Marlette (proslavený spoluprací s Alice Cooperem, Ozzy Osbournem a dalšími) zajistil nahrávkám pestrý, vzdušný zvuk s esencí stylu grunge. Přibylo chorusů i vydařených balad. Album není sice dokonalé, ale jsou na něm již zmíněné hity a materiál na desce už spokojeného posluchače tolik nedrtí jako debut. Vydání LP provázely tři vydané singly z desky: Blind Man, Please Come In a Things My Father Said.
Po vydání desky Folklore And Superstition skupina intenzivně koncertovala a její rostoucí reputaci potvrdilo v květnu 2009 i účinkování v pozici předkapely kanadského (milovaného i proklínaného) popmetalového zázraku Nickelback v rámci halového turné k jejich albu Dark Horse.
Třetímu albu Between the Devil & the Deep Blue Sea z května 2011 bývá občas vyčítáno, že je dalším prudkým příklonem skupiny ke komerci. Ještě více než předchozí deska totiž nabízí nálož silných pomalejších melodií, ale samozřejmě ani zde nechybí typický masivní sound kapely, třeba jako hned v úvodní masírce White Trash Millionare.
Chris Robinson komentoval tehdejší situaci kolem vzniku alba takto: „Tentokrát jsme to udělali jinak. Psali jsme materiál pro desku s externími autory. Nahrávali jsme v Los Angeles, což byla paráda. Naši první desku jsme nahrávali v Glasgow, Kentucky nějakých patnáct mil od místa, kde žiju. Druhou desku jsme nahrávali v Nashville, v Tennessee. A u třetí desky, jsme si řekli: Kurva, pojeďme ji udělat do Los Angeles! V Severní Kalifornii je na přelomu roku určitě lepší počasí, než u nás v Kentucky.
A odkud se vzal ten zvláštní název desky? Ben surfoval po netu a hledal nějaký vhodný slogan. Povídá: Co kdybychom to nazvali třeba Mezi Ďáblem a hlubokým modrým mořem? Já na to: Super, a co to má jako znamenat? A on: Je to prastarý úsloví, který pochází z dávný historie. Ve finále jsme si řekli OK, funguje to a líbí se nám to.“
Oficiální vydání alba bylo 31. května 2011, nicméně po torrentech na síti prý uniklo už o pár dní dříve. Titul vyšel v produkci zkušeného všestranného producenta Howarda Bensona, který se postaral o správně vyváženou úroveň tvrdších kusů a pomalých písní. Hitů na desce byla zase přehršle: White Trash Millionare, In My Blood, Won´t Let Go, Like I Roll, Can´t You See (další cover, tentokrát slavné klasiky od Marshall Tucker Band), anebo Stay.
A pak už to asi muselo přijít – album Magic Mountain z května 2014 bylo cíleným návratem k primární tvrdosti a razanci. Je to syrové album jdoucí vlastní cestou, takřka už beze stop prvotních hudebních vlivů. S výjimkou křehké Sometimes album spolehlivě hřmí, přičemž stylově má materiál na desce spíše blíže k grunge než k numetalu. A opět se ne vše úplně povedlo – kupříkladu rozverná balada Holywood in Kentucky docela prudí, oproti tomu závěrečná tajemná Remember Me je báječná.
Kapela nahrávala album od podzimu 2013 do začátku dalšího roku a LP vyšlo na labelu Roadrunner 6. května 2014 a v pohodě si sáhlo na 5. místo v britském albovém žebříčku. První singl z alba s peckou Me And Mary Jane pak vyšel 7. října 2015 a byla to trefa do černého. O masivní, tvrdý a moderní sound alba se tentokrát postaral producent Joe Baressi, známý spoluprací s kapelami Tool, The Melvins, Queens Of Stone Age a dalšími.
„Nejsme jednostranně zaměřený. Tahle kapela má různý tváře, a vynikne to obzvlášť během našich živých show. Tam se to teprve rozjede a naši fanoušci to mají takhle rádi“, komentovala kapela vydání svojí živé desky Thank You: Livin´ Live - Birmingham, UK z 30. října 2014. Album je, jak bývá u živých záznamů obvyklé, pomyslným Best Of skupiny v koncertním provedení. Dokumentuje unikátní koncertní pozici skupiny v celé Evropě, Skandinávii a zejména v Británii. Je taky zajímavým srovnáním, nakolik se jí dařilo přenést sílu živých vystoupení na studiové pásy.
Další album Kentucky z dubna 2016 je opět velmi tvrdé a tentokrát už zcela svébytné. Pro mě osobně je první deskou Black Stone Cherry, na které mě tvrdě masírující kytarový zvuk neunavuje, a kde je hudební náplň desky opravdu cítit odkazem tradičního jižanského rocku. Deska byla nahrána na stejném místě jako debut, doma v Glasgow, Kentucky. Opět potěší další zajímavý cover na desce, tentokrát klasika War od Edwina Starra. Úspěch se zaslouženě dostavil téměř okamžitě. Deska byla druhým číslem jedna skupiny v hardrockovém žebříčku časopisu Billboard (stejně jako předchozí album).
„Je to vlastně šílený, čtyři kluci z rokenrolu si jednoduše střihli bluesový album, ale tímhle říkáme, že blues je od počátku naše DNA. Naše pojetí blues je dost vyladěný a tvrdý“, komentoval Chis Robertson překvapivé vydání dvojice tributních bluesových desek, pod názvy Black To Blues Vol. I a Black To Blues Vol. II. „Všechny starý kapely, na kterých jsme vyrostli, jsou ovlivněný blues a my bychom chtěli mladý lidi, který neměli tuhle příležitost, k týhle muzice přitáhnout. Blues staví na bolesti srdce, smutku a pocitu nespravedlnosti. Ať jsme předskakovali Metallice anebo třeba Whitesnake, cítili jsme, jak moc jsou ovlivněni blues, ať už to sami tuší, nebo ne.“
První EP Black To Blues Vol. I vyšlo 29. srpna 2017 na CD, modrém vinylu, downloadu i streamu a přineslo šest úprav klasik od bluesových legend Howlin´ Wolfa, Muddyho Waterse a Alberta Kinga a dalších. Dosáhlo až na první místo bluesového žebříčku Billboard a vystoupalo mezi první třicítku v britském žebříčku, doprovázeno chválou posluchačů i kritiky. Vydavatelem byla značka Mascot Label Group, specializující se na největší bluesové naděje nové generace, jakými jsou třeba Joe Bonamassa, Beth Hart, Walter Trout, Kenny Wayne Shepherd a mnozí další.
Kdo v té době sledoval blíže kariéru skupiny, věděl, že příklon k blues ji doprovází v posledních letech stále výrazněji a proto nebylo proto překvapením, že v říjnu 2019 vyšlo pokračování projektu pod názvem Black To Blues Vol. II. Chis Robertson to komentoval takto: ,,Ani se nám nezdálo, jaký bude ohlas na první EP Black In Blues. Bylo skvělý slyšet tak skvělou pozitivní reakci na naše pojetí těch největších vlivů na naši hudbu. Tentokrát jsme nahrávali se stejnými muzikanty jako minule a k tomu přidali ještě i další. Nemůžeme se dočkat, až všichni uslyší, jak dobře jsme se při nahrávání tohohle projektu bavili!“
Zatím posledním vydaným velkým albem skupiny, tentokrát už v její vlastní produkci, je Family Tree z 20. března 2018, vydané péči Mascot Records. Ta tam je typická známá kytarová stěna. Tentokrát kytary slyšitelně jižansky předou a celkově je album měkké, jdoucí po melodiích, se slyšitelnou inklinací k oblíbeným oldschoolovým bluesovým kořenům. Popravdě řečeno, i na tomto LP najdete řadu slabin. Chris Robertson je však spokojen: „V případě Kentucky jsme byli odhodláni držet tvrdší zvuk. Touhle deskou ovšem říkáme: Do hajzlu se vším, tentokrát prostě napíšeme jednoduše dobrý rokenrolový písně.“
„Odstavili jsme všechny naše dosavadní bariéry. Je to asi hudebně nejpravdivější obraz naší kapely, zobrazující všechny vlivy, kterýma jsme prošli za všechny ty roky“, souhlasí Fred Young. „Jsme to zkrátka my, bez starostí, jestli naše muzika bude pasovat do formátu amerických rockových rádií nebo ne. Práce na novým materiálu byla jako svlíct starou kůži. Poprvé jsme měli všichni, a to v každý moment ve studiu, úsměv na tváři. Zkrátka bylo nám prostě fajn, nebylo v tom nic nucenýho“.
„Takovouhle muziku jsme chtěli dělat celou naši kariéru“, doplňuje Robertson. ,,Nic jsme z alba nevyhodili a jsme na něj extrémně hrdí. Je takový, jaký jsme ho chtěli vždycky mít. Chtěli jsme se bavit a nedělat si hlavu s dokonalostí, kterou jsme museli mít na všech předchozích deskách“, říká John Fred.
V listopadu 2018 zahráli Black Stone Cherry konečně také v Praze. Ovšem standardně vydýchaná a nabitá Lucerna Music Hall svým dusným klimatem odrovnala většinu publika a asi po hodině pak i samotnou, zprvu řádně rozpumpovanou kapelu (vyjma publikum neustále ponoukajícího a energií sršícího bubeníka). Mí četní přítomní kamarádi ze Spolku přátel jižanského rocku, povětšinou staré sešlé máničky s nadváhou, ve své většině intenzivní kontaktní show skupiny ke své škodě odzívali s tím, že „co se dali ostříhat, už stojí za hovno“ a věnovali se raději dalšímu nasávání piva na baru a následnému nevyhnutelnému souboji s prostatou na přilehlých pisoárech. Osobně jsem byl s výkonem kapely velice spokojen, snad s jedinou výjimkou. V playlistu už nedošlo na zásadní klasiku, baladu Peace Is Free.
A mám-li odpovědět na otázku položenou v úvodu: Ano, Black Stone Cherry jsou opravdu skvělá koncertní kapela a dnes už po zásluze opravdová southernrocková maistreamová klasika.
A jak to bude dál? Zatím je to skvělé, motor skupiny je v pořádku. Hlas kapely Chris Robertson už dávno překonal hluboké deprese, které ho provázely ještě v období prvních dvou alb skupiny a je schopen dnes o nich zcela otevřeně mluvit a držet své démony na řetězech, spontánní a bezprostřední bubeník skupiny Fred Young je stále plný své osobité nakažlivé vitality a elánu na podiu, i mimo něj.
Můžeme se proto těšit, čím nás tentokrát Black Stone Cherry zase překvapí.
Playlist:
Copper Chief - Down to the River
Copper Chief - Jericho
Hellyeah - Hell Of A Time
Hellyeah - Oh My God
Black Stone Cherry - Me and Mary Jane
Black Stone Cherry - Like I Roll
Black Stone Cherry - White Trash Millionaire
Black Stone Cherry - Peace Is Free
Black Stone Cherry - Cheaper To Drink Alone
Black Stone Cherry - In My Blood
Black Stone Cherry - In Our Dreams
Black Stone Cherry - Please Come In
Black Stone Cherry - Things My Father Said
Petr Jirásek
Průměrný běloch, heterosexuál a konzervativní pivař. Svou bezmeznou náklonnost k americké muzice ukájí jako dramaturg Rádia Dixie.
