Za pár dnů najdete v trafikách nebo ve schránce (pokud jste předplatitelé) nové číslo časopisu Chrom a plameny. Kromě prvního dílu obsáhlého pojednání o historii značky Tucker, testu nejnovějšího Dodge Challenger s pohonem všech kol či vzpomínkového článku o předohrabových Eldoradech v něm najdete i příběh rezavého Cadillacu ročník 58. Podobného čtení vonícího benzínem a Amerikou vás na 100 stranách Chromu čeká mnohem víc…
Automobily značky Cadillac jsou tradičně symbolem „amerického snu“. Proto si je představujeme nablýskané a zářící. Některé z nich ale ztělesňují tak trochu jinou Ameriku a podle toho vypadají. Což neznamená, že mají méně kouzla.
Nevíme a asi se ani nikdy nedozvíme, jestli to bylo tak nebo jinak. Ale pojďme si na chvíli představit, jak mohl vypadat příběh tohoto auta. Určitě víme, že začal ve svatostánku Cadillaku ve Spokane (Washington), typickém nóbl dealerství konce padesátých let, kde si jej 11. března 1958 pořídil jistý James J. Williams. O druhém majiteli víme jen to, že existoval. Dál už jsme stopu Cadillaku zachytili až ve stodole zarostlého rednecka Mourice opět ve státě Washington, od něhož auťák už putoval do srdce střední Evropy, ke svému znovuzrození a životu plnému srazů a výletů.
Psal se rok 1958. Ve velkých městech po celé Americe se ředitelé velkých firem budili v noci ze snu kvůli ekonomické recesi a klesajícím prodejům. Prodejci nových aut byli nervózní, protože začínali tušit, že tento rok bude jejich nejhorším od konce války. V D.C. kongresmani vymýšleli způsoby, jak ekonomiku podpořit.
V podobném dealerství možná koupil farmář James svůj Cadillac.
Ale na druhém konci Ameriky, v odlehlé části státu Washington, nebylo nic z toho důležité. Jestli městští frajírci mají těžkou hlavu z toho, že prodali méně aut nebo televizorů, tím se James J. Williams opravdu netrápil. Byl farmář a staral se o dobytek a obilí, ne o nějaké nesmysly. A protože nežil na splátky jako spousta obyvatel měst, nemusel se nějakými výkyvy ekonomiky trápit.
Mohl tedy uvažovat o tom, že jeho starý pickup je možná pořád dobrý na převážení sena a nářadí, ale delší cesty, které musel občas podniknout, už v něm nesnášel úplně dobře. Ve svých šedesáti už si James začínal vážit pohodlí – přeci jen, nadřel se v životě dost. A hospodářství šlapalo dobře, žádné stroje zrovna potřeba nebyly, tak proč si jednou neudělat radost. Oblékl si svůj sváteční oblek a vyrazil do města, obejít prodejce nových aut.
A takhle nějak to vypadalo uvnitř...
Za normálních okolností by asi skončil u Chevroletu, maximálně by si připlatil za pohodlnější Pontiac či Oldsmobile. Už Buick na něj působil dojmem auta pro frajírky. No a Cadillac? Prosím vás, kdo si kupuje Cadillac?
Jenomže Jeremiah, majitel vedlejšího ranče, říkal onehdy, když se setkali před kostelem, že prodeje nových aut nejdou, a tudíž jsou dobré ceny. A radil Jamesovi, že má zajít za jeho synovcem, který vlastní v nedalekém městě prodejnu značky Cadillac. Jeremiah ho také svezl autem, které synovec pořídil jemu – mělo novinku, jakýsi „vzduchový podvozek“ a na rozbitých cestách kolem jejich městečka se vznášelo jako na polštáři.
A proč vlastně ne. Když už si má jednou koupit pořádné auto, tak ať to stojí za to. Vyrazil tedy k budově s obrovským nápisem Cadillac, zaparkoval svůj truck stranou a vyrazil dovnitř. Chvíli nesměle obcházel vystavená auta – zdála se mu až moc nablýskaná, moc chromovaná a moc okázalá – ale nakonec se zeptal na majitele a šel ho pozdravit.
Jack, majitel dealerství, už o Jamesovi věděl od svého strýčka a nabídl mu, že ho osobně provede a ukáže, co by se mu mohlo líbit. Superluxusní Eldorado Brougham rovnou zavrhl, ostatně žádné ani neměl a objednávat ho by bylo pro stárnoucího farmáře příliš komplikované. Nemluvě o tom, že kdyby mu řekl cenu, nejspíš by se James začal křižovat a utekl by k Fordu co sídlí přes ulici. Takhle to nepůjde.
Kupé a kabriolety asi taky nebudou to správné. Ale co Deville? Jack rychle vedl Williamse k nejnablýskanějšímu, nejvíc chromovanému kousku na showroomu, ale starý pán se moc netvářil. Prý už stačí, že si vůbec kupuje Cadillac, tak proč to ještě přehánět. Co takhle něco levnějšího? Jaký Cadillac stojí vůbec nejmíň?
Jack neochotně ukázal na sedan stojící venku na place. Zamířili k němu a Jack cestou vyprávěl:
„Tohle je to nejlevnější, co tady máme. Standardně dlouhý Series 62, bez příplatkové výbavy. Ceníková cena je 4.891 dolarů, ale že znáte strýčka, dal bych vám ho za čtyři a půl. Co vy na to?“
James zkoumavě obcházel béžový sedan a díval se na něj trochu podezíravě. Nakonec se zastavil u zadní ploutve, zadíval se na ni, prstem přejel od místa, kde začínala, k blatníku. Zamračil se, otočil, udělal pár kroků a zopakoval totéž na vedle stojícím autě.
Vrátil se k Jackovi s nesouhlasným výrazem ve tváři a pohoršeně pronesl:
„To auto, které mi chceš prodat, je kratší! Co to má být, to jim v továrně došel plech, že už dělají malé i Cadillaky? Až budu chtít malé auto, koupím si Chevrolet!“
Jack už měl, stejně jako jeho prodejci, samozřejmě připravenou řeč o tom, jak je i krátký kufr „standardního“ sedanu (který byl ve skutečnosti kratší než všechny ostatní varianty, včetně kabrioletu a kupé) bohatě dostačující a jakou představuje výhodu při parkování ve velkých městech. Když se ale zadíval na Jamese a vzpomněl si, odkud přijel, došlo mu, že tyhle argumenty asi na úrodnou půdu nepadnou. Ostatně standardní sedany neslavily toho roku úspěchu nikde – celkem se jich nakonec prodalo jen něco přes 13 tisíc, mnohem méně než „prodloužených“ i než luxusnějšího Deville, který samozřejmě také používal delší verzi karoserie. Vlastně jen kabrioletů a absurdně drahých Eldorad Brougham se prodalo méně.
Potlačil svoji radost z toho, že by snad mohl opomíjené holátko konečně prodat, a začal přemýšlet, co by tak asi Jamesovi nabídl. Deville to nebude, Standard Sedan je moc krátký. Takže je to jasné – potřebujeme obyčejnou Series 62. Netrvalo dlouho jednu na parkovišti najít a vzít ji na projížďku. Jenomže starý venkovan zase nebyl spokojený. To auto se sice houpe, ale na nerovnostech není tak hebké jako to, kterým ho vezl Jeremiah.
A tak nakonec James skončil v kanceláři a začal vyplňovat objednávkový formulář. Vzduchový podvozek, který autu „z placu“ chyběl, totiž považoval za hlavní důvod, proč si vůbec koupit Cadillac. Byl ochoten se smířit s tím, že za něj utratí 214 dolarů navíc, a že když přidá pár dalších „drobností“ jako třeba rádio nebo elektrická okna, bude nakonec jeho auto stát skoro stejně jako základní Deville. Inu což, auto si člověk kupuje párkrát za život.
Vyplnil papíry, všechno podepsal a vypsal také šek na tučnou částku, která i po přátelské slevě přesáhla pět tisíc dolarů. Takové peníze!
O nějakou dobu později u Williamsova domu zastavil obrovský truck s trailerem a jeho řidič začal na příjezdovou cestu skládat nablýskaný zelený Cadillac. Ještě pár podpisů, předání klíčků a dokladů, a náklaďák zmizel za zatáčkou. Takhle vypadá pořádný servis zákazníkům!
Od té doby si sousedé zvykli vídat jinak skromného a spořivého Jamese, jak se širokým úsměvem na tváři uhání po místních rozbitých a prašných cestách, s dlouhou vlečkou prachu zvedající se za zadními ploutvemi.
Postupem času se na luxusním sedanu začaly objevovat šrámy a lak začal ztrácet svůj lesk, ale James na to nedbal. Nepořídil si tohle auto kvůli jeho tvarům nebo nablýskaným doplňkům, líbilo se mu to, že na výmolech a rigolech nedrncá, ale elegantně pluje. A protože měl vrozenou spořivost a šetrnost, rozhodl se využít svou drahou akvizici na maximum.
Čas ale běžel neúprosně dál a léty ošlehaný Cadillac nakonec přece jen změnil majitele. Ta dvoutunová hromada detroitského železa měla nejspíš duši, protože druhý majitel Duane Freeman, se svému předchůdci dosti podobal a tehdy už patnáct let starý Cadillak se mu brzy pěkně zaryl pod kůži. Možná to byly vzpomínky na mládí, na dávné rodinné výlety do Arizony, co způsobilo, že omšelý bachratý Caddy mu imponoval silněji než nové naleštěné placaté káry, které v polovině 70. let zaplavily ulice. Jedinou výhradu měl k občas stávkujícímu vzduchovému pérování. Později, když už spuštěný Caddy nejevil sebemenší snahu odlepit se od země, přece jen zavítal do nejbližšího dealerství Cadillac v Seattle. Ale měl pocit, že auta, která tam viděl, už nejsou tak solidní jako jeho Series 62. Některé části, které dřív byly z masivního kovu, se najednou změnily v chatrně působící plast. A navíc mu prodejce sdělil, že vzduchový podvozek se už nedodává. Jako bolístku na jeho ránu mu nabídl konverzi na konvenční pružiny a tlumiče pro jeho věrného plechového přítele.
Když se po roce u dealera znovu ukázal, byl už lak jeho Cadillaku úplně matný, chromy začaly ztrácet lesk a v čalounění se objevily trhliny. Tentokrát si ale ani nestihl prohlédnout všechna vystavená auta, když jeho pozornost upoutala novinka, která stála na otáčecí platformě uprostřed showroomu. Prý nová Seville. Maličké autíčko, snad ještě menší než ten ojetý Chevrolet, který sousedovic Burt koupil před pár lety. A potom se podíval na cenovku. Víc než dvanáct tisíc dolarů!
Ještě, než ho některý z prodejců stačil zastavit, odešel Duane, kroutíc nevěřícně hlavou, ke svému stárnoucímu Cadillaku, naučeným pohybem přecvakl volič převodovky na „Drive“ a se zaburácením z reznoucího výfuku zmizel pryč.
Tohle že je prej Cadillac???
Od té doby už se ve městě ukazoval čím dál míň. Říkalo se, že začal dělat divné řeči a přestal věřit lidem. Slýchali ho mluvit o tom, že země, která už ani neumí vyrobit pořádné auto, je odsouzená k zániku a že lidé z měst se definitivně zbláznili.
Jak stárnul, zůstávalo v okolí stále méně lidí, kteří si ještě pamatovali doby, kdy jezdil s úsměvem na tváři svým Cadillakem. Mladí už ho znali jen jako toho podivného dědka, kterého občas potkali za úsvitu či za soumraku v jeho čím dál strašidelnějším omšelém Zombielaku. Řítil se s nepřítomným výrazem kamsi za horizont a všechny ostatní jako by ignoroval…
Čím méně se objevoval mezi lidmi, tím podivnější věci se o něm říkaly. Začalo to řečmi o tom, že se zbláznil. Pak začali prohlašovat, že se před ostatními skrývá, protože něco hrozného spáchal. Někteří tvrdili, že zabil svou ženu, protože si nemohli pamatovat, že Molly zemřela krátce po válce na rakovinu. Matky před ním začaly varovat své děti. I šerifovi zástupci raději uhýbali z cesty, když v dálce zahlédli trojici nestejnoměrně svítících světel.
Nikdo nikdy nezjistil, proč se Duane začal stranit lidí. Možná za to mohlo znechucení z nové doby. Snad byl přesvědčen, že je Amerika odsouzena k zániku, když viděl, jak se ekonomika nikam nevyvíjí, auta jsou čím dál menší a plastovější, a když náhodou zapnul televizor, občas tam viděl krotkého a málo rázného prezidenta, který zemi zdánlivě nikam nevedl. Asi nikoho nenapadlo, že by zlomovým okamžikem mohl být okamžik, kdy poprvé uviděl Cadillac Seville ročníku 1975.
Nakonec ho lidé přestali vídat a nikdo vlastně nepátral, co se s ním stalo. Až o mnoho let později, když nový majitel Gerry Taylor kupoval od dědiců Duanův ranč, objevil ve stodole zaprášený starý Cadillac. Nevěděl co s ním, a tak se rozhodl odvézt ho na vrakoviště, a když ho za pár dní natahoval na trailer, jel okolo na svém Panheadu místní redneck Mourice. Ani to nedalo moc přemlouvání a Gerryho přesvědčil, aby mu tu hromadu železa a prachu za pár dolarů přenechal.
Sotva společně přetáhli Cadillaka do Mouriceho stodoly strhla se bouřka a průtrž mračen. Zmožený redneck usnul na sedadle Cadillaku a když se ráno probudil s hlavou otlačenou od zeleného volantu, musel si nejdříve utřídit myšlenky. Stačil okamžik a byl hned doma. Došel si do lednice pro pivo a z půdy snesl basu s nářadím. Očistil kontakty na rozdělovači, vyměnil baterii, vyfoukal karburátor a nalil benzín. Zkusil nastartovat a šestilitrový osmiválec spokojeně zabublal!
Když vyrazil na silnici, pocítil zvláštního ducha jiných časů. Začal s ještě větším opovržením hledět na nová, nablýskaná auta s plastovými nárazníky, na rádiu naladil praskající stanici, kde hráli jen Hanka Williamse, a čím dál více času trávil za volantem. Ve městě se začalo říkat, že Cadillac starého rednecka očaroval...
Samozřejmě to celé mohlo být úplně jinak. Ale my se nemůžeme ubránit pocitu, že Cadillac z roku 1958, a zvláště pak tento kus, má na lidi nějaké zvláštní kouzlo. Můžeme začít třeba tím, jak jeho současného majitele Marka vůbec napadla myšlenka pořídit si Cadillac tohoto ročníku – z epizody seriálu Akta X nazvané „Home“, ve které podobným vozem (i když kabrioletem) jezdí trojice velmi podivných a společnosti se stranících venkovanů. A když jsme potom uviděli fotky chlápka jménem Mourice, který tohle auto Markovi před pár lety prodal, bylo nám jasno.
S tímhle autem je něco jinak. Něco, co k němu láká lidi, kteří chtějí vidět svět jinak než zbytek společnosti a možná se tak trochu vydělit a skrýt do svého vlastního světa. A sami jsme zvědaví, jestli si Marek časem nechá narůst dlouhé vousy, přestane chodit mezi lidi a bude jen po nocích jezdit svým Cadillakem. Máme temný pocit, že by se to mohlo stát...
Text: Vojta Dobeš
Foto: Chorche de Prigo
Na tomhle videu si můžete (mimo jiné) přízračného Zombielaca i poslechnout. Kdepak, starou dobrou V8 ničím nenahradíš...
Cadillac Series 62 4-Door Hardtop Extended Deck 1958
Koncepce: motor vpředu podél, pohon zadních kol * Karosérie: ocelová rámová, čtyřdveřový šestímístný hardtop sedan (bez středového sloupku) * Rozměry: rozvor 3.289 mm, délka 5.723 mm, šířka 2.032 mm, výška 1.501 mm * Hmotnost: 2.150 kg * Motor: benzínový V8-OHV 365 cu.i., 5.986 cm3, 310 koní při 4.800 ot/min, 551 Nm při 3.100 ot/min, kompresní poměr: 10,25:1, hydraulická zdvihátka ventilů, čtyřkomorový karburátor Carter AFB, duální výfuky * Převodovka: samočinná čtyřstupňová Hydra-Matic * Přední náprava: nezávislé zavěšení kol na dvojitých příčných ramenech, vinuté pružiny, teleskopické tlumiče (původně vzduchové pérování) * Zadní náprava: tuhá, vinuté pružiny, teleskopické tlumiče (původně vzduchové pérování) * Brzdy: na všech kolech bubnové * Kola: ocelové ráfky 7x 15“ s nerezovými poklicemi * Pneumatiky: Atlas 8,20 x 15“ * Nejvyšší rychlost: 180 km/h * Zrychlení: z 0 na 100 km/h za 12,5 s. * Počet vyrobených kusů (Extended Deck 1958): 20.952 * Cena (1958): od 5.079 USD
Vojta Dobeš
Automobilový novinář, který o amerických autech nejen píše, ale také s nimi jezdí. S oblibou provokuje svými názory nejen na auta.
