Tento příběh nezačal zrovna hezky. Na jeho začátku stála chvilka nepozornosti, pět set koní na zadní nápravě, spousta zohýbaného plechu a několik zničených přátelství. Ale Petr se nezaviněnou ztrátou svojí první „ameriky“, tmavě zeleného Chargeru z roku 1971, nenechal zlomit. A stejně jako se bájný pták Fénix rodí z vlastního popela, měl se i z trosek prvního Chargeru zrodit nový a ještě lepší.
Původní karoserii by sice bylo možné opravit, ale nesla s sebou nepříjemné vzpomínky a její schopnost odolávat mohutnému točivému momentu upraveného big blocku už po souboji s trojicí stromů také nebyla jako dřív. A když už se má stavět nové auto, proč si ve vší smůle neudělat také trochu radost a nepořídit si oblíbenější a stylovější ročník?
Ročník 68 – jasná volba
A tak se Petr rozhodl, že se pro stavbu dalšího auta nespokojí s ničím menším, než s pravděpodobně nejpopulárnějším Chargerem vůbec, a to ročníkem 1968, který všichni entusiasté znají z kultovního filmu „Bullitův případ“. Začalo usilovné prohledávání amerických inzertních a aukčních serverů, protože pokud mělo být auto připraveno na další sezónu, nezbývalo mnoho času. Kýžený úlovek se nakonec objevil po pár týdnech na aukčním serveru eBay.
Červený Charger s černým interiérem, vinylovou střechou a základním motorem o objemu 318 kubických palců pocházel z pozůstalosti a byl nalezen v garáži starého domu, který měl údajně v okolí poněkud strašidelnou pověst. Jeho původním majitelem byl jistý mořský biolog, který ho koupil pro svou manželku. Ta s ním jezdila až do roku 1976, kdy byl na dalších třicet let zaparkován v garáži. Díky tomu auto přečkalo roky ve velmi původním a zachovalém stavu, jen na zadní části karoserie se podepsala kapající voda z koupelny o patro výše, nad sluneční clonou se usídlila myší rodinka a nárazníky nesly stopy dámské obratnosti v městském provozu.
500 koní pod kapotou
Po příjezdu do Čech ho však přesto čekala kompletní renovace, která mu měla vrátit původní lesk a slávu. Ještě předtím však musel nastat přerod ze stylového, ale poměrně krotkého kupé na opravdový muscle car, právě takový, jakým byl Petrův původní Charger ´71. Z něj byla také použita většina mechanických dílů, s výjimkou těch, které byly poškozeny při havárii.
Základem všeho je samozřejmě motor. V tomto případě jde o big block řady RB o objemu 440 kubických palců, který odpovídá pohonné jednotce Chargeru R/T, na jehož zadní kola přenášel sériový výkon 375 koní. To sice rozhodně není malé stádo, ale tentokrát ani to nestačilo a tak motor prošel dlouhou sérií úprav. Výbrus zvedl jeho objem na 446 kubických palců, o lepší kompresi se postaraly hlavy od Raye Bartona a došlo na ostřejší vačku. Nové sání a karburátor Edelbrock AFB 750cfm zařídily patřičný přísun směsi do válců a díky laděným výfukům od TTI si může motor i pořádně odfouknout.
Výsledkem toho všeho je pekelných 500 koní, oblaka kouře z pneumatik, kdykoliv se nohou jen přiblížíte k plynovému pedálu, a snad nikdy nekončící příval zrychlení. Přenos této masy výkonu na zadní kola zajišťuje starý dobrý třístupňový automat TorqueFlite 727, při repasi patřičně posílený a doplněný o pevnější kardanku.
Brutální výkony jsou však něčím, co od klasického muscle caru očekáváme téměř se samozřejmostí. Mnohem zajímavější je ale to, co s Chargerem dokázaly udělat komplexní a přesto nijak brutální úpravy podvozku. Na obou nápravách přibyly stabilizátory od FirmFeel a tužší jsou nyní i torzní tyče vpředu a listová pera vzadu. To všechno doplnily nové tlumiče Bilstein a klasická dobová litá kola American Racing TorqThrust „D“ o rozměru 16x8 palců, ve kterých se skrývá čtveřice brzdových kotoučů o rozměru 11,75“ vpředu a 10,25“ vzadu.
Charger jako městský daily-driver?
Ještě než k této proměně z krásky ve zvíře došlo, měl jsem příležitost absolvovat téměř dvě stě kilometrů za jeho volantem a musím říct, že rozdíl je ohromující. Ve své původní podobě mě Charger překvapil zejména tím, o jak krotké a přívětivé auto jde. Filmy, ve kterých se tak často vyskytuje, mu vytvořily image chlapáckého muscle caru, ale po projížďce se základním modelem vám začne jeho využití jako auta pro manželku do města najednou dávat mnohem větší smysl.
Všechno je pohodlné, všechno jde zlehka a na svoji, na evropské poměry poněkud kolosální velikost je Charger překvapivě obratný. Po chvíli prožité za jeho volantem bych si dokázal bez problémů představit, že budu takové auto používat denně. Člověk by nečekal, že ho u čtyřicet let starého muscle caru budou zajímat takové věci, jako je pohodlná a příjemná kabina, schopnost bez problémů přepravit pět cestujících anebo obrovský kufr. Ale tady se prostě neubráníte myšlence na to, jaké by to bylo jezdit s takovým autem každý den do práce. Problém by představovala jen stabilita původního podvozku, který ve vyšších rychlostech nebudí zrovna důvěru, a bubnové brzdy, jejichž použití v městském provozu je opravdu jen pro silnější povahy.
Všechno je jinak
Ale když si za jeho volant sednete po úpravách, je to jako úplně jiné auto. Výsledek svědčí o kvalitách podvozkové platformy Chrysler B-body, na které je Charger spolu s Road Runnerem nebo Coronetem postaven. Zmizelo klasické houpání a náklony v zatáčkách, pro stará americká auta tak typické. Dnes je Charger naprosto stabilní i v opravdu vysokých rychlostech hodně nad dálničním limitem, a jeho vlastnosti v zatáčkách si nezadají s většinou moderních evropských aut.
Reedici originálního trička s motivem Dodge Chargeru R/T 1968 v limitované edici 100ks najdete v našem eshopu DixieGear.cz A to jak v pánské, tak i v dámské verzi.
Kromě transplantace orgánů z jeho nešťastného mladšího sourozence jej ale čekala i nějaká ta plastická chirurgie. Na první pohled sice vypadal velmi zachovale, ale vlhkost v garáži a kapající voda přeci jen vykonala své, takže nakonec byly potřeba poměrně výrazné zásahy klempíře v zadní části vozu. Celá karoserie byla potom obroušena a znovu nalakována čtyřmi vrstvami původního odstínu Bright Red. Obnovena byla pochopitelně i černá vinylová střecha a přibyly charakteristické znaky verze R/T – emblémy a dvojitý pruh na zádi. Aby byl výsledný efekt perfektní, musely být vyměněny i nárazníky, protože ty původní městským provozem opravdu utrpěly. Mnohem méně práce dal interiér, který byl téměř dokonale zachovalý, s výjimkou sídliště myší nad sluneční clonou, kvůli němuž bylo třeba nově potáhnout strop.
Jak už tomu u podobných projektů bývá, nikdy nic nejde podle plánu a tak se veřejná premiéra hotového Chargeru několikrát odkládala a do finálního a plně funkčního stavu se Dodge dostal téměř rok poté, co celý projekt začal. Tedy, poprvé. V následujících letech se motor ještě několikrát rozebíral a zase skládal, či se měnily komponenty, které nevydržely nápor brutálního výkonu.
Charger už sice v dobrých chvílích jezdil téměř perfektně, ovšem postupem času bylo čím dál více zřejmé, že ostatní auta v Petrově garáži, jejichž pořizovací náklady i náročnost jejich provozování byly zlomkové proti Chargeru, přinášejí ve výsledku více radosti a tak se jako nejrozumnější začala jevit možnost najít červenému monstru nového pána. Nějakou dobu jsme mohli červené R/T vídat v českých i zahraničních inzercích, až se nakonec objevil kupec z Rakouska. S Chargerem se tak dnes můžete setkat snad jen na srazech u našich jižních sousedů.
Dodge Charger R/T (clone) 1968
Motor (série): OHV-V8, 318 cu.i., 5.210 cm3, vrtání/zdvih 3,91“x 3,31“, výkon 230 koní při 4.400 ot/min, točivý moment 462 Nm při 3.200 ot/min * Motor (po úpravě): OHV-V8, 446 cu.i., 7.310 cm3, vrtání/zdvih 4,350“x 3,750“, výkon cca 500 koní, točivý moment cca 800 Nm, ventily CompCams Nockenwelle CCA 21-233-4, vahadla CompCams, hlavy motoru Edelbrock Performer (úprava Ray Barton), sání Mopar M1 (úprava Ray Barton), komprese 11:1, Mallory Fuel pump + filter / motorová vana Milodon Street Strip, karburátor Edelbrock AFB 750cfm, provedení úprav Marek Řezníček, výfuky TTI ProStreet komplet 3“, keramické svody TTI, vyrovnávání tlaku X-Pipe * Přenos hnací síly: třístupňová automatická převodovka Torque Flite 727, posílená kardanka, samosvorný diferenciál, pohon zadních kol * Přední náprava: nezávislé zavěšení kol, torzní tyče, tlumiče Bilstein, stabilizátor Firm Feel, kotoučové brzdy * Zadní náprava: tuhá náprava, heavy-duty listové pružiny, tlumiče Bilstein, kotoučové brzdy * Kola: lité disky American Racing TorqThrust D 16x8“ vpředu i vzadu * Pneumatiky: 235/60 vpředu a 265/60 vzadu * Rozměry: délka 5.280 mm, šířka 1.940 mm, výška 1.350 mm, rozvor 2.970 mm * Hmotnost: 1.650 kg * Počet vyrobených kusů (1968): 96.100 * Cena (1968): cca 3.200 USD
Foto: Petr Bellinger
Tento článek byl publikován v časopise Chrom a plameny v čísle 4/2007 a byl převzat se souhlasem redakce.
Vojta Dobeš
Automobilový novinář, který o amerických autech nejen píše, ale také s nimi jezdí. S oblibou provokuje svými názory nejen na auta.
